ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2290.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 2290/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Bytového družstva Polední , se sídlem v Praze 4, Polední 8/1260, IČ: 256 72 240, zastoupeného JUDr. Evou Winklerovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 52/1294, proti žalované M. P. , zastoupené Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 3, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 267/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2011, č. j. 23 Co 2/2011-65, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám JUDr. Evy Winklerové, advokátky se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 52/1294, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. února 2010, č. j. 38 C 267/2009-24, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů po zajištění přístřeší „byt č., umístněný ve 2. podlaží domu č. p. v P. 4, k. ú. B., P. 8, o velikosti 2+kk s příslušenstvím“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. února 2011, č. j. 23 Co 2/2011-65, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“ (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila (námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení věci podle §714, §126 odst. 1 a §712 odst. 5 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který dovolatelka rovněž uplatnila (námitkami, že „odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu, než prvoinstanční soud a neprovedl žádné důkazy, které by tomuto novému skutkovému stavu odpovídaly“ , že „každý soud vychází z jiného rozsudku a nijak nebere do úvahy odůvodnění těchto rozsudku a nijak nepřihlíží k celému průběhu řízení“ ), pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovouto situaci však v posuzovaném případě nejde.
Napadené rozhodnutí spočívá mimo jiné rovněž na právních názorech, že dovolatelčino nájemní právo k předmětnému bytu zaniklo v důsledku zániku jejího členství v bytovém družstvu (§714 obč. zák.), že za této situace užívá předmětný byt bez právního důvodu (§126 odst. 1 obč. zák.), že její vyklizení není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) a že vyklizovací povinnost z bytu lze v tomto případě vázat na poskytnutí pouhého přístřeší (§712 odst. 5 věty první obč. zák.).
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že v řízení o vyklizení družstevního bytu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení §231 odst. 3 a 4 obchodního zákoníku ve znění platném do 31. prosince 2000 (nyní §231 odst. 4 a 5 obch. zák.). Jiným postupem než postupem uvedeným v ustanovení §231 obch. zák. soud o neplatnosti vyloučení člena z družstva rozhodovat nemůže. Pokud by totiž mohl v rámci jakéhokoli řízení řešit jako předběžnou otázku platnost rozhodnutí představenstva, popřípadě členské schůze o vyloučení člena z družstva, bylo by uvedené ustanovení zcela nadbytečné a ztrácelo by jakýkoli smysl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný pod č. 61 v časopise Soudní judikatura 5/2001, dále např. rozhodnutí ze dne 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003, a ze dne 20. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 1132/2009). Zbývá dodat, že v ustálené soudní praxi není pochyb ani o tom, že rozhodnutím představenstva o vyloučení z družstva nekončí účast člena v družstvu. Členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání) teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě marným uplynutím lhůty k podání odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005, a dále např. rozhodnutí ze dne 10. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2511/2004, a ze dne 25. března 2008, sp. zn. 29 Odo 983/2006).
V posuzovaném případě – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu, jehož správnost nelze v daném případě zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. (viz výklad shora) – vyřešil odvolací soud otázku zániku členství žalované v družstvu (a s tím související otázku zániku nájmu bytu) v souladu s citovanou judikaturou; jeho rozhodnutí je v tomto směru výrazem standardní soudní praxe.
Dovolací soud konstatuje, že výrazem standardní judikatury je rovněž rozhodnutí soudů obou stupňů o bytové náhradě.
Podle §714 věty první obč. zák. zánikem členství osoby v bytovém družstvu zaniká její nájem bytu. Podle věty druhé citovaného ustanovení osoba, jejíž nájem bytu zanikl, není povinna se z bytu vystěhovat, pokud jí není zajištěna bytová náhrada za podmínek uvedených v §712 odst. 2 a 3, popřípadě poskytnuto přístřeší za podmínek uvedených v §712 odst. 5 obč. zák.
V projednávané věci zaniklo členství žalované v družstvu v důsledku jednání, naplňujícího jinak výpovědní důvody podle §711 odst. 2 písm. a/ a b/ obč. zák. V takovémto případě je nutno posoudit její nárok na bytovou náhradu podle §712 odst. 5 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 253/2009, ve vztahu k jednání naplňujícímu výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.).
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99, uveřejněném pod C 394 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, zaujal názor, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodu hrubého porušování povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu (§711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb.), nemůže soud podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. vázat povinnost nájemce k vyklizení bytu na zajištění náhradního ubytování či náhradního bytu, nejde-li o rodinu s nezletilými dětmi; to platí i v případě, zaniklo-li právo nájmu bytu zánikem členství nájemce v bytovém družstvu - vyloučením z družstva pro jednání naplňující jinak uvedený výpovědní důvod. K uvedenému právnímu názoru se přihlásil Nejvyšší soud i ve svém rozsudku ze dne 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, uveřejněném pod C 642 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i v rozsudcích z 9. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1570/2004, a z 27. červenci 2005, sp. zn. 26 Cdo 530/2005, a sdílí ho i v projednávané věci.
Z uvedeného vyplývá, že základní formou bytové náhrady je zde pouhé přístřeší. Jiná forma bytové náhrady je přípustná jen v případě, že jde o rodinu s nezletilými dětmi a za dalšího předpokladu, že pro ni svědčí důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 1997, 2 Cdon 71/96, uveřejněný v příloze časopisu Soudní judikatura č. 16/1998, dále např. rozsudky ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99, z 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, ze dne 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 1406/2003, a dále např. v usneseních z 20. září 2006, sp. zn. 26 Cdo 1702/2006, a z 26. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 904/2006). O takovýto případ se však v souzené věci nejedná.
Pokud pak dovolatelka – s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – zastává názor, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud konstatuje, že soudní praxe se ustálila v názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004). Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i v projednávané věci.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. prosince 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu