ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.874.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 874/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2010 o dovolání obviněného T. F., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2009, č. j. 11 To 568/2009-250, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 136/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2009, č.j. 11 To 568/2009-250, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 24. 9. 2009, č. j. 3 T 136/2009-202, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 tr. zák. a trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 roků, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, o povinnosti obviněného a spoluobviněné J. F. bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. [týmž usnesením Krajského soudu v Praze byl napadený rozsudek okresního soudu ohledně obviněné J. F. podle §258 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. V době rozhodování o dovolání obviněného bylo ohledně spoluobviněné (odsouzené) již pravomocně rozhodnuto].
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2009, č. j. 11 To 568/2009-250, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje v tom, že protokol o hlavním líčení byl rekonstruován v nepřítomnosti obviněného, jeho obhájce a osob, kterých se úkon týkal. Podle jeho názoru rekonstrukce protokolu z poznámek předsedy senátu je naprosto nedostačující, a jestliže soud zjistil poruchu záznamového zařízení až po provedení hlavního líčení, jednalo se o okolnost, která odůvodňovala opakování výslechů, neboť za takto vzniklé situace nebylo umožněno vznášet námitky apod. Výrok o skutku v rozsudku soudu prvního stupně nemá oporu v provedeném dokazování a toto porušení zákona nebylo napraveno odvolacím soudem přesto, že pochybení soudu prvého stupně bylo v odvolacím řízení namítáno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný blíže nezdůvodnil, ačkoliv pod bodem III. uvádí dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jeho znění váže k písm. g) tr. ř. V souvislosti s tímto nedostatkem však podstata dovolání spočívá v tom, že nebyla naplněna materiální podmínka vyjádřená v §41 tr. zák. (odkazuje na argumentaci v odvolání) s konstatováním, že výše uplatněná námitka je vázána na předchozí potrestání, které pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, není stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost odpovídající ustanovení §41 tr. zák. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a odvolacímu soudu byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl, aby dovolání jako celek bylo odmítnuto podle §265 odst. 1 písm. e) tr. ř. – jako zjevně neopodstatněné. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. poukazuje na to, že dovolatel obsáhle brojí proti průběhu hlavního líčení. Vzhledem k tomu, že obviněný i jeho obhájce byli průběhu hlavního líčení po celou dobu přítomni, nelze námitky, které vyloženě směřují do procesní oblasti pod tento dovolací důvod podřadit. Pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tř. ř. nelze podle názoru státního zástupce podřadit ani argumentaci obviněného o absenci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, takové námitky by měly být podřazeny pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ke kterému však obviněný v rámci vyjádření konkrétní námitky neuplatnil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, když byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Ze spisu Okresního soudu v Nymburce vyplývá, že hlavní líčení se mj. konalo dne 24. 9. 2009 za přítomnosti obviněného, obhájce obviněného (nikoli toho, který podal dovolání), spoluobviněné, došlo k výslechu obviněného i spoluobviněné F. a problémy se záznamovým zařízením vznikly při výslechu MUDr. Š. Z protokolu o hlavním líčení je patrno, že výpovědi jsou zachyceny včetně otázek soudu a stran. Dále na písemné poznámky navazovala výpověď svědka V. a část výpovědi opět proběhla s pořízením přes záznamové zařízení a provádění dalších důkazů (výše uvedené skutečnosti dokreslují průběh hlavního líčení a je z nich patrno, že k žádné rekonstrukci protokolu o hlavním líčení v nepřítomnosti obviněného nedošlo). Z protokolu o hlavním líčení je mj. také patrno, že celému hlavnímu líčení byl přítomen obviněný i jeho obhájce a ani obviněný, ani jeho obhájce, nevznesli žádnou námitku k protokolaci, ev. neuvedli skutečnosti, na které poukazuje v dovolání nově ustanovený obhájce, který nebyl hlavnímu líčení přítomen. Nad rámec úvah, které k uvedené problematice vyjádřil již odvolací soud na str. 2 svého usnesení a se kterými se Nejvyšší soud ztotožňuje, musí dále uvést, a to v souladu se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, že uplatněné námitky jsou procesního charakteru nenaplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a pokud by nebyly podány jiné námitky, muselo by být dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve svém písemném vyjádření se blíže k tomuto dovolacímu důvodu nevyjádřil. Pokud by Nejvyšší soud měl k dovolání přistupovat formálně, jak by vyplývalo z dovolání obviněného (obhájce), musel by i k tomuto dovolacímu důvodu zaujmout stanovisko a rozhodnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to i k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., prostřednictvím kterého lze stěží uplatnit námitku nenaplnění materiálního znaku trestného činu. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, k problematice konkretizace námitek, neboť není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu ze všech hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl konkrétní okolnost. Taková námitka svou neurčitostí vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud dovozoval, z jakých hledisek má být dovolací důvod naplněn.
Nejvyšší soud však vycházel z obsahu dovolání a z tohoto je patrno, že obviněný je toho názoru, že nebyla naplněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy a v návaznosti na toto mu byl uložen nepřiměřený trest. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil podle skutkového zjištění soudů tím, že „ v N. dne 12.06.2009, kolem 18:00 hodin, v ulici P., se zmocnil osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Forman, majitele M. V., v hodnotě 20.300,- Kč tím způsobem, že využili dopravní situace, kdy řidič uvedeného vozidla poškozený J. V., musel vozidlo zastavit před překážkou a obžalovaný T. F. otevřel levé přední dveře a J. V. vytáhl z vozidla za vlasy a po otevření levých zadních dveří jej natlačil na zadní sedadlo vozidla, dveře zavřel, zamáčkl pojistku a řekl poškozenému, že pokud vozidlo odjistí, že jej zabije, načež si sedl na místo řidiče a obžalovaná J. F. na sedadlo spolujezdce vpředu a dojeli do obce Š., okr. N., kde vozidlo zastavili na polní cestě při pravé straně vozovky a obžalovaný T. F. zde poškozeného J. V. za tričko vytáhl ven z vozidla tak, že levou rukou kolem ramen ho přitáhl k sobě a pravou rukou mu pod krk přitlačil otevřený kovový nůž s délkou čepele cca 12 cm, požadoval po jmenovaném peníze, a obžalovaná J. F. J. V. prohledala a odcizila mu černou koženkovou peněženku v hodnotě 100,- Kč, s finanční hotovostí ve výši 165,- Kč, mobilní telefon zn. Sony Ericsson P11 v hodnotě 2.100,- Kč, a ze zápěstí mu strhla stříbrný řetízek v hodnotě 380,- Kč, vše v hodnotě 2.745,- Kč, poté jej obžalovaný natlačil zpět na zadní sedadlo a následně po přepadení kolemjdoucího chodce i s poškozeným J. V. odjeli zpět do N., kde se poškozenému v nestřeženém okamžiku podařilo z vozidla uprchnout“, a dále trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., když uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2000, sp. zn. 10 T 17/2000, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, který vykonal dne 1. 11. 2007.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchá zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
V souvislosti s posuzováním otázky zvlášť nebezpečné recidivy je třeba uvést, že touto se podrobně zabýval soud prvního stupně ve svém rozsudku. Na str. 7 - 8 poukázal na skutečnosti, které jej vedly k závěru, že v daném případě je nutno na obviněného pohlížet jako na zvlášť nebezpečného recidivistu. V rámci svého mimořádného opravného prostředku poukazuje obviněný prostřednictvím obhájce na „argumentaci již uvedenou v odvolání“ (k otázce naplnění materiální podmínky §41 tr. zák.). Zde však musí Nejvyšší soud upozornit, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a pokud jsou uplatňovány dovolací důvody, je třeba tyto náležitě odůvodnit, neboť dovolání nelze považovat za další řádný opravný prostředek, neboť již samo vymezení dovolacích důvodů je toho dokladem. Z tohoto důvodu je tedy možno přihlédnout pouze k takovým námitkám, které jsou rozvedeny v dovolání. K otázce zvlášť nebezpečné recidivy je možno uvést, že nejen doba, která uplynula od předchozího odsouzení, určovala materiální podmínku zvlášť nebezpečné recidivy. Je třeba vzít v úvahu, že obviněný byl pro zvlášť závažný trestný čin – loupež (§62 tr. zák.) z výkonu trestu odnětí svobody v trvání osmi roků propuštěn 1. 11. 2007 (z uvedeného trestu ve vazbě strávil dobu od 1. 11. 1999 do 30. 9. 2000). Přehlédnout nelze ani tu skutečnost, že pro stejný trestný čin byl obviněný odsouzen jako mladistvý a tato okolnost pak v kontextu se závěry znaleckého posudku jednoznačně charakterizuje obviněného jako nezdrženlivého, agresivního a impulzivního, s problematickým zařazením se do společnosti. Odhlédnuto nemohlo být ani od té skutečnosti, že po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. dne 1. 11. 2007, musel obviněný vykonat trest odnětí svobody z rozsudku OS Nymburk opět pro násilnou trestnou činnost, který vykonal v březnu 2009 a po vykonání tohoto trestu byl odsouzen opět pro úmyslnou trestnou činnost – k alternativnímu trestu obecně prospěšných prací. Trestné činnosti, ve které je podáno dovolání se pak dopustil dne 12. 6. 2009. Ze všech výše uvedených skutečností je patrno, že aplikace §41 odst. 1 tr. zák. je plně odůvodněna. Pro shora vyslovený závěr, který potvrzuje úvahy soudu prvního stupně (viz str. 7 - 8) a soudu odvolacího (viz str. 3 jeho usnesení), svědčí i skutečnost, že obviněný se předmětného trestného činu loupeže dopustil za použití nože a nelze ani odhlédnout od způsobu provedení útoků a časové návaznosti (jeden v 18.00 hod., druhý v 18.12 hod.). Všechny výše uvedené skutečnosti odůvodňují závěr, že jednání obviněného bylo nutno kvalifikovat jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, neboť požadavky vyslovené v §41 tr. zák. byly pro jeho aplikaci naplněny.
Pokud jde o druh trestu a jeho výši, je vhodné uvést, že za situace, kdy obviněný byl uznán vinným zmíněnými trestnými činy, když trestného činu loupeže se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, pak bylo třeba vycházet mj. také ze znění §42 tr. zák. a v takovém případě bylo možno obviněnému uložit trest odnětí svobody v trvání od 7 let a osmi měsíců do 13 let a 4 měsíců (základní sazba §234 odst. 1 tr. zák. je od dvou do deseti let). Byl-li pak obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, nebylo by možno dovolání vyhovět ani s ohledem na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť tento dovolací důvod je dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ze shora uvedených skutečností je však zřejmé, že ani jedna ze zmíněných alternativ nebyla dána, tudíž dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann