ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1075.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1075/2011 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2011 o dovolání, které podal obviněný Z. Ž. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, č. j. 11 To 39/2011-705, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 14 T 74/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 23. 12. 2010, č. j. 14 T 74/2010-636, v trestní věci obviněných Z. Ž. a J. R. byl obviněný Z. Ž. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), jehož se podle tzv. skutkové věty výroku o vině dopustil jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. společně s obviněným J. R. tím, že
„1) po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu vlastního obohacení, dne 2. 11. 2009 objednali jménem společnosti Stavební výroba Praha, a. s., se sídlem N. , P., ačkoli nebyli oprávněni za tuto společnost jednat, prostřednictvím e-mailové schránky u společnosti Less & Timber, s. r. o., se sídlem B., celkem 130,472 m3 dřevěných střešních latí v celkové hodnotě 683.146,- Kč, s úmyslem za toto zboží nezaplatit, dále je prodat a získat tak finanční prospěch, na základě této objednávky byly latě dodány do objektu S., D., H. T., kde byly přeloženy jinému autodopravci, a následně je obžalovaní společně se samostatně stíhaným P. Ch., prodali pod hlavičkou společnosti KrKo, s. r. o., se sídlem P.-H., P., dne 9. 11. 2009 a 10. 11. 2009 společnosti Pila V. Š., a. s., L., K. V., v celkovém množství 86,4 m3 za částku 257.040,- Kč, a dne 4. 11. 2009 společnosti Home stav, s. r. o., se sídlem N., v celkovém množství 25 m3 za částku 71.400,- Kč, společnosti Less & Timber, s. r. o., kupní cenu neuhradili a způsobili jí tak škodu ve výši 683.146,- Kč,
2) po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu vlastního obohacení, dne 30. 10. 2009 objednali jménem společnosti Stavební výroba Praha, a. s., se sídlem N., P., ačkoli nebyli oprávněni za tuto společnost jednat, prostřednictvím e-mailové schránky u společnosti Energie – Stavební a báňská, a. s., se sídlem K., V., celkem 120 m3 dřevěných střešních latí v celkové hodnotě 522.000,- Kč, s úmyslem za toto zboží nezaplatit, dále je prodat a získat tak finanční prospěch, na základě této objednávky byly latě v množství 27,2 m3 dodány na adresu S., D., H. T., kde byly latě přeloženy jinému autodopravci, a následně je prodali dosud nezjištěným kupujícím, dne 20. 11. 2009 byly latě v množství 33,12 m3 dodány na adresu S. do objektu provozovny T. H., kde byly dne 20. 11. 2009 zajištěny policejním orgánem, společnosti Energie – stavební a báňská, a. s., se sídlem K., V., kupní cenu neuhradili a způsobili jí tak škodu ve výši 277.472,- Kč,
3) po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu vlastního obohacení, dne 5. 11. 2009 objednali jménem společnosti Stavební výroba Praha, a. s., se sídlem N., P., ačkoli nebyli oprávněni za tuto společnost jednat, prostřednictvím e-mailové schránky u Ing. V. K., N. B., Č. L., celkem 90 m3 dřevěných impregnovaných latí za cenu 4.450,- za m3, s úmyslem za toto zboží nezaplatit, dále je prodat a získat tak finanční prospěch, na základě této objednávky byly latě v množství 35,7 m3 dodány na adresu společnosti Energie – Stavební a báňská, a. s., se sídlem K., V., celkem 120 m3 dřevěných střešních latí v celkové hodnotě 522.000,- Kč, s úmyslem za toto zboží nezaplatit, dále je prodat a získat tak finanční prospěch, na základě této objednávky byly latě v množství 35,7 m3 dodány na adresu S., D., H. T., kde byly latě přeloženy jinému autodopravci, a následně je prodali dosud nezjištěným kupujícím, kupní cenu Ing. V. K. neuhradili a způsobili mu tak škodu ve výši 195.370,- Kč, když zbývající dřevěné latě již Ing. V. K. nedodal“.
Za to byl obviněný Z. Ž. podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud současně uložil povinnost společně a nerozdílně se spoluobviněným J. R. nahradit poškozené společnosti Energie Stavební a báňská, a. s., škodu ve výši 125.120,- Kč a poškozenému Ing. V. K., škodu ve výši 195.370,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 11 To 39/2011, jímž podle §256 tr. ř. podané odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně obviněného Z. Ž. nabyl právní moci dne 31. 3. 2011 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Z. Ž. následně dovolání , přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že celé dokazování a jeho následné odsouzení v podstatě spočívalo na výpovědi jediné osoby, a to spoluobviněného J. R. Ten vypovídal ve věci ihned po svém zadržení. Jeho prvotní výpověď po sdělení obvinění je však podle názoru dovolatele vůči jeho osobě nepoužitelná. Druhá výpověď spoluobviněného učiněná před soudem v hlavním líčení pak oproti té první vykazovala podstatné odlišnosti. Spoluobviněný J. R. navíc vypovídal tak, aby hlavní odpovědnost svedl na dovolatele. Tvrdil, že vše připravoval odvolatel, udílel mu pokyny, co má dělat, a inkasoval od něj vybrané peníze. Sám soud prvního stupně označil tuto výpověď za doznání zmateným způsobem, když spoluobviněný zjevně zaměňoval jednotlivé vykonané útoky. Podle dovolatele spoluobviněný zaměňoval i okruh osob, které měly páchat trestnou činnost. Zjevně si vymýšlel a snažil se vykreslit dovolatele jako klíčovou osobu, aby snížil svůj podíl na trestné činnosti. Částky, které měl podle svých slov obdržet, by totiž nestačily ani na jeho základní obživu, natož na splácení úvěru či normální způsob života. Jiný důkaz kromě výpovědi spoluobviněného J. R., který potvrzoval jeho verzi o způsobu páchání trestné činnosti, soudu předložen nebyl. Samostatně stíhaný P. Ch. uvedl, že se s dovolatelem nezná, a žádný ze svědků nikdy dovolatele neviděl a nesetkal se s ním. Za důkaz rozhodně nemohlo sloužit ani to, že dovolatel a spoluobviněný J. R. jsou stíháni v jiné trestní věci vedené Krajským soudem v Ústí nad Labem, neboť platí zásada, že bez pravomocného rozsudku se na obžalovaného hledí, jako by trestán nebyl.
V další části dovolání obviněný namítl, že samotný výrok o vině tak, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, mluví v množném čísle o obviněných Ž. a R., aniž by v něm bylo individualizováno, jak se který z nich konkrétně na trestné činnosti podílel, resp. jak se projevovala aktivita každého z nich v rámci soudem tvrzeného spolupachatelství. Soud měl zjistit konkrétní míru zavinění každého z nich a podle toho rozhodnout. Nic takového však neudělal a v tom je jeho rozsudek nepřezkoumatelný a zmatečný. Podle dovolatele též samotná obžaloba i usnesení o zahájení trestního stíhání nepopisovaly jasně, jak se měl každý ze spolupachatelů na výsledku trestné činnosti podílet, co kdo konkrétně dělal a jak činnost jednoho přecházela v činnost druhého. Takový popis skutku pak neumožňoval dovolateli, aby se účinně hájil, a jeho trestní stíhání tak podle jeho názoru bylo od počátku neplatné. Odvolací soud sice připustil určitou nesrozumitelnost skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, ale odkázal na jeho odůvodnění s tím, že v něm je podíl obou pachatelů na trestné činnosti popsán dostatečně podrobně. S takovou úvahou dovolatel nesouhlasí a trvá na tom, že popis skutku musí být přesný již ve výrokové části rozhodnutí.
S ohledem na výše rozvedené skutečnosti a s poukazem na to, že napadené rozhodnutí má vady předpokládané ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tzn. spočívá na nesprávném posouzení skutku) v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a tomuto soudu vrátil věc se závaznými pokyny k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 4. 8. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný Z. Ž. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají především ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování a zpochybňuje skutková zjištění soudů, pokud jde o jeho účast na stíhané trestné činnosti. Tuto část dovolání opřel primárně o polemiku s hodnocením ve věci provedených důkazů soudem prvního stupně, zejména pak výpovědi spoluobviněného J. R., který měl podle jeho tvrzení vypovídat dílem zcela zmatečně a především záměrně nevypovídat pravdu s cílem, aby se v maximální možné míře sám vyhnul odpovědnosti za jednotlivé spáchané dílčí skutky. Takové námitky se ovšem primárně týkají procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal zásadního přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že se zřetelem k výsledkům dokazování (skutkovým zjištěním) měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhané trestné činnosti nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Dostatečně vysvětlil, proč uvěřil verzi skutkového děje předkládané spoluobviněným J. R. a proč naopak neuvěřil obhajobě dovolatele. Zároveň je třeba podotknout, že soud ve věci provedl poměrně rozsáhlé a podrobné dokazování a závěr o vině dovolatele stíhanou trestnou činností založil i na důkazech jiných, než jen na výpovědi spoluobviněného (viz zejména str. 11 – 13 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání dovolatele, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil (viz str. 2, 3 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Za právně relevantní z hlediska hmotně právního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze považovat ani procesní námitku dovolatele, že popis skutku ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá požadavkům zákona (srov. ustanovení §120 odst. 3 tr. ř.), pokud v něm není přesně specifikováno, jak se který z obou obviněných (spolupachatelů) konkrétně podílel na stíhané trestné činnosti.
Nejvyšší soud přesto jako obiter dictum uvádí, že jakkoli si lze v představit přesnější a výstižnější formulaci předmětného skutku, než jak to ve výrokové části rozsudku učinil soud prvního stupně, je zároveň nutno přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že míra účasti obou aktérů trestné činnosti je náležitě popsána v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Oba obvinění byli uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož pojmovými znaky jsou jednak společné jednání, kdy není nezbytné, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou , a dále úmysl směřující ke spáchání trestné činnosti společným jednáním. Oba tyto znaky jednání obviněných soud prvního stupně způsobem nevzbuzujícím pochybnosti zjistil a pokud v popisu skutku poněkud zjednodušujícím způsobem vyjádřil jejich společné jednání a záměr, nejde o vadu rozsudku v takové kvalitě (významu), jakou jí dovolatel přisuzuje. Výše uvedené závěry lze obdobně vztáhnout i k další, rovněž procesní námitce nedostatku popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a poté i v obžalobě. V obou případech je skutek popsán přinejmenším do té míry správně a výstižně, že jej nelze zaměnit s jiným. Z výroku rozsudku je zároveň zřejmé, že soud nerozhodl v rozporu s ustanovením §220 odst. 1 tr. ř. a svým rozhodnutím tak neporušil zásadu o tzv. procesní totožnosti skutku.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného Z. Ž. bylo opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by napadené rozhodnutí, popř. jemu předcházející řízení bylo zatíženo hmotně právní vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler