ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.778.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 778/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2010 o dovolání, které podal obviněný M. K . , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 3 To 434/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 39/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 1 T 39/2009, byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným (v bodech 1. a 2.) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), dílem dokonaným (v bodě 2.) a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (v bodě 1.), neboť „1. dne 21. 9. 2008 v blíže nezjištěné době okolo 23.45 hodin v B. na ulici H. se pokusil vniknout do objektu restaurace P. Š. v úmyslu odcizit blíže nespecifikované věci, a to tak, že nejprve nezjištěným předmětem rozbil část skleněné výplně vstupních dveří do restaurace P.Š. a z místa odešel, okolo 24.00 hodin se na místo vrátil a rozbil další část skleněné výplně stejných dveří, čímž vznikl v těchto dveřích otvor, následně začal, z rozbitých dveří odlamovat zbytky skleněných střepů, přičemž byl vyrušen a z místa odešel, na ulici P. byl následně zajištěn přivolanou hlídkou Policie ČR, svým jednáním způsobil škodu poškozením firmě VPÚ DECD Brno a. s., v celkové výši minimálně 2.330,- Kč,
2. v blíže nezjištěné době od 12.15 hodin dne 16. 8. 2008 do 07.00 hodin dne 17. 8. 2008 v B. na ulici U. t. v blízkosti zastávky MHD T.vnikl do stánku PNS, a to tak, že nezjištěným předmětem vypáčil kovové táhlo v horní části kovové mříže u prodejního okna a následně nezjištěným předmětem odstranil visací zámek z prodejního okna, vnikl do objektu stánku, kde poškodil zvukový alarm a pohybová čidla a následně ze stánku odcizil 28 krabiček cigaret značky Petra v hodnotě 60,10 Kč za krabičku, 24 krabiček cigaret značky LM v hodnotě 57,70 Kč za krabičku, 16 krabiček cigaret značky Sparta v hodnotě 64,40 Kč za krabičku, 13 krabiček cigaret značky Next 13 v hodnotě 56,60 Kč za krabičku, 15 krabiček cigaret značky Next 100 v hodnotě 56,60 Kč za krabičku, 11 krabiček cigaret značky Red White v hodnotě 49,50 Kč za krabičku, 13 krabiček cigaret značky Red White 100 v hodnotě 49,50 Kč za krabičku, 14 krabiček cigaret značky Start Box v hodnotě 49,70 Kč za krabičku, 10 krabiček cigaret značky Start Soft v hodnotě 49,70 Kč za krabičku, 10 krabiček cigaret značky Start 70 v hodnotě 49,70 Kč za krabičku, 19 krabiček cigaret značky Moon v hodnotě 45,70 Kč za krabičku, 18 krabiček cigaret značky Moon 100 v hodnotě 46,70 Kč za krabičku, 13 krabiček cigaret značky Stils v hodnotě 46,30 Kč za krabičku, 18 krabiček cigaret značky Stils 100 v hodnotě 47,20 Kč za krabičku, 45 krabiček cigaret značky Viceroy v hodnotě 50,30 Kč za krabičku, 13 krabiček cigaret značky Camel v hodnotě 62,70 Kč za krabičku, 5 krabiček cigaret značky Slim Agenda v hodnotě 60,90 Kč za krabičku, 4 krabičky cigaret značky Main ment. v hodnotě 46,30 Kč za krabičku, 9 krabiček cigaret značky Main slim v hodnotě 46,30 Kč za krabičku, 10 krabiček cigaret značky West v hodnotě 60,60 Kč za krabičku, 5 krabiček cigaret značky Rockets 20 v hodnotě 49,10 Kč za krabičku, 6 krabiček cigaret značky Rockets 40 v hodnotě 111,40 Kč za krabičku, 8 krabiček cigaret značky Marlboro v hodnotě 75,80 Kč za krabičku, 8 krabiček cigaret značky Mars v hodnotě 45,80 Kč za krabičku, 5 krabiček cigaret značky Moon slim v hodnotě 49,60 Kč za krabičku, 7 krabiček cigaret značky Lucky Strike v hodnotě 64,70 Kč za krabičku, 28 krabiček cigaret značky LD v hodnotě 45,00 Kč za krabičku, 14 krabiček cigaret značky Rondon 100 v hodnotě 51,00 Kč za krabičku, 3 kusy telefonní karty O2 v hodnotě 241,30 Kč za kus a 3 kusy telefonní karty TWIST v hodnotě 386,90 Kč, a z místa odešel, svým jednáním způsobil škodu M. F. se sídlem Ch., poškozením v celkové výši 2.200,- Kč a odcizením zboží v celkové výši 22.758,20 Kč“. Za to byl podle §247 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené M. F. škodu ve výši 22.758,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 3 To 434/2009, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. a §37a tr. zák. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a dále zrušil rozsudek Okresního soudu Brno – venkov ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 2 T 122/2008, ve výroku o vině a trestu a náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl. Obviněného uznal vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. na skutkovém základě popsaném pod bodem 2. napadeného rozsudku (ze dne 16. 8. 2008) s doplněním, že tohoto jednání se dopustil, ačkoli byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. 4 T 84/2006, pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 45 měsíců, který vykonal dne 30. 12. 2007, a dále na skutkovém základě popsaném v rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 2 T 122/2008 (ze dne 25. 8. 2008). Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 91 T 147/2008, jej odsoudil podle §238 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §37a tr. zák. k společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 91 T 147/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost uhradit poškozené M. F. škodu ve výši 22.758,- Kč a poškozenému P. V. škodu ve výši 1.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozeného P. V.odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále obviněného uznal vinným pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. na skutkovém základě popsaném pod bodem 1. napadeného rozsudku (ze dne 21. 9. 2008) s doplněním, že tohoto jednání se dopustil, ačkoli byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. 4 T 84/2006, pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 45 měsíců, který vykonal dne 30. 12. 2007. Za to jej podle §247 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku stran pokusu o vniknutí do prostorů restaurace P. Š. uvedl, že se nedaleko od místa činu nacházel pouze shodou náhod a že kromě této skutečnosti neexistuje jiná jeho spojitost se spáchaným trestným činem. Pokud jde o krádež ve stánku PNS na ulici L. t. v B., prohlásil, že trvá na tom, že se daného skutku nedopustil. K tomu poznamenal, že jediným důkazem směřujícím proti jeho osobě byla stopa DNA nalezená na místě činu, která měla být shodná s jeho DNA. V této souvislosti upozornil na článek publikovaný v časopise R. dne 28. 5. 2008 a nazvaný „Docela nebezpečná analýza“, v němž odborník v oblasti analýzy DNA RNDr. Daniel Vaněk, Ph.D., poukazuje na některé skutečnosti týkající se analýzy vzorků DNA. Jeho vyjádření jednak podporují závěr, že vzorek DNA nemůže být pouze jediným důkazem vedoucím k uznání viny obžalovaného, jednak upozorňují na nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení při nakládání se vzorkem DNA. Z uvedeného článku přitom odcitoval, že: „V mnoha zemích platí, že pokud vzorek DNA nelze přezkoumat, nemůže být považován za důkazní materiál. … laboratoře v posudcích standardně píší, že se při zkoumání vzorek spotřeboval. Přitom základní pravidlo forenzní genetiky je, že by se při analýze měla použít pouze polovina vzorku, aby se vše mohlo znovu přehodnotit. … Existuje celá řada faktorů, jež mohou závěry zkoumání DNA zcela znevěrohodnit. Dobré výsledky se mohou třeba jen špatně statisticky vyhodnotit a závěr je pak neplatný. … Ve chvíli, kdy genetický materiál vyschne, je zabezpečen a už nepoznáte, jestli stopa vznikla před měsícem, nebo před čtyřiceti lety.“ Obžalovaný poté poukázal na skutečnost, že v předmětné trestní věci vzorek nelze opětovně přezkoumat, protože byl při analýze údajně zcela spotřebován. Podle jeho slov žádný jiný důkaz k němu nesměřuje, a proto považuje rozhodnutí soudu pouze na základě tohoto důkazu za nepodložené, jelikož jeho vina nebyla prokázána zcela bezpečně. Ve vztahu k oběma částem výroku o vině též akcentoval, že ani nejvyšší stupeň podezření sám o sobě nestačí pro odsouzení (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/2006). Uzavřel, že jeho vina nebyla zcela nepochybně prokázána, proto je nezbytné, aby se soud řídil zásadou v pochybnostech ve prospěch obžalovaného a zprostil jej obžaloby v obou bodech.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 3 To 434/2009, a zároveň rozhodl o tom, že se (obviněný) v plném rozsahu zprošťuje obžaloby, resp. pokud by dovolací soud sám nerozhodl o zproštění obžaloby, aby zrušil napadený rozsudek a přikázal příslušnému soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že obviněný při odkazu na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznáší námitky pouze proti - podle jeho názoru - nedostatečně zjištěným a nesprávně posouzeným skutkovým okolnostem případu. Zdůraznila, že dovolání je však mimořádným opravným prostředkem, který není možné podat z jakéhokoliv důvodu, ale jen z těch, které jsou v trestním řádu taxativně vyjmenovány, resp. že konkrétně dovolací důvod, který obviněný uplatňuje, je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, spočívajících v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, přičemž předmětem posouzení je skutek tak, jak jej zjistil soud prvního, resp. druhého stupně. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat nedostatečná skutková zjištění, zpochybňovat postup soudu při dokazování, způsob, kterým soudy hodnotily důkazy a skutkové závěry soudu z provedených důkazů vyvozené. V takovém případě by se totiž jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů. Dovolací soud je navíc skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Konstatovala, že obviněný především projevil nesouhlas se soudy provedeným dokazováním, jeho hodnocením a se skutkovými zjištěními z nich vyvozenými a že takovéto námitky nezakládají deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, neboť jde o námitky procesního charakteru, brojící proti způsobu aplikace §2 odst. 5 a 6 tr. ř., které v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňovat nelze.
Proto Nejvyššímu soudu navrhla, aby dovolání obviněného v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 3 To 434/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti trestního řízení a skutkových zjištění. Obviněný totiž vyjadřuje pouze nesouhlas s provedeným dokazováním a namítá jen nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, když tvrdí, že se jednání, která jsou mu kladena za vinu, nedopustil, resp. že jeho vina nebyla bezpečně prokázána. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutků, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neperfektního dokazování, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý