ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.791.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 791/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. července 2010 o dovolání obviněného J. J ., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 8. 2009, č. j. 5 To 250/2008-538, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 57/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2007, č. j. 6 T 57/2000-476, byl obviněný J. J. v bodě I. výroku o vině podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek v tomto výroku uvedený, neboť „nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán“. Pod bodem II./2), 3) výroku o vině byl obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a za tento trestný čin mu byl podle §248 odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl let. Dále byla obviněnému podle §59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradit dle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Současně byl zrušen výrok o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 3 T 110/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 5 To 135/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 1, 2 tr. ř.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 8. 2009, č. j. 5 To 250/2008-538, byl podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. ohledně skutku pod bodem 3) znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., ve znění zákona č. 256/2001 Sb., a podle §248 odst. 2 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby poškozenému Ing. P. J., uhradil částku 63.870,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Ing. P. J. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ohledně skutků pod body I. ad 1) a II. ad 2) vrácena soudu prvního stupně.
Do výroku pod bodem 3) rozsudku podal obviněný dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvádí, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou zcela mylná, neboť finanční prostředky Ing. J. zaplatil dne 2. 9. 1998 a dne 24. 9. 1998, avšak klientům za neuskutečněný zájezd na ostrov Hvar byly finanční prostředky vráceny dne 17. 9. 1998. Je tedy zřejmé, že nemohly být z prostředků, které složil Ing. J. vypláceny částky po 17. 9. 1998, tedy dne 24. 9. 1998. Dále namítá, že nikdy žádné finanční prostředky od Ing. J. nepřevzal a také nikdy nevyplácel finanční prostředky klientům za zájezdy, a to ani klientům za zrušený zájezd na ostrov Hvar. Tvrdí, že nedal nikomu pokyn k tomu, aby finanční prostředky Ing. J. nebyly odeslány CK F.-T. nebo aby byly použity k jinému účelu. Domnívá se, že jen z té skutečnosti, že byl společně s paní V. jednatelem obchodní společnosti Javes, s. r. o., nelze bez dalšího dovozovat přisvojení si finanční částky 63.870,- Kč zaplacené Ing. J. a tudíž je třeba odmítnout jeho trestní odpovědnost za úmyslný trestný čin zpronevěry. Úmyslná forma zavinění nebyla podle jeho názoru v jeho případě dána. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 5 To 250/2008, a také rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 6 T 57/2000, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Za skutkovou námitku, a nikoliv právní, označila tvrzení obviněného, že se skutku nedopustil, tedy že nepoužil svěřenou částku v rozporu se smlouvou, kterou měl uzavřenou s CK – F. T. v Ch., pro chod své cestovní kanceláře. Odvolací soud v tomto směru s odkazem na provedené důkazy a jejich hodnocení konstatoval, že obhajoba obviněného byla vyvrácena, vycházel především ze smlouvy, kterou obviněný uzavřel se společností F. T., jako prodejce zájezdu pořádaných touto cestovní kanceláří. Finanční prostředky, které obviněný inkasoval jako prodejce byl povinen ve smlouvě určeném termínu převést na účet touroperátora, což však neučinil a prokazatelně určený objem finančních prostředků, které se měly dostat do dispozice cestovní kanceláře F. T., použil pro chod společnosti Javes, s. r. o., resp. pro proplacení vracených záloh zrušeného zájezdu na ostrov Hvar. Z provedeného dokazování tedy podle názoru státní zástupkyně jednoznačně vyplynulo, že obviněný inkasované finanční prostředky použil v rozporu s jejich určením. Pokud jde o zavinění ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle §248 tr. zák., je možné dovozovat trestní odpovědnost statutárního orgánu, jestliže je věc svěřena právnické osobě a dojde-li v rozporu s účelem svěření k jinému nakládání s touto věcí, avšak záleží na tom, zda k takovému neoprávněnému nakládání s věcí došlo na základě rozhodnutí statutárního orgánu, či nikoliv. V posuzované trestní věci obviněný jako statutární orgán, resp. z jeho rozhodnutí jiná osoba, věc, která byla svěřena právnické osobě, úmyslně neoprávněně použil v rozporu s účelem svěření, a proto je odpovědný za trestný čin zpronevěry. Obviněnému v této souvislosti nemuselo být prokázáno, že si peníze přivlastnil, neboť za přisvojení se považuje takové nakládání se svěřenou věcí, které je v rozporu s účelem svěření a jehož záměrem a důsledkem je vyloučení dosavadního vlastníka z výkonu vlastnického práva. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný dal pokyn svědkyni H. S. k tomu, aby vyplatila zálohy účastníkům neuskutečněného zájezdu, a to právě z peněz, které byly určeny pro cestovní kancelář F. T. Z charakteru popisu samotného skutku je podle státní zástupkyně zřejmé, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák. a jakákoliv další specifikace tohoto přímého úmyslu v popisu skutku by byla nadbytečná. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Podkladem pro učiněný výrok o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se stalo skutkové zjištění odvolacího soudu spočívající v tom, že obviněný „ v době od 2. 9. 1998 nejméně do 8. 10. 1998, v postavení jednatele společnosti Javes, s.r.o., použil částku 63.870,-- Kč, kterou ve dnech 2. 9. 1998 a 23. 9. 1998 složil Ing. P. J., v pokladně této společnosti jako zálohu a doplatek za objednaný zájezd pořádaný cestovní kanceláří F. T. v Ch., jako touroperátor, k jehož prodeji byla touto cestovní kanceláří společnost Javes, s.r.o., jakožto prodejce na základě uzavřené smlouvy o prodeji zájezdu a poskytování služeb za provizi ze dne 22. 1. 1997 zmocněna,
k vrácení zaplacených záloh klientům společnosti Javes, s.r.o. za jimi objednaný zájezd pořádaný touto společností na ostrov Hvar v termínu od 20. 9. do 29. 9. 1998, který však byl zrušen, jakož i k úhradě dalších závazků týkajících se obchodní společnosti JAVES, s.r.o. a takto jednal přesto, že si byl vědom skutečnosti, že podle článku I., článku II., článku IV. a bodu 5. Přílohy č. 1 smlouvy - Pracovního postupu CK - F. T. platného od 15. 12. 1996, bylo jeho povinností jako prodejce takto získané částky ve stanovené lhůtě, tj. nejpozději do 8. 10. 1998 v plné výši poukázat na účet touroperátora, což neučinil a v důsledku jeho jednání nebyl v souladu s bodem 5 přílohy č. 1 citované smlouvy ze strany touroperátora zájezd, který poškozený Ing. J. řádně objednal a včas v plné výši uhradil, realizován, čímž způsobil poškozenému Ing. P. J. škodu ve výši 63.870,-- Kč“.
Ač obviněný namítá, že si nemohl přisvojit cizí věc, a v podstatě tedy zpochybňuje naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. „přisvojení si cizí věci“, je třeba konstatovat, že námitky, které ve vztahu k tomuto tvrzení uvádí, mají výlučně skutkovou povahu.
Ze skutkového zjištění (ve stručnosti) vyplývá, že částka, která byla složena Ing. J. v pokladně společnosti Javes, s. r. o., ve výši 63.870,- Kč nebyla převedena na účet touroperátora – cestovní kanceláře F. T., nýbrž byla použita jednak k navrácení vybraných záloh za neuskutečněný zájezd do Chorvatska na ostrov Hvar, přičemž část takto získaných peněz ani nevrátil, jednak k jiným účelům – jak sám uvádí – k účelu nezbytnému pro chod firmy. Neobstojí tedy námitka obviněného, že částka, která byla složena Ing. J. po 17. 9. 1998, nemohla být objektem trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., neboť přisvojení si této částky – jak ostatně vyplývá i ze skutkové věty výroku o vině – nebylo nijak konkretizováno pouze na vrácení záloh za objednaný zájezd na ostrov Hvar. Namítá-li obviněný, že osobně nikdy finanční prostředky klientům nevyplácel, částku od Ing. J. nepřebíral a že nikdy nedával pokyn, aby finanční prostředky nebyly odeslány CK F. T. či byly použity k jinému účelu, nelze jeho argumentaci přisvědčit. Smlouvu s cestovní kanceláří F. T. uzavíral právě obviněný z titulu svého postavení jako jednatele společnosti Javes, s. r. o. a bylo rovněž prokázáno, že pokyn zaměstnankyni – svědkyni H. S. k vyplacení peněz, které byly určeny na zájezd do Egypta, za neuskutečněný zájezd do Chorvatska dal obviněný, protože nikdo jiný v té době ve společnosti nebyl (druhá jednatelka společnosti – paní V. byla na Hvaru). Její zavinění ve vztahu k jednání spáchané obviněným nebylo v řízení shledáno. K tomu je třeba uvést, že trestní právo je založeno na individuální trestní odpovědnosti fyzických osob. To znamená, že trestně právní důsledky určitého jednání snáší přímo fyzická osoba, která svým jednáním, byť v rámci zastupování právnické osoby, naplnila všechny znaky některé skutkové podstaty trestného činu. Není vyloučeno, že jedno a totéž jednání může mít rozdílné důsledky v různých odvětvích práva, kdy z jednání konkrétní fyzické soby vyplývají práva a povinnosti nejen pro právnickou osobu, jejímž jménem nebo v jejímž zastoupení taková fyzická osoba jedná, ale též práva a povinnosti přímo pro onu fyzickou osobu. To znamená, že i v případě, je-li věc svěřena do úschovy právnické osobě, tato skutečnost nevylučuje trestní odpovědnost fyzické osoby, která si svěřenou věc přisvojí a s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice. V uvedeném kontextu lze protiprávní jednání přičítat pouze obviněnému. Konstrukce skutkové věty jednoznačně dokládá, že společnost Javes, s. r. o., ve stanovené době neměla k dispozici finanční prostředky a že obviněný nebyl schopen prostředky, které byly společnosti svěřeny, vydat v souladu se smluvními podmínkami oprávněné osobě. Tím zmařil základní účel svěření. Lze uzavřít, že jestliže společnost Javes, s. r. o., jejímž jednatelem byl obviněný, převzala od Ing. J. částku 63.870,- Kč určenou na zájezd do Egypta a tato částka měla být v souladu se smlouvu uzavřenou s CK F. T. této poukázána do 8. 10. 1998, avšak v důsledku jednání obviněného byly tyto finanční prostředky použity k jiným účelům, není v dané věci pochyb, že obviněný jednal jako fyzická osoba a že zákonný znak „přisvojení si cizí věci“ skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. svým jednáním naplnil.
Má-li obviněný za to, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry chybí odpovídající skutková zjištění a provedené důkazy, Nejvyšší soud se s tímto jeho tvrzením neztotožnil. Kromě toho je třeba uvést, že tato námitka spadá výlučně do kategorie námitek skutkových. Za dané situace se navíc jeví jako ryze účelová, která není s to přivodit jiné rozhodnutí ve věci. Této námitce proto Nejvyšší soud právně relevantní povahu přiznat nemohl. Je zjevné, že uvedenou námitkou se obviněný snaží docílit odlišného skutkového zjištění. Pro svou skutkovou povahu nelze tuto námitku pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože jí nikterak nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obviněný dovolává). Z obsahu dovolání je patrno, že obviněný napadá skutkovou verzi vyjádřenou ve výroku o vině v tzv. skutkové větě. Zbývá dodat, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07).
V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného J. J. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann