ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1378.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1378/2011 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. listopadu 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný T. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 6 To 172/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 94/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 39 T 94/2010, byl obviněný T. K. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil jednáním pod bodem I. rozsudku tím, že:
„ nejméně v době od 1. 1. 2010 do 29. 4. 2010 v P. a na jiných místech dlouhodobě záměrně pronásledoval opakovanými mnohačetnými nedůvodnými telefonáty a textovými zprávami, osobním sledováním v místě bydliště, na cestách do bydliště, vyhledáváním v místě zaměstnání a opakovanými kontakty rodinných příslušníků bývalou manželku K. K., a M. V., jejího partnera, se kterým žije ve společné domácnosti jako druh a družka, a to s cílem terorizovat poškozenou K. K., získat nad ní kontrolu, a dosáhnout toho, aby se vrátila k němu, a to tak, že :
1)
a) „ nejméně v osmi případech nedůvodně pod záminkou obav o dceru kontaktoval poškozenou K. K. a to prostřednictvím sms zpráv zaslaných dne 25. 1. 2010 v 21.45 hodin, dne 26. 1. 2010 v 12.31 hodin, dne 23. 2. 2010 v 12.44 hodin, 24. 2. 2010 v 15.09 hodin na jí užívané číslo mobilní telefonní stanice, a také jí dne 10. 2. 2010 v 18.29 hodin, dne 12. 2. 2010 v 10.37 hodin, dne 15. 2. 2010 v 18.26 hodin a dne 16. 2. 2010 v 13.52 hodin telefonoval na totéž číslo, a to přestože poškozená obžalovanému opakovaně sdělila, že tyto telefonáty jsou nevítané, že si nepřeje, aby jí volal, přičemž cílem telefonátů a sms zpráv bylo zajištění kontaktu s poškozenou, kontrola jejího pohybu, získání přehledu o tom, kde se nachází, s kým a co dělá ,
b) dále nejméně ve čtyřech případech bezdůvodně kontaktoval matku poškozené K. K. H. P., které telefonoval dne 26. 1. 2010 v 18.57 hodin a dne 27. 1. 2010 v 12.01 hodin, přičemž v průběhu rozhovoru H. P. sděloval, že špatně vychovala svoji dceru a kladl jí vinu za rozpad manželství a to, že se poškozená odstěhovala z domu v Č., dotazoval se jich, kde se poškozená K. K. a jeho dcera nachází, přičemž H. P. se obžalovaný pokusil kontaktovat telefonicky také v přesně nezjištěné době v období od 28. 1. 2010 do 24. 2. 2010, a to nejméně v jednom případě a dále v přesně nezjištěné době od 25. 2. 2010 do 13. 3. 2010 do 9.03 hodin a to nejméně jednou,
c) nejméně ve čtyřech případech telefonicky kontaktoval poškozeného M. V. a to dne 14. 4. 2010 v 16.48 hodin, 16.51 hodin, 17.56 hodin a 18.13 hodin,
d) nejméně pětkráte se poškozeného M. V. pokusil kontaktovat rovněž již dne 26. 2. 2010 v 15.31 hodin, v 15.38 hodin, 15.56 hodin, dne 8. 3. 2010 v 15.28 hodin a dne 9. 3. 2010 v 10.29 hodin, kdy však telefonní hovor přijal spolupracovník poškozeného M. V. J. V.,
2)
a) nejméně dne 3. 1. 2010 kolem 12.00 hodin v P., obci L., v okolí domu z polní cesty ze vzdálenosti cca 50 metrů, skryt za porostem, sledoval pohyb poškozených K. K. a M. V. v domě a jejich pohyb po okolí,
b) dne 21. 2. 2010 v odpoledních hodinách, když předal poškozené nezl. dceru poté, co se realizoval styk obžalovaného s nezletilou dcerou v průběhu víkendu od pátku 19. 2. 2010 do neděle 21. 2. 2010, sledoval poškozenou K. K. při jízdě do bydliště na adrese P., T., tak, že za ní jel vozidlem, s cílem takto zjistit přesnou adresu jejího bydliště,
c) nejméně dne 24. 3. 2010 kolem 13.15 hodin sledoval okolí domu v P. - T. v ulici T., a to tak, že opakovaně projížděl kolem domu vozidlem Ford Ranger 2 AW, Pic-up, černé barvy,
d) adresu nového bydliště se pokusil zjistit dne 14. 4. 2010 okolo 17.50 hodin při své návštěvě v sídle společnosti FENIX Dental, s. r. o., v P., U. P., kde hledal poškozeného M. V. a poškozenou K. K., a pod smyšlenou historkou, předstírajíc, že je obchodním partnerem M. V., se po pracovnici firmy domáhal sdělení telefonického kontaktu na poškozeného M. V.,
e) dne 9. 3. 2010 kolem 16.50 hodin v místě bydliště rodičů poškozené K. K., H. P. a J. P. v L., P., se vyptával sousedů, zda rodiče poškozené v domě žijí, zda tam jezdí jeho dcera, jací jsou manželé P. lidé,
f) dne 14. 4. 2010 v přesně nezjištěnou dobu v odpoledních hodinách obžalovaný s cílem zjistit informace o soukromí poškozené K. K. vnikl do suterénu domu v P. - T., ulici T., a to tak, že využil okamžiku, kdy S. U., vjížděla svým vozidlem do podzemních garáží, obžalovaný se S. U. vyptával na vozidlo zlaté barvy, když jej svědkyně vykazovala z domu pryč, vyptával se na poškozenou K. K., ptal se, kdy se poškozená vrací domů, a zda nejsou v domě nějaké byty k pronájmu nebo ke koupi,
3) opakovaně, nejméně dne 11. 1. 2010, 25. 1. 2010 a 21. 3. 2010, vždy v přesně nezjištěnou dobu v pozdějších odpoledních hodinách, při předávání nezletilé dcery po styku otevřel zadní dveře vozidla poškozené K. K. na straně, kde byla dětská autosedačka, v níž byla připoutána dcera, aby tím poškozené zabránil v odjezdu, neboť věděl, že rozjezdem vozidla by riskovala poranění dítěte, a nutil poškozenou, aby vyslechla jeho argumenty ohledně styku s dítětem, přičemž užíval výrazy „jestli nepřijedeš v určitý den, nepustím Vás odsud“, požadoval, aby poškozená vyslovila souhlas s jeho návrhy a dokud tak neučinila, nedovolil jí z místa odjet ,
přičemž toto jednání bylo pro oba poškozené psychicky vyčerpávající a stresující a vyvolávalo v nich obavy o jejich život a zdraví jejich a jejich blízkých, strach z napadení, poškození se cítili být omezování ve svém pohybu a svých aktivitách “;
a dále pokračujícím přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku , jehož se dopustil jednáním pod bodem II. rozsudku tím, že:
1) „ dne 6. 7. 2009 kolem 19:00 - 20:00 hodin ze svého domu v Č. telefonoval poškozenému M. V., z telefonu K. K., do telefonu mu říkal, že ví, kde bydlí a kde má ordinaci, že za ním hned teď přijede a vyřídí si to s ním, že on neví, co je za grázla a kdo on je, že si na něj někoho najme, pošle někoho, kdo mu ublíží, tyto výhrůžky opakoval, telefonicky poškozeného několikrát kontaktoval, vyhrožoval mu slovy „počkej, až tě najdu, vyřídím si to s tebou“, „necháš ji na pokoji, nebo na tebe někoho pošlu, kdo tě zlikviduje, nebo přijdu sám a uvidíš“, a následně dne 14. 4. 2010 v době kolem 17:00 hodin sledoval poškozeného M. V. při cestě vozidlem do místa bydliště v P., T., kde vystoupil a poškozenému vyhrožoval fyzickým násilím a dále tím, že jeho hoši přijdou v další fázi, že poškozený neví, kdo on je, a pokud nezajistí, aby viděl dceru, kdy on chce, tak si na něj někoho najme, čímž se poškozeného snažil přimět, aby opustil svoji družku K. K. ,
2) dne 14. 4. 2010 po 17.00 hodině v P., poté, co odjel od poškozeného M. V., útočil vozidlem zn. Mercedes Benz ML 320 CDI, které řídil, na poškozenou K. K., která se svým vozidlem vracela domů s dcerou, při jízdě po třídě kpt. J. směrem do centra vybočil ze svého jízdního pruhu do protisměru, pokusil se vozidlo poškozené zablokovat, poškozená projela, následně jí dojel a v prostoru sjezdu z H. mostu na ni najížděl a blikáním a gestikulací se ji pokusil zastavit, poškozená pokračovala v jízdě ve směru na B. nábřeží a do ulice A., snažila se, aby se obviněný nedostal před ni a nemohl ji zablokovat, dostala se však do kolony vozidel, kde obviněný přiběhl k jejímu autu, dobýval se do něj, křičel na poškozenou, aby otevřela dveře, které byly zamčené, po rozjetí na ni najížděl zleva a zprava, snažil se ji přimět k zastavení a následně, protože se ocitl v odbočovacím pruhu a poškozená mu neumožnila se zařadit do průběžného pruhu, odbočil k čerpací stanici a svého jednání zanechal “.
Za to byl odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Současně bylo obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo přiměřené omezení spočívající v zákazu bezdůvodně osobně, prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, písemně a rovněž prostřednictvím jiných osob nebo jakýmkoli jiným způsobem kontaktovat poškozenou K. K., s výjimkou případů zajištění péče o nezletilou.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 39 T 94/2010, podal obviněný T. K. odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 6 To 172/2011 , tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný T. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 725 - 728) opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve shodě s již podaným odvoláním obviněný namítl, že motivem jeho telefonického kontaktu s poškozenou byla péče o nezletilou dceru. Čtyři telefonáty a čtyři SMS zprávy v uvedeném období nestačí pro naplnění skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku. Namítá zásadní nesoulad mezi provedeným dokazováním a právními závěry soudu, když z žádného důkazu nevyplynulo, že by předmětem jeho zájmu měla být poškozená. Obsahově shodné námitky uplatňuje i vůči ostatním poškozeným, kdy uvádí, že tito nebyli cílem jeho kontaktů. Vždy jeho zájem směřoval pouze vůči péči o nezletilou a jeho styku s ní, ať už realizovaného či nerealizovaného. V těchto případech se snažil zjistit, proč ke styku s dcerou nedošlo (jednání pod body I. 1/ b/ - d/ a f/). Dále obviněný namítl, že dům poškozené nesledoval, pouze projížděl kolem cestou k obchodnímu partnerovi (jednání pod body I. 2/ a/ - c/). Z pouhého projetí vozidla nelze vyvozovat sledování, nadto je mu kladeno za vinu „sledování okolí domu“. Soudům vytkl, že nebyl slyšen žádný ze sousedů rodičů poškozené, kterých se měl vyptávat na poškozenou (jednání pod bodem I. 2/ e/). K jednání pod bodem I. 3) uvedl, že nenaplňuje žádný ze znaků skutkové podstaty přečinu dle §354 tr. zákoníku, neboť kontakt mezi poškozenou a obžalovaným byl odůvodněný z důvodu styku s dcerou, nedošlo k sledování či nedůvodnému vyhledávání osobní přítomnosti poškozené. Samotná forma komunikace obžalovaného s poškozenou, tak jak je popsána ve výroku rozsudku, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Navíc uvedené jednání vyplývá pouze z výpovědi poškozené a z žádného jiného důkazu. Obviněný zdůraznil, že se jemu za vinu kladeného jednání nedopustil. Výrok rozsudku používá z hlediska trestního zákoníku zcela nepodstatné formulace a pokud hovoří i o tom, že jeho jednání v poškozených vyvolávalo obavy o život a zdraví jejich a jejich blízkých, pak se jedná o výrok zcela formální, poškození neuvedli žádné relevantní okolnosti, které by opodstatňovaly závěr o takovýchto obavách.
Obviněný popírá, že by se dopustil jednání vůči poškozenému M. V. (jednání pod bodem II. 1/), kdy navíc z výroku není zřejmé, čeho konkrétně se měl obžalovaný dopustit a těžko pak tak neurčitě popsané jednání jakkoliv právně kvalifikovat. Dále namítá, že se nedopustil jednání, které bylo soudem kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku, neboť nedošlo ke kontaktu vozidel obviněného a poškozené a verbální projev tak, jak je popsán ve výroku rozsudku obsahuje pouze požadavek na otevření dveří, který nebyl spojen s žádnou výhrůžkou (jednání pod bodem II. 2/).
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že v dovolání obviněného jsou opakovány obsahově shodné námitky, které uplatnil v odvolání, kteréžto směřují převážně do skutkových zjištění a hodnocení důkazů oběma soudy.
Významná je z hlediska dovolacího důvodu toliko otázka, zda skutkem obviněného, jak byl zjištěn a popsán soudem, byly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku a přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu nalézacího ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje přesvědčivá konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují všechny zákonné znaky uvedených přečinů. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi skutkovými zjištěními uvedenými v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy se taktéž vypořádaly s věrohodností poškozené K. K. Výpověď poškozené byla hodnocena
v kontextu s lékařskou zprávou MUDr. J. K. a zprávou psychoterapeuta Mgr. Z. V. a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, vypracovaným PhDr. Zorou Jančuškovou, jako věrohodná, u poškozené nebyly zjištěny sklony ke konfabulacím či patologické lhavosti. Státní zástupkyně uzavřela, že ze skutkových zjištění lze spolehlivě uzavřít, že jednání obviněného vybočilo z běžného zájmu o péči o nezletilou dceru, kdy jednání obviněného ze dne 14. 4. 2010 bylo vyhrocením, eskalací útočného jednání obviněného vůči oběma poškozeným.
Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného T. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze usnesením ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 6 To 172/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným T. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (především vyhodnocení telefonického kontaktu s poškozenými, počtu těchto hovorů, zejména telefonických hovorů uskutečněných s bývalou tchýní; výpovědí poškozených; výpovědi svědka V. a poškozených ve vztahu k údajným výhrůžkám ze strany obviněného vůči M. V.; námitka nevyslechnutí žádného ze sousedů, jichž se měl údajně vyptávat na poškozené) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (námitky týkající se okolností a motivace pro kontakt s bývalou manželkou, jejím druhem a matkou, resp. námitky proti zjištěním, na koho byly tyto kontakty cíleny; námitky o počtu telefonních kontaktů a zaslaných SMS zpráv), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že údajné sledování nikterak nevyplývá z provedených důkazů, stejně jako údajné vyhrožování M. V.) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že se žádného závadného jednání nedopustil, neboť motivací pro jeho kontakt s bývalou manželkou a potažmo jejím druhem a matkou byla toliko a jedině starost o nezletilou dceru, resp. obviněný se toliko snažil zjistit důvody a okolnosti nerealizování předem domluveného styku s jeho nezletilou dcerou; dále uvedl, že v rámci jednání pod bodem I. 1/ c/ ke kontaktu s M. V. nedošlo, navíc výskyt jeho vozidla v blízkosti místa bydliště poškozených byl dán existencí zakázky pro jeho firmu, tedy tudy projížděl v cestě za klientem, nikoli s úmyslem sledovat poškozenou, resp. poškozené, kdy obviněný současně popírá, že by vůči poškozené užil násilí či jakékoli pohrůžky, kdy uvedl, že ke kontaktu s vozidlem poškozené nedošlo a jeho verbální projev byl toliko požadavkem na otevření dveří a nebyl tedy spojen s žádnou pohrůžkou). Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitky obviněného, v rámci nichž namítl, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku a přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, resp. že skutky, tak jak jsou popsány ve skutkové větě rozsudku, nenaplňují skutkové podstaty uvedených trestných činů.
Přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje , vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací , písemně nebo jinak kontaktuje , omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života , a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Trestný čin nebezpečného pronásledování je zařazený mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných (hlava X.), a to do podskupiny trestných činů narušujících soužití lidí (díl 5.). Hlava desátá zvláštní části trestního zákoníku chrání široké spektrum společenských vztahů, zájmů a hodnot, které jsou nezbytné k tomu, aby stát budovaný na principech demokracie a zákonnosti mohl bezchybně vykonávat svoje funkce. Jde o trestné činy, které přímo nebo nepřímo ohrožují řádnou činnost orgánů státu, územní samosprávy a dalších orgánů veřejné moci nebo jinak ohrožují pořádek ve věcech veřejných, zejména nerušené fungování těchto orgánů, důsledné uplatňování zákonnosti, výkon pravomoci úředních osob, čistotu veřejného života, včetně nerušeného soužití lidí, jakož i ochranu obecných zájmů i práv a svobod jednotlivců. Díl pátý (§352 až 356 tr. zákoníku) obecně zastřešuje trestné činy narušující soužití lidí. Chrání nerušené soužití lidí ve společnosti (mír ve společnosti) a tím i veřejný pořádek proti jednání osob, které z důvodu národnostního, rasového, etnického, náboženského, třídního nebo příslušnosti k určité skupině osob anebo z důvodu omezování práv a svobod příslušníků těchto skupin nebo jednotlivců narušuje občanské soužití násilím, vyhrožováním, podněcováním k nenávisti, hanobením nebo dlouhodobým pronásledováním.
Ochrana nerušeného mezilidského soužití konkretizovaná u nebezpečného pronásledování ochranou tělesné a duševní integrity, osobní svobody a soukromí každého jedince představuje objekt tohoto trestného činu. Objektivní stránka trestného činu nebezpečného pronásledování zahrnuje dlouhodobé pronásledování jiného prováděné v konkrétních, zákonem taxativně stanovených formách jednání, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Z hlediska vymezení jednání zákon používá pojem dlouhodobého pronásledování, jehož formy taxativně vyjmenovává. Společným jmenovatelem takových společensky škodlivých aktivit je v jejich souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzívně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu, resp. život. Pokud jde o konkrétní způsoby nebezpečného pronásledování obecně, zahrnují široké spektrum a různou intenzitu lidského jednání; také prostředky, které pachatel (stalker) používá, se liší, neboť může používat jak zdánlivě „legální“ (např. vyhledávání osobní blízkosti, zasílání dopisů, SMS apod.), tak zákonem nedovolené způsoby (vyhrožování, omezování v obvyklém způsobu života apod.). Jednotlivý čin přitom nemusí být nutně škodlivý, a proto ani nemusí naplňovat skutkovou podstatu toho, na co chceme prostředky trestního práva reagovat, ale v celkovém kontextu je třeba takové projevy považovat za pronásledování .
Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Zpravidla se bude jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, které mohou v některých případech i nebezpečně gradovat. V této souvislosti lze odkázat na ustálené chápání tohoto pojmu ve smyslu opakujícího se, zpravidla i systematicky a soustavně prováděného jednání (nejde tedy v žádném případě o to kriminalizovat náhodné nebo jen krátkodobé, byť v základní skutkové podstatě popsané, projevy chování). Z klinického hlediska jsou pod stalking zahrnovány jen takové způsoby pronásledování, které představují opakované, trvající nechtěné navazování kontaktů s obětí za použití násilí nebo jiných srovnatelných praktik (vydírání, útisku apod.), přičemž se zde opakováním rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak minimálně doba 4 týdnů . Pokud takové pronásledování pokračuje delší dobu, je považováno za potenciálně vysoce nebezpečné, neboť se zde zvyšuje pravděpodobnost gradace útoků a eskalace násilí .
Vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozeného je třeba vykládat v širokém smyslu slova, neboť jedině tak lze naplnit záměr zákonodárce účinně ochránit jedince před závažnými útoky do jeho soukromí. Pod tento pojem je proto třeba zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání, „doprovázení“, „pozorování“ (např. denní čekání před domem, „doprovod“ při cestě do zaměstnání a nazpátek domů, na nákupech, tzv. „noční hlídky“ před bytem poškozeného, pozorování dalekohledem apod.), které jsou v zásadě vždy objektivně způsobilé vzbudit požadovanou důvodnou obavu. Ani v tomto případě však není relevantní, zda je u poškozeného důvodná obava skutečně vyvolána či zda zůstane u pouhé odůvodněné možnosti ji vyvolat. Vytrvalý kontakt prostředky elektronické komunikace, písemně nebo jinak zahrnují značně rozdílné formy možných, soustavných, tj. vytrvalých kontaktů. Patřit do této kategorie chování bude např. opakované zasílání nevyžádaných e-mailových zpráv, opakované vzkazy, nevyžádané volání jak na mobilní telefon, tak na pevnou linku, zasílání sms zpráv , tradiční písemné formy komunikace, jakými jsou dopisy, pohlednice, lístky apod. Za omezování v obvyklém způsobu života bude třeba považovat takové omezení dosavadního života poškozeného, ke kterému dojde proti jeho vůli nežádoucími zásahy pachatele do sféry jeho osobního, rodinného, ale i profesního života , nebudou-li dokonce zasaženy obtěžujícím jednáním pachatele všechny tyto sféry. Může jít o omezení v rovině zájmové, kulturní, sportovní apod., a to i týkající se společných činností s rodinnými příslušníky poškozeného, např. s jeho dětmi, kdy poškozený nebude moci v důsledku pronásledování obviněného vykonávat takové své obvyklé aktivity nebo budou tyto aktivity podstatně narušeny. Rozhodující přitom bude vždy hledisko subjektivně pociťované újmy poškozeného , byť určitým způsobem objektivizované. Důvodnou obavou o život a zdraví jemu blízkých osob se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozeném skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný. Každý případ je třeba posuzovat velmi individuálně, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem, zejména pak k povaze výhrůžky, k fyzickým a povahovým vlastnostem pachatele ve srovnání s charakteristikami poškozeného, apod. (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník 1. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 3004 - 3012).
Přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal , opominul nebo trpěl .
Objektem trestného činu je zde svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí , tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti . Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Pohrůžka násilí nemusí směřovat přímo proti napadenému (může směřovat vůči jeho dítěti, blízkému příbuznému apod.). Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti či dobré pověsti , směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod. Musí jít o jednání neoprávněné.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný naplnil znaky označených přečinů tím, že jiného dlouhodobě pronásledoval tím, že jej sledoval, vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací kontaktoval, omezoval jej v jeho obvyklém způsobu života a toto jednání bylo způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život a zdraví a dále tím, že jiného pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy nutil, aby něco konal nebo trpěl.
Podstata jednání označeného oběma soudy spočívala v tom, že obviněný pod záminkou styku s nezletilou dcerou poškozenou (bývalou manželku K. K.) špehoval při jízdě vozidlem, opakovaně sledoval dům užívaný poškozenou a připravoval si podmínky pro další špehování a sledování poškozené, když se zajímal o možnost koupě či pronájmu bytu v sousedství, na osobu poškozené se vyptával blízkých příbuzných i na domnělém pracovišti poškozené, pokračoval v opakovaných telefonických kontaktech i přes to, že mu poškozená dala najevo svou nevůli i to, že si již její přízeň nezíská. Současně opakovanými telefonáty obtěžoval i jejího druha M. V. a taktéž matku poškozené H. P.
Obviněný tedy poškozené (K. K. a M. V.) dlouhodobě pronásledoval tím, že je sledoval (v domě poškozených, při jízdě za účelem zjištění místa bydliště poškozené, opakovaně projížděl kolem domu poškozené, navštívil místo zaměstnání poškozených za účelem zjištění informací o nich či setkání s nimi, v místě bydliště rodičů poškozené se na poškozené vyptával sousedů, za účelem zjištění informací vnikl do suterénu domu, kde se na poškozenou vyptával svědkyně S. U.), vytrvale je prostřednictvím prostředků elektronických komunikací kontaktoval (v osmi případech přímo poškozenou, a to v rozmezí od 25. 1. 2010 do 24. 2. 2010, dále jejího druha nejméně ve čtyřech případech dne 26. 2. 2010, jednou dne 8. 3. 2010 a nejméně čtyřikrát dne 14. 4. 2010, a dále také matku poškozené, a to nejméně ve čtyřech případech v období od 26. 1. 2010 do 27. 1. 2010, nejméně v jednom případě v období od 28. 1. 2010 do 24. 2. 2010, a nejméně jednou v období od 25. 2. 2010 do 13. 3. 2010), omezil je v jejich obvyklém způsobu života (kdy se poškození cítili být omezováni ve svém pohybu a aktivitách, kdy obviněný mimo jiné zabránil poškozené v odjezdu otevřením dveří jejího vozidla, ve kterém vezla nezletilou dceru, a nedovolil jí odjet do doby, než vyslovila souhlas s jeho požadavky, navštívil pracoviště poškozených a vyptával se na ně nejen na jejich pracovištích, ale i v okolí bydliště rodičů poškozené) a toto jednání bylo způsobilé vzbudit v nich důvodnou obavu o jejich život nebo zdraví (oba poškození se tímto jeho jednáním cítili psychicky vyčerpaní a ve stresu a měli obavu z napadení ze strany obviněného).
Současně poškozeného M. V. pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy (výhrůžky učiněné prostřednictvím telefonického hovoru s poškozeným ze dne 6. 7. 2009, kdy uvedl, že ví, kde má poškozený ordinaci, kde bydlí, že za ním přijde a vyřídí si to s ním, že si někoho najde, aby poškozenému ublížil, kdy jej následně fyzicky sledoval dne 14. 4. 2010 při cestě vozidlem do místa bydliště poškozeného, kde vystoupil a použil výhrůžek fyzickým násilím) nutil, aby něco konal nebo trpěl (opustil družku K. K. a umožnil, resp. zajistil, aby se obviněný mohl vidět se svou nezletilou dcerou).
Poškozenou K. K. pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy (spočívající v najíždění na její vozidlo, kdy ve snaze zabránit jí pokračovat v jízdě dokonce vjel do protisměru, a když později zastavila v koloně, dobýval se do jejího vozu a křičel na ni) nutil, aby něco konala nebo trpěla (vyslechla jeho argumenty ohledně styku s nezletilou dcerou).
Na základě uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková část výroku o vině rozsudku soudu nalézacího ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů vyjadřuje všechny zákonné znaky přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku a přečinu vydírání dle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
Jak bylo vysvětleno výše, jednotlivý čin nemusí být nutně škodlivý, a proto ani nemusí naplňovat skutkovou podstatu toho, na co chceme prostředky trestního práva reagovat, ale v celkovém kontextu je třeba takové projevy považovat za pronásledování, neboť jednání obviněného je třeba zkoumat v jeho celistvosti. Jednotlivé telefonické kontakty či pokusy o ně zcela jistě nevybočují z běžného zájmu o péči o nezletilou dceru, je však třeba vzít v potaz intenzitu a povahu těchto telefonátů a zasílaných sms zpráv, které v období od 25. 1. 2010 do 26. 2. 2010 čítaly nejméně 16 případů a zahrnovaly nejen poškozenou – matku nezletilé dcery obviněného, ale též její matku a jejího druha, které oba kontaktoval či se pokusil telefonicky kontaktovat i po 26. 2. 2010. Matka poškozené i její druh jsou osobami, které náleží k nejužšímu rodinnému kruhu poškozené. Skutečnost, že obviněný se snažil získat přístup k poškozené přes tyto osoby muselo být poškozenou vnímáno podobně, ne-li stejně intenzivně, jako jeho snaha o přímý kontakt s ní.
Také nelze přehlédnout skutečnost, že obviněný své jednání vystupňoval až k bodu útočného jednání vůči oběma poškozeným. Po telefonických hovorech a sms zprávách se nejméně ve třech případech snažil fyzicky obviněné zabránit v odjetí s vozidlem do doby, než vyslovila souhlas s jeho požadavky. Dne 14. 4. 2010 v odpoledních hodinách s cílem zjistit informace o poškozené vnikl do suterénu domu, kde se na poškozenou vyptával, následně telefonicky kontaktoval poškozeného, a to nejméně čtyřikrát, posléze jej sledoval při cestě vozidlem do místa bydliště, kde vystoupil a slovně poškozenému vyhrožoval. Téhož dne se dokonce pokusil o zablokování vozidla poškozené svým vlastním vozidlem, v rámci čehož vystavil nejen poškozenou, ale i ostatní účastníky silničního provozu značnému nebezpečí. Takovéto jednání obviněného muselo zcela jistě v poškozené vyvolat oprávněnou obavu o její život a zcela jistě lze takovou situaci označit za stresující.
Jak již bylo řečeno Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ani skutková zjištění nemůže změnit, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací. Pokud nalézací soud po náležitém hodnocení důkazů dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku a přečinu vydírání dle §175 odst. 1 tr. zákoníku a s právní kvalifikací se ztotožnil i odvolací soud, nelze danému závěru ničeho vytknout.
O námitkách proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající ze základního práva na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). S ohledem na výše uvedené však obviněným uplatněná námitka o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními učiněnými orgány činnými v trestním řízení a provedenými důkazy, na jejímž základě může výjimečně Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, neobstojí. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 7, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil.
Odvolací soud pak k odvolání obviněného celou věc řádně přezkoumal. Obviněný uplatnil v rámci řádného opravného prostředku shodné námitky jako v projednávaném dovolání, a tedy odvolací soud se k nim již vyjádřil. V rámci odůvodnění uvedl, že „ nalézací soud postupoval plně v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu, tedy aby za součinnosti stran byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Rovněž provedené důkazy hodnotil nalézací soud v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu a dospěl až na zcela drobné nedostatky ke správným skutkovým zjištěním, kterým odpovídá i zcela správně použitá právní kvalifikace “. Tyto drobné nedostatky spočívaly v určení přesné hodiny a minuty tří telefonických hovorů a odvolací soud konstatoval, že „ tyto drobné nepřesnosti ze strany nalézacího soudu v popisu skutkového děje se žádným způsobem nepromítají v jinak správná skutková zjištění soudu prvního stupně co do doby páchání jednání obžalovaného pod bodem I. vůči poškozeným, nemají vliv na posouzení škodlivosti jednání obžalovaného K., žádným způsobem se nemohou promítnout do právní kvalifikace jednání obžalovaného a nemohou se promítnout ani do výroku o trestu “ (str. 5 napadeného usnesení).
Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, z jakých důvodů ji shledal nedostatečnou, resp. vyvrácenou, kdy uvedl, že snažil-li se obviněný prokázat logický důvod, proč se dne 24. 3. 2010 kolem 13.15 hodin pohyboval v okolí bydliště poškozené, předložením faktur ze svých firem, je zřejmé, že „ pokud obžalovaný měl kontrolovat své podřízené při provádění práce, nelze přehlédnout, že z obsahu těchto faktur vyplývá, že místo výkonu činnosti byly T., tedy oblast velmi vzdálená od T. ulice a pokud jel do sídla společnosti, která byla objednavatelem jeho služeb, rovněž cesta do firmy společnosti objednávající tuto zakázku nevede T. ulicí, neboť objednavatelem byla P. T., se sídlem P., P., kdy dodavatelem byla firma obžalovaného firma K., se sídlem P., Z. - L., přičemž místo dodávky byl prostor teplárny v T. “ (str. 6 napadeného usnesení). Odvolací soud taktéž rozvedl, jakými právními úvahami se řídil při hodnocení důkazů, kdy uvedl, že „ není pravdou, že by byl obžalovaný ze svého jednání usvědčován pouze výpověďmi poškozené K. K. a poškozeného M. V., kdy oba byli v rámci hlavního líčení slyšeni třikrát, ale je usvědčován ostatními svědky, kteří svými výpověďmi verifikují tvrzení poškozené K. a poškozeného V., jde o výpovědi rodinných příslušníků poškozené, svědka J. P., otce poškozené, L. P., sestry poškozené a konečně H. P., matky poškozené. Obžalovaný je dále usvědčován, a to zejména pokud jde o bod I. i výpověďmi spolupracovníků poškozeného V., jde o výpověď svědkyně A. P. a zejména svědka J. V. O snaze obtěžovat poškozenou i v místě bydliště, svědčí i výpověď svědkyně S. U., která jak k osobám obou poškozených, tak k osobě obžalovaného, nemá jakýkoliv vztah “ (str. 5 napadeného usnesení). Tvrzení obou poškozených pak byla dále podložena i výpisy o uskutečněném telefonickém kontaktu, kdy odvolací soud doplnil, že „ pokud jde o nechtěné a nevyžádané kontakty poškozené K. ze strany obžalovaného prostřednictvím SMS zpráv a telefonických hovorů, nalézací soud správně užil zásady in dubio pro reo, uvedl pouze ty případy, u nichž je jednoznačně z důkazů prokázáno, že šlo o nevyžádané kontakty a nechtěné ze strany poškozené K., přičemž odvolací soud si je vědom skutečnosti, že těchto nevyžádaných kontaktů ve smyslu obtěžujících telefonátů, pokusů o ně, či zaslaných SMS zpráv bylo neporovnatelně více, než je uvedeno ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně “ (str. 6 napadeného usnesení). Odvolací soud neopomněl ani rozvést, jakými úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Lze uzavřít, že soudy postupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného T. K. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a