ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.872.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 872/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2010 o dovolání, které podal obviněný J. P. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 13 To 264/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 166/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 3 T 166/2008, byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v N. dne 23. 02. 2008 kolem 03:30 hodin v herně B. v ulici K. Č. spícímu M. S., maloval fixem po obličeji, odstřihoval mu a zapaloval mu vlasy a když jej poškozený M. S. odstrčil, tak jej fyzicky napadl opakovanými údery pěstí do obličeje a následně po předchozí slovní výměně názorů nejméně dvěma údery pěstí do obličeje napadl poškozeného T. K., a v jeho napadení pokračoval i poté, co poškozený T. K. upadl a ležel na zemi a způsobil mu tím tržnou ránu na bradě zasahující 3 cm do podkoží, zlomeninu nosních kůstek na hranici jejich střední a dolní třetiny bez posunu úlomků “. Za to byl podle §202 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému T. K. škodu ve výši 3.600,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 13 To 264/2009, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze (a proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Nymburce) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů se dostatečným a relevantním způsobem nevypořádala s ustanoveními §5 a §6 tr. ř., a to především z důvodů nedostatečného a ne zcela přiléhavého zhodnocení důkazních prostředků, které měl soud prvního stupně během řízení k dispozici. Podle jeho slov je nutno jedno ze zásadních pochybení spatřovat v ignorování zcela objektivního a věcného důkazu - protokolu o ohledání místa činu, který konstatuje neexistenci stop na místě činu. V této souvislosti poznamenal, že je zřejmé, že pokud mělo docházet k jeho jednání tak, jak ho popisuje údajný poškozený K., jehož verzi události soud prvního i druhého stupně bez zřejmých a věcných důvodů upřednostnil, musely by se na podlaze nacházet krevní stopy či vlasy údajného poškozeného S., případně stopy po barevném značkovači. Konstatoval, že z tohoto nebylo zjištěno ničeho. Prohlásil, že rozpory mezi výpověďmi jednotlivých svědků zůstaly důkazním řízením před soudem prvního stupně neobjasněny, a podobně nevyjasněné jsou osobní nebo jiné vztahy jednotlivých svědků a jeho osoby k údajným poškozeným. Prvoinstančnímu soudu též vytkl, že řádným a přijatelným způsobem nezdůvodnil své preference ohledně důvěryhodnosti svědků a akceptovatelnosti jejich výpovědí z hlediska pravdivosti popisu skutku, resp. že ignoroval skutečnost, že se (obviněný) k jednání tak, jak ho popisuje, již v počátku přiznal, jeho výpověď byla po celou dobu trestního řízení konzistentní a neměnná, nadto odpovídá výpovědím některých svědků, a tudíž ji lze jen s obtížemi považovat za účelovou, na rozdíl od cíleně zaměřeného tvrzení údajných poškozených. Vyslovil názor, že stejně tak soud opominul hodnotit skutečnost, že poškozený S. byl podle vlastní výpovědi informován o události druhým poškozeným K., jehož verzi přijal za vlastní. Podotkl přitom, že existující zásadní fyzická disproporce jeho (obviněného) a údajného poškozeného K. ostatně v podstatě vylučuje, aby se skutek stal způsobem, jak ho popisuje poškozený K., totiž aby mu (obviněný) skoro o čtvrt metru menší a podstatně subtilnější nasadil chvat tzv. kravatu. V neposlední řadě bylo podle mínění obviněného pominuto ovlivnění kognitivních schopností všech účastníků události značnou konzumací alkoholu a pozdní noční dobou, což jsou okolnosti, jež výrazným způsobem snižují schopnost racionálního úsudku i rozpoznávání reality, a tudíž logicky snižují hodnotu výpovědí pro účely trestního řízení.
Následně obviněný uvedl, že objektivním hodnocením jednotlivých důkazů a potažmo jejich souhrnu lze dojít k několika možným variantám celé události, přičemž všechny tyto možnosti lze považovat za stejně nebo obdobně pravděpodobné. Je možno pochopit i akceptovat stanovisko soudu prvního i druhého stupně z hlediska subjektivního pocitu o jeho vině. Lze dospět i k laickému názoru, že událost se mohla stát tak, jak ji předestírá obžaloba. Z dostupných důkazních prostředků však logicky nelze dojít k takové míře jistoty o spáchání trestného činu jeho osobou, jakou vyžadují normy trestního práva, a to ani při výkladu takových ustanovení extenzivně v neprospěch obžalovaného. Dodal, že formální požadavek nepochybného zjištění viny obžalovaného zakotvený v ustanoveních §5 a §6 tr. ř. je jedním z úhelných kamenů demokratického právního řádu a jeho role by neměla být podrobována restriktivnímu výkladu. Uzavřel, že napadená rozhodnutí se tak jeví býti v rozporu se zásadou spravedlnosti soudního řízení i zásadou v pochybnostech ve prospěch obžalovaného a že je zřejmé, že se odvolací soud nedostatečně zabýval námitkami proti rozsudku okresního soudu uvedenými v jeho odvolání proti předmětnému rozsudku a bez hlubšího zkoumání toto odvolání zamítl.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil v celém rozsahu rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně podal návrh, aby do právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o tomto dovolání byl odložen výkon trestu uloženého napadenými rozhodnutími.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že ačkoliv obviněný uplatnil zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přesto jeho konkrétní námitky směřují pouze proti způsobu hodnocení důkazů, když namítá, že provedené důkazy nesvědčí jednoznačně o závěru, že se událost mohla stát tak, jak ji předestírá obžaloba a že trestný čin byl spáchán jím (obviněným). Tím, že se obviněný snaží zpochybnit hodnocení důkazů a skutkové závěry soudu z nich vyvozené a dosáhnout tak změny skutkových zjištění v jeho prospěch, však nemůže být zmíněný dovolací důvod naplněn. Státní zástupkyně přitom akcentovala, že uplatněný dovolací důvod je určen pouze k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, které spočívají v právním posouzení skutku nebo v jiných skutečnostech podle norem hmotného práva, přičemž předmětem posouzení je skutek tak, jak jej zjistil soud prvního, resp. druhého stupně. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu však nelze namítat nedostatečná skutková zjištění, postup soudu při dokazování, způsob, kterým soud hodnotil důkazy a skutkové závěry soudu z provedených důkazů vyvozené. V takovém případě by se totiž jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů, zejména §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Dovolací soud je však skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Státní zástupkyně poté konstatovala, že v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze spatřovat jedinou námitku obviněného, a proto Nejvyššímu soudu navrhla, aby předmětné dovolání v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 13 To 264/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nedostatečné a nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění (vyjádřená ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a na tomto podkladě namítá, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že spáchal předmětný čin. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nedostatečného a nesprávného hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný požádal o odložení výkonu trestu, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý