ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1541.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1541/2010-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2011 o dovolání, které podal obviněný J. V. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 2. 2. 2010, č. j. 13 To 3/2010-2339, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 57/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 11. 2009, č. j. 1 T 57/2009-2251, v trestní věci obviněných J.a R. a J. V. byl obviněný J. V. uznán vinným dílem jako spolupachatel podle §9 odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a dílem samostatně trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a dále trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., jichž se podle výroku o vině dopustil skutky podrobně popsanými pod body I. 1) – 8) resp. I. 37) – 43) výroku. Za to a dále za sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný a dílem ukončený ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. 11. 2008, č. j. 12 T 231/2007-508, byl podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. mu byl současně uložen trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně vyjmenovaných ve výroku rozsudku, a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku. Soud zároveň zrušil výrok o trestu týkající se obviněného z rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. 11. 2008, č. j. 12 T 231/2007 – 508, který nabyl právní moci dne 4. 12. 2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost částečně společně a nerozdílně a částečně samostatně nahradit škodu jednotlivým poškozeným. Část poškozených pak byla výroky podle §229 odst. 1, odst. 2, popř. odst. 3 tr. ř. odkázána se svými nároky na náhradu škody zčásti nebo zcela na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek obsahoval rovněž zprošťující výroky podle §226 písm. c) tr. ř. ohledně obou obviněných pro část útoků (dílčích skutků), které byly rovněž podrobně popsány ve výroku, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky (útoky) spáchali obvinění.
O odvoláních obou obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 2. 2. 2010, č. j. 13 To 3/2010-2339, jímž jejich odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 2. 2. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně obviněný J. V. dovolání , kterým zároveň napadl i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o jeho vině skutkem popsaným pod bodem I. 37), který spočíval v tom, že „v době od 23:00 hodin dne 14. května 2008 do 12:00 hodin dne 15. května 2008 ve Ch. v ul. D. před domem nezjištěným způsobem vnikl do zde zaparkovaného osobního automobilu zn. Škoda Felicia, majitelky H. C. v hodnotě 109.170,- Kč, poté nezjištěným předmětem přerušil obvod volantu a sejmul ochrannou páku proti odcizení umístěnou na volantu a pokusil se přes spínací skříň vozidlo nastartovat, což se mu nepodařilo, a vozidlo opustil“ . V návaznosti na to napadl i výrok o trestu. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Dovolání bylo Nejvyššímu soudu České republiky doručeno dne 9. 12. 2010.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že soudy obou stupňů při závěru o jeho vině výše uvedeným skutkem vycházely z jediného důkazu, a to důkazu pachovou zkouškou (stopou), když další důkazy neměly k dispozici, resp. nebyly opatřeny. Z pachové stopy samotné však jednoznačně a bez důvodných pochybností nelze dovodit, že to byl právě dovolatel, kdo se inkriminovaného skutku dopustil. V uvedené souvislosti pak zdůraznil, že důkaz pachovou zkouškou (stopou) je pouze důkazem nepřímým, který v dané věci nebylo možno jiným, kvalifikovaným způsobem ověřit či přezkoumat. Jedná se tedy de facto pouze o důkaz podpůrný, který nemůže sám o sobě postačovat k dovození viny pachatele a k vydání meritorního rozhodnutí. V daném případě pak tento důkaz nebyl ani článkem v řetězci nepřímých důkazů, které by svým obsahem podporoval a s nimiž by byl ve shodě. Soud prvního stupně přesto dovolatele na jeho základě uznal vinným a tuto zjevnou vadu pak neodstranil v odvolacím řízení ani soud druhého stupně.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyhověl podanému dovolání a aby z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 2. 2. 2010, č. j. 13 To 3/2010-2339, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 11. 2009, č. j. 1 T 57/2009-2251, ve výroku o jeho vině a trestu z r u š i l a přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 30. 4. 2010. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný J. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Ačkoli jinak uvedl, že si je vědom skutečnosti, že dovoláním nelze vytýkat nesprávné hodnocení provedených důkazů či neprovedení navrhovaných důkazů a případně se domáhat odlišných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly soudy, založil tento mimořádný opravný prostředek na tvrzení, že se nedopustil trestné činnosti v tom rozsahu, jak je mu kladena za vinu (tedy i dílčího útoku ad I. 37/ odsuzující části výroku rozsudku soudu prvního stupně). V uvedeném směru pak dovolání představuje především polemiku s validitou a hodnocením důkazů provedených k tomuto skutku. Soudům v podstatě vytkl, že za stavu tzv. důkazní nouze porušily zásadu in dubio pro reo , když ho uznaly vinným i vloupáním do vozu poškozené H. C. pouze na základě pachové zkoušky, která k usvědčení pachatele bez dalšího nestačí, a důvodné pochybnosti o dovolatelově pachatelství posoudily nikoli v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži. S existencí shora namítaného pochybení pak ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení inkriminovaného skutku.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil výlučně na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud si přitom je vědom aktuální judikatury Ústavního soudu, kdy Ústavní soud v některých svých rozhodnutích (srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. ÚS I. 4/04, zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09) opakovaně vyslovil, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení Nejvyšším soudem někdy vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). To znamená, že jde o případy, kdy právní závěry soudů zjevně nemají žádnou logickou vazbu na obsah provedených důkazů. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah jimi provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku ad I. 37/ nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Zabýval se přitom i dovolatelem namítanou nedostatečností důkazu provedením pachové zkoušky k prokázání jeho viny, když nevycházel pouze z odborného vyjádření z oboru metody pachové identifikace, ale vyslechl také poškozenou H. C., která potvrdila nejen způsob vniknutí do předmětného vozidla a rozsah způsobené škody, ale především vypověděla, že obviněného (jehož pachová stopa byla ve vozidle zjištěna) nezná, a zároveň vyloučila možnost, že by se do automobilu mohl případně dostat se svolením jejím či některého z členů rodiny (např. jako stopař). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal a i on při respektování požadavku na odůvodnění usnesení (§134 odst. 2 tr. ř.) ve svém rozhodnutí vysvětlil, proč považoval námitku obviněného (uplatněnou i v nyní projednávaném dovolání) za nedůvodnou (viz str. 13 usnesení).
Nad rámec hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud k dovolatelově procesní námitce jako obiter dictum uvádí, že s důkazem pachovou zkouškou je skutečně nutno zacházet jen jako s důkazem podpůrným, který doplňuje a případně uzavírá důkazní řetězec na sebe navazujících a vzájemně se doplňujících důkazů, neboť z něj lze dovodit pouze skutečnost, že se určitá osoba v blíže neurčené době na určitém místě s největší pravděpodobností nacházela, případně alespoň zprostředkovaně vešla do kontaktu s předmětem nalezeným na místě činu (k tomu. srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 10/02). V tomto směru je tedy možno dovolateli přisvědčit. Nelze mu však již přisvědčit v tom, že důkaz pachovou zkouškou zůstal v nyní projednávaném případě zcela osamocen a že v tomto smyslu byl jedinou skutečností, na jejímž základě soudy postavily výrok o jeho vině také skutkem ad I. 37). Soudy totiž vedle výpovědi poškozené zcela správně vycházely z celého kontextu zjištěných skutkových okolností týkajících se rozsáhlé majetkové trestné činnosti dovolatele, zejména pokud jde o zjištěná místa, čas, způsoby útoků /vloupání do automobilů a odcizování věcí v nich uložených/ a modus operandi, s nímž jednotlivé a spolu související dílčí útoky provedl, které nesly zjevnou podobnost s okolnostmi a způsobem provedení jím zpochybňovaného skutku. V tomto rámci pak soudy hodnotily i pachovou stopu , která podle výsledků provedené zkoušky pocházela právě od osoby dovolatele.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného J. V. bylo opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání) podřaditelné nejsou, nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler