ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.5213.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 5213/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobců: a) JUDr. F. F., CSc, b) P. F. , c) O. F. , d) MUDr. A. K. , všech zastoupených JUDr. Karlem Guziurem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, U Staré Pošty 744, e) JUDr. K. G. , proti žalovaným: 1) Dětským ambulancím Místek, s. r. o. , se sídlem ve Frýdku-Místku, Politických obětí 119, 2) MUDr. Y. H. , 3) MUDr. E. L. , 4) MUDr. L. N. , 5) MUDr. H. D. , 6) MUDr. L. S. , všem zastoupeným Mgr. Evou Budínovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, O. Lysohorského 702, o uložení povinnosti zdržet se vstupu a vjezdu motorovými vozidly, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 290/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. dubna 2009, č. j. 56 Co 326/2008-128, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. dubna 2009, č. j. 56 Co 326/2008-128, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. června 2007, č. j. 16 C 290/2002-72, ve spojení s opravným usnesením ze dne 2. dubna 2008, č. j. 16 C 290/2002-104, uložil žalovaným povinnost „zdržet se v souvislosti s předmětem svého podnikání vstupu a vjezdu motorovými vozidly na pozemky parc. č. 176/2 a parc. č. 177 ve spoluvlastnictví žalobců zapsaných na LV č. 2607 u Katastrálního úřadu Moravskoslezského kraje, Katastrálního pracoviště Frýdek-Místek, pro k. ú. Místek, obec Frýdek-Místek“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu č. p. 120 na pozemku parc. č. 177 a dále pozemku parc. č. 177 pro katastrální území Místek, obec Frýdek-Místek a žalovaná 1), jejímiž společníky jsou žalovaní 2) – 6) je vlastníkem budovy č. p. na pozemku parc. č. 174/1 a pozemků parc. č. 174/1 a 174/2. Oba domy se nacházejí v těsném sousedství a mají fakticky společnou zeď. K domu č. p. 119 vede přístupová cesta zčásti po pozemku parc. č. 177, tedy přes pozemek žalobců, takže žalované a veškeré osoby, které za žalovanými docházejí za účelem využití poskytovaných zdravotnických služeb, procházejí a projíždějí přes pozemky žalobců parc. č. 177 a rovněž přes pozemek parc. č. 176/1. V souvislosti s podnikatelskou činností žalovaných dochází dosud k obtěžování žalobců nad míru přiměřenou poměrům značně zvýšeným pohybem osob přes pozemky žalobců. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci prokázali, že žalovaní výkonem své podnikatelské činnosti zasahují do jejich vlastnického práva, vstupují-li nebo vjíždějí-li jak žalovaní, tak osoby za nimi docházející na dotčené pozemky.
Soud prvního stupně se neztotožnil s procesní obranou žalovaných založenou na tvrzení, že uvedené pozemky mají povahu účelových komunikací. Zdůraznil, že pro určení pozemní komunikace jako komunikace účelové nevyplývá, že by k tomu bylo třeba správního rozhodnutí. Rozhodující je faktický stav, tedy skutečnost, že slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby jejich vlastníků nebo ke spojení s ostatními komunikacemi. V daném případě se však o obdobnou situaci nejedná, neboť v posuzovaném případě je nutno „předmětnou přístupovou parcelu“ posuzovat jako komunikaci v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele, přičemž tato komunikace není přístupná veřejně, ale v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru. Dotčené pozemky parc. č. 177 a 176/1 nelze posuzovat jako účelové komunikace „především s ohledem na skutečnost, že se jedná o parcely v uzavřeném prostoru nebo objektu, navíc nenavazující na účelovou komunikaci č. 3149“.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 15. dubna 2009, č. j. 56 Co 326/2008-128, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II. rozsudku) a v odvolacím řízení (výrok III. rozsudku). Odvolací soud „ze spisu, jeho příloh a listinných důkazů, které sám provedl“, „doplnil a upřesnil“ skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž ze shodných skutkových tvrzení účastníků vzal za prokázáno, že jediný možný přístup a příjezd k domu č. p. 119 vede po pozemcích parc. č. 178/3, 177 a 176/1. Výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 178/3 přiléhajícího k pozemku parc. č. 177 na něm stojícího domu č. p. 531 je Moravskoslezský kraj. Právo odpovídající věcnému břemeni k pozemku parc. č. 178/3 bylo zřízeno smlouvou ze dne 15. srpna 1994 ve prospěch vlastníků pozemku parc. č. 177 a domu č. p. 120. Podle vyjádření Magistrátu města Frýdku-Místku, odboru dopravy a silničního hospodářství, oddělení správy dopravy a pozemních komunikací ze dne 24. října 2006, vydaného na podkladě místního šetření, pozemky parc. č. 177 a parc. č. 176/1 v k. ú. Místek mají charakter účelové neveřejné pozemní komunikace podle §7 zákona č. 13/1997 Sb. Z doplňujícího sdělení Magistrátu města Frýdku-Místku ze dne 27. března 2009 je pak zřejmé, že silniční správní úřad nerozhodoval o charakteru komunikace na pozemcích parc. č. 176/1 a 177, ale vydal pouze uvedené vyjádření. Na podkladě ohledání místa k původnímu vyjádření doplnil, že označené pozemky spolu s přilehlými objekty na pozemcích parc. č. 174/1, 175/1, 174/2, 175/2, 176/3, 176/2, 179, 178/1, 178/2, 178/3, 178/5, 178/6, 181/8, 181/4, 181/3 a 181/2 tvoří jeden uzavřený prostor. Vjezd do areálu je tvořen vjezdovou bránou pro vozidla a vstupní brankou, které se denně uzamykají. Areál je tvořen bránou, oplocením a zdmi. V minulosti, v době před více než 40 lety, byl vjezd do areálu zajištěn stejným způsobem, tj. průjezdem s uzamykatelnou bránou. Objekty areálu v té doby užívaly orgány geodezie a kartografie a dětské zdravotnické středisko.
Na základě uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že pozemky parc. č. 176/1 a 177 v k. ú. Místek jsou účelovou komunikací v uzavřeném prostoru, sloužící potřebám vlastníka a provozovatele objektu č. p. 119. Rozsah a způsob užívání této pozemní komunikace byly v minulosti určeny „nevýslovnou dohodou vlastníka objektu č. p. 531 na pozemku parc. č. 178/3, jehož součástí je vjezdová brána do areálu, (mimo jiné) s vlastníkem objektu č. p. 119“. Nesouhlasné stanovisko žalobců k rozsahu a způsobu užívání jejich pozemků není pak právně významné v situaci, kdy jejich právní předchůdce souhlasil s tím, aby byly oba pozemky za účelem přístupu a příjezdu k domu č. p. 119 užívány. Ke stejnému účelu byly totiž pozemky před více než čtyřiceti lety užívány, tedy již předtím, než je získali do svého podílového spoluvlastnictví v rámci restitučních procesů žalobci, neboť sloužily jako přístupová a příjezdová cesta k dětskému zdravotnímu středisku provozovanému v objektu č. p. 119. Odvolací soud dále zdůraznil, že subjektem příslušným k rozhodnutí, zda areál tvořený mimo jiné pozemky parc. č. 176/1 a 177 a přilehlými domy je uzavřeným prostorem ve smyslu §7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je silniční správní úřad. Ten své stanovisko formuloval zcela jasně v písemném vyjádření ze dne 24. října 2006 s doplněním ze dne 27. března 2009 a soud není oprávněn jeho závěry přezkoumávat. Je-li soukromé vlastnické právo žalobců k pozemkům omezeno právem veřejným, plynoucím z §7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., nejsou žalobci aktivně legitimováni k žalobě na ochranu vlastnického práva ve smyslu §126 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním s přípustností podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Namítali především, že oporu v provedeném dokazování nemá skutkové zjištění, že před restitucí žalobců byly předmětné pozemky více než čtyřicet let užívány ke stejnému účelu, tj. i pro vstup a vjezd pro objekt č. p. 119, neboť teprve v roce 1978 bylo v objektech č. p. 119 a 120 zřízení dětské zdravotnické středisko, které posléze žalované zprivatizovaly co do objektu č. p. 119, když objekt č. p. 120 byl v restituci vrácen žalobcům. Nelze proto hledat oporu v „jakési faktické nevýslovné dohodě“ vlastníka sousedního objektu č. p. 531 s vlastníkem objektu č. p. 119 bez souhlasu vlastníků objektu č. p. 120, který se nachází uprostřed. Dovolatelé v této souvislosti zdůraznili, že ve vztahu k žalovaným nikdy žádný souhlas se vstupem a vjezdem na předmětné pozemky neudělili, nelze proto vycházet z žádného souhlasu žalobců ohledně přístupu a příjezdu na pozemky.
V rovině právního posouzení dovolatelé vyjádřili nesouhlas se závěrem odvolacího soudu potud, pokud uzavřel, že pozemky parc. č. 176/1 a 177 jsou účelovými komunikacemi v uzavřeném prostoru, jestliže tento závěr opřel o vyjádření Magistrátu města Frýdku-Místku ze dne 24. října 2006 s následným doplněním. Oba pozemky nemohou být neveřejnými účelovými komunikacemi, neboť se nacházejí v uzavřeném prostoru a jejich vlastníci (žalobci) nedali ve vztahu k žalovaným ani nikomu jinému souhlas ke zřízení takové komunikace. Případná účelová komunikace fungující na předmětných pozemcích před restitucí a následnou privatizací, nemůže být rozhodná, neboť „restitucí a privatizací došlo k zásadní změně vlastnických a užívacích vztahů“. Účelová komunikace ztratila svou účelovost v letech 1992 – 1995, kdy dům č. p. 120 připadl žalobcům jako restituentům, kdežto dům č. p. 119 v privatizaci žalovaným, čímž se obnovila funkce obou pozemků patřících žalobcům výlučně pro jejich potřebu. Dovolatelé vyjádřili nesouhlas se závěrem odvolacího soudu i v tom ohledu, dospěl-li k závěru, že nesouhlasné stanovisko žalobců není právně významné, protože jejich právní předchůdce souhlas s užíváním předmětných pozemků udělil, neboť „právním předchůdcem“ žalobců byl před restitucí stát. Bez souhlasu žalobců jako vlastníků tak uvedené pozemky charakter účelových komunikací nemohou mít.
Dovolatelé dále namítali, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť se opírá o vyjádření či sdělení správního orgánu, s nímž žalobci neměli možnost se v řízení seznámit a zaujmout k němu stanovisko, ač bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Navrhli proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného. Především namítli, že žalobce a) je soudcem dovolacího soudu, a pokud by měl věc projednávat či rozhodovat, uplatňují vůči němu námitku podjatosti, neboť má osobní zájem na výsledku řízení. V rovině právního posouzení se žalovaní zcela ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu jak v rovině práva hmotného, tak i procesního. Podle jejich názoru není ani řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud opatřil uvedený listinný důkazní prostředek v měsíci březnu 2009 a jednání odvolacího soudu bylo nařízeno na měsíc duben 2009. Žalobci jsou zastoupeni zástupcem, navíc žalobce a) má sám právnické vzdělání, tedy v rámci přípravy na jednání soudu mohli kdykoliv do spisu nahlédnout a s důkazy se seznámit.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno včas oprávněnými osobami, přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelé namítají vadu řízení před odvolacím soudem spočívající ve vydání tzv. překvapivého rozhodnutí, které spatřují v tom, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o důkaz, s nímž neměli žalobci možnost se v řízení seznámit a zaujmout k němu stanovisko. Touto vadou však řízení postiženo není.
Dovolací soud vychází při vymezení překvapivého rozhodnutí z pojetí zastávaného judikaturou Ústavního soudu České republiky, která jej spatřuje v tom, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).
Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věc, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl. pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Z obsahu dovolání je zjevné, že překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu žalobci spojují s listinným důkazem – doplňujícím vyjádřením Magistrátu města Frýdku-Místku, odboru dopravy a silničního hospodářství, oddělení správy dopravy a pozemních komunikací ze dne 27. března 2009, z něhož učinil odvolací soud pro posouzení věci významná skutková zjištění.
Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 15. dubna 2009 se podává, že uvedenou listinou byl v rámci odvolacího jednání proveden důkaz, přičemž zástupce žalobců byl u jednání odvolacího soudu přítomen. V rámci následného přednesu se zástupce žalobců k uvedenému listinnému důkazu žádným způsobem nevyjádřil.
Uvedený důkazní prostředek se vztahoval k posouzení předmětných pozemků jakožto účelových komunikací, přičemž dokazování k uvedené skutečnosti bylo prováděno již v řízení před soudem prvního stupně, neboť v jeho rámci žalovaní opakovaně uplatnili námitku, že tyto pozemky mají povahu účelových komunikací. Jestliže se shodnou otázkou zabýval i odvolací soud na základě doplnění dokazování aktualizovanou zprávou správního orgánu, kterou byl jakožto zprávou původní neaktualizovanou proveden důkaz již v řízení před soudem prvního stupně, nemůže se jednat o překvapivé rozhodnutí již z toho důvodu, že zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že se o účelové komunikace nejedná, odvolací soud dospěl k právnímu závěru odlišnému, když v průběhu řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím nalézací soudy posuzovaly charakter uvedených pozemků jakožto účelových komunikací.
V rovině procesních námitek pak není důvodné ani vyjádření žalovaných k osobě žalobce F. F. potud, že uvedený žalobce je soudcem dovolacího soudu a v případě, že by měl věc projednávat a rozhodovat, uplatnili žalovaní vůči jeho osobě námitku podjatosti. Tento poukaz žalovaných není důvodný již z toho důvodu, že v době rozhodování dovolacího soudu již uvedený žalobce soudcem Nejvyššího soudu České republiky – jak je dovolacímu soudu známo z jeho úřední činnosti – není.
Žalobci prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. dále napadají skutkové zjištění odvolacího soudu, podle kterého před restitucí žalobců byly předmětné pozemky před více než čtyřiceti lety užívány ke stejnému účelu, tj. pro vstup a vjezd k objektu č. p. 119, jenž sloužil provozování dětského zdravotnického střediska.
Tato námitka je důvodná.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní (z tohoto hlediska byl skutkový závěr dovozený z nesprávných skutkových zjištění příčinou nesprávného rozhodnutí) a který nemá oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá §132, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2996/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zjevné, že odvolací soud tento skutkový závěr spojil s obsahem listinného důkazního prostředku - vyjádřením Magistrátu města Frýdku-Místku, odboru dopravy a silničního hospodářství, oddělení správy dopravy a pozemních komunikací ze dne 27. března 2009.
Skutkový závěr vyjádřený v rozhodnutí odvolacího soudu však oporu v uvedeném důkazním prostředku nemá.
Z uvedeného vyjádření se podává toliko to, že v minulosti před více než čtyřiceti lety byl vjezd do areálu stejný – průjezdem s uzamykatelnou bránou, přičemž využití objektů bylo pro tehdejší Geodezii a Dětské zdravotnické středisko.
O tom, že by v uvedeném období pozemky parc. č. 177 a 176/1 v k. ú. Místek sloužily jako přístupová cesta k dětskému zdravotnickému zařízení provozovanému v objektu č. p. 119 se z uvedeného vyjádření nepodává ničeho. Skutkové zjištění odvolacího soudu tak nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. byl uplatněn právem.
Rozhodnutí odvolacího soudu však neobstojí ani v rovině jeho vlastní právní argumentace založené na závěru, že pozemky parc. č. 176/1 a 177 v k. ú. Místek jsou účelovou komunikací.
Dovolací soud vychází z ustálených závěrů soudní praxe potud, že pozemek, který je v soukromém vlastnictví, lze uznat za veřejnou cestu jen tehdy, byl-li pozemek věnován buď výslovným projevem nebo konkludentním činem vlastníka určen k obecnému užívání a slouží-li toto užívání k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. září 1932, sp. zn. 10729/32, uveřejněné v Automatizovaném systému právních informací pod ev. č. JUD16391CZ). Pozemek, který je v soukromém vlastnictví, lze uznat za veřejnou cestu jen tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady, a to jednak, že pozemek byl věnován buď výslovným projevem nebo konkludentním činem vlastníka byl k obecnému užívání určen a dále především z toho, že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby. Účelová komunikace je v soukromém vlastnictví a vlastník nemůže svévolně regulovat (s výjimkou uvedenou §7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb.) její užívání nebo ji dokonce zrušit (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 27. října 2004, sp. zn. 5 As 20/2003, uveřejněný v Automatizovaném systému právních informací pod ev. č. JUD40358CZ). Zřídí-li pozemní komunikaci, která by jinak byla účelovou komunikací, někdo jiný než vlastník pozemku, a vlastník pozemku neprojeví, byť i konkludentně, souhlas s existencí této komunikace, může se domáhat ochrany negatorní žalobou podle §126 odst. 1 obč. zák. Je-li však účelová komunikace v souladu s vůlí vlastníka pozemku zřízena, nemůže její vlastník jednostranným vyhlášením zamezit její obecnému užívání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1433/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1388).
Odvolací soud učinil závěr, že předmětné pozemky mají charakter účelové neveřejné pozemní komunikace „v uzavřeném prostoru“ podle §7 zákona č. 13/1997 Sb.
Podle §7 odst. 1, 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad může na návrh vlastníka účelové komunikace a po projednání s příslušným orgánem Policie České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena. Účelovou komunikací je i pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. Tato účelová komunikace není přístupná veřejně, ale v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu. V pochybnostech, zda z hlediska pozemní komunikace jde o uzavřený prostor nebo objekt, rozhoduje příslušný silniční správní úřad.
Odvolací soud vyšel z toho, že předmětné pozemky se nacházejí v uzavřeném prostoru a představují jediný možný přístup a příjezd k domu č. p. 119. Zdůraznil, že rozsah a způsob užívání této pozemní komunikace byly v minulosti určeny „nevýslovnou dohodou vlastníka objektu č. p. 531 na pozemku parc. č. 178/3 s vlastníkem objektu č. p. 119“. Z rozhodnutí odvolacího soudu především není zřejmé, co je onou „nevýslovnou dohodou“ a jakým způsobem k závěru o ní odvolací soud dospěl. Sám odvolací soud neuvádí, o jaký důkazní prostředek tento svůj závěr opírá, přičemž je ale z odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmé, že tyto své závěry pojí zejména se skutečností, že k přístupu a příjezdu k domu č. p. 119 měly uvedené pozemky sloužit již v období před více než čtyřiceti lety; jak však uvedl dovolací soud výše, tento závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování.
I v případě, že by uvedené pozemky tvořily součást uzavřeného areálu a existovala „nevýslovná dohoda“ vlastníka objektu č. p. 531 na pozemku parc. č. 178/3 s vlastníkem objektu č. p. 119, není především z rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, jakým způsobem by uvedená dohoda mohla zahrnout užívání pozemků parc. č. 177 a 176/1, neboť z rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává, že by vlastníkem těchto pozemků byl vlastník objektu č. p. 531 nebo č. p. 119. Odvolací soud v daném ohledu toliko poukázal na skutečnost, že nesouhlasné stanovisko stávajících žalobců k rozsahu a způsobu užívání jejich pozemků není relevantní v situaci, kdy jejich právní předchůdce souhlasil s tím, aby byly oba pozemky za účelem přístupu a příjezdu k domu č. p. 119 užívány. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však není jakkoliv zřejmé, kdo by tímto právním předchůdcem žalobcům měl být a na základě čeho dospěl odvolací soud k závěru o udělení souhlasu s užíváním předmětných pozemků tímto právním předchůdcem, když odvolací soud neuvádí, z čeho takové skutkové zjištění učinil a o obsah jakého důkazního prostředku jej opřel (§157 odst. 2 o. s. ř.). V daném směru tak je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, a řízení je tím zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Z dosavadního průběhu řízení se podává, že předmětné pozemky měly být žalobcům navráceny v rámci tzv. restitučního procesu, s čím žalobci pojí své přesvědčení o tom, že i kdyby jejich „právní předchůdce“ souhlas s užíváním pozemků udělil, nemohli by být tímto souhlasem vázáni, pakliže jej sami neudělili.
Dovolací soud v daném směru vychází z judikatury Ústavního soudu České republiky potud, že s omezením vlastnického práva, ke kterému dochází zřízením veřejné účelové komunikace, musí vlastník dotčeného pozemku souhlasit. Podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku je též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Omezení vlastnického práva k pozemku ve formě veřejného přístupu je způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka; souhlasu nového vlastníka není třeba, pokud byl souhlas udělen vlastníky předchozími. Tento závěr však nelze vztahovat na případ osob, které nabyly vlastnické právo k pozemku zatíženému účelovou komunikací v restituci, byla-li účelová komunikace zřízena v době, kdy vlastníkem byla veřejnoprávní korporace (k tomu srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ), přičemž k závěrům vysloveným v uvedeném rozhodnutí se dovolací soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 20. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 4003/2009, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Dovolatelé v dovolání naznačují, že předchozím vlastníkem uvedených pozemků měl být stát.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu