ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3801.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3801/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. K. , zastoupené opatrovníkem P. K., zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2017/13, proti žalovanému městu Pelhřimov , se sídlem v Pelhřimově, Masarykovo náměstí 1, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3 C 60/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. února 2010, č. j. 15 Co 81/2010-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. srpna 2009, č. j. 3 C 60/2008-106, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení neplatnosti výpovědi žalovaného ze dne 29. října 2008, doručené jejímu opatrovníkovi dne 5. listopadu 2008, z nájmu „bytu č. 25 o velikosti 1+0 nacházejícího se ve čtvrtém podlaží domu č. p. 1931 v ulici Dolnokubínská v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 19. února 2010, č. j. 15 Co 81/2010-143, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Uvedené vady jsou právně významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost (§229 a násl. o.s.ř.).
Dovolací soud zastává názor, že vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila rovněž nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (zejména námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním týkajícím se jejího přestěhování k synovi, jejího psychického stavu, předání klíčů od bytu a výměny zámku u dveří bytu, jakož i námitkou, že „odůvodnění rozsudku odvolacího soudu navozuje atmosféru snahy poněkud zpochybnit platnost plné moci udělené … P. Krejčů“ ). Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolatelka uplatnila námitkou, že „to jaké důkazy ve věci byly prováděny soudem nalézacím a potvrzení správnosti jeho postupu soudem odvolacím, aniž by předmětné důkazy kterýkoli z účastníků navrhl /zejména jde o výslech V. K./, a následně samotný prvostupňový rozsudek a rozsudek soudu odvolacího, vyvolalo v žalobkyni dojem, že o žalobě a poté odvolání bylo rozhodnuto ve snaze vyhovět žalovanému“ . Takto uplatněná dovolací námitka však k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a proto jí nelze přípustnost dovolání založit. Navíc z hlediska ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takové vady – se zřetelem k odůvodněním rozsudků obou soudů – však v posuzovaném případě nejde. Dovolatelka v dovolání rovněž uvedla, že její námitka o podjatosti soudců Okresního soudu v Pelhřimově byla „odvolacím soudem označena jako zjevně bezdůvodná a opožděná“ a že má vzhledem k tomu za to, že ve věci „nerozhodoval okresní soud nezávislým a nestranným způsobem a stejně tak i soud odvolací“ . Tím namítla existenci vady ve smyslu §229 odst. 1písm. e/ o.s.ř., avšak přehlédla, že v případě nepřípustného dovolání je tato vada právně významná pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost (viz výklad shora).
Jde-li o námitku týkající se rozporu výpovědi s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), posuzuje ji soud podle právní úpravy účinné od 31. března 2006 (na rozdíl od právní úpravy účinné do uvedeného data) v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. (srov. rozsudky z 23. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 1592/2008, z 25. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 1109/2009, z 23. března 2010, sp. zn. 26 Cdo 2561/2008, z 27. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 4093/2008, a dále např. usnesení z 24. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 4908/2007). Pro úplnost je zapotřebí dodat, že při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy budou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 5277/2009). I nadále je však využitelný právní názor, že hodnocení okolností, významných pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (jímž navíc dovolatelka přikládá jiný právní význam), nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu