ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.30.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 30/2011-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. ledna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným V. M. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2010, sp. zn. 8 To 143/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 4 T 8/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 4 T 8/2010, byl obviněný V. M. uznán vinným pokračujícím trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1, odst. 2 tr. zák., dílem dokonaným (bod 1/ výroku o vině), dílem nedokonaným, ukončeným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (bod 2/ výroku) na tom skutkovém základě, že ad 1) „v Ch., okres S., dne 18. 11. 2009 v době po 00. 30 hod. na autobusovém nádraží Ch. se připojil ke zde procházející M. D. , v úmyslu donutit ji i násilím k pohlavnímu či obdobnému styku uchopil ji za ruku, a poté, co se mu vytrhla, uchopil ji z boku za krk do tzv. kravaty, zakazoval jí křičet s tím, že ji jinak uškrtí, naznačoval údery pěstmi, vyzýval ji k pohlavnímu styku, odtáhl ji ke garážím za autobusovým nádražím a zde dalšími výhrůžkami ji násilím donutil, aby si sundala kalhoty a kalhotky a poté si vyndal penis z kalhot a donutil ji, aby mu penis třela svojí rukou, a poté, co došlo ke ztopoření jeho pohlavního údu, tak jí ho zasunul do pochvy a nutil ji, aby si jeho pohlavní úd dala do pochvy sama a pokoušel se o pohlavní styk, přičemž však u něho pro ochabování erekce nedošlo k ejakulaci a tak jí nakonec dovolil, aby se oblékla, a chytil ji za ruku a doprovodil ji k jejímu bydlišti a zde si vyžadoval slib následného setkání“ , ad 2) „v Ch., okres S., dne 26. 11. 2009 v nočních hodinách po 01. 00 hod. při odchodu z restaurace Bohemia pronásledoval poškozenou M. K. , a v době, kdy tato poškozená odemykala vchodové dveře domu v J. ulici, strčil nohu mezi dveře a následně za ní vstoupil do tohoto domu, vyzval ji k pohlavnímu styku, násilím ji za ruku odtáhl k prostorům výtahu a následně do sklepního prostoru ke schodům v úmyslu donutit ji i násilím k pohlavnímu či obdobnému styku jí vyhrožoval, že jí jednu ubalí, že jí dá pěstí, že ji uhodí, až bude stříkat krev, že ji odvede na policejní stanici, kde ji znásilní jeho údajní kolegové, přičemž ji osahával na prsou a snažil se ji osahávat na přirození, snažil se rozepnout a sundat jí kalhoty a poté, co se mu to nepodařilo, stáhl si své kalhoty a slipy a uchopil ji za ruku a tuto si přiložil na svůj penis s tím, že mu ho má onanovat, přičemž pohyboval její rukou po svém penisu, přičemž se mu ztopoření pohlavního údu nepodařilo a tak ji nutil k orálnímu pohlavnímu styku, přičemž poté, co její hlavu násilím dával do svého klína, se poškozené zvedl žaludek, začala zvracet a poté, co se obžalovaný od ní odvrátil a odstraňoval si část zvratků z těla, podařilo se jí utéci do svého bytu v uvedeném vchodě
a jednání pod body 1) – 2) se dopustil přesto, že dne 2. 2. 2009 vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 9 roků, který mu byl uložen podle §234 odst. 1 za použití §35 odst. 2 tr. zákona za zvlášť závažné trestné činy podle §241 odst. 1, §234 odst. 1 tr. zákona rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 4. 2002, č. j. 4 T 168/95-240“.
Za to byl obviněný podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 5. 2010, sp. zn. 8 To 143/2010, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 5. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , kterým zároveň napadl výrok o vině i trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel setrval na své dosavadní obhajobě, podle níž poškozenou M. D. neznásilnil a nepokusil se o to ani u poškozené M. K. K souloži ani jinému pohlavnímu styku je ve skutečnosti nenutil a žádného násilí vůči nim neužil. Dovolatel je toho názoru, že i nadále přetrvávají vážné pochybnosti o správném a zákonném hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, a soudu odvolacímu v tomto směru vytýká, že namítané pochybení nezjistil a neodstranil. Dovolatel především vyloučil, že by se v některém z obou případů uskutečnilo spojení jeho pohlavního orgánu s pohlavním orgánem poškozené, tzn. že nedošlo ani k částečnému zasunutí údu do pochvy. Žádná z poškozených přitom ve své výpovědi výslovně a jednoznačně spojení pohlavních orgánů nepotvrdila. Svědkyně D. například uvedla, že „mu ho musela honit a strčit ho do sebe“. Zda k tomu ale skutečně došlo, z její výpovědi podle dovolatele dovodit nelze. Navíc měla po celou dobu inkriminovaného činu stát.
S ohledem na shora uvedené důvody je dovolatel přesvědčen, že lze vyslovit důvodný nesouhlas s právní kvalifikací jeho jednání, jakou použil soud prvního stupně a s jakou se ztotožnil i soud odvolací. K tomuto vadnému právnímu posouzení přitom vedly právě nesprávné skutkové závěry, z nichž oba soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely, aniž by vzaly v úvahu, že trestný čin znásilnění spáchá ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku. Závěrem dovolatel zdůraznil, že trvá na tom, že se jakéhokoliv násilí vůči žádné z poškozených žen nedopustil.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky po shledání, že jeho dovolání je důvodné, zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně výslovně prohlásil, že se vzdává své případné účasti při veřejném zasedání a souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 5. 10. 2010. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný V. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytkl, že závěr o jeho vině pokračujícím trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu, založily na nesprávném hodnocení ve věci provedených důkazů, zejména na nejednoznačných výpovědích poškozených M. D. a M. K., a to v těch částech, jež se vztahovaly k údajné násilné souloži. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily výpovědi poškozených k jeho tíži a v důsledku toho pak vycházely z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje (podle níž poškozené k souloži resp. jinému obdobnému pohlavnímu styku nijak nenutil a ani k němu nedošlo), pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaných skutků, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být pro trestný čin znásilnění (či jeho pokus) uznán vinným a odsouzen.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Zvýšenou pozornost pak věnoval otázce věrohodnosti výpovědí poškozených a náležitě vysvětlil, proč je i přes určité vnitřní rozpory s ohledem na obsah dalších ve věci provedených důkazů nepovažoval za smyšlené, ale naopak za pravdivé (viz zejména str. 5 - 10 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutků obviněného, plně navázal a své závěry rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se též namítanou nevěrohodností výpovědí poškozených a v napadeném rozhodnutí vyložil, proč považoval rozsudek soudu prvního stupně za správný, jak po stránce skutkové, tak po stránce právní. Vypořádal se i s námitkou obviněného (dovolatele), podle níž poškozená M. D. před soudem prvního stupně jen neurčitě vypovídala o tom, zda vůbec došlo ke spojení jejich pohlavních orgánů, když se předtím poslechem zvukového záznamu z hlavního líčení přesvědčil, že jmenovaná opakovaně uvedla, že do ní obviněný svým pohlavním údem vniknul, a to minimálně dvakrát (viz str. 3 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nezastává názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Na extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a výsledky provedeného dokazování pak nelze usuzovat ani z toho, že nebylo blíže objasňováno, zda soulož s poškozenou M. D. byla jí popsaným způsobem technicky proveditelná. Skutkovou polemiku dovolatele, zda bylo či nebylo možné, aby za daných okolností vykonal na poškozené soulož „ve stoje“, nelze ve světle toho, že soudy vyhodnotily výpověď poškozené jako pravdivou (a přesvědčivě vysvětlily důvody, jež je k tomu vedly), považovat za natolik rozhodující, aby - vzhledem k námitce dovolatele - bylo o existenci zmiňovaného extrémního nesouladu možno uvažovat. Tak by tomu bylo jedině v případě, že by soudy učinily ničím (tj. procesně použitelnými důkazy) nepodložený a zjevné pochybnosti vzbuzující závěr, že obviněný (dovolatel) jednak poškozené proti její vůli zasunul pohlavní úd do pochvy, a jednak že její vážně míněný odpor překonal za použití síly (tj. násilím) anebo pohrůžky bezprostředního násilí.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného V. M. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler