ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1457.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1457/2011 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2011 o dovolání, které podal obviněný A. T. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 61 To 157/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 13/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. 16 T 13/2011, byl obviněný A. T. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 24. října 2010 kolem 0,47 hod. v P., ul. V., z protější strany chodníku od domu přiběhl k poškozenému M. K., který tudy procházel, a řekl mu: „davaj cigaretu, nebo tě zaříznu“, když mu poškozený odpověděl, že cigarety nemá, že sám si je jde koupit na benzínku, zopakoval: „davaj cigaretu, nebo tě zaříznu“, přitom vytáhl z pravé kapsy kalhot sádrokartonářský nůž a začal vysunovat jeho čepel, poškozený se z obavy o svůj život dal na útěk směrem k ulici E., kam ho obžalovaný pronásledoval, poškozenému při útěku spadla čepice s kšiltem zn. Adidas, kterou si obžalovaný vzal a pokračoval v pronásledování poškozeného, během pronásledování po něm hodil několik drobných kovových předmětů, poškozenému se podařilo utéct na benzínovou stanici zn. AGIP, kde kontaktoval hlídku policie, a tímto jednáním způsobil poškozenému M. K., škodu ve výši 600,- Kč“. Za to byl obviněný podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
O odvoláních obviněného a státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, který je podal v neprospěch obviněného do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 61 To 157/2011, jímž podle §256 tr. ř. obě odvolání zamítl jako nedůvodná. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 5. 2011 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný A. T. následně dovolání , jímž současně napadl v celém rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve připomněl některá rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, v nichž byl opakovaně vysloven názor, že zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit i v dovolacím řízení, a to v případech tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. V tomto rámci pak setrval na svém dosavadním tvrzení, že předmětný čin nespáchal a že z provedených důkazů nebylo možno vyvodit tak jednoznačné skutkové závěry, jak to učinil soud prvního stupně. Odvolací soud podle něj závažně pochybil, jestliže se skutkovými závěry soudu prvního stupně naložil tím způsobem, že na ně pouze v celém rozsahu odkázal, aniž by je sám nějak hodnotil. Zároveň poukázal na to, že se odvolací soud nijak nevypořádal ani s námitkou, že poškozený vypovídal před policejním orgánem pod silným vlivem alkoholu, což vzbuzuje důvodné pochybnosti o jeho možnosti a způsobilosti vylíčit pravdivě, důvěryhodně a nezkresleně rozhodné skutkové okolnosti. Dále se nevypořádal s poukazem obviněného (dovolatele) na to, že se s poškozeným znají z minulosti a již několikrát se o cigaretu vzájemně požádali; nikoliv tedy že by se v době incidentu viděli poprvé, jak nepravdivě uváděl poškozený. Za daných okolností bylo podle dovolatele namístě zopakovat důkaz výslechem poškozeného a zaměřit se na prověření jím zmiňovaných skutečností. Za neprůkazný označil dovolatel rovněž záznam z kamerového systému, z něhož podle jeho přesvědčení nebylo možno spolehlivě dovodit, že by na poškozeného skutečně zaútočil s nožem v ruce v úmyslu zmocnit se cigarety. Vyplynulo z něj pouze to, že běžel za poškozeným do středu vozovky, kde se zastavil, hodil po poškozeném pár plechových plíšků, otočil se a odešel. Právě tento kamerový záznam měl odvolací soud znovu prozkoumat ve veřejném zasedání, což však rovněž neučinil.
Shora namítané vady řízení podle dovolatele založily existenci již zmíněného extrémního nesouladu mezi soudy (vadně) zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich následným právním hodnocením. V konečném důsledku zároveň došlo i k významnému porušení jeho práva na spravedlivý proces. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 61 To 157/2011, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. 16 T 13/2011, a zároveň rozhodl, že se věc „vrací“ Obvodnímu soudu pro Prahu 6 podle §265l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle jehož názoru námitce obviněného, že v postupu obou soudů existuje extrémní nesoulad při zjišťování skutkových okolností a jejich právním hodnocením, nelze přisvědčit. Obviněný namítaný nesoulad opírá v zásadě pouze o to, že jeho samotná výpověď je v rozporu s tvrzením poškozeného, a dále o svoje odlišné náhledy na jednotlivé provedené důkazy, než k jakým se přiklonil soud prvního stupně. Současně však neuvedl žádný konkrétní případ, kdy by soud vyhodnotil některý důkaz zcela v rozporu s obsahem jím nesené informace nebo kdy by komplex důkazů vyhodnotil způsobem odporujícím obecné logice, některý důkaz záměrně opomenul či naopak použil důkaz, který nebyl opatřen či proveden v souladu s trestním řádem. Pouhý nesouhlas obviněného s tím, jak soudy vyhodnotily provedené důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodily, za případ extrémního nesouladu mít nelze.
Na okraj pak státní zástupce poznamenal, že pokud obviněný (dovolatel) zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozeného poukazem na skutečnost, že ten byl v době činu pod vlivem alkoholu, pak ovšem na druhé straně opomenul dodat, že on sám se v téže době nacházel ve stejném, ne-li ještě těžším stupni podnapilosti než poškozený, protože, jak plyne z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, předtím spolu s dalšími pěti osobami vypil šest lahví vodky. Není tedy zřejmé, proč by v tomto ohledu jeho tvrzení měla být věrohodnější než tvrzení poškozeného.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce konstatováním, že nelze-li akceptovat námitku existence tzv. extrémního rozporu, zůstává v dovolání použitá argumentace zcela mimo rámec zákonných dovolacích důvodů, protože námitky skutkové povahy, na kterých obviněný svůj mimořádný opravný prostředek založil, nevyhovují žádnému z taxativně vymezených důvodů dovolání. Státní zástupce dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně ani řízení jemu předcházející netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Z těchto důvodů pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.; a toto rozhodnutí aby za podmínek uvedených v ustanovení „§265r odst. 1 tr. ř.“ učinil v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s konáním neveřejného zasedání vyslovil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný A. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek opřel primárně o tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytknul, že závěr o jeho vině stíhaným skutkem založily na nesprávném hodnocení ve věci provedených důkazů, zejména na údajně nepřesvědčivé, vlivem požitého alkoholu zkreslené výpovědi poškozeného M. K., zatímco jeho obhajobu, která nebyla ostatními důkazy vyvrácena, bezdůvodně odmítly jako ryze účelovou. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily důkazy k jeho tíži, ač to nebylo namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení pak dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Z výše uvedených důvodů tedy nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, jehož existenci v daném případě dovolatel namítl (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán jedině tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu (zločinu) nebylo dovolateli prokázáno, resp. že se jej nedopustil. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Otázce věrohodnosti výpovědí poškozeného na straně jedné a dovolatele na straně druhé věnoval patřičnou pozornost a náležitě vysvětlil, proč vzal v podstatném za prokázanou verzi skutkového děje popisovanou poškozeným a tvrzením dovolatele naopak neuvěřil (viz str. 3 odůvodnění rozsudku). Dlužno připomenout, že výpověď poškozeného nebyla jediným a osamoceným důkazem proti obviněnému, ale odpovídala také výsledkům dalšího ve věci provedeného dokazování, zejména nálezu kovových předmětů při ohledání místa činu, které měl obviněný po prchajícím poškozeném hodit, a záběrům z kamerového systému, z nichž je patrné, že obviněný poškozeného skutečně pronásledoval, jak poškozený spontánně vypověděl na policii. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav při rozhodování o řádném opravném prostředku obviněného plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Rovněž on se zabýval prakticky totožnou skutkovou argumentací obhajoby jako v nyní projednávaném dovolání a v napadeném rozhodnutí vyložil, proč jí nepřisvědčil (viz str. 2 napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
K otázce rozsahu provedeného dokazování, resp. námitce obviněného stran neprovedení opětovného výslechu poškozeného k tomu, zda se znali již před projednávaným skutkem, a opětovného nezkoumání záznamu kamerového systému odvolacím soudem, Nejvyšší soud považuje za nezbytné jako obiter dictum v obecné rovině zmínit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Za klíčový je přitom třeba považovat požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Nyní projednávaný případ je ovšem specifický tím, že obviněný předmětné návrhy na doplnění dokazování nevznesl v písemně odůvodněném odvolání, ale ani při veřejném zasedání odvolacího soudu (viz protokol na č. l. 235 procesního spisu). Za daných okolností tak nelze odvolacímu soudu vytýkat, že by se s nimi řádně nevypořádal či je dokonce opomenul a v tomto směru si počínal v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného A. T. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler