ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.91.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 91/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2010 o dovolání, které podal obviněný D. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009, sp. zn. 7 To 80/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 4/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 3 T 4/2009, byl obviněný D. M. (dál jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v P. dne 2. 11. 2008 po 14.00 hodině na ubytovně v Ž., v pokoji č., v úmyslu usmrtit L. S., jej bodl nožem o délce čepele nejméně 14 cm třikrát do horní části hrudníku a jednou do zad do oblasti levé lopatky, čímž mu způsobil hlubokou bodnou ránu v pravé prsní krajině pronikající až do pravé pohrudniční dutiny s přerušením 2. žebra vpravo při hrudní kosti a průbodem pravé plíce, hlubokou bodnou ránu na přední ploše hrudníku pod hrdelní jamkou vlevo od střední čáry pronikající až do pravé pohrudniční dutiny s přerušením stěny společného kmene pravé podklíčkové tepny a pravé krkavice a průbodem pravé plíce, hlubokou bodnou ránu vlevo vpředu nad prsní krajinou pronikající až do levé pohrudniční dutiny s bodným poraněním levé plíce, hlubokou bodnou ránu zad v krajině lopatkové vlevo pronikající až do levé pohrudniční dutiny s probodnutím levé lopatky, přerušením 5. žebra vlevo při páteři a průbodem levé plíce, dále jej jedenadvacekrát bodl do různých částí hlavy, krku a hrudníku, přičemž poškozený v důsledku prudké a masivní krevní ztráty při vícenásobném bodném poranění především plic a velké cévy na přechodu krku a hrudníku téhož dne kolem 15.40 hodin zemřel“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to černé umělohmotné rukojeti odlomené z nože, zajištěné dne 2. 11. 2008 v pokoji č. na ubytovně v P., Ž. ul. č. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. byl zabrán odlamovací nůž zajištěný dne 2. 11. 2008 v kontejneru v P., M. ul.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 10. 2009, sp. zn. 7 To 80/2009, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu propadnutí věci a ve výroku o zabrání věci.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze (a citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily jeho jednání jako trestný čin vraždy podle §219 odst. l tr. zák., když jej měly kvalifikovat jako nutnou obranu podle §13 tr. zák. Shledal též, že na základě této skutečnosti mu byl nesprávně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle jeho názoru nalézací soud při svém rozhodovacím procesu nevzal v úvahu některé významné skutečnosti nasvědčující tomu, že jeho jednání bylo nutnou obranou směřující k neprodlenému odvrácení trvajícího útoku na jeho osobu ze strany L. S., a to za současného strachu o život. Především (soud) nevzal dostatečně v úvahu možný motiv L. S. k útoku proti němu (obviněnému), na který upozornil v průběhu trestního řízení, a to skutečnost, že L. S. v inkriminovaný den odmítl pomoci vyjednat s jeho bývalým pronajímatelem svědkem J. K. pronájem bytu v P. na S., v němž dočasně bydlel se svými dvěma kamarády svědky O. Š. a D. F. a jenž právě kritického dne po vzájemné dohodě s J. K. opustil. Poznamenal, že L. S. na něho v pokoji ubytovny v Ž. ul. v P. intenzivně naléhal, aby J. K. zavolal a domluvil mu možnost pronájmu bytu, jelikož byl otcem v té době asi dvouměsíční dcerky D. umístěné v kojeneckém ústavu, kterou u sebe se svojí družkou svědkyní E. P. nemohli mít, neboť jim v tom bránila „sociálka“ z důvodu pobytu na ubytovně. Vyjádřil přesvědčení, že L. S. a jeho družka prožívali bez své dcerky na ubytovně velice těžké chvíle, přičemž podotkl, že nelze vyloučit ani psychický nátlak E. P. na svého druha k urychlenému zajištění odpovídajícího bydlení za účelem společného bydlení s jejich dcerkou. Uvedl, že toto stále narůstající psychické vypětí L. S. za stávajícího stavu, kdy u sebe nemohli se svojí družkou mít jejich dcerku, vyústilo ze strany L. S. zcela nečekaně a zkratovitě v ozbrojený útok proti jeho osobě (obviněnému), který v žádném případě nečekal a nebyl na něj psychicky připravený. Na podporu svých tvrzení odkázal na svědeckou výpověď Z. S. učiněnou v přípravném řízení před policejním orgánem dne 28. 11. 2008.
Závěr nalézacího soudu, že „Chování poškozeného spočívající v údajném fyzickém ataku proti tělesné integritě obžalovaného nekoresponduje s jeho osobnostními rysy...“ obviněný označil za důkazně nepodložený a předpojatý vůči jeho osobě s tím, že pro takovýto závěr neměl soud žádný relevantní důkaz (např. ve formě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie k posouzení osobnosti L. S.). V této souvislosti zdůraznil, že naopak motiv jeho útoku vůči L. S. Krajské státní zastupitelství v Plzni nepředložilo ani v přípravném řízení a ani u hlavního líčení před soudem prvního stupně, popř. že sám nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku v odkazu na svědecké výpovědi O. Š. a D. F. uvedl, že „Svědek F. doplnil, že obžalovaný hovořil o jistém S. z ubytovny, a to vždy pouze v dobrém.“ Prohlásil, že žádný motiv k útoku proti osobě L. S. neměl.
Dále nalézacímu soudu vytkl, že nevzal dostatečně v úvahu skutečnost potvrzenou jako možnou i znalcem MUDr. P. M., a to že byl L. S. napadán opětovně, několikráte za sebou a se značnou intenzitou, a to i poté, co vždy jeho útok úderem nožem odvrátil. Argumentoval, že neměl v úmyslu L. S. zasazovat v rámci své nutné obrany více bodných ran, ale způsob vedení útoku proti jeho osobě (obviněnému) ho donutil k tomu, že vždy jednotlivé útoky musel jednotlivě odrážet a výsledkem tohoto opakujícího se útoku byly právě čtyři obranné bodné rány, popsané v Pitevním protokolu č. 716 ze dne 3. 11. 2008 vypracovaného znalci MUDr. H. Ř. a MUDr. P. M. jako rány č. 6, 7, 11 a 13. Připomněl, že sám soud první instance v odůvodnění svého rozsudku v odkazu na výpověď znalce MUDr. P. M. uvádí „Znalec současně nevyloučil možnost, že poškozený po utrpění rozhodujících bodných ran, a to v počtu jedné či dvou, mohl proti tělu obžalovaného vést útok.“ Dodal, že větší počet bodných ran na těle L. S., které však i podle výše uvedeného Pitevního protokolu nedosahovaly značné intenzity, si vysvětluje tak, že k nim mohlo dojít v průběhu potyčky, kdy se na něho L. S. opětovně s nožem v ruce vrhal.
Za irelevantní obviněný označil argumentaci nalézacího soudu, podle níž „Průběh jednání obžalovaného v době spáchání činu byl znalkyní vyhodnocen jako prostý afekt zlosti plynoucí z explozivních povahových rysů obžalovaného. Nejednalo se o afekt patický, tedy chorobný, nejednalo se o chování zkratkové.“ Zdůraznil, že žádný znalec nemůže se stoprocentní jistotou určit pohnutku krizového jednání osoby v krizové situaci a že jeho jednání bylo vedeno pohnutkou nutné obrany, tedy pohnutkou přežití dané krizové situace.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek a napadené usnesení zrušil, a aby ve smyslu §13 tr. zák. rozhodl o jeho zproštění obžaloby Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 2 KZV 30/2008, a o jeho propuštění z výkonu trestu (odnětí svobody) na svobodu.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že obviněný ve svém podání opakuje argumentaci známou z dosavadního řízení v jeho trestní věci a obsaženou rovněž v jeho odvolání, jímž se ovšem dostatečně zabýval soud druhého stupně a se vznesenými námitkami se náležitě vyrovnal. Podotkl, že pokud přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo správně a reagovalo na relevantní námitky obviněného, pak dovolací soud nemá důvodu do napadeného rozhodnutí zasahovat, neboť řízení o dovolání nelze považovat za jakýsi třetí stupeň řízení před obecnými soudy či opakované odvolání. Chce-li obviněný v dovolacím řízení uspět, musí uvést takovou vadu napadeného rozhodnutí, jež odpovídá některému ze zákonem definovaných dovolacích důvodů – v daném případě §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně konstatoval, že podstatě tohoto důvodu námitky obviněného převážně neodpovídají, neboť dovolání se opírá o negaci skutkových závěrů soudů učiněných na základě provedeného dokazování a o výhrady proti způsobu, jímž ve věci činné soudy vyhodnotily jednotlivé provedené důkazy. Tvrzení obviněného o tom, že jednal v nutné obraně, však výsledkům dokazování neodpovídá, přičemž odůvodnění tohoto závěru je dostatečně patrno z napadeného usnesení soudu druhého stupně.
Dále státní zástupce poznamenal, že pokud obviněný namítá neobjasnění jeho motivu, nutno poukázat na skutečnost, že ustanovení §219 odst. 1 tr. zák. neobsahuje znak pohnutky či motivu, které vedly pachatele k tomu, že poškozeného úmyslně usmrtil, přičemž tento znak musí být prokazován a v popisu skutkového stavu vyjádřen toliko v případech právní kvalifikace podle §219 odst. 1, 2 písm. g) nebo h) tr. zák. Zdůraznil, že naopak agresivní nálada obviněného, v níž poškozeného napadl, byla spolehlivě vysvětlena abstinenčním stavem po požití marihuany, resp. že soud druhého stupně se vyrovnal i s námitkou obviněného týkající se znaleckého zkoumání duševního stavu poškozeného v době činu, přičemž z provedených důkazů zřetelně vyplývá, že poškozený byl neagresivní, vyrovnaný člověk, jenž byl navíc s negativním výsledkem pátrání po možnosti jiného ubytování již srozuměn a neměl žádný důvod pro tuto okolnost obviněného napadnout.
Státní zástupce proto vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, jež by zakládala některý z důvodů dovolání, a navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné, přičemž v převážné části bylo podáno z jiných důvodů, než které jsou popsány v §265b odst. 1 tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009, sp. zn. 7 To 80/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (zejména pokud jde o možný motiv poškozeného L. S. k údajnému napadení jeho osoby a způsob, jakým se měl tvrzenému útoku jmenovaného poškozeného bránit) a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (prohlašuje, že se jen bránil trvajícímu, resp. opakujícímu se ozbrojenému útoku poškozeného L. S. na jeho osobu, neboť měl strach o svůj život, a de facto zcela popírá, že se dopustil skutku, jímž byl uznán vinným). Toliko z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení a vyjadřuje přesvědčení, že jeho jednání naplňovalo zákonné znaky nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pro úplnost je na místě konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
I vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výhradu obviněného směřující proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. února 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý