ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.399.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 399/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2010 o dovolání obviněného F. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 10 To 72/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 6/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 6. 2009, sp. zn. 3 T 6/2009, byl obviněný F. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 22. 12. 2008 kolem 17.00 hod. v P., ulice P., v prodejně O., v úmyslu získat peníze, porazil na zem prodavačku V. M., a bodl ji nožem délky nejméně 12 cm do břicha se slovy „dej sem prachy“, poté ze zásuvky pultu odcizil tržbu ve výši 14.705,- Kč ke škodě T. T. P. T., a utekl, poškozená M. utrpěla bodnou ránu břicha délky 2 cm spojenou s poraněním řídkých pojivových tkání na vnitřní ploše zadní stěny břišní dutiny pod podbřišnicí, několika rankám v předstěře, ke dvojnásobnému proděravění příčného úseku tlustého střeva a jednomu proděravění jeho esovité kličky, a zhmoždění stěny trupu na levé straně v zevní části bederní krajiny, které si vyžádalo urgentní operaci a dále hospitalizaci v době od 22. 12. 2008 do 5. 1. 2009 a od 6. 2. 2009 do 17. 2. 2009 s dobou léčení v délce nejméně 12 týdnů“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a podle §234 odst. 2 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené T. T. P. T. na náhradě škody částku 10.132,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 10 To 72/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jan Svobody podal proti němu dovolání směřující do všech výroků napadeného usnesení (konkrétní dovolací důvod však neuvedl). Soudům obou stupňů vytknul, že „dospěly ke shodnému neopodstatněnému závěru, že se dopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., který vychází z nesprávného posouzení právně relevantních okolností“.
Dovolatel sice nejprve zdůraznil, že oba soudy dospěly ke skutkovým zjištěním, která nemají jednoznačnou oporu v provedeném dokazování, nicméně vzápětí podotkl, že právní řád neumožňuje tuto okolnost jako dovolací důvod efektivně uplatnit, neboť námitky proti skutkovému zjištění a hodnocení důkazů nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Přesto považoval za vhodné poukázat na to, že zjevné, resp. extrémní vybočení ze zákonných zásad při provádění dokazování a při hodnocení důkazů je porušením ústavně zaručených práv obviněného (zakotvených zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod). Takovým vybočením pak je i skutečnost, že jsou právní závěry soudu v zjevném nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94), případně že jsou skutková zjištění v podstatném nesouladu s vykonanými důkazy (tady odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95). Ve světle těchto závěrů je pak podle něj třeba posuzovat i podané dovolání.
Dovolatel má za to, že ačkoliv právní řád pojímá dovolání jako mimořádný opravný prostředek kvalifikovaným způsobem tak, že jej lze uplatnit jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., které jsou do značné míry omezené, Nejvyšší soud nemůže rezignovat na posuzování ústavnosti postupu soudů obou stupňů, resp. jejich rozhodnutí právě poukazem na tuto skutečnost. Je třeba mít na paměti, že jednání soudu prvého stupně bylo iniciováno obžalobou, zatímco činnost soudu druhého stupně byla v rozhodující oblasti viny iniciována právě jím podaným odvoláním. Je to tedy především odvolací soud, kdo se měl v plném rozsahu zabývat jeho argumentací a jím vznesenými námitkami. Především tento soud je totiž povolán napravovat případná procesní pochybení soudu prvého stupně, a za tímto účelem je zákonodárcem dostatečně vybaven potřebnými prostředky. Toto však v daném případě neučinil.
V návaznosti na to obviněný namítl, že námitky, které v předcházejícím řízení uplatnil (ať už do kategorizace relativních závěrů, k nimž soudy dospěly na základě krevních stop, z jejichž rozboru není nikterak patrné, že se jedná o jeho krev, nebo že se v době spáchání trestného činu vůbec nenacházel na místě činu, či opětovné návrhy výslechů svědků, kteří by prokázali jeho nevinu), soudy buď bagatelizovaly nebo je vůbec nebraly v potaz, anebo se jimi důsledně věcně nezabývaly (zejména soud odvolací). Takovýto postup považoval za neakceptovatelný zejména v situaci, kdy závěr o jeho vině je založen na údajném řetězci nepřímých důkazů. Ústavní soud (odkázal přitom na jeho nálezy ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06, a ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 438/2000) ve shrnující argumentaci ke kautelám spravedlivého procesu uvedl, že „Princip in dubio pro reo je právní zásadou uznávanou civilizovanými národy. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Principy odpovědnosti za zavinění a presumpce neviny nelze. Tyto principy se promítají i do jednotlivých ustanovení trestního řádu a obecné soudy jsou na úrovni ústavního i podústavního práva zavázány k jejich bezpodmínečnému respektování“ (doslovně citováno). Výše uvedené zásady by měly „prozařovat“ právním řádem a v jejich duchu by se také měla odvíjet přezkumná činnost soudních orgánů, ať už jde o soud odvolací nebo dovolací.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud „napadená rozhodnutí zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí krajskému soudu“.
Obviněný jednak přípisem ze dne 16. 12. 2009 sdělil, že souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání, jednak k výzvě soudu prvního stupně, aby odstranil vady podaného dovolání, která mu byla doručena dne 17. 2. 2010, dalším přípisem ze dne 23. 2. 2010 (došlým soudu následujícího dne) vymezil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti jsou však uplatněné námitky zcela nekonkrétní a lze se pouze domnívat, že směřují proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů. Tím dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění.
Státní zástupce poté zdůraznil, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť uvedený dovolací důvod je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. být nemohou.
Státní zástupce s ohledem na to, že z materiálů, které měl k dispozici, nemohl zjistit okolnosti, za nichž dovolatel původní dovolání doplnil a označil dovolací důvod, o nějž dovolání opírá, zejména zda se tak stalo ve stanovené lhůtě na výzvu soudu či nikoliv, alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl buď podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., nebo (pokud Nejvyšší soud neakceptuje dodatečné označení dovolacího důvodu) podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť nesplňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. Současně upozornil, že obě alternativně navrhovaná rozhodnutí lze podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že obviněný reagoval na výzvu soudu prvního stupně a ve stanovené lhůtě doplnil dovolání vymezením konkrétního dovolacího důvodu, lze konstatovat, že dovolání splňuje i obligatorní náležitosti jeho obsahu uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají toliko rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a zejména způsob hodnocení důkazů. Z povahy vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal jak odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů (zejména soudu druhého stupně vytýkal, že jeho odvolací námitky bagatelizoval nebo je vůbec nebral v potaz, anebo se jimi důsledně věcně nezabýval), tak v důsledku toho změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ovšem jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
Stejně tak nelze za relevantně uplatněnou výhradu považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
V této souvislosti je rovněž vhodné uvést, že pokud by námitky obviněného měly být považovány za výhrady proti odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, pak podle §265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a