ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.250.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 250/2011-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. března 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným V. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 5 To 377/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 147/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 31 T 147/2009, byl obviněný V. V. uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že ad 1) „dne 8. 9. 2009 kolem 3.00 hodin v P., L. ulici, proti zadnímu vchodu do budovy Městského úřadu společně s dosud neztotožněným spolupachatelem demontovali z osobního vozidla zn. Škoda Octavia majitele Š. Š., oba přední světlomety, jejichž odcizením způsobili poškozenému Š. Š. škodu ve výši 18.850,- Kč a poškozením elektroinstalace světlometů škodu ve výši 1.000,- Kč“ a ad 2) „dne 8. 9. 2009 kolem 3.00 hodin v P., C. ulici, společně s dosud neztotožněným spolupachatelem rozbili okno levých předních dveří osobního vozidla zn. Škoda Octavia, do vozidla vnikli a demontovali z volantu airbag a poškodili mechanismus řízení, čímž majiteli vozidla Ing. Mgr. K. H., způsobili škodu odcizením ve výši 10.170,- Kč a poškozením zařízení vozidla ve výši 13.170,- Kč,
ačkoliv byl obžalovaný rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 43 T 115/2007, který nabyl právní moci dne 12. 12. 2007, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let“. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci – zkrácené násady. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. pak soud uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Š. Š., bytem P., C., částku 1.000,- Kč a poškozenému Ing. Mgr. K. H., bytem P., C., rovněž částku 1.000,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 5 To 377/2010, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 11. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , kterým zároveň napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že mu vina nebyla prokázána zákonem předepsaným způsobem ani bez důvodných pochybností. Soudům obou stupňů vytkl, že závěr o tom, že se dopustil stíhaných skutků, založily pouze na svědectví V. P. Uvedený svědek měl dovolatele označit za pachatele inkriminovaných činů z toho důvodu, že měl údajně možnost sledovat jeho počínání v době těsně před jeho zadržením příslušníky policie a následně jej pak bezpečně poznat. Toto svědectví soudy uznaly za relevantní a procesně použitelný důkaz. Dovolatel současně namítl, že svědkovi byl v inkriminovaný den v nočních hodinách pod světly policejního vozu ukázán pouze on sám a žádná jiná osoba. Svědek si navíc ve své výpovědi protiřečil, když před soudem prvního stupně na straně jedné tvrdil, že dovolatele ztotožnil podle chůze, aby vzápětí uvedl, že viděl oba pachatele při vykrádání vozidel pouze běhat. Dále tvrdil, že obviněný (dovolatel) měl na sobě při činu bundu, ačkoliv ten byl následně zajištěn v mikině. Z toho dovolatel dovozuje, že rozpory obsahující výpověď svědka nebyla dostatečným důkazem k jeho usvědčení.
Dovolatel má dále zato, že svědkem nebyl rozpoznán ani způsobem odpovídajícím zákonu. V uvedené souvislosti zdůraznil, že názor odvolacího soudu, že ze strany policistů došlo k jeho „operativnímu ztotožnění“, je nutno považovat za nesprávný. Takový postup totiž zákon nezná. Naopak právě policisté jednali nesprávně, když jej bezdůvodně omezili na osobní svobodě tím, že musel nastoupit do jejich vozu a předtím byl hlídán a sledován policistou při výkonu fyziologické potřeby. Pokud se snad policisté pokoušeli o provedení tzv. neodkladného úkonu, pak ve smyslu ustanovení §158a tr. ř. zcela jistě pochybili, neboť takový úkon může být prováděn pouze na návrh státního zástupce a za účasti soudce. Z tohoto neodkladného úkonu navíc musí být proveden zápis, resp. sepsán příslušný protokol. Jestliže policisté měli důvodné podezření, že čin spáchal právě dovolatel, měli ho odvést na policejní stanici a zde provést neodkladný úkon zákonem předepsaným způsobem, popř. rekognici podle §104b odst. 1, odst. 3, odst. 4 tr. ř. za účasti nejméně tří osob, popřípadě podle fotografií.
V závěru dovolání obviněný připomněl, že z ověření otisků prstů a „setřepů“ z jeho šatů nebyly zjištěny žádné stopy vedoucí k jeho osobě. Přitom za situace, že by skutečně rozbíjel okno vozidla, musely by se na oblečení nacházet skleněné úlomky. V době svého zadržení u sebe navíc neměl vůbec nic, čím by mohl vloupání do předmětných motorových vozidel provést. Policie se při opatřování důkazů v přípravném řízení přesto omezila pouze na zcela neprůkazné svědectví jediného svědka, který ho měl údajně usvědčit, ačkoliv mimo jiné uváděl, že pachatele viděl na značnou vzdálenost (asi 150 metrů). Zároveň neodpovídala ani svědkem udávaná výška pachatele v poměru ke skutečné výšce obviněného (dovolatele).
S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. „rozsudek“ Pozn. : správně „usnesení“. odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby dovolací soud nařídil odklad výkonu jeho trestu.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 9. 2. 2011. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 9. 3. 2011 před zahájením neveřejného zasedání pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný V. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil primárně na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů zároveň vytkl, že závěr o jeho vině trestnými činy krádeže a poškozování cizí věci založily na dokazování provedeném v rozporu se zákonem a současně i na nesprávném hodnocení důkazů, zejména na vnitřně rozporné a tím i nevěrohodné výpovědi svědka V. P., který ho měl určit jako údajného pachatele činu krátce po jeho spáchání. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vycházely jednak z procesně nepoužitelného důkazu pořízeného v rozporu se zákonem (ztotožnění jeho osoby coby pachatele jmenovaným svědkem na místě činu) a jednak vyhodnotily i další důkazy k jeho tíži, ačkoliv takové hodnocení nebylo namístě. V důsledku toho pak bylo vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaných skutků, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být jejich spácháním uznán vinným.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu – s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces – nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných skutků nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se v řízení následujícím po zrušujícím usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 5 To 201/2010, ve svém novém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 4, 5 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl k hodnocení důkazů soudem prvního stupně a k jeho skutkovým zjištěním žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutků obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Náležitě se zabýval i obviněným namítanou nezákonností postupu policie při jeho zadržení a v návaznosti na tom i procesní použitelností jeho téměř bezprostředního ztotožnění očitým svědkem P. na místě činu krátce po jeho spáchání. V napadeném rozhodnutí vyložil, proč svědectví svědka P. o průběhu inkriminovaného činu i totožnosti pachatele uznal za relevantní, procesně použitelný důkaz a proč v tomto směru námitkám obhajoby nepřisvědčil. Přitom zdůraznil, že samotným svědectvím V. P. se důkazní situace nevyčerpává a jeho výpověď tak bylo možno hodnotit i ve světle všech ostatních ve věci provedených důkazů (viz str. 3 – 5 napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného V. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o žádost, přesněji podnět dovolatele k odložení výkonu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud (předseda senátu) neshledal důvody, aby v projednávané věci postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. K podání procesně relevantního návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně, který však takový postup nezvolil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler