ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.104.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 104/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2010 o dovolání obviněného Ing. V. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 13 To 27/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 128/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. V. K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 20 T 128/2008, byl obviněný Ing. V. K. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že jako jediný jednatel a vlastník společnosti SHEERWOOD, s. r. o., se sídlem Jiráskova čp. 29, Pardubice (dále jen „společnost SHEERWOOD“) uzavřel dne 8. 9. 2006 v D., P., v budově společnosti MAN – TECH TRADING, a. s., se společností SINCOM LEASING, a. s., se sídlem Husova 1444, Tábor (dále jen „společnost SINCOM LEASING“) smlouvu o finančním leasingu č. LS06/09/0125 na pronájem 3 kusů vysokozdvižných vozíků značek: Linde H 45 D, rok výroby 1988, v hodnotě 784.210,- Kč včetně DPH, Linde H 30 D, rok výroby 1988, v hodnotě 535.500,- Kč včetně DPH a Linde H 30 D + kabina, rok výroby 1992, v hodnotě 606.900,- Kč včetně DPH, v celkové hodnotě 1.926.610,- Kč včetně DPH, v leasingové smlouvě se zavázal, že za předmětný leasing bude hradit po dobu 48 měsíců pravidelnou měsíční splátku ve výši 43.243,- Kč včetně DPH a dále, že uhradí akontaci ve výši 385.322,- Kč včetně DPH, při podpisu smlouvy uhradil akontaci a jednu měsíční splátku, stroje si nechal odvézt do V. u P., dále uhradil část druhé splátky splatné do 5. 10. 2006, a to dne 30. 3. 2007 ve výši 20.000,- Kč, přičemž tato byla poslední splátkou, kterou leasingové společnosti uhradil, vzhledem k tomu, že neplnil podmínky leasingové smlouvy, byla předmětná smlouva dne 14. 5. 2007 vypovězena, čímž mu skončilo užívací právo k třem kusům výše uvedených vysokozdvižných vozíků a byl zároveň vyzván k vrácení předmětu leasingu a uhrazení dlužné částky, a přestože výpověď osobně převzal dne 7. 12. 2007, do současné doby uvedenou částku neuhradil, a tak způsobil společnosti SINCOM LEASING škodu ve výši 1.028.623,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 13 To 27/2009, podle §256 tr. ř. zamítl.
Prostřednictvím obhájkyně JUDr. I. K. podal obviněný proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání z důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. V něm ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal, že již v průběhu odvolacího řízení namítal nesprávné právní posouzení, protože se ve vztahu k leasingové společnosti jednalo výhradně o obchodní vztah a jeho úmysl nesměřoval k tomu, aby společnost poškodil. Předmět leasingu neprodal, nezastavil ani nedaroval, nezapůjčil jej třetí osobě, nepronajal, ale leasingovou smlouvu porušil pouze v tom směru, že neměl finanční prostředky na převoz předmětu leasingu zpět do republiky. Obviněný zdůraznil, že navrhoval výslechy svědků Ing. L. F. a O., kteří by se mohli vyjádřit k okolnostem uzavírání smlouvy a k dalšímu postupu při komunikaci s obviněným. Tyto svědecké výpovědi však realizovány nebyly, neboť soudy došly k závěru, že ani jeden ze svědků není pro posouzení věci podstatný, což obviněný považoval za zkrácení svého práva na obhajobu. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. odvolacímu soudu vytkl, že porušil ustanovení o přítomnosti obviněného při veřejném zasedání, když dne 29. 9. 2009 veřejné zasedání o odvolání konal v jeho nepřítomnosti přesto, že soudu byly předloženy dvě lékařské zprávy ošetřujícího lékaře, ze kterých jednoznačně vyplývalo, že obviněný není pro svůj špatný zdravotní stav schopen účasti na něm. Obviněný výslovně žádal, aby v jeho nepřítomnosti nebylo jednáno, neboť chtěl předložit nové důkazy a k věci se vyjádřit, a proto svoji osobní účast u krajského soudu považoval za nutnou. Uvedeným postupem odvolacího soudu mu však bylo znemožněno využít základního zákonného práva, a nelze mu klást k tíži opakovaně odročovaná jednání, neboť tato byla nařizována v krátkých časových úsecích, přestože z lékařských zpráv dokumentujících zdravotní stav dovolatele bylo zřejmé, že vyžadoval dlouhodobější léčbu znemožňující účast u jednání, např. s měsíčním časovým odstupem.
Ze všech shora uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) po provedeném řízení rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 13 To 27/2009, zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Přestože byl opis dovolání obviněného doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, toto se k němu v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. do dne konání neveřejného zasedání u Nejvyššího soudu písemně nevyjádřilo.
Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání, jako soud dovolací, nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., lze považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je vždy podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, a jak je z dikce uvedeného znění zřejmé, jedná se o situaci, kdy bylo v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, tedy když došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Toto základní právo garantuje zejména právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Zmíněný dovolací důvod nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u veřejného zasedání, ale jen v takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (k tomu přiměř. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 26., r. 2004, č. T 621).
Přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a - nestanoví-li zákon něco jiného - není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. upravujícího přípravu veřejného zasedání, a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání pak může být nezbytná tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat.
Ohledně řízení u odvolacího soudu platí speciální ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Na projednávanou konkrétní věc toto posledně citované ustanovení nedopadá, protože obviněný se v době projednávání jeho odvolání před odvolacím soudem nenacházel ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ale pobýval na svobodě.
Ve vztahu k tomu, kdy je možné přítomnost obviněného u veřejného zasedání považovat za nutnou, je potřeba vycházet z obecných principů, mezi něž v trestním právu rozhodně patří zajištění práv obviněného. Tato jsou upravena mimo jiné v ustanovení §33 odst. 1 tr. ř. tak, že obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky. Proto, aby tato jeho práva byla zajištěna a aby je mohl řádně uplatnit, je nezbytná jeho osobní přítomnost v řízení, v němž jsou takové důkazy nebo úkony prováděny.
Se zřetelem na tato obecná hlediska je vhodné poukázat na fakta zjištěná v obsahu připojeného trestního spisu. Obviněný byl o prvním veřejném zasedání nařízeném na 24. 2. 2009 vyrozuměn dne 13. 2. 2009 (č. l. 332). Když krajský soud dne 18. 2. 2009 obdržel od obhájkyně obviněného žádost o odročení veřejného zasedání z důvodů jejího zaneprázdnění, této vyhověl a stanovil nový termín na den 10. 3. 2009, o němž vyrozumění obviněný obdržel dne 6. 3. 2009 a téhož dne osobně u soudu podal žádost o odročení veřejného zasedání z důvodu nemoci, k níž připojil i potvrzení o pracovní neschopnosti. Tuto žádost krajský soud akceptoval a veřejné zasedání nově nařídil na 31. 3. 2009, o čemž byl obviněný vyrozuměn dne 12. 3. 2009. Dne 27. 3. 2009 odvolacímu soudu došla žádost obviněného s opisem dokladu o pracovní neschopnosti o odročení s tím, že jeho nemoc pokračuje a předpokládaná doba léčby je 3-4 týdny, a že se chce veřejného zasedání zúčastnit. Odvolací soud veřejné zasedání odročil na den 21. 4. 2009, o němž vyrozumění (vz. 7a tr. ř. viz č. l. 349a) obviněný obdržel dne 15. 4. 2009. V omluvě došlé odvolacímu soudu jeden den před tímto zasedáním obviněný opět požádal o odročení s tím, že se výrazně zhoršil jeho zdravotní stav. Připojil lékařskou zprávu s datem 20. 4. 2009, ve které lékař uvedl, že „pacient na vlastní žádost ukončil svoji hospitalizaci, a nebylo tak možno dokončit kontrastní vyšetření, bez kterého nelze zdravotní stav pacienta hodnotit. Kontrastní vyšetření se bude konat dne 21. 4. 2009“ (viz č. l. 351). O novém termínu veřejného zasedání odvolacím soudem určeným na den 26. 5. 2009 byl obviněný vyrozuměn dne 4. 5. 2009. Z účasti na něm se obviněný omluvil dne 19. 5. 2009 a jako důvod nepřítomnosti uvedl plánovanou operaci, která se měla uskutečnit dne 23. 5. 2009, což doložil zprávou z nemocnice (viz č. l. 353, 354). Vzhledem k tomu, že obhájkyně obviněného uvedla, že rekonvalescence bude trvat 3 týdny až měsíc, krajský soud další veřejné zasedání odročil na neurčito, a nový termín veřejného zasedání později nařídil až na 18. 8. 2009, přičemž i z tohoto se obviněný dne 17. 8. 2009 ze zdravotních důvodů omluvil, což doložil lékařskou zprávou, ve které však již nebylo uvedeno, jaký zdravotní problém mu účast na zasedání znemožňuje, pouze stručně se v ní podává, že „zhoršený zdravotní stav znemožňuje účast na jednání u soudu“ (viz č. l. 360). O veřejném zasedání nařízeném následně na 29. 9. 2009 byl obviněný opět vyrozuměn dne 1. 9. 2009 a v obsahu vyrozumění byl současně upozorněn jednak, že do budoucna lze za důvodnou považovat jen omluvu, která bude včas a řádně soudu zaslaná, neboť v důsledku jeho opakovaných omluv dochází k průtahům ve vyřizování věci, a jednak na možnost znaleckého zkoumání jeho zdravotního stavu zejména s ohledem na jeho schopnost zúčastnit se projednání věci u soudu. Obviněný však znovu požádal o odročení omluvou i s lékařskou zprávou, jež odvolací soud obdržel dne 25. 9. 2009, s tím, že obviněný pro bolesti v krku, a kašel nebyl schopen účasti na soudním řízení, s kontrolou stanovenou na 30. 9. 2009 (viz č. l. 364). Tuto omluvu již odvolací soud shledal jako nedůvodnou, neboť veřejné zasedání bylo opakovaně na žádost obviněného odročováno, kontrola byla stanovena na den následující po termínu veřejného zasedání, a proto rozhodl, že doba projednání zůstává v platnosti, o čemž obviněného faxem informoval. Pokus soudu tuto skutečnost obviněnému sdělit telefonem, se nezdařil, a proto byl obviněnému zaslán telegram (viz č. l. 365). V den konání veřejného zasedání obviněný podal opětovnou žádost o odročení, dokladovanou lékařskou zprávou, že je v léčení pro zánět žil (viz č. l. 368). Odvolací soud se opakovaně téhož dne telefonicky pokoušel zastihnout ošetřujícího lékaře obviněného, tento však nebyl zastižen (viz č. l. 369). Krajský soud na základě těchto marných pokusů dne 29. 9. 2009 ve 13.00 hodin konal v nepřítomnosti obviněného veřejné zasedání, při němž vyhlásil i dovoláním napadené usnesení (viz č. l. 371).
Odvolací soud se všemi uvedenými skutečnostmi, které vedly k tomu, že veřejné zasedání proběhlo bez přítomnosti obviněného, v odůvodnění napadeného usnesení na straně 3 podrobně zabýval a vysvětlil, proč osobní účast obviněného na veřejném zasedání nepovažoval za nezbytnou a proč shledal jeho žádost o odročení nepřijatelnou.
Nejvyšší soud k uvedenému závěru odvolacího soudu považuje za vhodné uvést, že odvolací soud ve vztahu k požadavkům obviněného postupoval korektně a snažil se mu opakovaně vyhovět v tom, že respektoval jeho žádosti o odročení postupně nařizovaných veřejných zasedání, a to i přesto, že sám, jak plyne z toho, že obviněného o veřejných zasedáních jen vyrozumíval, nepovažoval účast obviněného u veřejného zasedání za nutnou. O způsobu vyrozumění zákon nic bližšího nestanoví, ale jde zpravidla o písemné sdělení termínu, místa a předmětu jednání, popřípadě s poučením o právech vyrozumívané osoby. Z této formy, jíž bylo obviněnému dáno najevo, kdy bude veřejné zasedání konáno, a rovněž i z vlastního průběhu veřejného zasedání uskutečněného dne 29. 9. 2009, při němž nebyly prováděny žádné důkazy, je zřejmé, že odvolací soud nepovažoval za nutné dokazování doplňovat či jinak rozšiřovat výsledky již v prvním stupni zajištěného dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 509/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004 seš. 9, T-727). Odvolací soud tak tím, že obviněného vyrozuměl a nikoliv jej předvolával ve smyslu §90 a §98 tr. ř., dal obviněnému najevo, že může jednat a rozhodovat i v jeho nepřítomnosti.
Uvedeným postupem odvolací soud rovněž respektoval ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a umožnil mu účast celkem na sedmi postupně nařízených veřejných zasedáních, neboť o všech, jak jsou shora rozvedena, obviněného vždy včas a řádně vyrozuměl. Odvolací soud v šesti z nich plně respektoval zájem obviněného na jeho osobní účasti u projednání odvolání, a proto vždy žádosti o odročení vyhověl, neboť vycházel z toho, že obviněný pokaždé svou neúčast a nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti dal jasně na vědomí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 26, T-621, a nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/2005, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 37, ve sv. 40 roč. 2006).
Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné zdůraznit, že se nelze ztotožnit s tím, že by odvolací soud jednotlivá postupně odročovaná veřejná zasedání nařizoval s malým časovým odstupem, jak obviněný v dovolání též zmínil, neboť z jejich jednotlivě stanovených termínů na dny 24. 2. 2009, 10. 3. 2009, 31. 3. 2009, 21. 4. 2009, 26. 5. 2009, 18. 8. 2009 a na den 29. 9. 2009, je zřejmé, že jsou mezi těmito daty delší doby, které plně korespondovaly s požadavky obviněného, eventuelně v žádostech či lékařských zprávách uváděnými zdravotními problémy. Je třeba oponovat obviněnému, jestliže tvrdil, že takto prodlužované řízení nebylo způsobeno jeho požadavky. Naopak je zcela zřejmé, že se odvolací soud po celou dobu obviněnému snažil vyhovět a akceptoval jím zmiňované zdravotní problémy, které ne vždy byly dokládány lékařskou zprávou, neboť nejméně ve dvou případech omluva neúčasti obviněného u veřejného zasedání spojená se žádostí o jeho odročení nesplňovala předpoklad řádného provedení, byť obviněný projevil zájem zúčastnit se veřejného zasedání odvolacího soudu a vyjádřil nesouhlas s jeho konáním v nepřítomnosti. Obviněný totiž v textu omluv ze dne 6. 3. 2009 (viz č. l. 344) a 27. 3. 2009 (viz č. l. 347) uvedl jen to, že je v pracovní neschopnosti, což bylo dokládáno přiloženou kopií potvrzení o pracovní neschopnosti. Takové potvrzení, kterým byl obviněný uznán práce neschopným však samo o sobě neprokazuje, že obviněný současně není schopen dostavit se k veřejnému zasedání soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 19, T-461). Nelze pak přehlédnout ani postoj obviněného ve vztahu k odročenému veřejnému zasedání nařízenému na 21. 4. 2009, jež nastalo proto, že obviněný o odročení žádal s tím, že se zhoršil jeho zdravotní stav, ač z lékařské zprávy, kterou současně připojil, vyplynulo, že odmítl vyšetření, které v rámci nemocniční léčby bylo potřebné, a na vlastní žádost ukončil hospitalizaci dne 20. 4. 2009, tedy den před konáním neveřejného zasedání.
Po všech těchto zkušenostech odvolací soud, když nařídil veřejné zasedání na den 29. 9. 2009, tj. již v pořadí sedmé, obviněného poučil, že v případě další jeho omluvy bude trvat na včasné a řádně doložené žádosti. Obviněný i přesto tuto výslovnou výzvu odvolacího soudu nerespektoval a svou neúčast omluvil dvěma obsahově odlišnými lékařskými zprávami, podle jedné měl angínu a podle druhé zánět žil. Nejvyšší soud k tomu navíc doplňuje, že všechna omluvná podání byla na soud, resp. podatelnu soudu dodána osobně, jak vyplývá z razítek na těchto podáních. Přitom, je též potřeba zmínit, že odvolací soud, aby dal obviněnému najevo svůj záměr v tomto posledním veřejném zasedání jednat i bez obviněného, neboť jeho omluvy považoval za obstrukční, vedené snahou se vyhnout projednání odvolání, obviněnému jednak marně telefonoval na číslo telefonu, jenž měl mít obviněný u sebe, když obviněný nereagoval, poté mu zaslal telegram, v němž mu dal v den konání veřejného zasedání v ranních hodinách na vědomí, že veřejné zasedání proběhne, pokud se obviněný nedostaví, i v jeho nepřítomnosti.
Se zřetelem na tato poučení odvolacího soudu, obviněný mohl počítat s tím, že v tomto posledním případě odvolací soud již veřejné zasedání bude konat, i když se nedostaví. Odvolací soud tak i přes předchozí akceptace omluv obviněného shora popsaným postojem předcházejícím konání veřejnému zasedání dne 29. 9. 2009 zajistil, aby jeho další následné postupy mohl obviněný očekávat a byla tak zajištěna předvídatelnost jeho zamýšleného procesního postupu, že na jeho neopodstatněné žádosti o odročení nebude brát v tomto případě zřetel.
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené okolnosti shledal, že odvolací soud nepochybil, jestliže dne 29. 9. 2009 provedl veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného. Tím, že obviněný měl velký časový prostor, mohl se ke svému dovolání v písemné podobě vyjádřit, což také učinil, neboť kromě dovolání podaného prostřednictvím obhájkyně (viz č. l. 330), sám se v dalších podáních k dovolání podrobně vyjádřil (viz č. l. 329, 335, 343), obviněný měl rovněž dostatečnou možnost navrhnout provedení dalších důkazních návrhů, a to jak písemně, tak i prostřednictvím své obhájkyně, která veřejnému zasedání konanému v jeho nepřítomnosti byla osobně přítomná. Samozřejmě mohl obviněný v šesti předchozích termínech být kdykoli osobně účasten, neboť pro uplatnění jeho práv mu bylo dáno ze strany odvolacího soudu mnoho příležitostí. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal ani to, že by obviněný tím, že absentoval u veřejného zasedání, byl zkrácen na svých obhajovacích právech, když mu byla poskytnuta opakovaně možnost se veřejného zasedání účastnit, měl prostor navrhovat důkazy, a tím, že odvolací soud během veřejného zasedání toliko konstatoval podaný opravný prostředek a průběh předchozího řízení, aniž by dokazování jakkoli doplňoval, obviněnému neznemožnil se k provedeným důkazům vyjádřit.
Ze všech uvedených důvodů byl postup odvolacího soudu při zachování všech procesních pravidel a zásad shledán správným. Nejvyšší soud k tomu, co již bylo shora řečeno, poukazuje i na to, že soudy nemohou připustit bezbřehost a zneužívání práv, jež zákon obviněným přiznává, neboť je potřeba brát zřetel i na nezbytnost a nutnost zachování řádného výkonu spravedlnosti a zamezení neopodstatněných průtahů trestního řízení s vynaložením veškerého úsilí a prostředků tak, aby ukončení trestního řízení nebylo ohrožováno takovými okolnostmi, na které přes ono úsilí a prostředky, stát sám jako procesní strana nemá vliv. Za takové lze považovat právě zřejmé snahy obviněného vyhnout se obmyslným jednáním důsledkům spojeným s trestním stíháním, tedy jednání nesoucí zřetelné snahy procesní obstrukce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/1996).
S ohledem na všechny výše rozvedené skutečnosti se Nejvyšší soud ztotožnil s odvolacím soudem, který na straně 2 – 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně rozvedl, proč shledal, že se ze strany obviněného jednalo o obstrukční chování, které nebylo možné již dále tolerovat, když měl soud splněny všechny zákonné podmínky proto, aby veřejné zasedání mohl konat i bez přítomnosti obviněného.
Nejvyšší soud z těchto důvodů neshledal, že by byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného Ing. V. K. u veřejného zasedání dne 29. 9. 2009 konaného před odvolacím soudem v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, a proto jeho dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. neshledal opodstatněným.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o něž obviněný rovněž své dovolání opřel, je vhodné nejprve uvést, že podle něj se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Z dikce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že takto označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. Významné totiž je, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Přestože obviněný v dovolání označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zmínil, že jeho úmysl nesměřoval k poškození společnosti, nevycházel pro tuto výhradu, jíž lze z formálního hlediska označit za právní, ze skutkových zjištění, jak jsou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsána, ale stavěl tuto námitku na zcela jiných skutkových okolnostech vycházejících z jeho vlastní verze uplatňované v rámci obhajoby. Prioritně vytýkal způsob, jakým byly okolnosti, za nichž byl uznán vinným prokázány, a teprve druhotně, na podkladě vlastní verze průběhu skutku, se domáhal jiného právního posouzení. Takto je nutno přistupovat i k jeho výhradě, kterou vytýkal nedostatek úmyslu, jenž spatřoval v tom, že soudy dostatečně a správně nezjistily skutkový stav věci, když neprovedly všechny jím požadované a navrhované důkazy. Obviněný svou argumentaci vystavěl na jiných skutkových okolnostech, pro něž z hlediska svých vlastních přístupů podal zcela jiné vysvětlení ohledně toho, k čemu došlo následně po uzavření smlouvy, když svou roli a s ní spojené povinnosti postavil do odlišné roviny, než která vyplývá z leasingové smlouvy, a své jednání se tak snažil bagatelizovat a stavět do úrovně občanskoprávních vztahů, a to přestože postupoval zcela v rozporu s leasingovou smlouvou, když předmět leasingu vyvezl do zahraničí a zde ho předal dosud nespecifikované osobě. Ze způsobu tvrzených výhrad obviněného je patrné, že se domáhal toho, aby soudy uvěřily jeho verzi obhajoby, ze které mělo vyplývat, že se daného trestného činu nemohl dopustit, když jeho úmysl nesměřoval k tomu, aby společnost poškodil.
Obviněný tedy deklarovaný dovolací důvod materiálně nepodložil žádnými právními skutečnostmi, neboť nevytýkal žádné nedostatky spočívající na vadách shledávaných v nesprávně použité právní kvalifikaci nebo jiné nesprávnosti vyplývající z hmotně právních norem.
I přes tuto skutečnost považuje Nejvyšší soud nad rámec podaného dovolání za vhodné pro úplnost uvést, že pokud se dovolatel domáhal toho, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť nebyli vyslechnuti jím navržení svědkové, pak tento jeho důkazní návrh nenechal soud prvního stupně bez povšimnutí a na straně 9 rozsudku rozvedl, proč tento výslech nepovažoval za nutný a stejně tak k tomu přistoupil i soud odvolací na straně 5 odůvodnění usnesení, kde vysvětlil, že ve věci zajištěné důkazy dostatečně objasňují čin, pro který je obviněný stíhán a na základě důkazů, které již byly realizovány v průběhu hlavního líčení nevznikají o vině obviněného žádné pochybnosti. Nejvyšší soud se se závěry soudů obou stupňů ztotožnil, protože shledal, že v rámci prováděného dokazování pravidla vymezená v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. byla dodržena a soudy v potřebné míře vysvětlily, z jakých důvodů rozhodly, že další důkazy již nebudou prováděny. Nedošlo tak k porušení práv garantovaných ani v ustanovení §125 tr. ř., neboť v konkrétním případě bylo důsledně posouzeno, že nepřipuštěné a v rozhodnutí neodůvodněné důkazy nemohly zásadním způsobem ovlivnit výsledky dokazování (srov. přiměř. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3113/2009).
S ohledem na zásadu, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v dovolacím řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutné uvést, že takové skutečnosti v daném případě nebyly dovolacím soudem zjištěny a skutková zjištění byla učiněna v souladu se zákonem a soudy k nim došly na základě logických a jasných postupů. Provedeným výsledkům dokazování pak odpovídá i použitá právní kvalifikace, neboť lze dovodit ze skutkových zjištění a i z příslušných pasáží odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vyplývá, že obviněný v rozporu s leasingovou smlouvou předměty uvedené v leasingové smlouvě neužíval způsobem tam stanoveným, ale když shledal, že společnost Sheerwood se dostala do likvidace, a nemá tedy dostatek finančních prostředků, s předmětem leasingu nakládal v rozporu s tím, jak se leasingovou smlouvou zavázal a zajistil, že byly předány třetí, doposud neznámé osobě, a z místa, kde měly být podle leasingové smlouvy užívány, byly převezeny do K. Leasingové společnosti již nikdy nebyly vráceny. Všechna tato zjištění plně nasvědčují závěru, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného Ing. V. K. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. února 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová