ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1179.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1179/2011 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2011 o dovolání podaném V. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2011, č. j. 4 To 557/2010-201, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 228/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 11. 8. 2010, č. j. 15 T 228/2009-178, byl obviněný V. K. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) za jednání popsané pod bodem ad 1) výroku o vině, trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. za jednání popsané pod bodem ad 2) výroku o vině a přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010) za jednání popsané pod bodem ad 3) výroku o vině. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §215a odst. 2 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které po zahájení veřejného zasedání soudu druhého stupně dne 28. 2. 2011 omezil pouze na výrok o trestu s tím, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. Navrhl, aby mu byl uložen jakýkoliv jiný trest nespojený bezprostředně s omezením jeho osobní svobody (viz protokol o veřejném zasedání odvolacího soudu na č. l. 198 a 199 spisu). O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 28. 2. 2011 tak, že se podle §256 tr. ř. zamítá jako nedůvodné.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný V. K. následně dovoláním , přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem je ve své podstatě velmi obtížně přezkoumatelné, neboť „věci samé se vůbec nevěnuje“. Není tak zřejmé, z jakých zákonných podmínek soud vycházel při rozhodnutí o zamítnutí podaného řádného opravného prostředku podle §256 tr. ř. Jakkoliv dovolatel omezil své odvolání toliko do výroku o trestu, má zato, že v odůvodnění napadeného usnesení mělo být transparentně rozvedeno, z jakých důvodů odvolací soud shledal správným i výrok o vině. Rozsudek soudu prvního stupně totiž v tomto směru trpěl natolik zásadními vadami, že tyto mohly ovlivnit nejen hmotně právní posouzení jednání dovolatele, tedy zda se vůbec dopustil trestné činnosti, ale rovněž mohly mít svůj zásadní vliv i na výši a druh uloženého trestu. Ve své podstatě jde podle dovolatele o to, že soud prvního stupně téměř vůbec nevzal v úvahu výpovědi svědků obhajoby, které označil za ryze účelové, nemající žádnou vazbu na další ve věci provedené objektivní důkazy. Další obhajobou navrhovaní svědci pak nebyli k podání svědecké výpovědi připuštěni vůbec. Mezi nimi byla například i sestra dovolatele, která se s celou jeho rodinou v rozhodném období stýkala a mohla tak podat svědectví k tomu, jaké vzájemné vztahy byly v rodině dovolatele v rozhodné době. Rozsah ve věci provedeného dokazování je podle dovolatele nedostatečný i z toho důvodu, že soud neprovedl navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na osobu poškozené a tím se ochudil o možnost objektivně posoudit celou věc za splnění základních zásad nejenom trestního řízení, ale i norem nejvyšší právní síly. Otázka znaleckého psychiatrického posudku se pak nabízela i u dovolatele samotného, zvláště pokud nebyla nalezena pohnutka k jeho protiprávnímu jednání a tím ani subjektivní stránka jako obligatorní znak přisouzené trestné činnosti.
Dovolatel je přesvědčen, že výše zmíněným postupem ho soudy činné ve věci jednoznačně poškodily na jeho základních právech, které jako obviněný měl. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2011, č. j. 4 To 557/2010-201, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 11. 8. 2010, č. j. 15 T 228/2009-178, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. prvoinstančnímu soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Pověřený státní zástupce přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 7. 7. 2011 sdělil, že nejvyšší státní zástupce nevyužije svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný V. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř.
Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1 tr. ř. je to, že ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podat pouze proti rozhodnutí, kterým zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně (§265a odst. 2 písm. h/ tr. ř.). Protože dovolání zásadně směřuje proti rozhodnutí soudu odvolacího, znamená to, že dovolatel s ním může uspět pouze v případech, kdy je napadené rozhodnutí zatíženo některou z vad, s níž zákon spojuje důvody dovolání podle §265 odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. To znamená, že dovolání je přípustné v případech, kdy soudu druhého stupně lze vytknout, že své rozhodnutí o řádném opravném prostředku jednak sám zatížil vadou zakládající některý z dovolacích důvodů, nebo takovou vadu vzniklou postupem soudu prvního stupně v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač tak učinit měl a mohl.
Ze spisu Okresního soudu v Lounech vedeného pod sp. zn. 15 T 228/2009 Nejvyšší soud zjistil, že v předmětné věci podal obviněný V. K. odvolání, které po zahájení veřejného zasedání soudu druhého stupně zaměřil výlučně do výroku o trestu. Vyjádřil lítost nad svým jednáním s tím, aby soud zrušil výrok o uloženém trestu z rozsudku soudu prvního stupně a nově mu uložil jiný trest než trest odnětí svobody spojený s přímým výkonem. Poukázal na to, že nikdy předtím nebyl soudně trestán a pokud byl řešen v přestupkovém řízení, pak vše souviselo právě s projednávanou kauzou. Své jednání označil za jednorázové a emotivní pod vlivem rozpadajícího se manželství. Státní zástupce proti rozsudku odvolání nepodal. To znamená, že odvolání obviněného vymezilo podmínky budoucího přezkumu napadeného rozhodnutí soudem druhého stupně. Podle §254 odst. 1 tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání (uplatněnými námitkami). Jestliže odvolací soud nezamítne nebo neodmítne podané odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a důvodnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelným výrokem je takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§258 odst. 2 tr. ř.). Takovým výrokem je i výrok o trestu. Jiné (odvoláním nenapadené) výroky odvolací soud nesmí (s výjimkami podle §254 odst. 2, odst. 3 tr. ř.) zásadně přezkoumávat, i kdyby jinak šlo o výroky, proti kterým by bylo možno odvolání podat.
Protože v předmětné věci omezil obviněný své odvolání pouze na výrok o trestu, byla tím omezena přezkumná povinnost odvolacího soudu výhradně na předmětný výrok. Z ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. vyplývá, že mají-li vytýkané vady původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který odvoláním napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Protože novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, byl u odvolání výrazně omezen revizní princip, je namístě ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. vykládat tak, že odvolací soud se dalším výrokem, který není odvoláním napaden, zabývá jen tehdy, pokud v přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vadu, která má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním. V projednávaném případě tomu tak nebylo. Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem zjevné, že namítaná pochybení týkající se druhu a výše uloženého trestu neshledal, když se podrobně zabýval polehčujícími a přitěžujícími okolnostmi na straně dovolatele v souvislosti s trestem, který mu byl uložen soudem prvního stupně, a proto také jím podané odvolání do výroku o trestu podle §256 tr. ř. zamítl. Bylo by vybočením ze zákonem upraveného principu vázanosti soudu druhého stupně obsahem podaného odvolání, kdyby tento soud bez dalšího (přímo) přezkoumával související (navazující) výrok, jestliže nezjistí vadu ve výroku napadeném, která by takto svým původem oba výroky (o vině a trestu) spojovala.
Ve shora uvedených souvislostech je namístě připomenout i rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 660/02, v němž je s poukazem na zákon č. 265/2001 Sb. uvedeno, že tato novela trestního řádu výrazně zúžila revizní princip, čímž došlo k omezení rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, který je v důsledku principu vymezeného přezkoumání ze strany odvolatele vázán vymezením rozsahu napadených výroků rozhodnutí a vůči němu vymezenými námitkami (výtkami). Uvedená změna rozsahu přezkoumání je u odvolání odůvodněna tím, že obviněný má právo sám zvolit rozsah a důvody přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud zdůraznil, že v důsledku dispoziční zásady nemůže v rámci opravného řízení dojít k přezkoumání věci, aniž by byl podán opravný prostředek z vůle oprávněných osob. Proto není důvod k tomu, aby odvolací soud tato hlediska nerespektoval a bez ohledu na obsah podaného odvolání vždy přezkoumával celé rozhodnutí a jemu předcházející řízení, jak tomu bylo před účinností shora citované novely trestního řádu. Uvedené zásady mají samozřejmě svůj význam i z hlediska dovolání jako mimořádného opravného prostředku, protože i z nich vyplývá, že dovolatel může napadat dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a jenom v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí č. 20/2004 SbRt.).
Jelikož v posuzované věci podal odvolání jen obviněný, je nutno vycházet z toho, že pouze on jako oprávněná osoba mohl svým procesním postupem vyvolat přezkumnou činnost odvolacího soudu, kterou současně omezil výhradně na přezkoumání výroku o trestu. V takovém případě mohl uplatnit své dovolací námitky relevantně pouze proti rozhodnutí o trestu, případně proti průběhu řízení, které jeho uložení předcházelo. Podané dovolání je proto přípustné pouze v této části.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou uplatnil dovolatel, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu , s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií pro ukládání trestu a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že námitky dovolatele vůči uloženému trestu pod jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze . Současně nenaplňují ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť dovolatel byl uznán vinným mimo jiné trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a byl tak ohrožen trestem odnětí svobody na dvě léta až osm let. Pokud mu tedy byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jedná se o druh trestu, který zákon připouští, a současně trest vyměřený v rámci zákonné trestní sazby (zde na samé dolní hranici).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného V. K. bylo v přípustně uplatněné části opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, nelze dalšímu deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. přiznat opodstatnění, neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení, pokud jde o výrok o trestu, bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler