ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2279.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2279/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně MUDr. M. W. , zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, proti žalovaným: 1) L. Š. , 2) E. Š. , o zdržení se zásahu do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 10 C 157/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 59 Co 120/2008-241, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. října 2007, č. j. 10 C 157/2005-154, ve spojení s usnesením ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 10 C 157/2005-163, zamítl žalobu žalobkyně, kterou se domáhala, aby žalovaným „bylo uloženo zdržet se užívání části pozemku parc. č. 182 zapsaného na LV č. 142 pro okres Zlín, obec Vizovice, k. ú. V., u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, a to o velikosti vytyčené geometrickým plánem č. 1989-127/2004 ze dne 12. 11. 2004 jako parcela č. 182/2“ (dále jen „předmětná nemovitost“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 59 Co 120/2008-241, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, tvoří obsah procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolání není přípustné.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatelka v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soud má po právní stránce zásadní význam, přičemž otázku zásadního právního význam spatřuje v „možnosti soudního řešení vlastnických sporů o hranice sousedních pozemků (včetně sporů o zásah do vlastnického práva) také v návaznosti na zjištěné údaje o vývoji výměry dotčených pozemků dle evidence v katastru nemovitostí, a to i v návaznosti na porovnání s předcházejícími evidencemi, postupnými historickými změnami evidencí nemovitostí a postupné zpřesňování měření včetně uvážení uznaných tolerancí odchylek“.
Takto vymezená otázka nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí již pro svou naprostou obecnost, když není ostatně ani zřejmé, jak by se mělo její řešení promítnout do poměrů souzené věci.
Nalézací soudy odůvodnily zamítavé rozhodnutí poukazem na skutečnost, že žalovaným nemůže být uložena povinnost zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyně (užíváním pozemku) již proto, že na základě skutkových zjištění opírajících se zejména o znalecký posudek a vymezujících mezi účastníky sporné hranice pozemků učinily závěr, že žalovaní do vlastnického práva žalobkyně nezasahují.
Dovolání je v této části výhradně nepřípustnou polemikou se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, neboť dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně zhodnotil v řízení provedené důkazy, dospěl-li k závěru o umístění hranic pozemků mezi účastníky tak, že žalovaní do vlastnického práva žalobkyně nezasahují, neboť měl dospět k závěru, že žalovaní do vlastnického práva žalobkyně zasahují, když hranice mezi pozemky vedou jinudy, než vzal odvolací soud za zjištěno. Svou povahou jde o výhradu vůči skutkovým zjištěním a závěrům odvolacího soudu, a tedy o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., kterým však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Svou kritiku rozhodnutí odvolacího soudu zakládá dále dovolatelka na existenci tvrzených vad řízení, čímž obsahově uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatelka nevymezuje v daném ohledu žádnou otázku zásadního právního významu a dovolací soud nezjistil nic, co by mohlo zakládat úvahu o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzená absence „přesného a přesvědčivého odůvodnění“, jakož i namítané nesprávné provedení znaleckého úkonu v nepřítomnosti žalobkyně zásadní právní význam zjevně založit nemohou.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že procesně úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měli nárok, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu