ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.781.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 781/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. července 2010 o dovolání obviněné Ing. E. H . , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. 2. 2010, č. j. 55 To 442/2009-478, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 T 48/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. 2. 2010, č. j. 55 To 442/2009-478, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné Ing. E. H. proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2009, č. j. 9 T 48/2008-454. Tímto rozsudkem byla obviněná uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a za tento trestný čin jí byl podle §248 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. jí bylo dále uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Dále jí byl podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání spojeného s převzetí odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování na dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněná povinna zaplatit na náhradě škody U. P. v O. částku 312.241,- Kč.
Dovolání obviněná opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku okresního soudu, v jehož předcházejícím řízení došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Tvrdí, že soudy se v trestním řízení neřídily principy vyjádřenými v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tedy že nebyly odstraněny důvodné pochybnosti, zda se vůbec dopustila trestného činu. Namítá, že pokud byli svědci konfrontováni se svými podpisy na výdajových pokladních dokladech, nebyli schopni s jistotou říci, zda podpis je či není jejich. Vytýká soudům, že odmítly její návrh na doplnění dokazování písmoznaleckým posudkem za účelem posouzení toho, kdo pozměňoval údaje na dokladech a zamítl také provedení důkazu výslechem svědkyně M. G., když této svědkyně se mělo týkat 20 dokladů. Je přesvědčena, že uvedené porušení procesních pravidel ve svém výsledku znamená, že projednávaný skutek není důkazně podložen a jednání obviněné popsané ve skutkové větě je tudíž nesprávně právně kvalifikováno. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle §265 l tr. ř. přikázal krajskému soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněné považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání vyjádřit nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů učiněným soudy v předchozím řízení. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu rovněž podle §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Námitky, které obviněná uplatnila v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněná uplatnila námitky právně relevantního charakteru, což se v daném případě nestalo, protože obviněná dovolání opřela o námitky ryze skutkové povahy, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba její dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Těžiště dovolání obviněná spatřuje v tom, že provedené dokazování vyvolává pochybnosti v tom směru, zda se trestného činu skutečně dopustila. Je však třeba konstatovat, že na podporu tohoto svého tvrzení uvádí pouze námitky skutkového charakteru. Je-li v dovolání zpochybňováno provedené dokazování, příp. navrhováno provedení důkazů dalších, je zjevné, že takovéto námitky směřují do hodnocení důkazů a provedeného dokazování a nespočívají v právním posouzení skutku. Soudy výrok o vině náležitě odůvodnily a nelze souhlasit s tím, že by neměl v provedeném dokazování oporu. Jejím námitkám byla v průběhu trestního řízení věnována patřičná pozornost, když soud prvního stupně na str. 18 – 20 pečlivě zdůvodnil, proč je vyloučeno, že účetní doklady mohla pozměňovat jiná osoba, než obviněná. Se stejnou pečlivostí se zabýval obhajobou i odvolací soud jestliže str. 4 odůvodnění svého usnesení reagoval na její námitky vznesené k osobě svědkyně M. G. a k svědkyni M. H. Jestliže se obviněná necítí být vinna, není pro orgány činné v trestním řízení toto její tvrzení natolik relevantní, pokud provedeným dokazováním je prokázán opak. Tak tomu bylo v daném případě, neboť v celém jejím jednání bylo shledáno zavinění ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., protože je zřejmé, že chtěla způsobem uvedeným v trestním zákonem porušit zájem chráněný tímto zákonem. Za dané situace má Nejvyšší soud za to, že skutkový stav byl pro závěr o vině spolehlivě zjištěn, přičemž správně byla zvolena i právní kvalifikace skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Lze tedy shrnout, že uplatněné námitky obviněné směřují výlučně do oblasti skutkového zjištění. Je tedy zřejmé, že pokud zpochybňuje provedené dokazování, její argumentace ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nijak s právním posouzením skutku nesouvisí. Za daného stavu, tj. kdy obviněná brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněné) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno konstatovat, že námitky obviněné jsou pouze opakováním její obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněné řádně vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněnou v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněnou k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné Ing. E. H. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann