ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.880.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 880/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. září 2010 o dovoláních, která podali obvinění S. B. , a Z. A. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. 5 To 332/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 230/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných S. B. a Z. A. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 8 T 230/2007, byl obviněný S. B. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a obviněná Z. A. byla uznána vinnou jednak trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., částečně ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „obžalovaný S. B.
bod 4) obžaloby spolu s obž. Z. A. dne 08. 08. 2006 od 05.00 hodin do 05.10 hodin na P., odcizili osobní motorové vozidlo tovární značky Citroën Berlingo, čímž J. M., nar způsobili škodu ve výši 249.960,- Kč,
bod 5) obžaloby spolu s obž. Z. A. dne 15. 08. 2006 od 05.45 hodin do 05.55 hodin v P., odcizili osobní motorové vozidlo tov. zn. Citroën BX 19, čímž R. S., způsobili škodu ve výši 27 770,-- Kč,
bod 7) obžaloby spolu se dvěma dosud neztotožněnými spolupachateli dne 29. 08. 2006 od 07.00 do 07.10 hodin, v P., odcizil osobní motorové vozidlo tov. zn. Peugeot 206 MPZ: „P”, čímž R. B., způsobil škodu ve výši 194.620,-- Kč,
bod 8) obžaloby spolu s obž. M. K. dne 19. 09. 2006 od 06.15 hodin do 06.25 hodin na P., odcizili osobní motorové vozidlo tov. zn. Citroën Xsara Picasso čímž společnosti L. A. M., s. r. o., způsobili škodu ve výši 185 700,-- Kč,
bod 9) obžaloby spolu s obž. Z. A. a obž. M. H. dne 06. 10. 2006 v době od 19 hodin do 07. 10. 2006 do 10 hodin v P., odcizili osobní motorové vozidlo tov. zn. Peugeot Partner čímž společnost GE M. B., a. s. způsobili škodu ve výši 247 750,-- Kč, čímž způsobil celkově škodu ve výši 905 800,-- Kč,
obžalovaná Z. A.
bod 2) obžaloby dne 26. 05. 2006 od 17.00 hodin do 17.15 hodin na P., se vloupala do osobního motorového vozidla tovární značky Honda CR-V, ze kterého odcizila finanční hotovost ve výši 12.000,- Kč a černou látkovou tašku s technickým průkazem, osvědčením o registraci vozidla, dokladem o evidenční prohlídce, rodným listem V. S., výpisem z rejstříku trestů V. S. a stavební dokumentací společnosti Katcher, s.r.o., čímž V. S., způsobila škodu ve výši 12 000,- Kč,
bod 10) obžaloby spolu s obž. M. H. se dne 10. 10. 2006 v době od 18.00 hodin do 18.10 hodin v M. B., na parkovišti před prodejnou koberců B. se samostatně stíhaným J. F., vloupaly do osobního motorového vozidla tovární značky Hyundai Getz, ze kterého odcizily kabelku značky M. s peněženkou a finanční hotovostí 700,- Kč, klíčem od domu, osobními doklady a s platební kartou MasterCard vydanou Českou spořitelnou a.s., na jméno V. K., se kterou v době od 18.24 hodin dne 10. 10. 2006 do 00.40 hodin dne 11. 10. 2006 navštívily bankomaty České spořitelny v B. n. J., Komerční banky v B. n. J. a Komerční banky v L. n. L., z platební karty vybraly finanční hotovost ve výši 15.000,- Kč a pokusily se vybrat dalších 29.500,- Kč, čímž V. K., způsobily škodu ve výši 17.200,- Kč a pokusily se způsobit další škodu ve výši 29 500,- Kč,
bod 11) obžaloby se dne 23. 10. 2006 od 17.10 hodin do 20.30 hodin na P., na parkovišti před veřejnou ubytovnou S. vloupala do osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Felicia Combi, jehož majitelem je L. V., ze kterého odcizila koženkový kufr černé barvy, razítko firmy L. P., finanční hotovost ve výši 2000,- Kč, kalkulačku, nabíječku na mobilní telefon a dva živnostenské listy, čímž L. P., škodu ve výši 3 500,- Kč,
bod 12) obžaloby se dne 16. 11. 2006 od 09.00 hodin do 11.15 hodin na lesní cestě u motorestu U č. k. poblíž obce H. v okrese M. B. vloupala do osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Felicia, ze kterého odcizila koženkovou tašku s léky v hodnotě 100,- Kč ke škodě J. V., koženkovou kabelku, koženou peněženku, finanční hotovost ve výši 4.000,- Kč, osobní doklady, platební kartu Poštovní spořitelny, klíče s čipem a průkazkou České pošty, čímž M. Š., způsobila škodu ve výši 4.500,- Kč,
bod 13) obžaloby se dne 01. 12. 2006 v době od 12.15 hodin do 13:00 hodin na P., vloupala do osobního motorového vozidla tovární značky Opel Corsa, jehož majitelem je společnost Stomix Praha, s.r.o., ze kterého odcizila černou koženou tašku s písemnostmi, čímž M. P., způsobila škodu ve výši 3 000,--Kč,
obž. Z. A. spolu s obž. S. B.
bod 4) obžaloby dne 08. 08. 2006 od 05.00 hodin do 05.10 hodin na P., odcizili osobní motorové vozidlo tovární značky Citroën Berlingo, čímž J. M., způsobili škodu ve výši 249 960,- Kč,
bod 5) obžaloby spolu s obž. S. B. dne 15. 08. 2006 od 05.45 hodin do 05.55 hodin P., odcizili osobní motorové vozidlo tov. zn. Citroën BX 19 čímž R. S., způsobili škodu ve výši 27 770,-- Kč,
bod 6) obžaloby spolu s obž. I. G. dne 28. 08. 2006 od 04.00 hodin do 06.00 hodin na P., odcizily osobní motorové vozidlo tovární značky Peugeot 106, MPZ: „SK”, čímž K. W., způsobily škodu ve výši 58 540,- Kč,
bod 9) obžaloby společně s obž. S. B. a obž. M. H. v době od 19.00 hodin dne 06. 10. 2006 do 10.00 hodin dne 07. 10. 2006 na P., odcizili osobní motorové vozidlo tovární značky Peugeot Partner, čímž společnosti GE Money Bank, a. s., způsobili škodu ve výši 247 750,-- Kč“.
Za to byl obviněný S. B. podle §247 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §226 písm. c) tr. ř. byl jmenovaný obviněný zproštěn obžaloby pro skutek v rozsudku blíže popsaný. Obviněná Z. A. byla odsouzena podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1, 2 tr. zák. k úhrnnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou, přičemž současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 44 T 2/2007, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 31 T 50/2007, jakož i další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §226 písm. c) tr. ř. byla jmenovaná obviněná zproštěna obžaloby pro skutek v rozsudku blíže popsaný.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. H., I. G. a M. K.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti všech výše uvedených obviněných k náhradě škody.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění S. B., Z. A., I. G. a M.K., rozhodl Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. 5 To 332/2008, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněných S. B., Z. A., I. G. a M. K. ohledně bodů 2) a 4) až 13) a podle §261 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v bodech 9) a 10) ohledně obviněné M. H. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. [při nezměněných zprošťujících výrocích napadeného rozsudku ohledně bodů 1) a 3)] znovu rozhodl tak, že obviněného S. B. uznal vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a obviněné Z. A. a M. K. uznal vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., neboť „1) (bod 4. obžaloby) obžalovaný S. B. a Z. A. dne 08. 08. 2006 od 05.00 hodin do 05.10 hodin na P., odcizili osobní motorové vozidlo tovární značky Citroën Berlingo, čímž J. M., způsobili škodu ve výši 249.960 Kč,
2) (bod 7. obžaloby) obžalovaný S. B. spolu se dvěma dosud neztotožněnými spolupachateli dne 29. 08. 2006 od 07.00 do 07.10 hodin, v P., odcizil osobní motorové vozidlo tovární značky Peugeot 206 MPZ: „P”, čímž R. B., způsobil škodu ve výši 194.620 Kč,
3) (bod 8. obžaloby) obžalovaný S. B. a M. K. dne 19. 09. 2006 od 06.15 hodin do 06.25 hodin na P., odcizili osobní motorové vozidlo tov. zn. Citroën Xsara Picasso čímž společnosti L. A. M., s. r. o., způsobili škodu ve výši 185 700 Kč“ . Za to obviněného S. B. odsoudil podle §247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Obviněné Z. A. podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon ji podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, přičemž současně zrušil výroky o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 44 T 2/2007, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 31 T 50/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále rozhodl o trestu obviněného M. K. a podle §259 odst. 1 tr. ř. ohledně bodů 2), 5), 6), 9), 10), 11), 12) a 13) obžaloby vrátil věc soudu prvního stupně, aby ji stran obviněných S. B., Z. A., M. H. a I. G. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podali obvinění S. B. a Z. A. dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný S. B. pak ještě důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný S. B. v odůvodnění svého dovolání k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že výrok rozsudku soudu druhého stupně je po právní stránce nesprávný, neboť v řízení které mu předcházelo, nebylo postupováno v souladu se zákonem, když o věci v prvním stupni rozhodoval soudce, u něhož lze mít důvodné pochybnosti, že pro jeho osobní poměr k projednávané věci i k jeho osobě (obviněnému S. B.), nemůže nestranně rozhodovat. Upozornil, že předseda senátu soudu prvního stupně JUDr. Ondřej Havlín v rozporu se zákonem opominul prodloužit trvání jeho vazby a byl tak nucen jej v průběhu hlavního líčení propustit z vazby na svobodu. Podle jeho informací byla z podnětu státního zástupce na jmenovaného soudce podána kárná žaloba, přičemž kárné řízení probíhalo souběžně s hlavním líčením v posuzované trestní věci. Prohlásil, že má za to, že JUDr. Ondřej Havlín byl v průběhu hlavního líčení nepravomocně shledán vinným z kárného provinění a byla mu uložena sankce, a proto jsou zde důvodné pochybnosti, zda bylo v jeho případě rozhodováno nestranným soudem. Dále uvedl, že podle §32 odst. 2 tr. ř. je po podání obžaloby vyloučen soudce, který v přípravném řízení rozhodoval o vazbě, přičemž poznamenal, že se zde sice jedná o rozhodování o vazbě po podání obžaloby, avšak nelze přehlédnout přísnost §32 odst. 2 tr. ř. a fakt, že právě pro pochybení při rozhodování o vazbě bylo proti předsedovi trestního senátu vedeno kárné řízení. Dodal, že okolnost, že šlo o vyloučený orgán, mu byla známa již v původním řízení, že tato byla před rozhodnutím soudu prvního i druhého stupně namítnuta, a že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 8 T 230/2007, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 To 333/2008, bylo rozhodnuto, že se v daném případě o důvod vyloučení nejedná.
Stran důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný S. B. poznamenal, že postup, při kterém byla rozhodnutím provedena subsumpce jeho jednání pod skutkovou podstatu konkrétního trestného činu je zcela mimo zásadu lex specialis derogat legi generali. Vyjádřil přesvědčení, že kvalifikace podle §247 odst. l písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. nemá oporu ve zjištěném skutku a provedeném dokazování, když nebylo prokázáno, že si předmětná vozidla přisvojil. Zdůraznil, že vozidla (ani jejich části) u něho nebyla nalezena a nebylo prokázáno, že s nimi disponoval v úmyslu si je přisvojit. Proto lze z pohledu uvedené zásady speciality maximálně zvažovat podezření z trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1, 2 tr. zák. Podotkl, že jednání popsané mj. v obou odsuzujících rozsudcích neodpovídá skutkové podstatě trestného činu krádeže, neboť je pouze konstatováno, že došlo k odcizení nezjištěným způsobem, aniž by bylo jeho jednání blíže specifikováno z hlediska subjektivní stránky - úmyslu si cizí věc přisvojit. S poukazem na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. ÚS 43/1996-n uvedl, že ignoroval-li policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání subjektivní stránku trestného činu, neboť netvrdil, že byla naplněna a ani v tomto směru neuvedl žádné skutkové okolnosti, pak v daném usnesení chybí podstatná náležitost, takže je nelze považovat za zákonné zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. Prohlásil, že vzhledem k tomu, že se orgány činné v trestním řízení nevypořádaly se všemi znaky skutkové podstaty trestného činu, došlo k vadné subsumpci jednání pod skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Podle §220 tr. ř. může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v obžalobním návrhu, a jelikož popis skutku by event. mohl přiléhat pouze skutkové podstatě trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1, 2 tr. zák., nelze použitou právní kvalifikaci považovat za právně konformní. Uvedl, že u skutku popsaného ad 1) bylo prokázáno, že vozidlo měla krátkodobě použít k cestě do Ř. a následně jej odstavit spoluobviněná A., resp. ohledně skutku ad 2) je vzat za prokázaný skutkový stav, že neznámý muž vozidlo po krátkém použití odstavil v P. H. a on (obviněný) osobně s předmětným vozidlem nikdy nenakládal. Skutek ad 3) pak vychází ze skutkového stavu, kdy měl spoluobviněný K. vozidlo po krátkém použití odstavit v P. Z. Žádné další skutkové okolnosti, nebo důkazy o nich nejsou uváděny a především není nikterak prokazována subjektivní stránka u jeho osoby.
Nesprávné posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení Městského soudu v Praze shledal také v tom, že ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu schází kvalifikace formy trestné součinnosti, když ve výroku odvolacího soudu není vůbec uveden §9 odst. 2 tr. zák., který vymezuje znaky spolupachatelství. Namítl, že v daném případě není z výroku rozsudku odvolacího soudu patrno, jakým jednáním se měl ten který z pachatelů dopustit naplnění skutkové podstaty trestného činu, resp. zda každý z pachatelů naplnil skutkovou podstatu trestného činu beze zbytku, nebo působil jako článek řetězu. Městskému soudu v Praze dále vytkl, že jeho výrok o skutku ad 1) spočívá na odůvodnění: „Podstatné zde ovšem je, že vůz vůbec nebyl nalezen a při zjištěních k profilu obžalovaného B. jakožto automechanika francouzských vozů (k čemuž se sám hlásil) a při sledováním a odposlechy zaznamenaných indiciích o dalším odvozu vozů ilegálním odběratelům, nutno verzi o této relativně méně závažné formě „přechodného odcizení vozu“ ve smyslu 249 tr. zák. odmítnout.“ Z uvedeného totiž podle něho vyplývá, jaký je skutečný prokázaný skutkový stav věci - vozidlo nebylo nalezeno. Z toho dovodil, že z hlediska přisvojení a následné dispozice s věcí se o naplnění skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. nemůže jednat. Vyslovil názor, že trestněprávní kvalifikace byla provedena orgány činnými v trestním řízení účelově, a to s ohledem na důkazní nouzi. Povolení a následně i použití záznamů telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 tr. ř. je totiž podmíněno spácháním zvlášť závažného trestného činu, přičemž trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1, 2 tr. zák., příp. trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1, 2 tr. zák. zvlášť závažnými trestnými činy nejsou.
Z těchto důvodů obviněný S. B. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §265 l odst. 3 tr. ř. věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně a zároveň nařídil, aby věc byla přikázána k projednání a rozhodnutí jinému soudu a jinému státnímu zástupci, neboť jsou zde důležité důvody, spočívající v porušení základních zásad vedení trestního řízení (především zásady provedení řádného zákonného procesu a zásady rovnosti zbraní, když řízení nebylo vedeno způsobem stanoveným zákonem, tak jak stanoví §2 odst. 1 tr. ř., resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Obviněná Z. A. pak ve svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že se k jednání ze dne 8. 8. 2006 doznala a že její výpověď v tom smyslu, že si u předmětného vozidla povšimla klíčků zapomenutých ve dveřích, resp. že se vozem pouze projela a následně jej odstavila v Ř. u P., nebyla provedenými důkazy vyvrácena. Přesto soud dospěl k závěru, že došlo ke spáchání trestného činu krádeže a nikoliv trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. Upozornila, že mezi znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže patří úmysl pachatele získat věc do své trvalé dispozice a vyloučit z dispozice s věcí jejího majitele, a v této souvislosti namítla, že takový úmysl jí dokázán nebyl. Zdůraznila, že předmětným vozidlem se pouze přemístila do Ř., vozidlo užívala po dobu několika desítek minut, neměnila jeho barvu, SPZ, ani žádným jiným způsobem do vozidla nezasahovala, nepokoušela se změnit jeho identitu či přisvojit si součásti vozidla. Prohlásila, že pro posouzení skutku jako trestného činu krádeže je podstatné, aby pachatel znemožnil vlastníkovi obnovení dispozičního práva s vozidlem natrvalo, nebo aby jej výrazně ztížil např. odstavením vozidla na odlehlém místě, kde jeho navrácení poškozenému je závislé na náhodě (viz např. rozhodnutí Vrchního soudu sp. zn. 4 To 97/2000). Podle ní fakt, že zanechala vozidlo na veřejně přístupném místě, prokazuje její vůli k tomu, aby se vozidlo vrátilo do dispozice jeho vlastníka. Pokud by si chtěla vozidlo ponechat, snažila by se jej ukrýt, k čemuž měla i příležitost, avšak nevyužila jí právě z důvodu, že nebylo v jejím úmyslu jakýmkoliv způsobem se vozidlem, případně jeho součástmi, obohatit. Šlo jí pouze o užitek z věci, nikoliv o věc samotnou. V této souvislosti též zmínila výpověď svědka F. s tím, že tato je schopna vyvinit nejen jí, ale i spoluobviněného B., kterého údajně utajení svědkové viděli s její osobou u předmětného vozidla ještě v Praze. Za zarážející označila, že se soudy s touto výpovědí ve svých rozsudcích nijak nevypořádaly. Soudy tak stavěly pouze na výsledcích sledování a na výpovědích osob sledování provádějících, a to i za situace, kdy samy uznaly, že jejich práce vykazovala v mnoha ohledech značné nedostatky a nepřesnosti.
V souvislosti s otázkou důvěryhodnosti důkazů získaných sledováním obviněná Z. A. poukázala na věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 6/2007, kde podle ní došlo v rámci důkazního řízení k zásadním pochybením orgánů činných v trestním řízení, vzbuzujícím důvodnou obavu, že protokoly o sledování byly vytvářeny uměle a údaje nebyly získány přímým sledováním. Následně akcentovala, že obě věci vyšetřovali stejní pracovníci kriminální služby spolupracující s největší pravděpodobností se stejnými policisty, kteří měli provádět sledování. Dodala, že i když se ve své výpovědi doznala, doznání obviněného nezbavuje soudy povinnosti zjišťovat všechny skutečnosti potřebné pro rozhodnutí. Skutečnost, že vozidlo nalezla i s klíčky, což podstatně snižuje společenskou nebezpečnost trestného činu, a že jej zanechala v Ř., v každém momentu nasvědčuje úmyslu získat dočasně užitek z věci, tudíž dopravit se do určitého místa, konkrétně do Ř. Nebylo zjištěno, že by vozidlo užívala pro další cesty, nelze proto usuzovat na dlouhodobé užívání věci, jež by skutečně mohlo nasvědčovat spáchání trestného činu krádeže. Soudy svá rozhodnutí stavějí pouze na skutečnosti, že s vozidlem odjela a že vůz nebyl nalezen, což vede k závěru, že v dané věci došlo k nesprávnému požití hmotně právního ustanovení. Spojitost mezi jeho zmizením z Ř. a jednáním její osoby nebyla dokázána. Uzavřela, že jí nebyl dokázán úmysl ponechat si vozidlo a že již nenaplnění jediného formálního znaku trestného činu, v daném případě subjektivní stránky, má za následek, že její jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin krádeže. Mohla spáchat toliko trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem k tomu obviněná Z. A. navrhla, aby Nejvyšší soud postupem podle §265 l odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. 5 To 332/2008, a vrátil věc soudu k novému rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedeným dovoláním ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. 5 To 332/2008, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením, resp. ustanovením §265e odst. 3 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
V návaznosti na skutečnosti shora stručně rozvedené Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky obviněného S. B. vztažené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jsou z pohledu tohoto dovolacího důvodu formálně právně relevantní.
Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný S. B. uplatnil obsahově shodnou námitku podjatosti předsedy senátu JUDr. Ondřeje Havlína již v průběhu řízení před nalézacím soudem. O této námitce v prvním stupni rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 8 T 230/2007, přičemž podle §31 odst. 1 tr. ř. vyslovil, že jmenovaný předseda senátu není ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. z rozhodování v předmětné trestní věci vyloučen. O stížnosti obviněného S. B. proti tomuto usnesení následně rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 To 333/2008, jímž podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. tuto stížnost zamítl. S ohledem na skutečnost, že namítaná okolnost podjatosti byla obviněnému S. B. známa již v původním řízení a že jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta, lze považovat i negativní podmínku důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. za splněnou.
Nevyšší soud předesílá, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení postupem podle §31 odst. 1 tr. ř. je průlomem do ústavně stanovené zásady popsané v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Vyloučení soudce z projednávání již přidělené věci je tudíž nutno považovat za postup výjimečný , jenž musí být odůvodněn závažnými skutečnostmi, které odpovídají průlomu ústavní zásady.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle §30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
Nutno doplnit, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastněny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).
Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Pochybnosti o možnosti soudce nestranně rozhodnout tak může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (viz přiměř. rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na rozvedená teoretická východiska aplikace §30 odst. 1 tr. ř. lze učinit závěr, že soudy dříve ve věci činné se s námitkou podjatosti předsedy senátu JUDr. Ondřeje Havlína vznesenou obviněným S. B.v průběhu nalézacího řízení, jakož i s jeho následnou stížností proti usnesení, kterým bylo o této námitce rozhodnuto, vypořádaly zákonným způsobem a že odůvodnění jejich rozhodnutí (zmíněných shora) jsou jasná, logická a přesvědčivá. Nejvyšší soud ve shodě s Městským soudem v Praze zdůrazňuje, že způsobilými k naplnění některého ze zákonných důvodů vyloučení soudce ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. nejsou výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, jinými slovy, důvodem vyslovení podjatosti soudce není jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či případný nesprávný právní názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že skutečnost, že proti předsedovi senátu soudu prvního stupně bylo pro jeho procesní pochybení v předmětném trestním řízení zahájeno kárné řízení, jež skončilo upuštěním od uložení kárného opatření podle §88 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není možno subsumovat pod žádný z důvodů podjatosti soudce ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř.
Z výše předestřeného výkladu ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. je též zřejmé, že relevantními pro rozhodnutí o vyloučení soudce nejsou bez dalšího subjektivní pocity libosti či nelibosti soudce k tomu či onomu účastníku řízení. Podjatost ve smyslu citované zákonného ustanovení zakládají toliko objektivní osobní vztahy typicky neprofesní, soukromé povahy. Takový objektivní osobní vztah předsedy senátu soudu prvního stupně JUDr. Ondřeje Havlína (popř. osoby jemu blízké) vůči obviněnému S. B., jež by mohl tvořit způsobilý základ pro závěr, že u dotyčného předsedy senátu byla naplněna některá z okolností uvedených v §30 tr. ř., z dovolacích námitek obviněného nevyplývá. Nutno dodat, že pouhá existence kárného řízení proti předsedovi senátu soudu prvního stupně z důvodů obdobných, jako v posuzované trestní věci, by nebyla sto založit podjatost soudce ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. ani tehdy, jestliže by kárné řízení inicioval sám obviněný, což se však v daném případě nestalo, neboť zde návrh na zahájení kárného řízení vyšel z podnětu státního zástupce.
Namítl-li obviněný S. B. existenci důvodu vyloučení JUDr. Ondřeje Havlína s odkazem na ustanovení §32 odst. 2 tr. ř. (zjevně ovšem měl na mysli ustanovení §30 odst. 2 tr. ř., podle něhož po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba) s tím, že zde se sice jedná o rozhodování o vazbě po podání obžaloby, avšak nelze přehlédnout přísnost §32 odst. 2 tr. ř. a fakt, že právě pro pochybení při rozhodování o vazbě bylo proti předsedovi trestního senátu vedeno kárné řízení, pak je třeba zdůraznit, že tato námitka je zcela irelevantní. Citovaná alternativa ustanovení §30 odst. 2 tr. ř. (konkrétně zmíněný důvod vyloučení soudce) dopadá výlučně na případy, kdy soudce rozhodoval o vazbě obviněného v přípravném řízení. V tomto směru zákon nepřipouští jiný výklad. Jak již shora řečeno, rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §30 tr. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Proto s ohledem na tento ústavní rámec lze rozhodnout o výjimce z uvedené ústavní zásady toliko na podkladě výslovného zmocnění obsaženého v zákoně, a nikoli analogickým postupem např. podle obdobného použití ustanovení §30 odst. 2 věty druhé tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. 5 Tvo 34/2001). Skutečnost, že soudce rozhodoval o vazbě obviněného po podání obžaloby, tedy není důvodem pro vyloučení tohoto soudce z vykonávání úkonů daného trestního řízení.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného S. B. vztažené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněných, jimiž deklarovali naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují z podstatné části právě do oblasti trestního řízení a skutkových zjištění. Obvinění totiž orgánům činným v trestním řízení vytýkají též (v případě obviněné Z. A. převážně) pochybení při provádění důkazního řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění a obviněný S.B. pak ještě nezákonnost zahájení trestního stíhání a porušení §220 odst. 1 tr. ř., přitom současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Zvláště z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován též (z podstatné části) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §220 odst. 1 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali též z tvrzených pochybení při provádění důkazního řízení, nezákonného zahájení trestního stíhání, nerespektování §220 odst. 1 tr. ř., nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak orgánům činným v trestním řízení, zvláště soudům nižších stupňů, nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obvinění neuplatnili a svou argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svých dovoláních domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Obviněný S. B. však rovněž namítl absenci objektivní a subjektivní stránky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. s tím, že lze v souvislosti s předmětným jednáním zvažovat maximálně podezření z trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1, 2 tr. zák., a dále pak odvolacímu soudu vytkl, že ve výrokové části jeho rozsudku schází kvalifikace formy trestné součinnosti, konkrétně, že zde není uvedeno ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Obdobně obviněná Z. A. namítla, že její jednání lze kvalifikovat nejvýše jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. Takové námitky lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovat. Současně je ovšem nutno uvést, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné (viz níže).
Trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí a současně vyloučení vlastníka nebo oprávněného držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka či oprávněného i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám (pachatelství) nebo zjedná takovou možnost společně s dalšími osobami buď jenom sobě, nebo jenom další osobě či osobám anebo sobě i dalším osobám (spolupachatelství). Po subjektivní stránce jde (v jeho základní skutkové podstatě) o úmyslný trestný čin.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání ( „spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ - viz rozhodnutí č. Rt 786/1922 Sb. rozh. NS). Podle ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Jsou-li skutková zjištění soudu první a druhé instance hodnocena v kontextu s výše rozvedenými teoretickými východisky, je možno konstatovat, že odvolací soud nepochybil, pokud skutek obviněného S. B. kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a skutek obviněné Z. A. jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák.
Z popisu skutku dostatečně zřetelně plyne, že obvinění S. B. a Z. A., resp. též M.K. jednali způsobem, který naplňuje znak přisvojení si cizí věci [(viz zejména výrazy „… odcizili …, čímž způsobili … škodu ….“, resp. „… odcizil …, čímž způsobil … škodu ….“ – již sám výraz „odcizit“ vyjadřuje (a v tomto smyslu je také běžně užíván) nikoli zmocnění se věci za účelem toliko přechodného užití, nýbrž přisvojení si věci; škodou byla hodnota (cena) jednotlivých automobilů]. Za daných okolností je zřejmá i subjektivní stránka trestného činu – zavinění ve formě společného úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Je totiž zjevné, že obviněný S. B. společně se Z. A., resp. s M.K. (popř. s dosud neztotožněnými spolupachateli) jednali tak, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, vědomě, cíleně a záměrně právě proto, aby cizí věc(-i) získali do časové nelimitované dispozice.
Lze přitom pro úplnost poznamenat, že z důkazů, jež soudy obou stupňů vyhodnotily jako věrohodné a způsobilé prokázat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, plyne, jak konkrétně se jednotliví obvinění podíleli na spáchání jednotlivých dílčích útoků. V prvním případě obviněný S. B. přijel společně s obviněnou Z. A. k místu činu, zjevně vytipoval vozidlo, do něhož poté společně vnikli - na místo řidiče usedla Z. A., na místo spolujezdce obviněný S. B. a společně jím odjeli k místu, kde stálo vozidlo obviněného S. B., zde dotyčný vystoupil a v další jízdě s odcizeným vozidlem pokračovala Z. A. Ve zbývajících dvou případech obviněný S. B. přijel společně s dalšími osobami [buď dosud neznámými – viz bod 2) či se spoluobviněným M. K. – viz bod 3)] na místo činu a po zjevném rozdělení úloh zajišťoval, aby osoba, která přistoupila k odcizení vozidla, mohla tuto činnost zdárně realizovat.
Tento způsob provedení jednotlivých dílčích skutků potvrzuje, že ze strany obviněných (a dalších dosud nezjištěných osob) šlo o úmysl přisvojit si jednotlivá vozidla jejich zmocněním se.
Námitku obviněných, že jejich jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci (podle první aliney §249 odst. 1 tr. zák. se tohoto deliktu dopustí ten, kdo se zmocní mj. motorového vozidla v úmyslu je přechodně užívat), nelze akceptovat, neboť z jednání shora popsaného je nepochybné, že úmysl pachatelů nesměřoval k užívání cizí věci jen „přechodně“. V tomto směru je nezbytné poukázat na skutečnost, že „přechodné užívání cizí věci“ znamená dispozici s věcí dočasně, po relativně krátkou dobu (jinak by nešlo o užívání přechodné, ale o užívání, jež by bylo nutné považovat již za přisvojení ve smyslu krádeže nebo zpronevěry). Vedle pojmu užívání věci po relativně krátkou dobu však nelze odhlížet od způsobu, jak se věc vrátí do dispozice vlastníka či oprávněného držitele (významná je tedy nejen doba užívání). Právě zde je třeba zásadním způsobem hodnotit počínání obviněných. Aby totiž bylo možno dovodit závěr, že pachatel měl v úmyslu věc užívat po relativně krátkou dobu – přechodně, musel by tuto věc poškozenému jakýmkoliv způsobem vrátit, nebo ji zanechat na takovém místě a za takových okolností, aby nad ní vlastník nebo oprávněný držitel mohl svá práva snadno obnovit (úmysl pachatele musí zahrnovat přechodné užívání věci včetně záměru vrátit věc tomu, komu byla odňata, nebo alespoň umožnit, aby se snadno obnovilo jeho dispoziční právo). O přechodné užívání ani úmysl k němu proto nepůjde za situace sice krátkodobého užívání věci, avšak takového, že pachatel s věcí naloží tak, že vlastníkovi nebo oprávněnému držiteli je na delší dobu znemožněno obnovení moci nad věcí či její obnovení je značně znesnadněno nebo závislé jen na náhodě. Za takto zjištěného skutkového stavu věci již nejde o trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 tr. zák., ale o trestný čin krádeže podle §247 tr. zák. Tak tomu bylo v předmětné věci.
Dále je na místě uvést, že shora jmenovaní obvinění (a dalších dosud nezjištěné osoby) jednali podle popsaných skutečností jako spolupachatelé, neboť jejich jednání bylo součástí společného celkového jednání učiněného po dohodě, naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu krádeže, přičemž nelze pochybovat ani o společném úmyslu. Jednání obviněného S. B. lze charakterizovat jako významný článek řetězu, který ve spojení se současně prováděným jednáním ostatních pachatelů vedl ke spáchání trestného činu. Ke spolupachatelství trestného činu přitom není nezbytné, aby činnost všech spolupachatelů byla rovnocenná, stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem (srov. přiměř. dosud aplikovatelné rozhodnutí č. Rt 3371/1929 Sb. rozh. NS). Obviněná Z. A. v rámci spolupachatelství naplnila všechny znaky trestného činu, jímž byla uznána vinnou.
K tomu je potřeba dodat, že není nutné vyjadřovat zvlášť ve výroku rozsudku, že obviněný se trestného činu dopustil jako spolupachatel (srov. §9 odst. 2 tr. zák.), neboť nejde o samostatnou formu trestného činu, nýbrž jen o formu trestné činnosti (§89 odst. 1 tr. zák.) [srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck 2008, s. 1013]. Nebylo-li tedy ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu citováno ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., nejedná se o vadu rozsudku.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti je závěr odvolacího soudu o naplnění znaků trestného činu krádeže obviněnými správný.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných S. B. a Z. A.odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. září 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý