ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1481.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1481/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. L. M. , bytem v O., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 997.360,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 26/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 54 Co 401/2008-158, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. 3. 2008, č. j. 22 C 26/2005-136, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 647.360,- Kč s úrokem z prodlení od 30. 1. 2005 do zaplacení a částku 350.000,- Kč s úrokem z prodlení od 10. 12. 2006 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalované částky žalobce vymezil jako náhradu škody a nemajetkové újmy, jež mu vznikly v důsledku průtahů ve vykonávacím řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 E 1116/99. Žalobce dle svých tvrzení podal na základě vykonatelného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 1998 na částku 24.613,30 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou u Okresního soudu v Ostravě návrh na výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky povinného dlužníka OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o. za jeho dlužníkem (KREJKAR veřejná obchodní společnost). Okresní soud návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vyhověl, ovšem mimo částku odpovídající smluvní pokutě, a až po té, co jeho rozhodnutí bylo zrušeno odvolacím soudem, vyhověl v dalším řízení návrhu na výkon rozhodnutí i pro částku odpovídající smluvní pokutě. V mezidobí však byl na povinného OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o. prohlášen konkurs, a žalobce tak přišel o možnost uspokojit svou pohledávku v rámci vykonávacího řízení. Žalobce vyslovil domněnku, že nedošlo-li by k průtahům v tomto řízení, mohla být jeho pohledávka uspokojena. Krom takto vzniklé majetkové újmy utrpěl žalobce dle svých slov i újmu nemajetkovou v důsledku obav a depresí vyvolaných nejistotou, zda jeho pohledávka bude uhrazena. Obvodní soud věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a uvedl, že ač ve vykonávacím řízení k průtahům došlo, nelze je považovat za příčinu tvrzené škody, neboť provedení vykonávacího řízení dle návrhu žalobce nemohlo vést k uspokojení jeho pohledávky. Z provedeného dokazování vyplynulo, že pohledávka povinného vůči třetí osobě, jež měla být předmětem výkonu rozhodnutí, povinnému nesvědčila. Soud dále upozornil na to, že konkursní řízení vedené na majetek dlužníka žalobce doposud neskončilo, a není tak zřejmé, do jaké výše bude pohledávka žalobce uspokojena, a zda tedy na jeho straně vznikne škoda. Za daných okolností je zřejmé, že škodu žalobce nemohl utrpět v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, nýbrž prohlášením konkursu na majetek dlužníka představujícím zákonnou překážku výkonu rozhodnutí a dále platební neschopností dlužníka povinného. Soud tedy uzavřel, že zjištěné průtahy v řízení samy o sobě v tomto případě nemohou založit odpovědnost žalované za škodu. Co se týče nemajetkové újmy, soud přihlédl k tomu, že v daném řízení došlo po dvakráte k odvolacímu přezkumu provostupňového rozhodnutí, a zdůraznil především probíhající konkurs na majetek dlužníka žalobce. I když řízení není dosud skončeno, od doby, kdy byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs, je zcela bezpředmětné a pro žalobce bezvýznamné. Do té doby pak nelze hodnotit délku vykonávacího řízení jako nepřiměřenou. Soud dále podotknul, že si je vědom i dalších řízení, v nichž žalobce požaduje u tamního soudu náhradu nemajetkové újmy, což je tedy třeba zohlednit a bedlivě zkoumat, z kterého řízení žalobci nemajetková újma mohla vzniknout. Průběh řízení nyní přezkoumávaného a především skutečnost, že v určitém okamžiku se toto řízení stalo z hlediska významu pro žalobce nulovým, nezakládá nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích. Konstatování nesprávnosti úředního postupu soud v tomto případě označil za postačující, pročež žalobu v plném rozsahu zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 19. 11. 2008, č. j. 54 Co 401/2008-158, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně a pro stručnost odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci (dovolacím důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a dále ve vadách řízení potenciálně ohrožujících správnost rozhodnutí ve věci (tedy důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolatel ve svém dovolání zdůraznil, že zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu lze dovodit i z vad řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., což doložil citací rozhodnutí Ústavního soudu. Soudům obou stupňů vytknul, že ač existenci průtahů konstatovaly, neposoudily průtahy ve vykonávacím řízení v době od 19. 10. 1999 do 31. 7. 2001 představující nesprávný úřední postup jako příčinu toho, že po prohlášení konkurzu na majetek povinného ke dni 31. 7. 2001 již nebylo možno provést „individuální exekuci“ ve prospěch dovolatele. Soudy rovněž pochybily, považovaly-li částku 24.613,30 Kč za marginální, ač v roce 1999 „vykonatelná exekuovaná částka“ činila již více než šest miliónů. Soudu provádějícímu výkon rozhodnutí je pak dle žalobce nutno klást k tíži, že vykonatelná pohledávka je po prohlášení konkursu nedobytná. Dovolatel dále zmínil rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, dle níž je za přiměřenou délku exekuce považováno šest měsíců. Zásadní právní význam dovolatel přisuzuje otázce, zda je v českém právu, i z hlediska nepřiměřených průtahů zavinivších zánik práva žalobce na provedení „individuální exekuce“, aplikovatelný závěr Evropského soudu pro lidská práva, dle nějž výchozí částka odškodnění za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy má být 1.000,- až 1.500,- Euro. Dovolatel označil závěry soudů obou stupňů za odporující hmotnému právu a navrhl, aby dovolací soud oba napadené rozsudky zrušil.
Žalovaná ve svém stručném vyjádření označila rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dovolací soud přitom mohl přihlížet pouze k důvodům, jež byly uplatněny podáními učiněnými v zákonem stanovené dovolací lhůtě (srov. §241b odst. 3 a §242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě však napadené rozhodnutí nelze považovat za zásadně právně významné ve smyslu uvedeného ustanovení. Otázkou stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za jeden rok trvání řízení, v němž došlo k průtahům, i s přihlédnutím k rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, se Nejvyšší soud již opakovně zabýval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009), a pro stručnost lze odkázat na závěry vyslovené v těchto rozhodnutích. Nelze však přehlédnout, že samotné stanovení výše přiměřeného zadostiučinění a aplikovatelnost závěrů Evropského soudu pro lidská práva v tomto ohledu nebylo otázkou, na níž by spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu, a jež by tak byla způsobilá ovlivnit výsledné rozhodnutí ve věci. Podmínkou přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přitom je, aby řešení dovolacímu soudu položené otázky bylo přínosné nejen pro rozhodovací praxi soudů obecně, ale i pro posouzení dané věci (srov. závěry vyslovené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1293/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48, svazek 6/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5153/2007). Postrádá-li tedy dovoláním nastolená otázka význam pro výsledné rozhodnutí, nelze ji považovat za způsobilou založit přípustnost podaného dovolání. I z tohoto důvodu je tedy vyloučeno, aby z této dovolatelem položené otázky bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud dále podotýká, že za souladné s hmotným právem a jeho výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu je možno považovat právní závěry soudů obou stupňů, jež dovolatel prostřednictvím formulace právní otázky či věcné polemiky, jíž by se Nejvyšší soud, vázaný dovolacímu důvody a jejich vymezením (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), mohl zabývat, ani relevantním způsobem nezpochybnil. Pro úplnost však Nejvyšší soud dodává, že již dříve ve svých rozhodnutích akceptoval závěr, že v určitých případech postačí jako zadostiučinění samotné konstatování porušení práva, například byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním jednáním poškozeného, nebo pokud význam řízení byl pro poškozeného pouze nepatrný a doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3671/2008, obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009). Ve světle těchto závěrů a učiněných skutkových zjištění se pak právní posouzení věci soudy nižších stupňů nejeví jako nesprávné.
Tvrzení dovolatele, že soudy pochybily tím, že považovaly částku, jíž měl obdržet v rámci vykonávacího řízení, za marginální, pak zcela postrádá opodstatnění, neboť takováto úvaha v rozhodnutích soudů nižších stupňů vyslovena nebyla.
Závěr o nedůvodnosti nároku na náhradu škody v částce odpovídající nevymožené pohledávce a jejímu příslušenství vycházející ze zjištění, že výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky povinného za třetí osobou nemohl být úspěšný ani v případě, že by k průtahům nedošlo, jelikož povinnému pohledávka, jež měla být předmětem výkonu rozhodnutí, nesvědčila, a dále spočívající na úvaze, že před ukončením konkursního řízení, v němž dovolatel může uplatňovat svou pohledávku vůči dlužníkovi, nelze hovořit o škodě odpovídající výši této pohledávky, je taktéž třeba považovat za logický a odpovídající dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 5109/2007, obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3031, CD 1/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1820, svazek 25/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1665/2004). Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2809/2006, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007, pak nelze považovat za zcela případný, jelikož uvedená rozhodnutí vycházejí z rozdílného skutkového stavu a v návaznosti na to řeší i odlišné právní otázky.
Na okraj je možné podotknout, že otázkou absentující příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, stěžejní pro posouzení vzniku odpovědnosti státu za škodu, se dovolací soud (nad rámec zhodnocení správnosti právních úvah) v obecné rovině nemůže zabývat, neboť jde především o otázkou skutkovou (z mnohých rozhodnutí v tomto směru srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4510/2010), k níž není dovolacímu soud umožněno při řešení otázky zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. prosince 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu