ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1631.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1631/2010 -46
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. února 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podali obvinění K. M. , a P. U. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 9 To 34/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 10/2009, takto:
Dovolání obviněných K. M. a P. U. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 4 T 10/2009, byli obvinění K. M. a P. U., společně se spoluobviněnými M. Č., R. Z., a P. Z., uznáni vinnými pomocí k zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoníku“), k §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustili tím, že :
„ K. M. v úmyslu neoprávněně získat finanční prostředky po vzájemné dohodě s M. Č. jako poradkyní pro hypoteční úvěry v Komerční bance, a. s., pracující na pobočce H., se sídlem P., P., požádal P. Z., aby za provizi sehnal osobu, která by za úplatu svým jménem v Komerční bance uzavřela za pomoci M. Č. úvěrovou smlouvu, o tomto záměru se od P. Z. dozvěděli P. U. a R. Z., kteří získali Š. K., aby účelově uzavřel s Komerční bankou hypoteční úvěr ve výši 8.000.000,- Kč na koupi bytu 4+kk v P., Š., byt, stavební parcela od společnosti Central Group - bytové projekty, a. s., se sídlem v P., N., přičemž R. Z. předal K. M. a M. Č. přes P. Z. osobní údaje Š. K. a další potřebnou dokumentaci k vyřízení úvěru, jelikož Š. K. nebyl nikde zaměstnán a jeho příjmy nebyly dostatečné pro získání hypotečního úvěru ve výši 8.000.000,- Kč, tak M. Č. záměrně nepravdivě uvedla jako zaměstnavatele Š. K. společnost České aerolinie, a. s., a opatřila nepravdivé potvrzení o výši příjmu Š. K., údajně vystavené ČSA, dále s cílem budoucího schválení hypotečního úvěru pro Š. K. uvedla dne 1. 9. 2008 do Návrhu na rozhodnutí o poskytnutí hypotečního úvěru další nepravdivé údaje o tom, že Š. K. má vedlejší příjmy 6.700,- Kč, že prodávajícím již uhradil z vlastních zdrojů částku 1.267.369,- Kč, že ocenění nemovitosti stanovené odhadcem pro účely zajištění úvěru činí 9.450.000,- Kč, na základě M. Č. vědomě uvedených nepravdivých údajů byl hypoteční úvěr doporučen ke schválení ředitelem pobočky H. A. S. a schválen regionálním ředitelem Komerční banky Ing. R. V., Š. K. tak uzavřel dne 2. 9. 2008 s Komerční bankou Smlouvu o hypotečním úvěru ve výši 8.000.000,- Kč, následně za účelem uvolnění hypotečního úvěru na běžný účet Š. K. vedený u Komerční banky, připravila M. Č. dne 2. 9. 2008 ve dvou různých zněních dokumenty Zástavní smlouva k nemovitostem a Návrh na vklad zástavního práva, kdy jedno znění nechala podepsat ředitelem pobočky H. A. S. a druhé jeho zástupkyní I. Š. a u tohoto navíc změnila podpisovou doložku prodávajících, jejichž podpisy byly padělány dosud nezjištěnou osobou a návrh na vklad zástavního práva byl dne 11. 9. 2008 podán dosud nezjištěnou osobou na Katastrálním úřadu pro hl. město P., současně M. Č. zanesla do úvěrové dokumentace kopii Návrhu na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a Potvrzení ze dne 19. 9. 2008 o úhradě celé kupní ceny za předmětnou bytovou jednotku Š. K. z vlastních zdrojů, údajně vystavené prodávajícím, poté vědomě se záměrem získat přístup k úvěrovým prostředkům dne 22. 9. 2008 vyhotovila dodatek ke Smlouvě o hypotečním úvěru, který Š. K. nikdy nepodepsal, ale na jehož základě byl změněn způsob čerpání úvěrových prostředků a to tak, že částka 8.000.000,- Kč nebude čerpána na účet prodávajících, ale bude zaslána na běžný účet Š. K., na který byla převedena dne 22. 9. 2008, Š. K. poté podle instrukcí R. Z. a P. U. dne 23. 9. 2008 v 12.05 hod. vybral v hotovosti v pobočce P. částku 7.500.000,-Kč a peníze odevzdal R. Z. a P. U., zbylých 500.000,- Kč pak použil Š. K. pro svojí osobní potřebu a částku 7.500.000,- Kč si obžalovaní rozdělili přesně nezjištěným způsobem, Komerční bance, a. s. tak byla způsobena škoda ve výši 8.000.000,- Kč “.
Za to byl obviněný K. M. odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Obviněný P. U. byl odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Spoluobviněným M. Č. a R. Z. byly uloženy rovněž nepodmíněné tresty odnětí svobody a spoluobviněnému P. Z. byl uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem.
Spoluobviněný Š. K. byl na základě stejného skutkového stavu uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Komerční banka, a. s., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 4 T 10/2009, podali obvinění Š. K., K. M., P. U., R. Z. a P. Z. odvolání, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 9 To 34/2010 , a to tak, že z podnětu odvolání obviněného Š. K. byl ohledně tohoto obžalovaného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu a z podnětu odvolání poškozené Komerční banky, a. s., podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. ohledně všech obviněných ve výroku o náhradě škody zrušen napadený rozsudek. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, který zůstal odvoláním nedotčen, byl obviněný Š. K. podle §211 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti (5) roků, pro jehož výkon byl v souladu s §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Obviněným Š. K., K. M., P. U., R. Z. a P. Z. bylo dle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo zaplatit společně a nerozdílně poškozené Komerční bance, a. s., se sídlem N. P., P., na náhradě škody částku 8.000.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Komerční banka, a. s., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněných K. M., P. U., R. Z. a P. Z. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podali obviněný K. M. a obviněný P. U. dovolání.
Obviněný K. M. dovolání (č. l. 2208 - 2210) opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť výrok rozsudku neobsahuje náležité vymezení skutku a úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění skutkové podstaty zločinu, kterým byl uznán vinným, resp. jednání, tak jak je vymezeno ve skutkové větě rozsudku, nezakládá skutkovou podstatu žádného trestného činu ani přečinu.
Obviněný namítl, že žádné jednání předpokládané ustanovením §211 tr. zákoníku a §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku z rozsudečného výroku neplyne. Je zjevné, že dle úvahy soudu požádal jinou osobu, aby za provizi sehnala další osobu, která by za úplatu uzavřela v Komerční bance úvěrovou smlouvu, a to v úmyslu neoprávněně získat finanční prostředky. Z této dikce však nijak neplyne (a ani to není jinak skutkově potvrzeno), že by měl v úmyslu, aby jakási jiná osoba uvedla při sjednání úvěrové smlouvy nepravdivé či hrubě zkreslené údaje či že by snad podstatné údaje měla zamlčet. Jediné, co skutková věta ve vztahu k jeho osobě obsahuje, je skutečnost, že požádal další osobu, aby sehnala osobu, která by úvěrovou smlouvu uzavřela, aniž by však tuto osobu nabádal, naváděl či jinak ovlivňoval, aby její jednání směřovalo k úvěrovému podvodu. Za těchto okolností má za to, že rozhodnutí Městského soudu v Praze jakožto nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, které vyplývá i z odůvodnění, z něhož rovněž neplyne, že jeho jednání směřovalo k pomoci k zločinu úvěrového podvodu, když z žádných důkazů není patrno, že by měl v úmyslu napomoci ke způsobení škody a i celkově k úvěrovému podvodu shodně jako je to uvedeno ve skutkové větě. To, že vedl přímou komunikaci s obžalovaným Z., jak uvedl odvolací soud, nedokazuje jeho úmysl naplnit skutkovou podstatu zažalovaného zločinu. Dále odkázal na své odvolání ve věci a na důkazy, které byly provedeny, a z nichž dle jeho přesvědčení neplyne, že by měl v úmyslu napomoci úvěrovému podvodu.
Na základě výše uvedených námitek obviněný K. M. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný P. U. své dovolání (č. l. 2198 - 2205) opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., maje za to, že ani skutkový stav věci, tak jak je nepřesně a nedostatečně uveden ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze, neumožňuje považovat za správné hmotněprávní posouzení, které učinil ohledně jeho tam popsaného jednání Městský soud v Praze a které shledal jako správné i Vrchní soud v Praze.
Obviněný namítl, že Městský soud v Praze u všech obviněných shodně uvádí jako formu pomoci opatření prostředků, radu a utvrzování v přesvědčení, přičemž toto uvozuje slovem „zejména“, aniž by však např. i z odůvodnění rozsudku bylo zřejmé, v čem jiném měla pomoc spočívat. Dále uvedl, že dle obecně zastávaných právně teoretických názorů, pomoc předpokládá napomáhání k provedení určitého trestného činu individuálně určitého pachatele. Z popisu skutku ve výroku rozsudku je zřejmé, že soud vzal za prokázané, že obžalovaný K. M. spolu s obžalovanou M. Č. se měli dohodnout na neoprávněném získání finančních prostředků a zapojili do skutkového děje i spoluobžalovaného P. Z. a jeho prostřednictvím i jeho a spoluobžalovaného R. Z. ještě předtím, než byl do celé věci zapojen hlavní pachatel spoluobžalovaný Š. K. Nepochybně tedy tato část jednání nemůže naplňovat znaky pomoci k trestnému činu, neboť absentuje existence individuálně určitého pachatele. Pokud jde o jeho osobu, lze z formulace výroku rozsudku dovodit, že skutkově měla jeho pomoc spočívat dále v tom, že Š. K. podle instrukcí od něho a R. Z. měl vybrat v hotovosti v pobočce P. částku 7.500.000,- Kč. Takováto formulace však absentuje popis jeho jednání i jednání R. Z. Lze dovodit, že Š. K. měl od něho a R. Z. obdržet nějaké instrukce, ovšem není vůbec zřejmé o jaké instrukce vlastně šlo a jak tyto instrukce usnadnily nebo měly usnadnit spáchání trestného činu nebo jeho dokonání či dokončení. Je toho názoru, že z výše uvedeného vyplývá, že ani skutkový popis události zmiňující udělení instrukcí hlavnímu pachateli nenaplňuje znaky pomoci k trestnému činu, když zejména pojem instrukce je prakticky totožný s pojmem rada . Namítl, že popis skutku je zcela nejasný a nesrozumitelný, nelze dovodit, zda snad tímto měla být realizována nějaká původní dohoda a mezi kým, nebo šlo o exces z původně dohodnutého skutkového průběhu. Nepřezkoumatelnost je dle jeho názoru nutno vytknout i zjištění o rozdělení peněz mezi obžalované, což v zásadě konstatoval i odvolací soud tím, když uvedl, že okolnosti dělení peněz nelze vůbec zjistit. Tímto nebylo dodrženo ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. Zdůraznil, že nepřezkoumatelnost právního hodnocení, resp. absence řádného zdůvodnění, uplatnil již v odvolání (str. 8. odvolání), nicméně odvolací soud nekorektně uvedl, že proti užité právní kvalifikaci oprávněné osoby žádné právní námitky neuplatnily. U každého z obviněných, jejichž jednání bylo kvalifikováno jako pomoc, mělo být dle jeho přesvědčení jasně uvedeno, v čem konkrétně skutkově pomoc spočívala a o jakou formu pomoci, z hlediska konstrukce skutkové podstaty pomoci uvedené v §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, se jedná. Ani Vrchní soud v Praze se však otázkami právní kvalifikace blíže nezabýval, nereagoval na jeho odvolací námitku vytýkající absenci právního zdůvodnění, a kromě zcela obecných frází nic podstatného k právnímu hodnocení neuvedl. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06) vznesl námitky týkající se nesprávného postupu odvolacího soudu, který se náležitým způsobem nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Uvedl, že dle jeho názoru se odvolací soud dopustil zřejmého pochybení, když se náležitým způsobem nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, ačkoli nešlo o námitky, které by byly bezobsažné, účelově vykonstruované nebo takové, kterými by se odvolací soud právem nemusel zabývat. Odvolací námitky byly obsaženy na pěti stranách textu. Vrchní soud v Praze však tyto shrnul na jednu stranu textu, nicméně ne zcela přesně tyto interpretuje, a samotné vypořádání provedl toliko v jediném odstavci. Celkově je tak vypořádání se s odvolacími námitkami pouze formální, nepřesvědčivé, ale zejména neúplné a nereagující na ty nejpodstatnější námitky. Obviněný následně vyjmenoval námitky, které dle jeho názoru ponechal odvolací soud stranou svého zájmu.
S ohledem na výše uvedené obviněný P. U. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil ve výroku, který se týká jeho osoby a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K dovolání uvedl, že část uplatněných námitek obviněných K. M. a P. U. směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadají soudem učiněná skutková zjištění a dále proti odůvodnění soudních rozhodnutí, což je podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Současně neshledal, že by se mohlo jednat o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka obviněného K. M. , že ve skutkové větě není výslovně uvedeno, že by hlavnímu pachateli pomáhal v úmyslu způsobit při uzavírání úvěrové smlouvy Komerční bance, a. s., škodu. Stejně tak lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku obviněného P. U. o nesprávnosti posouzení skutku jako účastenství formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kdy obviněný namítl, že z výrokové věty, ale ani z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu není zřejmé, v čem měla jeho pomoc hlavnímu pachateli spočívat a činí závěr, že před zapojením obviněného K. nebylo pojmově možné někomu pomáhat, a naopak poté, co se peníze dostaly do dispozice obviněného K., již byl skutek z jeho strany nejen dokonán, ale i dokončen, takže pomoc k trestnému činu v této fázi rovněž nepřicházela v úvahu. V relevantně uplatněných částech shledal obě dovolání za zjevně neopodstatněná. Uvedl, že trestná činnost v dovolávané věci byla mimořádně sofistikovaná a pro nalézací soud nebylo snadné podíl všech zúčastněných na ní precizně vyjádřit. S ohledem na skutečnost, že zločinu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku se může dopustit jen účastník úvěrové smlouvy, nebylo možno zvažovat otázku spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a jednání ostatních osob (mimo obviněného K.) bylo nutno posoudit podle ustanovení §24 tr. zákoníku o účastenství. Případnému posouzení formy účastenství podle písm. a) nebo b) §24 odst. 1 tr. zákoníku (organizátorství nebo návod) brání ustanovení §265d odst. 1 tr. ř., neboť taková právní kvalifikace by byla přísnější než stávající a podat dovolání v neprospěch kteréhokoliv obviněného je oprávněn pouze nejvyšší státní zástupce. Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku je dobře patrný podíl všech obviněných na trestné činnosti. Úvahu, že pomáhat lze hlavnímu pachateli jen v době, kdy se on sám na páchání trestného činu přímo podílí, shledal jako zcela chybnou. Státní zástupce současně nepřisvědčil ani námitce obviněného K. M. o rozporu mezi větou skutkovou a větou právní, neboť výslovné vyjádření úmyslu obviněného neoprávněně získat finanční prostředky dále uvedeným jednáním je obsaženo hned za jeho jménem v úvodní části skutkové věty.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který uplatnil obviněný P. U. v jeho druhé variantě, státní zástupce uvedl, že jelikož jsou námitky ve vztahu k předchozímu řízení zjevně neopodstatněné, lze tento závěr vztáhnout i na jím uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných K. M. a P. U. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 9 To 34/2010, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými K. M. a P. U. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Oba obvinění opřeli shodně svá dovolání o dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného K. M. směřují částečně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a na nich založená skutková zjištění, když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (především tedy námitka, že z provedených důkazů nevyplývá závěr, že úmyslem obviněného bylo, aby hlavní pachatele uvedl při uzavírání úvěrové smlouvy nepravdivé údaje a způsobil tak úvěrovým podvodem poškozené Komerční bance, a. s., škodu).
Shodně směřuje do oblasti skutkových zjištění i část námitek obviněného P. U. I obviněný P. U. vytýká soudům nesprávné hodnocení důkazů a z nich dovozená vadná skutková zjištění, kdy namítá, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, neboť zde nejsou žádné právně relevantní podklady prokazující jeho vinu.
Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak oba obvinění vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku v dovolání domáhají oba obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud v daných souvislostech ještě poznamenává, že obvinění ve svých dovoláních sice namítají, že skutkový stav, který zjistily soudy obou stupňů, neodpovídá tomu, jak jsou skutky, pro něž byli uznáni vinnými, označeny v trestním zákoníku za zločiny, avšak nevznášejí v podstatě žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by existence takového rozporu mezi skutky zjištěnými soudy nižších stupňů a jejich právním posouzením měla vyplývat. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká.
Námitky obviněného P. U. se z větší části dotýkají samotného odůvodnění rozsudku soudu prvního, a především pak soudu druhého stupně. Obviněný konkrétně v rámci dovolání vyjmenovává jím uplatněné odvolací námitky, které shledal odvolacím soudem nedostatečně projednané, kdy namítl, že „ se odvolací soud dopustil zřejmého pochybení, když se náležitým způsobem nevypořádal s mými odvolacími námitkami, ačkoli nešlo o námitky, které by byly bezobsažné, účelově vykonstruované nebo takové, kterými by se odvolací soud právem nemusel zabývat. Mé odvolací námitky jsou obsaženy v mém odvolání na pěti stranách textu (str. 3 - 8). Vrchní soud v Praze tyto shrnul na jednu stranu textu, nicméně ne zcela přesně tyto interpretuje. Samotné vypořádání s mými námitkami však odvolací soud provedl toliko v jediném odstavci (předtím rovněž v jediném odstavci rekapituluje zjištěný skutkový stav ohledně mé osoby), kde reaguje toliko na minimum mých odvolacích námitek. ….. Vypořádání se s odvolacími námitkami je pouze formální, nepřesvědčivé, ale zejména neúplné a nereagující na ty nejpodstatnější námitky “. Podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. však dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. V této části tedy Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného P. U. nepřípustným.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitku obviněného P. U. o nesprávnosti posouzení skutku jako účastenství formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a námitku obviněného K. M. , že jeho jednání, tak jak je ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku popsáno, skutkovou podstatu pomoci k úvěrovému podvodu nenaplňuje.
Právně relevantním námitkám obou obviněných se lze věnovat současně, neboť oba obvinění namítají nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako pomoci k zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí (odst. 1) a způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu (odst. 6 písm. a/) .
Trestní odpovědnost podle §211 tr. zákoníku o úvěrovém podvodu může vzniknout jen v návaznosti na smlouvu o úvěru, a nikoli v návaznosti na jiné smlouvy , jejichž předmětem může také být poskytnutí peněžních prostředků (např. smlouva o půjčce podle §657 a §658 občanského zákoníku), neboť ustanovení §211 tr. zákoníku uvádí čerpání úvěru jen „sjednávání úvěrové smlouvy“.
Pachatelem při sjednávání úvěrové smlouvy může být kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy. V praxi jím zpravidla bude dlužník-fyzická osoba, resp. fyzická osoba, která za něj nebo za dlužníka-právnickou osobu s budoucím věřitelem sjednává (uzavírá) úvěrovou smlouvu (srov. č. 27/2001 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o věřitele – právnickou osobu (banku), přichází v úvahu trestní odpovědnost některé z fyzických osob při sjednávání úvěrové smlouvy, kdy může uvádět některé nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje o podmínkách plnění úvěrové smlouvy, nebo může zamlčet některé podstatné údaje ze všeobecných úvěrových podmínek, které jsou součástí úvěrové smlouvy.
Jedná se o situaci popsanou v ustanovení §114 tr. zákoníku, kdy trestní zákoník vyžaduje k spáchání trestného činu zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele. Jiné osoby, které nesplňují znaky konkrétního subjektu ve smyslu §114 odst. 1, 2 tr. zákoníku, však mohou být podle §114 odst. 3 tr. zákoníku účastníky na trestném činu v užším slova smyslu (§24 tr. zákoníku).
Obvinění K. M. a P. U. se daného zločinu dopustili ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník) .
Podle odst. 2 §24 tr. zákoníku se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákoník nestanoví něco jiného.
V ustanovení §24 tr. zákoníku je vymezeno tzv. účastenství v užším smyslu, kterým jsou organizátorství, návod a pomoc (do účastenství v širším smyslu zahrnujeme navíc spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku). Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Pokud jde o stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, blíží se účastenství stupni nebezpečnosti pachatelství nebo spolupachatelství, a proto jsou organizátorství, návod a pomoc prohlášeny za obecné formy trestného činu (§111 tr. zákoníku.) a co do míry trestnosti jsou postaveny na roveň pachatelství, ač samy k provedení trestného činu nikdy nestačí. Účastenství je v trestním zákoně vybudováno na zásadě akcesority účastenství , což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc jsou trestné podle §24 tr. zákoníku jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Zásada akcesority účastenství však neznamená, že organizátorství, návod nebo pomoc jsou vždy beztrestné, jestliže trestný čin nebyl dokonán nebo jestliže se pachatel o něj nepokusil (srov. R 58/1973, R 1/1973). Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu (čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty).
Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci uvádí trestní zákoník pouze demonstrativně. Rozlišuje se pomoc fyzická a psychická (intelektuální). Fyzickou pomocí je např. opatření prostředků, odstranění překážek, vylákání poškozeného na místo činu, hlídání při činu, odvoz na místo činu, naproti tomu za psychickou pomoc se považuje rada (včetně tzv. „tipu“, spočívajícího ve vytipování objektu nebo osoby, na níž má být trestný čin spáchán), utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod. Jak již bylo uvedeno, zákon definuje pojem pomoci jen příkladmo; charakter pomoci může mít též dohoda o vytváření podmínek k tomu, aby pachatel mohl svou trestnou činnost provádět co nejúčinněji (srov. R 45/1963 – v odůvodnění). Pomoc přichází v úvahu jak před činem (např. pomocník opatří kasařské náčiní pachateli, který se chystá otevřít pokladnu), tak i při činu (pachatel se snaží násilím otevřít dveře bytu, který chce vykrást, a pomocník mu bez předchozí dohody poskytne páčidlo). Především u trestných činů trvajících, pokud trvá protiprávní stav, přichází však v úvahu pomoc i po dokonání činu ještě před jeho dokončením. Pomoc ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku není možná po dokončení trestného činu (srov. R 3/1970, R 51/1967 a R 1/1980). K pomoci se nevyžaduje , aby pachatel, jemuž je pomoc poskytována, si byl této pomoci vědom. Zásada úmyslného spojení jednání účastníka a pachatele se v této souvislosti neuplatňuje.
Ze skutkové věty rozsudku Městského soudu v Praze se podává, jaký podíl měl ten který obviněný na spáchané trestné činnosti. Trestnou činností je třeba chápat nejen úsek, v rámci něhož se na jejím páchání podílel hlavní pachatel (obviněný Š. K.), ale také časový úsek jemu předcházející, kdy další obvinění svým jednáním umožnili, aby se hlavní pachatel dopustil jednání samotného, tj. sjednání úvěrové smlouvy, kdy uvedl nepravdivé údaje, tedy období přípravy (především shánění takovéto vhodné osoby, tj. vytipování hlavního obviněného Š. K.) a také časový úsek zahrnující „dokončení“ celé akce, tj. časový úsek od sjednání podvodné úvěrové smlouvy až po faktické rozdělení finančních prostředků získaných podvodným jednáním mezi všechny zúčastněné. Jednání všech obviněných bylo motivováno získáním finančních prostředků i za cenu spáchání trestného činu, resp. vidinou vlastního obohacení.
Vrchní soud v Praze uvedl, že „ bylo jistotou prokázáno, že všichni spoluobžalovaní jednali se znalostí okolnosti, že se nejedná o standardní legální hypoteční úvěr, nýbrž o účelové sjednání bankovního úvěru s užitím nepravdivých údajů se záměrem jeho čerpání v hotovosti; konkrétně při sjednání úvěrové smlouvy byla záměrně nepravdivě uvedena data (kromě dalších již méně podstatných) o zaměstnání a výši příjmu žadatele o úvěr, jímž byl obžalovaný K. …Nebylo nutné, aby všichni aktéři detailně znali všechny podrobnosti celého plánu, nicméně pro jeho úspěšnou realizaci z úhlu pohledu obžalovaných podstata zadání musela být účastníkům známa. Tím bylo vytipování a oslovení vhodného žadatele o úvěr “ (str. 9 napadeného rozsudku).
Odvolací soud uvedl, že nevznikly žádné pochybnosti o vině obviněného K. M. Nejvyšší soud na právním posouzení jednání obviněného K. M. jako pomoci k zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku neshledal žádné nedostatky. Z odůvodnění odvolacího soudu se jasně podává, že „ jeho prokázaný konkrétní podíl na činu je vymezen v jeho přípravné fázi, kdy po předchozí, s ohledem na důvěrný vztah jistě vyčerpávající dohodě s obžalovanou Č. (bez níž by plán byl nerealizovatelný a jako jediný z obžalovaných k ní měl bezprostřední přístup na základě osobního vztahu), se stal prvním článkem řetězce, oslovil obžalovaného P. Z. (ten byl zaměstnancem jeho firmy), aby za provizi sehnal osobu, která bude ochotna za úplatu účelově uzavřít bankovní hypoteční úvěr s pomocí jeho přítelkyně “. Na str. 11 – 12 napadeného rozsudku jsou odvolacím soudem popsány a blíže rozvedeny další úkony obviněného vymezující jeho podíl na spáchání zločinu úvěrového podvodu, jehož hlavním pachatelem byl obviněný Š. K., kdy je současně uvedeno, že „ obžalovaný M. se na vyřízení tohoto úvěru jako zprostředkovatel neangažoval, ačkoliv měl sám podepsanou s poškozenou bankou smlouvu o spolupráci s nárokem na provizi. Tímto postojem se dobrovolně vzdal jistého legálního příjmu ve výši cca 96.000,- Kč, což logicky lze vysvětlit pouze tím, že spoléhal pro sebe na výtěžek výrazně vyšší (navíc jistě počítal s výtěžkem z úvěru i pro další osoby) a současně nechtěl být v bance do budoucna jakkoliv s tímto úvěrovým obchodem spojován. Zainteresovanost obžalovaného M. na činu a jeho úmyslné zapojení ve věci nejméně formou pomoci je zcela nesporné a průkazné “. Hlavní body takto vymezeného skutkového děje ve vztahu k osobě obviněného jsou taktéž vymezeny ve skutkové větě rozsudku Městského soudu v Praze. Odvolací soud pak k námitce obviněného zcela správně uvedl, že „ jestliže skutková věta výroku o vině neobsahuje přibližnou dobu přípravného stádia činu, nýbrž zachycuje až podstatné průkazné časové údaje o době spáchání a dokončení činu, pak se rozhodně nejedná o podstatnou vadu a totožnost skutku je dostatečným způsobem vyjádřena. Okolnost, že obžalovaný M. se účastnil schůzky s cílem dělení peněz, není nikde s určitostí tvrzena a nic takového jemu ani nikomu z dalších obžalovaných není kladeno za vinu “.
Právní kvalifikace popsaného jednání obviněného K. M. naplňuje skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu spáchaného ve formě pomoci k zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný zcela prokazatelně využil svého osobního vztahu s obviněnou M. Č. a oslovil další osobu, které nabídl provizi za to, aby sehnala vhodnou osobu, která bude ochotna za úplatu účelově uzavřít bankovní hypoteční úvěr, tedy poskytl (umožnil) jinému (obviněný Š. K.) zejména opatřením prostředků (přístupu k obviněné M. Č. coby zaměstnankyni Komerční banky, a. s., a získání osoby hlavního pachatele, tj. Š. K., prostřednictvím svého zaměstnance P. Z., a dále získání a předání osobních údajů Š. K.) pomoc ke spáchání zločinu úvěrového podvodu.
Obdobná situace je i u obviněného P. U. . Nalézací i odvolací soud na základě stabilizovaných skutkových zjištění došly k závěru, že skutkové závěry stran konkrétní účasti obviněného jako pomocníka na spáchání činu, jak ve fázi před činem při vyhledávání vhodného žadatele o úvěr, tak ve fázi po činu při výběru hotovosti z uvolněného úvěru, jsou zcela správné. Dle skutkových závěrů obviněný jako řidič taxi získal od svědka D. D. informaci o možnosti získání úvěru s kontaktem na banku, kteroužto předal svému známému R. Z., čímž se stal dalším článkem řetězce s cílem vyhledat a navázat styk s vhodnou osobou jako účastníkem účelové úvěrové smlouvy (viz odůvodnění napadeného rozsudku str. 12 – 13). Odvolací soud vymezil účast obviněného P. U. podrobně, kdy uvedl, že „ bylo prokázáno, že obžalovaný U. na základě předchozí dohody obžalovanému K. zajistil doprovod v osobě svědka S. k vlastnímu výběru peněz z pokladny banky, osobně asistoval společně s obžalovaným Z. jako doprovod při převozu peněz z banky, byť řídil druhé vozidlo, byl přítomen vydání celé hotovosti z úvěru obžalovaným K. a její ponechání ve vozidle, které sám řídil a bezprostředně poté měl schůzku s obžalovaným K. v hotelu Holiday Inn a předal mu desky s dokumenty a peněžní hotovost ve výši 300.000,- Kč “ (str. 13 napadeného rozsudku). Použitá právní kvalifikace tak odpovídá skutkovým zjištěním uvedeným ve skutkové větě rozsudku, kdy převážná část pomoci obviněného P. U. časově spadá do období po podepsání úvěrové smlouvy.
Odvolací soud se taktéž vyjádřil k námitce nedostatečného popisu skutku v rámci skutkové věty rozsudku nalézacího soudu. Tato námitka byla uplatněna obviněným P. U. i v rámci dovolání. Je třeba odkázat na závěr uvedený výše u obviněného K. M., a to, že pokud některé skutkové okolnosti, byť významné, nelze zjistit (okolnosti, za kterých byly děleny získané finanční prostředky mezi jednotlivé zúčastněné) nebo jen toliko přibližně určit časový úsek, kdy k nim došlo, nezakládá to podstatnou vadu, neboť totožnost skutku je vyjádřena dostatečným způsobem. Na trestnou činnost je třeba nahlížet jako na celek, resp. podíly jednotlivých obviněných nelze zkoumat izolovaně, ale ve vzájemné souvislosti.
Z výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud námitky obviněných K. M. i P. U. neopodstatněnými.
Může-li být pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku toliko účastník úvěrové smlouvy (tedy hlavní pachatel ve smyslu ustanovení §22 tr. zákoníku), jiné osoby, které nesplňují znaky konkrétního subjektu ve smyslu §114 odst. 1, 2 tr. zákoníku mohou být jen účastníky podle §114 odst. 3 tr. zákoníku.
V daném případě nelze posoudit jednání obviněných jako spolupachatelství (§23 tr. zákoníku) či účastenství v užším smyslu ve formě organizátorství a návodu.
Spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku je účastenstvím v širším smyslu. Spolupachatelství je vyšším stupněm účasti pachatele na spáchání trestného činu. Posouzení pachatelova jednání jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku je tedy přísnější, nežli posouzení jeho jednání jako účastenství podle §24 tr. zákoníku.
Organizátorství jako účastenství v užším smyslu je ve srovnání s návodem a pomocí závažnější a nebezpečnější formou trestné součinnosti (účastenství), protože organizátor se ve svém jednání neomezuje jen na vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin, ale vyvíjí širší a intenzivnější činnost, která svou povahou naplňuje znaky „zosnování“ a „řízení“ trestného činu (srov. R 67/1971). Současně je účastenství v užším smyslu ve formě návodu ve vztahu k účastenství v užším smyslu ve formě pomoci taktéž závažnější a nebezpečnější formou trestné součinnosti - srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 100 - 103.
Podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. může dovolání podat nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce, anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného.
Podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. může dovolání podat obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší státní zástupce tedy může podat dovolání ve prospěch i v neprospěch, popř. zároveň ve prospěch i v neprospěch obviněného, a vždy je povinen v dovolání uvést mimo ostatních náležitostí, zda je podáno ve prospěch nebo i v neprospěch obviněného. Naproti tomu obviněný má podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. právo podat dovolání jen ve svůj prospěch a pouze proti takovému výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovoláním se může obviněný domáhat změny napadeného rozhodnutí jen ve svůj prospěch, nelze tedy z podnětu jeho dovolání dosáhnout změny, která by v jakémkoli směru zhoršila postavení obviněného. Z těchto důvodů je tudíž nutné závěr nalézacího (a následně i odvolacího) soudu o posouzení jednání obviněných jako účastenství v užším smyslu ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku respektovat.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud jde o jednání jednotlivých obviněných.
Z odůvodnění rozhodnutí je patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněných a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Odvolací soud se pak se závěry nalézacího soudu ve vztahu k obviněným K. M. a P. U. ztotožnil.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného K. M. a obviněného P. U. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a