ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.153.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 153/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Ing. M. V. , zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 58, proti žalovanému O. B. , zastoupenému JUDr. Františkem Pazderou, advokátem se sídlem v Praze 4, Dobronická 1256, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 15 C 278/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2008, č. j. 26 Co 174/2008–265, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 30 500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Martina Štuksy.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. července 2007, č. j. 15 C 278/2004–220, ve spojení s opravným usnesení ze dne 29. února 2008, č. j. 15 C 278/2004-255, vypořádal zaniklé společné jmění účastníků tak, že rozhodl o „vypořádání zaniklého společného jmění účastníků“ (výrok I.), do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci dále specifikované ve výroku II., do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal movité věci a nemovitosti (dům s pozemky) v k. ú. L., obec K. dále specifikované ve výroku III., žalobkyni uložil povinnost uhradit půjčku ze stavebního spoření podle smlouvy č. 1940431801 u VSS KB a. s. ve výši 205 879,- Kč a žalovanému půjčku ze stavebního spoření podle smlouvy č. 1940432601 u VSS KB a. s. ve výši 205 161,- Kč (výrok IV.), žalovanému dále uložil povinnost uhradit půjčku Oldřichu Bártlovi staršímu ve výši 1 800 000,- Kč (výrok V.), závazek ze smlouvy o malém podnikatelském kontokorentu č. 159799141 ze dne 3. října 2002 u GE Capital Bank a. s. ve výši 367 217,- Kč (výrok VI.), závazek ze smlouvy o úvěru č. 133020311 ze dne 13. března 2002 u GE Capital Bank a. s. ve výši 741 394,- Kč (výrok VII.) a povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání zaniklého společného jmění manželů částku 1 451 717,- Kč do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok VIII.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IX. – XI.).
Vyšel ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem ke dni 17. června 2004. Vypořádání movitých věcí a nemovitostí, které byly součástí zaniklého společného jmění, učinil v souladu se shodnými tvrzeními a návrhy účastníků. Obdobně postupoval i ohledně vypořádání společných závazků z titulu půjček ze stavebního spoření. Soud prvního stupně dále zahrnul do vypořádání společného jmění závazky z titulu úvěru a z tzv. malého podnikatelského kontokorentu u GE Money Bank, a. s., které vznikly společnosti BEP s. r. o., v níž má žalovaný svůj vklad. Za uvedené závazky oba účastníci ručili podepsanými blankosměnkami a navíc byly závazky zajištěny zástavním právem banky na shora uvedených nemovitostech účastníků. V případě smlouvy o úvěru se jednalo o úvěr společnosti BEP s. r. o. ve výši 1 000,000,- Kč a zajištění zástavním právem na nemovitostech účastníků se týkalo i všech závazků společnosti BEP s. r. o. vůči GE Money Bank, a. s., včetně jejich příslušenství, a to až do výše 5 000.000,- Kč. K datu 20. března 2007 bylo prokázáno, že závazek společnosti BEP s. r. o. z titulu smlouvy o úvěru činil částku 741 394,- Kč zahrnující směnečnou sumu, úroky a soudní poplatek, sníženou o splátky žalovaným již provedené a dále že žalovaný úvěr splácí měsíčně částkou 10 000,- Kč. Pokud jde o malý podnikatelský kontokorent, závazky z této smlouvy nebyly uhrazeny a k jejich vymožení byla nařízena exekuce, v průběhu níž žalovaný všechny tyto závazky, tj. jistinu, úroky, úroky z prodlení a náklady exekučního řízení uhradil v celkové částce 367 217,- Kč. Vzhledem k uvedenému soud prvního stupně uzavřel, že pokud by byly oba závazky exekučně vymáhány, k čemuž v případě závazku z tzv. malého podnikatelského kontokorentu již došlo, mohl by se věřitel, uspokojit z největší majetkové položky společného jmění účastníků - nemovitostí v k. ú. L. - a v tom okamžiku by nebylo co vypořádávat. Proto stanovil výši uvedených dvou závazků společnosti BEP s. r. o. jako součet jistiny, úroků a úroků z prodlení, nákladů nalézacího řízení a nákladů exekučního řízení, neboť je zřejmé, že i tyto náklady by byly plně uspokojovány realizací zástavního práva k nemovitostem účastníků.
K návrhu žalovaného, aby byl do vypořádání zahrnut ručitelský závazek žalovaného z titulu pohledávky společnosti GENERI s. r. o. za společností BEP s. r. o. ve výši 1 849 377,90 Kč soud prvního stupně toliko konstatoval, že věřitelka uvedenou pohledávku vymáhala po žalovaném v nalézacím řízení u soudu a poté exekučně. Při vypořádání účastníků vycházel soud prvního stupně z předpokladu, že podíly obou účastníků jsou stejné. Jelikož celková hodnota majetku přikázaného do výlučného vlastnictví žalobkyně činila po odečtení pasiv od aktiv částku mínus 116 014,- Kč a u žalovaného činila zjištěná hodnota majetku částku 2 786 328,- Kč, stanovil soud prvního stupně výši vypořádacího podílu, který je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni, v částce 1 451 171,- Kč.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. června 2008, č. j. 26 Co 174/2008-265, k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil „a) ve výrocích ad VI. a VII. tak, že tyto výroky se vypouštějí; b) ve výroku ad VIII. tak, že částka na vyrovnání podílu činí 1 994 534,- Kč“, ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry při vypořádání movitých věcí, nemovitostí a také části závazků. Zpochybňoval-li žalovaný ve svém odvolání závěry znaleckého posudku ohledně zjištěné ceny vypořádávaných nemovitostí a navrhoval-li za tím účelem doplnit dokazování z důvodu „nevěrohodnosti“ znaleckého posudku, odvolací soud označil tento návrh za nepřípustný, jelikož pouhá námitka věcné nesprávnosti znaleckého posudku, nikoliv nedůvěryhodnosti samotného znalce, potažmo jeho znaleckého posudku, založit přípustnost této námitky ve smyslu §205a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nemůže.
Neztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, na základě něhož předmětem vypořádání společného jmění učinil závazek z titulu zástavního práva na nemovitostech účastníků a z titulu směnečného rukojemství účastníků ze směnky pro zajištění úvěru společnosti BEP s. r. o. u společnosti GE Capital Bank a. s. a dále závazek vyplývající ze směnečného rukojemství účastníků ze směnky k zajištění pohledávky ze smlouvy o malém podnikatelském kontokorentu uzavřené společností BEP s. r. o. se společností GE Capital Bank a. s. Podle učiněných skutkových zjištění odvolací soud uzavřel, že ke dni zániku společného jmění účastníků žádný konkrétní závazek, a to jak ve smyslu §152 obč. zák. ohledně zástavního práva, tak ve smyslu §10 a §30 a násl. zákona č. 191/1950 Sb. ohledně směnečného rukojemství, vyplývající z uvedených zajišťovacích závazků nevznikl. Z uvedených důvodů tak tyto závazky, pokud později vznikly v souvislosti se směnečným rukojemstvím, nemohly být zahrnuty do vypořádání společného jmění účastníků.
Nezahrnul-li dále soud prvního stupně do vypořádání ručitelský závazek žalovaného k zajištění pohledávky společnosti GENERI s. r. o. za společností BEP s. r. o. (byť se o tom v odůvodnění svého rozsudku výslovně nezmínil), odvolací soud se s tímto postupem ztotožnil. Z důkazu označeného jako prohlášení ručitele dle §546 občanského zákoníku ze dne 20. května 2005, jehož obsahem je prohlášení žalovaného, že uspokojí pohledávku věřitele GENERI s. r. o., vůči dlužníkovi BEP, s. r. o. ve výši 1 849.377,90 Kč, jestliže ji neuspokojí dlužník, a to do výše 1 200 000,- Kč v termínu do 20. listopadu 2004, dovodil, že se jedná o písemné prohlášení žalovaného jako ručitele podle §546 obč. zák. s tím, že však konkrétní výši ručitelského závazku žalovaného ke dni zániku společného jmění účastníků (17. 6. 2004) nelze z tohoto prohlášení dovodit. Tato výše mohla být skutečně známa až ke dni 20. listopadu 2004, jelikož závisela na tom, v jaké výši pohledávku k tomuto datu uspokojí sám dlužník. K datu zániku tak ani v tomto případě nevznikl žádný konkrétní závazek, který by mohl být v rámci vypořádání společného jmění vypořádán. Odvolací soud konečně musel s ohledem na učiněné odchylné závěry ohledně nezahrnutí závazků účastníků z titulu smlouvy o úvěru a malého podnikatelského kontokorentu u GE Capital Bank a. s. změnit výši vypořádacího podílu. Vycházeje z toho, že podíly obou účastníků jsou stejné a že žalovanému byla přikázána do výlučného vlastnictví čistá hodnota společného jmění ve výši 3 893 289,- Kč a žalované čistá hodnota ve výši mínus 95 779,- Kč, stanovil, že žalované se musí dostat od žalovaného na vyrovnání jejího podílu na čisté hodnotě společného jmění částka ve výši 1 994 534,- Kč, kterou uložil žalovanému zaplatit žalobkyni.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a podává jej z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který narozdíl od soudu prvního stupně nezahrnul do vypořádání společného jmění manželů závazky vůči GE Capital Bank a. s. ze smlouvy o úvěru ve výši 741 394,- Kč a z tzv. malého kontokorentu ve výši 367 217,- Kč. Dovolatel má za to, že správně postupoval soud prvního stupně, když uvedené závazky do vypořádání zahrnul, neboť se jednalo o „ručitelské závazky“ převzaté oběma účastníky za trvání manželství a uplatněné věřiteli ještě před vypořádáním společného jmění manželů. Jelikož právní vztahy týkající se majetku a závazků, které tvořily předmět společného jmění manželů v době mezi jeho zánikem a vypořádáním, se za použití §853 obč. zák. řídí ustanoveními občanského zákoníku, upravujícími vztahy obsahem a účelem jim nejbližší, tj. předpisy o společném jmění manželů, vyloučil-li odvolací soud tyto závazky z vypořádání, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Obdobné namítá dovolatel i ve vztahu k závazku žalovaného z titulu jeho ručitelského prohlášení za dluh společnosti BEP s. r. o. u společnosti GENERI s. r. o., neboť společnost GENERI s. r. o. uplatnila a vymáhala úhradu tohoto závazku, vzniklého za trvání společného jmění manželů, ještě před jeho vypořádáním. Navíc u dluhů, v době rozhodování soudu dosud nesplacených, soud vůbec nebral v úvahu úroky, které ještě do zaplacení přibudou. V této souvislosti žalovaný odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 14/2006). Pokud jde o cenu vypořádávaných nemovitostí, odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu jeho námitku uplatněnou v odvolání s odkazem na §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., když podle názoru dovolatele zpracovaný znalecký posudek nebral v úvahu skutečnost, že nemovitost je zatížena zástavním právem, a její tržní hodnotu, jako cenu obvyklou. Tímto postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření označila dovolání žalovaného za nedůvodné. Ohledně námitek ve vztahu ke společným ručitelským závazkům účastníků se ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu, podle něhož k nim nebylo možné přihlédnout s ohledem na to, že ke dni zániku manželství nevznikly. Stejné stanovisko zaujala i ve vztahu k ručitelskému závazku žalovaného vůči společnosti GENERI, s. r. o., který navíc označuje za účelový a zřízený bez souhlasu žalobkyně několik dnů před právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Tvrdí-li žalovaný, že v rámci vypořádání shora uvedených závazků by mělo být vypořádáno i jejich dosud nesplatné příslušenství, tuto argumentaci pokládá za nepřípadnou za situace, kdy závazky nepatří do společného jmění účastníků. Vytýkaná nesprávnost znaleckého posudku stran nesprávného stanovení ceny nemovitostí v důsledku neodečtení zástavního práva váznoucího na nemovitosti ve prospěch společnosti žalobce také není namístě, když žalovaný cenu v řízení před soudem prvního stupně jednak nezpochybňoval a jeho námitka se neopírá o konkrétní věcné důvody. Navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a shledal, že dovolání není důvodné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.
Podle §149 odst. 2 věta první občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné.
Podle §150 odst. 3, 4 obč. zák. neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Vypořádání nemovitostí, které účastníci učinili předmětem řízení, ohledně jejich ceny, kterou dovolatel v dovolání napadá, posoudily soudy zcela shodně a práva a povinnosti účastníků z toho vyplývající nekonstituovaly odlišně. V této části by pak bylo dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky zásadního právního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v této části dovolání nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu a tato se z obsahu dovolání ani nepodává. Žalovaný ostatně nevede polemiku s žádným právním názorem odvolacího soudu, ale namítá nesprávné zjištění ceny nemovitostí.
Zjištění ceny nemovitosti, ke kterému soud přistupuje prostřednictvím znaleckého dokazování, je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení hodnoty věci chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se ze znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
V dovolání žalovaný zpochybňuje skutková zjištění podávající se ze znaleckého dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely při stanovení cen nemovitostí a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů, podle které lze dospět k závěru o jiné ceně nemovitostí. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na stanovení hodnoty podniku, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Ostatně žalovaný u jednání konaného dne 19. července 2007 u soudu prvního stupně po provedení důkazu znaleckým posudkem výslovně uvedl, že s jeho obsahem a závěry souhlasí a žádné námitky vůči němu neuplatnil ani po poučení podle §119a o. s. ř.
V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně sice dovolatel navrhl „provedení nových důkazů, jimiž má být zpochybněna věrohodnost znaleckého posudku“ s tím, že tyto důkazní návrhy odvolacímu soudu doplní bez zbytečného prodlení, z obsahu odvolání je však zřejmé, že zpochybňuje věcnou správnost znaleckého posudku. Navíc jím naznačované důkazní prostředky ke „zpochybnění“ znaleckého posudku v průběhu odvolacího řízení až do jeho skončení nepředložil vůbec. Pro úplnost dovolací soud dodává, že důkazy, jimiž by měla být zpochybněna věcná správnost skutkového zjištění ve směru, že by z nich bylo možno dospět k jiným skutkovým zjištěním, než z důkazů, o které svá skutková zjištění opřel, nejsou způsobilými důkazními prostředky ke zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, na kterém spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. I kdyby tedy v odvolacím řízení žalovaný předložil důkazy, kterými by chtěl argumentovat ve prospěch jiné obecné ceny, jednalo by se o důkazy nepřípustné, neboť podle §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací poukaz na tvrzené zatížení nemovitostí zástavním právem ovlivňujícím výši obecné ceny je skutečností, kterou dovolatel neuplatnil ani v odvolacím řízení a poprvé s ním přichází až v průběhu řízení dovolacího. K takto nově uplatněným okolnostem však není dovolací soud oprávněn přihlédnout (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Shodně posoudily nalézací soudy také otázku vypořádání ručitelského závazku žalovaného k zajištění pohledávky obchodní společnosti GENERI s. r. o. za obchodní společností BEP, s. r. o.; i v tomto případě by bylo možno posuzovat otázku přípustnosti dovolání toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ani zde však dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil.
Podle §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Odvolací soud učinil závěr, že z ručitelského vztahu nevznikl ke dni zániku společného jmění manželů žádný konkrétní závazek, který by mohl být v rámci vypořádání zohledněn.
Uvedený ručitelský závazek nemůže být podle názoru dovolacího soudu součástí společného jmění manželů již proto, že soudy neučinily zjištění, že by s jeho převzetím žalobkyně souhlasila, když s tímto závazkem vyslovila kategorický nesouhlas, a jde o závazek, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Je-li obsahem ručitelského prohlášení závazek žalovaného ke splnění závazku, nesplní-li jej dlužník, do částky 1 200 000,- Kč, nemá dovolací soud nejmenší pochybnost, že se o závazek přesahující míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů jedná. Závazky převzaté jedním z manželů bez souhlasu druhého a přesahující míru přiměřenou majetkovým poměrů manželů nejsou neplatné, ale netvoří součást společného jmění manželů a jsou výlučným závazkem manžela, který je převzal (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 2199/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6399).
Naproti tomu je rozhodnutí odvolacího soudu měnícím v části, ve které odvolací soud nevypořádal – oproti soudu prvního stupně – závazek ze smlouvy o malém podnikatelském kontokorentu č. 159799141 ze dne 3. října 2002 u GE Capital Bank a. s. a závazek ze smlouvy o úvěru u téhož bankovního ústavu ze dne 13. března 2002, č. 133020311. Potud je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Výše uvedené závazky nemohou být předmětem vypořádání již z toho důvodu, že jejich smluvní stranou, tudíž povinnou osobou, není žádný z účastníků řízení, ale jedná se o závazky, jejichž smluvními stranami jsou právnické osoby. V podání žalovaného ze dne 22. května 2007, jímž žalovaný zahrnul do vypořádání věci, hodnoty a závazky, které by podle jeho názoru měly být předmětem vypořádání, dovolatel výslovně uvedl, že předmětem vypořádání mají být mimo jiné „závazek ze smlouvy o malém podnikatelském kontokorentu re č. 159799141 ze dne 3. 10. 2002 a smlouvy o úvěru ze dne 13. 3. 2002 č. 332 02 0311“ a ve vztahu k těmto závazkům navrhl, aby mu byly přikázány k úhradě. Jestliže se odvolací soud v odůvodnění rozsudku zabýval směnečným rukojemstvím obou účastníků, ve vztahu ke kterému dospěl k závěru, že nepředstavuje závazek, který by byl součástí společného jmění manželů, stalo se tak nad rámec předmětu řízení, protože žádný z účastníků neučinil předmětem vypořádání závazek, jenž by měl mít základ právě ve směnečném rukojemství obou účastníků.
Pokud dovolatel v dovolání poukazoval na skutečnost, že podle „ustálené judikatury“ (blíže necitované) se právní vztahy týkající se majetku a závazků, které tvořily předmět společného jmění manželů v době mezi zánikem společného jmění manželů a jeho vypořádáním řídí těmi ustanoveními občanského zákoníku, která upravují vztahy obsahem a účelem jim nejbližší, není zřejmé, jak by se uvedená námitka měla promítnout do poměrů souzené věci.
Uvedená judikatura, vyjádřená např. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. srpna 2008, sp. zn. 28 Cdo 2593/2008, 28 Cdo 2594/2008, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6418, vychází z toho, že analogický režim ustanovení o společném jmění manželů pro dobu mezi jeho zánikem a vypořádáním dopadá výslovně na majetek a závazky, které tvořily předmět společného jmění manželů. V daném případě však odvolací soud učinil závěr, že závazek ze směnečného rukojemství součást společného jmění manželů vůbec netvořil; nelze proto na něj použít výše uvedený analogický režim společného jmění manželů. S právními důvody, pro které odvolací soud výše uvedené závazky nezahrnul do společného jmění manželů, pak dovolání nepolemizuje vůbec.
Z uvedeného také vyplývá nedůvodnost námitky, že soud nevzal v úvahu u závazků úroky, které ještě do zaplacení přibudou a které se týkají dluhů v době rozhodování soudu ještě nesplacených. Jestliže totiž není součástí společného jmění závazek, je zřejmé, že v rámci vypořádání společného jmění nemůže být vypořádáno jeho příslušenství.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) a dovolatel je ani netvrdí.
Z uvedených důvodů proto dovolací soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalovaného zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu za její zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §3 odst. 1 bod 5 (z částky 1 154 305,50,- Kč, která je tvořena součtem poloviny závazků, jejichž vypořádání učinil žalovaný předmětem dovolacího přezkumu), §4 odst. 3, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 30 200,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §11 odst. 1 písm. k) uvedené vyhlášky za jeden úkon právní služby spočívající v podání vyjádření k dovolání, celkem 30 500,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení v uvedené výši do tři dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozsudkem, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 3. února 2011
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D., v. r.
předseda senátu