ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.349.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 349/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně AKRO investiční společnost , a. s. , se sídlem v Praze 6, Slunná 25, IČ: 49241699, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, proti žalované České republice , za kterou vystupuje 1) Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, a 2) Ministerstvo financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 3, za účasti NAVAL ARCHITECTS SHIPPING COMPANY LIMITED , se sídlem na Kypru, Limassol, Arch. Makariou III, 284 FORTUNA COURT BLOCK B, 2nd floor, P.C. 3105, jako vedlejší účastnice na straně žalobkyně, o náhradu škody , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 44/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2009, č. j. 35 Co 379/2005-544, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2009, č. j. 35 Co 379/2005-544, se v části jeho výroku I., jíž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně v části jeho výroku I. co do 15 % úroku z prodlení z částky 1.236.284.000,- Kč od 6. 3. 1997 do 11. 9. 1998 a z částky 1.114.275.017,70 Kč od 12. 9. 1998 do 4. 4. 2003 a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno, v části jeho výroku I., jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.023.863.462,- Kč s 3 % úrokem z částky 1.236.284.000,- Kč od 6. 3. 1997 do 11. 9. 1998 a z částky 1.114.275.017,70 Kč od 12. 9. 1998 do 4. 4. 2003 a s 18 % úrokem z prodlení z částky 1.114.275.017,70 Kč od 5. 4. 2003 do zaplacení, a ve výrocích II., III. i IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně, na niž byly v rámci nucené správy převedeny podílové fondy obhospodařované společností C. S. Fond, a. s., se po žalované domáhala zaplacení částky 1.114.275.017,- Kč z titulu náhrady škody, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem notáře a ministerstva financí, kteří způsobili, že došlo k neoprávněnému odčerpání finančních prostředků z účtu společnosti C. S. Fond, a. s., přičemž tyto skončily na neznámém místě v zahraničí.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 1. 2005, č. j. 21 C 44/2000-218, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 16. 6. 2005, č. j. 21 C 44/2000-283, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1.114.275.017,- Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 1.236.284.000,- Kč za dobu od 6. 3. 1997 do 11. 9. 1998 a s 18% úrokem z prodlení z částky 1.114.275.017,- Kč za dobu od 12. 9. 1998 do zaplacení s tím, že plněním Plzeňské banky, a.s. - v likvidaci, společnosti UMANA, s. r. o., V. V., T. R., V. N. a doc. RNDr. J. M., DrSc., zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost žalované České republiky (výrok I.); zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Vyšel ze zjištění, že notář JUDr. Roman Hochman sepsal dne 3. 3. 1997 notářský zápis, který neobsahoval všechny zákonem požadované náležitosti, a v důsledku toho došlo k neplatnému zvolení V. V. (dříve F.) do funkce předsedy představenstva společnosti C. S. Fond, a. s., jenž neoprávněně změnil podpisové vzory k účtům a následně z nich převedl značně vysoké peněžní částky do zahraničí. Žalobkyně jako postupitel uzavřela dne 12. 3. 2004 se společností Naval Architects Shipping Company Limited (dále jen „společnost Naval“) jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávky vůči dlužníkovi Plzeňské bance, a. s. – v likvidaci, a případným dalším společně a nerozdílně zavázaným dlužníkům ve výši 1.114.275.017,- Kč s příslušenstvím za úplatu ve výši 650.000.000,- Kč, a strany smlouvy se též dohodly, že postupitel bude namísto postupníka ve smyslu §530 odst. 1 obč. zák. svým jménem a na své náklady vymáhat pohledávku na náhradu škody z důvodu nesprávného úředního postupu vůči státu, který může být uznán solidárním dlužníkem spolu s Plzeňskou bankou s tím, že v případě úspěchu ve sporu se státem náleží postupiteli celé přisouzené a vymožené plnění, a to i nad rámec sjednané úplaty za postoupení. Dne 30. 11. 2004 společnost Naval písemně stvrdila, že požádala žalobkyni podle §530 odst. 1 obč. zák., aby jako postupitel svým jménem a na její účet vymáhala nárok na náhradu škody vůči České republice. Soud dovodil, že stát podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, odpovídá za nesprávný úřední postup notáře, který při sepisování předmětného notářského zápisu porušil ustanovení notářského řádu. Protože shledal, že byly splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu v příčinné souvislosti s vadností notářského zápisu i s chybným postupem Ministerstva financí v oblasti státního dozoru nad kapitálovým trhem, žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2005, č. j. 35 Co 379, 380/2005-324, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 12. 2005, č. j. 35 Co 379, 380/2005-337, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že žalobkyně je postupitelem peněžité pohledávky za dlužníkem Plzeňská banka a.s. – v likvidaci, která vznikla z titulu náhrady škody neoprávněným odčerpáním peněžních prostředků z účtů. Nárok na náhradu škody ve výši 1.114.275.017,70 Kč s příslušenstvím byl žalobkyni přiznán rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 39 Cm 221/97, i vůči společnosti UMANA, s. r. o., která je povinna nahradit škodu solidárně s Plzeňskou bankou, a.s. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal věcnou legitimaci na straně žalobkyně, když dospěl k závěru, že žalobkyně coby postupitel není podle §530 odst. 1 obč. zák. aktivně legitimována k vymáhání předmětné pohledávky „pro sebe“, neboť postoupenou pohledávku může sice postupitel na žádost postupníka vymáhat svým jménem, avšak pouze „na účet postupníka“, takže postupitel nemůže požadovat, aby pohledávka byla přiznána jemu, ale toliko přímo postupníkovi. Proto rozsudek soudu prvního stupně, aniž se zabýval opodstatněností uplatněného nároku, změnil tak, že žalobu zamítl.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2009, č. j. 25 Cdo 2193/2006-242 (nyní 430), zrušil rozsudek odvolacího soudu ve znění opravného usnesení a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Takto dovolací soud rozhodl, neboť dospěl k závěru, že vymáhat pohledávku sám svým jménem „na účet“ někoho jiného znamená sice, že jde o vymáhání ve prospěch této jiné osoby, avšak do rukou vymáhajícího, který také plnění od dlužníka sám přijímá, a tímto plněním zaniká pohledávka a dluh. Právní posouzení odvolacího soudu bylo v tomto směru nesprávné, a proto dovolací soud jeho rozhodnutí zrušil.
Městský soud v Praze svým v pořadí druhým rozhodnutím ve věci, tedy rozsudkem ze dne 3. 9. 2009, č. j. 35 Co 379/2005-544, rozsudek soudu prvního stupně co do částky 90.411.555,- Kč s 15 % úrokem z prodlení z částky 1.236.284.000,- Kč od 6. 3. 1997 do 11. 9. 1998 a z částky 1.114.275.017,70 Kč od 12. 9. 1998 do 4. 4. 2003 zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, co do částky 1.023.863.462,- Kč s přísl. jej změnil tak, že se zamítá žaloba s návrhem, aby byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobkyni částku 1.023.863.462,- Kč s 3 % úrokem z částky 1.236.284.000,- Kč od 6. 3. 1997 do 11. 9. 1998 a z částky 1.114.275.017,70 Kč od 12. 9. 1998 do 4. 4. 2003 a s 18 % úrokem z prodlení z částky 1.114.275.017,70 Kč od 5. 4. 2003 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. až IV.). Odvolací soud s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zpětvzetí zrušil a řízení zastavil co do částky 90.411.555,- Kč s přísl. Ze zprávy JUDr. Zdeňka Vlčka, správce konkursní podstaty Plzeňské banky, a. s., zjistil, že v rámci rozvrhového usnesení byla vedlejší účastnici vyplacena částka 1.134.306.722,- Kč. Dále zjistil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 6 To 20/2006, který nabyl téhož dne právní moci, byli V. V. (dříve F.), T. R., V. N. a doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc. (dále jen „J. M.“), odsouzeni pro trestný čin podvodu za to, že V. V. jako nově jmenovaný předseda představenstva investiční společnosti C. S. Fond, a. s., T. R. jako makléř společnosti UMANA, s. r. o., a V. N. a J. M. jako jednatelé společnosti UMANA, s. r. o., za účasti dalších dosud přesně nezjištěných osob a se záměrem sebe nebo jiného obohatit v době od 3. do 11. 3. 1997 v Praze odčerpali finanční prostředky uložené na běžných účtech podílových fondů C. S. Fond, a. s., u jejich depozitáře Plzeňské banky, a. s., a způsobili tak poškozeným fondům škodu ve výši nejméně 1.236.284.000,- Kč. Poškozená (tedy vedlejší účastník) byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolací soud věc posoudil podle ust. §18 zákona č. 58/1969 Sb. a dovodil, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit. Podle tvrzení žalobkyně škodu způsobilo více osob, konkrétně fyzické osoby trestným činem podvodu, přičemž nárok na náhradu škody vůči nim byl uplatněn pouze v trestním řízení, kde byla poškozená odkázána na řízení občanskoprávní, a podle tvrzení žalobkyně žaloba proti těmto fyzickým osobám v občanskoprávním řízení podána nebyla. Na dalšího škůdce, tedy Plzeňskou banku, a. s., byl prohlášen konkurs, který skončil, a žalobkyně byla vůči tomuto škůdci zčásti uspokojena v rámci rozvrhového řízení. Likvidace společnosti UMANA, s. r. o., v likvidaci, dosud neskončila, a bylo zahájeno insolvenční řízení s účinky od 4. 8. 2009. Z hlediska odpovědnosti státu za škodu tak žalobkyni škoda dosud nevznikla, když není zřejmé, zda bude či nebude nárok uspokojen společností UMANA, s. r. o., v likvidaci, případně v insolvenčním řízení, nebo ze strany fyzických osob odsouzených pro trestný čin podvodu. Není tudíž splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti státu za škodu, takže žaloba je předčasná a nemůže být úspěšná. I kdyby však ke vzniku škody došlo, není odpovědnost státu dána na základě jednání notáře při sepisování notářského zápisu pro nedostatek příčinné souvislosti mezi postupem notáře a škodou, neboť dle ust. §8 odst. 9 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění účinném do 31. 3. 1998, volbu nebo jmenování nových členů v orgánech uvedených v odst. 3 písm. d) musí investiční společnost nebo investiční fond písemně oznámit ministerstvu financí spolu s podklady prokazujícími splnění podmínek podle odst. 3 písm. d) a §29 citovaného zákona. Příčinná souvislost je tak dána mezi jednáním Plzeňské banky, a. s., a vznikem škody, neboť pro úkony banky jako depozitáře nebyl podstatný postup notáře při sepisování notářského zápisu či notářský zápis samotný, ale schválení jmenování nových členů představenstva ministerstvem financí. Pro posouzení otázky, zda postup ministerstva financí byl nesprávným úředním postupem, by bylo nutné tvrdit a prokázat, že mu byly v době oznámení neobvyklého obchodu známé konkrétní skutečnosti odůvodňující kvalifikované podezření, že byl spáchán trestný čin spočívající v činnosti vymezené v §1 odst. 1 zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, ve znění účinném do 31. 3. 1998. Rovněž by bylo třeba tvrdit a prokázat, že by bylo v rámci trestního řízení rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na účtu. Soud prvního stupně z tohoto hlediska jednání ministerstva financí neposuzoval a neučinil tak ani odvolací soud s ohledem na to, že žalobu zamítl z důvodu nesplnění podmínky vzniku škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve změně rozhodnutí soudu prvního stupně, důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v nesprávném právním posouzení věci a dále v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Část výroku I., jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části zrušil a řízení zastavil co do částky 90.411.555,- Kč s příslušenstvím, dovolatelka napadla proto, že jejím úmyslem bylo vzít zpět uvedenou částku pouze co do jistiny, nikoliv co do příslušenství, což vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem konaném dne 19. 5. 2009 (viz č. l. 458 a násl.). Odvolací soud tak rozhodl v rozporu s ust. §222a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), čímž byl současně naplněn dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovoláním je pak napadena i ta část výroku I., jíž odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba co do částky 1.023.863.462,- Kč s přísl. zamítá. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle nějž lze žalobu o náhradu škody vůči státu podle zákona č. 58/1969 Sb. z důvodu nesprávného úředního postupu úspěšně uplatnit až poté, co se žalobkyni nepodaří domoci se uspokojení své pohledávky vůči ostatním škůdcům. Tím odvolací soud podle jejího názoru popřel význam ust. §438 obč. zák. Solidární odpovědnost státu není vyloučena zákonem č. 58/1969 Sb., ani v současnosti účinným zákonem č. 82/1998 Sb. Naopak v obou těchto předpisech je řečeno, že není-li stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v uvedených zákonech občanským zákoníkem. Stát byl dle názoru dovolatelky nepřípustně zvýhodněn vůči jiným subjektům. Žalobkyně se domnívá, že odvolací soud nesprávně pochopil judikaturu Nejvyššího soudu, neboť ta nehovoří o tom, že stát nemůže odpovídat za škodu solidárně s jinými škůdci a že je třeba nejprve žalovat jiné škůdce, ale pouze o tom, že je třeba domáhat se zaplacení pohledávky vůči třetí osobě, která dluží osobě domáhající se náhrady škody z titulu jiného než odpovědnostního právního vztahu, a teprve poté je možné uplatnit nárok na náhradu škody vůči státu (pro podporu své argumentace žalobkyně předestřela obsah několika rozhodnutí dovolacího soudu). Na škodě v daném případě se však svým protiprávním jednáním podílelo více subjektů, jejichž jednání na sebe navazovala, takže ve svém souhrnu vytvořila řetězec příčin, které nakonec vedly ke škodlivému následku. V posuzované věci tedy nejde o případ, kdy by se žalobkyně mohla domáhat zaplacení pohledávky vůči dlužníku z jiného právního vztahu. Společnost UMANA, s. r. o., pak žalobkyni nemůže odpovídat z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatného právního úkonu, neboť jí již odpovídá z titulu náhrady škody za porušení povinností obchodníka s cennými papíry, o čemž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 39 Cm 221/1997. V souvislosti s notářským zápisem, v jehož sepsání má být spatřován nesprávný úřední postup, dovolatelka uvádí, že skutečnost, že noví členové představenstva nebyli schváleni ministerstvem financí, má význam pouze potud, že notářský zápis nebyl jedinou příčinou vzniku škody. Dovolatelka se rovněž podrobně zabývá otázkou, zda mělo ministerstvo financí dostatek informací o tom, že se v případě předmětných finančních prostředků jednalo o výnos z trestné činnosti. Namítá též, že se jí nedostalo poučení podle ust. §118a o. s. ř. ohledně závěru, že není prokázáno, že se jednalo o majetek pocházející z trestné činnosti, resp. že ministerstvo financí o tom vědělo, a že by orgány činné v trestním řízení rozhodly o zajištění tohoto majetku. Soud též nesprávně přesunul důkazní břemeno v této otázce na žalobkyni, ač jde o obranu žalované a ona by naopak měla prokázat, že v případě správného postupu ministerstva financí by orgány činné v trestním řízení stejně nerozhodly o zajištění majetku. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a dále aby rozhodl o přikázání věci k vyřízení jinému senátu, než který ve věci rozhodoval.
Žalovaná Česká republika – Ministerstvo financí se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že napadený rozsudek považuje za správný a že nesouhlasí s dovolacími důvody. Vzhledem k tomu, že ke zpětvzetí části žaloby došlo pouze do protokolu, je možné, že soud tento úkon nepochopil zcela správně, žalobkyně však měla dostatek času na to, aby jej podala též písemně. Jde-li o odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, poukázala žalovaná na judikaturu Ústavního soudu, který se v rozhodnutích týkajících se regulace nájemného vyslovil v tom směru, že odpovědnost státu je až subsidiárním právním nárokem k nárokům jiným. Žalovaná se domnívá, že vztah mezi žalobkyní a depozitářem, stejně jako mezi žalobkyní a obchodníkem s cennými papíry, je vztahem na smluvním základě. Příčinou vzniku škody pak nemůže být notářský zápis o volbě představenstva, ale jednání osob, jež tuto neplatnou volbu vědomě prezentovaly jako volbu platnou, a osob, jež bez osvědčení o vzniku funkce umožnily neplatně zvoleným členům představenstva jednat jménem společnosti C. S. Fondy, a. s. Odpovědnost České republiky – Ministerstva financí nemůže být dána ani proto, že skutečnosti, jež byly známé v době od 7. 3. 1997 do 10. 3. 1997, zdaleka nedosahovaly rozsahu, jenž následně vyšel najevo v trestním řízení. Poučení podle ust. §118a o. s. ř. v podobě, v níž si je představuje žalobkyně, by představovalo poučení o skutkových okolnostech případu a žalobkyni by zvýhodňovalo oproti žalované. Přikázání věci jinému senátu je pak zcela neopodstatněné.
Žalovaná Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti ani vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Směřuje-li dovolání do té části výroku I. napadeného rozsudku, jíž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně co do 15 % úroku z prodlení z částky 1.236.284.000,- Kč od 6. 3. 1997 do 11. 9. 1998 a z částky 1.114.275.017,70 Kč od 12. 9. 1998 do 4. 4. 2003 zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, je přípustné podle ust. §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěje-li dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má v tomto rozsahu zásadní právní význam. Pakliže dovolání směřuje do měnící části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalobkyně uplatňuje dovolací důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.
Pokud jde o tu část dovolání, kterou je napadena zrušující část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jde-li o příslušenství, je třeba shledat dovolání v tomto rozsahu přípustným i důvodným, neboť navzdory zřetelně formulovanému dispozičnímu úkonu žalobkyně, jímž provedla zpětvzetí žaloby toliko ohledně částky 90.411.555,- Kč na jistině (viz protokol o jednání před odvolacím soudem konaném dne 19. 5. 2009, č. l. 458 a násl., stejně jako s. 12 napadeného rozsudku), zrušil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně co do částky 90.411.555,- Kč s 15 % úrokem z prodlení z částky 1.236.284.000,- Kč od 6. 3. 1997 do 11. 9. 1998 a z částky 1.114.275.017,70 Kč od 12. 9. 1998 do 4. 4. 2003 a v tomto rozsahu řízení zastavil. Tím však překročil rozsah dispozičního úkonu žalobkyně, neboť ta vyjádřila vůli vzít žalobu zpět pouze, jde-li o část jistiny, o příslušenství však mělo být soudem meritorně rozhodnuto. Námitka žalované České republiky – Ministerstva financí, podle níž měla žalobkyně provést částečné zpětvzetí písemně, je nepřípadná, neboť zákon umožňuje učinit ústní podání do protokolu (viz ust. §42 odst. 1, věta první, o. s. ř.), přičemž takovým podáním může být i zpětvzetí žaloby, resp. její části (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 268). S takovým podáním je pak třeba spojovat stejné účinky jako s podáním učiněným v písemné formě. Vzhledem k výše uvedenému tak dovolací soud v naznačeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (ust. §243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolání do měnící části výroku I. napadeného rozsudku je přípustné vzhledem ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně (viz ust. §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a je třeba na něj pohlížet i jako na důvodné. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že v dané věci nedošlo ke vzniku škody, a žaloba je tudíž předčasná, dále na závěru, že i kdyby ke vzniku škody došlo, nelze dovodit příčinnou souvislost mezi vznikem škody a jednáním notáře. Odvolací soud se především zmýlil, pokud konstatoval, že ke vzniku škody prozatím nedošlo. Judikatura dovolacího soudu říká, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit. Tento závěr dovodila, pokud jde o nárok poškozeného vůči dlužníku vyplývající ze smluvního závazku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, usnesení téhož soudu ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 471/2007, či rozsudek téhož soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2011) či z bezdůvodného obohacení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004, či rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008). Za dlužníka ve smyslu uvedené judikatury však nelze považovat jiného škůdce v situaci, kdy kromě státu, který by mohl být shledán odpovědným za vzniklou škodu, existují toliko další škůdci, kteří se různou měrou podíleli na vzniku této škody, avšak žádný z nich žalobkyni neodpovídá z titulu bezdůvodného obohacení, ani se v daném případě nejedná o plnění vyplývající ze smlouvy (o fyzických osobách odsouzených v trestním řízení pro trestný čin podvodu, společnosti UMANA, s.r.o., Plzeňské bance, a.s., či notáři JUDr. Romanu Hochmanovi lze hovořit pouze jako o škůdcích, stejně jako tomu je v případě státu, nikoliv jako o dlužnících ze smluvního závazku či z bezdůvodného obohacení). To, že mezi žalobkyní a depozitářem či obchodníkem s cennými papíry byla uzavřena smlouva, ještě neznamená, že uvedené subjekty nemohly žalobkyni způsobit škodu. Zmiňovaná judikatura proto na danou situaci nedopadá a je pouze na žalobkyni, po které z výše uvedených osob bude škodu požadovat (přičemž společností Plzeňská banka, a.s. byla již částečně uspokojena v rámci konkursního řízení). Za daných okolností tak soud musí postupovat dle ust. §438 obč. zák., přičemž je třeba se zabývat též otázkou, zda zde není namístě uplatnit dělenou odpovědnost ve smyslu ust. §438 odst. 2 obč. zák., tedy zda nejde o odůvodněný případ, v němž lze stanovit, že ti, kteří škodu způsobili, za ni odpovídají jen podle své účasti na jejím způsobení, neboť tak musí soud učinit v každém konkrétním případě (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1272).
Pokud jde o splnění předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu vzniklou tvrzeným nesprávným úředním postupem ministerstva financí, je třeba zdůraznit, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 322/2004, založeném na totožném skutkovém základě, bylo s odkazem na ust. §6 odst. 1, 2 a §10 odst. 2 zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů, ve znění účinném v době vytýkaného nesprávného úředního postupu, tedy k březnu 1997, tj. před novelou č. 15/1998 Sb., konstatováno, že podezřelá transakce (neobvyklý obchod) mohla být postupem ministerstva financí dočasně pozastavena či dokonce zmařena, a to zásahem orgánu činného v trestním řízení, vyvolaného na základě podnětu (trestní oznámení) ministerstva. Je pravdou, že ministerstvo financí není tímto zákonem vybaveno pravomocí zasahovat do bankovních transakcí a že jeho možnosti se omezují pouze na odklad provedení transakce a na podání trestního oznámení. Nicméně v tomto rámci svěřených pravomocí je namístě, aby ministerstvo svá oprávnění vůči bankovnímu sektoru využívalo a předepsaným způsobem konalo, jsou-li k tomu splněny zákonné předpoklady. Není proto pochyb o tom, že ministerstvo financí, disponovalo-li informacemi svědčícími o tom, že šlo o neobvyklý obchod ve smyslu ust. §1 odst. 1, 5 zákona č. 61/1996 Sb., případně o jakýkoliv trestný čin (viz §10 odst. 2 zákona), mělo učinit potřebné kroky, které – byť samy o sobě nebyly způsobilé provedení transakce zamezit, mohly vést v konečném důsledku k tomu, že by po zásahu orgánů činných v trestním řízení k převodu prostředků nedošlo. Pokud tak ministerstvo v rozporu se zákonem stanovenými požadavky na jeho činnost neučinilo, šlo o nesprávný úřední postup, jehož existence je vedle vzniku škody a vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody jednou z podmínek odpovědnosti státu za škodu podle ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb. Z tohoto pohledu není rozhodující, která složka ministerstva měla potřebné informace k dispozici a zda spolu zainteresované složky komunikovaly, neboť odpovědnost podle uvedeného ustanovení je objektivní odpovědností státu jako celku, spojenou s výsledkem jednání. Dovolací soud nemá důvod se od uvedeného právního závěru jakkoliv odchylovat. Odvolací soud však z tohoto hlediska jednání ministerstva financí neposuzoval, neboť dospěl k závěru, že nedošlo ke vzniku škody.
V souvislosti s tvrzenou odpovědností České republiky – Ministerstva spravedlnosti spojenou s činností notáře dovolací soud podotýká, že ta nemůže být dána už proto, že v době od 1. 1. 1993 [kdy byl zrušen zákon č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), a současně nabyl účinnosti zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)] do 14. 5. 1998 (následujícího dne nabyl účinnosti zákon č. 82/1998 Sb., který upravuje odpovědnost státu za sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře) upravovalo odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu činnosti notáře pouze ust. §57 odst. 1, věta první, zákona č. 358/1992 Sb., podle něhož notář odpovídá žadateli, klientovi nebo jinému účastníku za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem činnosti notáře. Odpovědnost státu však v této době žádným právním předpisem stanovena nebyla (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2363/2009). Jelikož v posuzovaném případě došlo ke vzniku škody v březnu 1997, nemůže být odpovědnost České republiky – Ministerstva spravedlnosti dána.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud shledal dovolání nejen přípustným, ale i důvodným, rozsudek odvolacího soudu v naznačeném rozsahu včetně nákladových výroků zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první o. s. ř.). V něm odvolací soud především zhodnotí, zda jsou dány zákonné předpoklady odpovědnosti státu za škodu, a to vznik škody (v tomto rozsudku je pouze konstatováno, že otázku vzniku škody nelze vyřešit závěrem o předčasnosti žaloby, viz výše), nesprávný úřední postup a příčinná souvislost mezi nimi.
Nejvyšší soud neshledal opodstatněným tvrzení dovolatelky, že jsou v daném případě splněny podmínky pro to, aby byla věc podle §243b odst. 5 a §221 o. s. ř. projednána jinými místně příslušnými soudy nebo týmiž soudy, ale v jiném obsazení. Přikázání věci jinému soudu či nařízení projednání věci jiným senátem soudu dosavadního by mělo být postupem výjimečným, neboť tím dochází k zásahu do zásady zakotvené v čl. 38 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon, a mělo by k němu být přistoupeno pouze, jsou-li zde důvodné pochybnosti o tom, že věc bude v přiměřené době náležitě rozhodnuta (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2860/2007, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5840, CD 7/2008). V posuzované věci nelze nikterak usuzovat na to, že by odvolací soud v novém řízení náležitě nerozhodl v intencích právního názoru dovolacího soudu či v přiměřené době, a že by tedy mělo být vyhověno návrhu dovolatelky na přikázání věci jinému soudu či nařízení projednání věci jiným senátem či soudcem.
Odvolací soud je pak ve smyslu ust. §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s ust. §226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda sen