ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.508.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 508/2011 -14
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. dubna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným B. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 9 To 422/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 5 T 238/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 5 T 238/2009, byl obviněný B. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „dne 23. července 2009 kolem 14:05 hodin po silnici ve směru na P. řídil osobní automobil typu Renault 19, před křižovatkou se silnicí u obce V., okres K. V., zahájil bez vážného důvodu předjíždění před ním jedoucího osobního automobilu typu Opel Astra, řízeného I. B., ačkoliv v daném místě je předjíždění zakázáno vodorovnou dopravní značkou V1a – podélná čára souvislá a ačkoliv ze způsobu jízdy vozidla Opel mohl dovodit, že vozidlo bude v křižovatce odbočovat vlevo na silnici, neboť vozidlo Opel jelo u středu vozovky a mělo v činnosti levý směrový ukazatel, v důsledku pochybení obžalovaného došlo v prostoru křižovatky v jízdním pruhu pro jízdu ve směru na K. V., poté co poškozená I. B. s vozidlem Opel zahájila odbočování vlevo, ke střetu vozidel, po střetu vozidla Opel i Renault sjela do silničního příkopu vlevo; při střetu došlo ke zranění poškozené I. B., která utrpěla podvrtnutí krční páteře a poúrazovou psychickou poruchu s léčbou do 30. 9. 2009“. Za to byl podle §223 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl, že obviněný je povinen uhradit poškozené I. B. škodu ve výši 124.135,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 9 To 422/2010, jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené I. B. na náhradě škody částku 23.561,- Kč, přičemž se zbytkem nároku odkázal poškozenou podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nedotčen. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 9. 11. 2010 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel setrval na své dosavadní obhajobě, že k inkriminovanému skutkovému ději sice došlo, avšak nikoliv způsobem popsaným ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel je i nadále přesvědčen, že dopravní nehodu zavinila poškozená, která jednala v rozporu s pravidly silničního provozu při odbočování z hlavní silnice na vedlejší. Poškozenou zaregistroval při vyjetí z pravotočivé zatáčky, a to v situaci, kdy se nacházela při pravém okraji vozovky, přičemž z pozice jejího vozidla nebylo patrné, zda stojí, nebo se rozjíždí. Vzhledem k tomu, že vozidlo Opel řízené poškozenou vytvořilo překážku v jeho jízdním pruhu, započal jeho objíždění, při němž se dostal až k levému okraji vozovky. Tento manévr byl nucen uskutečnit z toho důvodu, že při rychlosti 90 km/h nemohl bezpečně zastavit za vozidlem poškozené. V době, kdy se nacházel v levém jízdním pruhu, do něj poškozená najela. To bylo skutečnou příčinou střetu obou vozidel.
Dovolatel zároveň poukázal na výpověď poškozené, která uvedla, že před odbočením vlevo zapnula levý ukazatel změny směru jízdy a blikala jím asi 200 m jízdy před odbočením, a že zastavila u středové čáry vozovky, ačkoliv v protisměru nic nejelo. Poté se opětovně rozjela, neboť za sebou viděla jedoucí vozidlo. Tato tvrzení jsou podle něj v rozporu se znaleckým posudkem znalce Ing. Žaluda a tedy nepravdivá. Znalec potvrdil objektivní možnost dopravní situace, při které by se vozidlo Opel Astra pohybovalo od pravého okraje vozovky k jejímu středu. Stejně tak potvrdil výpověď dovolatele v tom směru, že měl dostatek času, aby se za takovéto situace dostal do místa střetu. Soud prvého stupně však vedle závěrů tohoto posudku opřel své rozhodnutí zejména o výpověď svědka R. E., kterou přecenil. Svědek pouze odhadl jak vzdálenost mezi vozidly, tak i jejich rychlost. Po výjezdu z pravotočivé zatáčky nadto mohl místo nehody vidět ze vzdálenosti cca 130 m vzhledem ke stromovému porostu podél silnice. To znamená, že samotný střet svědek prakticky vidět nemohl. Vzdálenost mezi vozidly nesprávně určil ve svém znaleckém posudku také Ing. Žalud, když ji odhadl na 150 m. Pominul totiž fakt, že dovolatel předtím při vyjíždění z K. J. dával poškozené přednost v jízdě a než se rozjel a dosáhl rychlosti 90 km/h, jednalo se o časovou prodlevu, při které se vozidlo poškozené vzdálilo nejméně na 250 m. Viditelnostní poměry přitom bylo možno snadno dovodit z měřitelné vzdálenosti mezi pravotočivou a levotočivou zatáčkou.
Krajský soud v Plzni k odvolání obviněného sice shora uvedené námitky učinil předmětem svého přezkumu, ale ani on nedovodil správně příčinu střetu obou motorových vozidel. Dovolatel je přesvědčen, že ve skutečnosti předmětnou dopravní nehodu nezavinil, a proto měl být z obžaloby v celém rozsahu zproštěn.
S ohledem na výše uvedené důvody proto v závěru dovolání navrhl, „ aby Nejvyšší soud v Brně vyhověl podanému dovolání a z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 9 To 422/2010, zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni věc k novému projednání a rozhodnutí“.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 18. 2. 2011. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 28. 2. 2011 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný B. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu , a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytknul, že závěr o jeho vině trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. založily na nesprávném hodnocení provedených důkazů, zejména závěrů znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví městská a silniční doprava, vypracovaného Ing. Antonínem Žaludem, a především nevěrohodných výpovědí svědka R. E. a poškozené I. B. Jinými slovy, že v posuzovaném případě měly v dovolatelův neprospěch porušit zásadu in dubio pro reo , neboť při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily provedené důkazy k jeho tíži, ačkoliv to nebylo namístě. V důsledku toho tak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze průběhu skutkového děje (podle níž nehodu zavinila poškozená, která při odbočování z hlavní silnice na vedlejší porušila pravidla silničního provozu) pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. uznán vinným.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však soudům nelze vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu nebylo dovolateli prokázáno. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Zjištění průběhu nehodového děje a v rámci toho i otázce věrohodnosti svědeckých výpovědí R. E. a poškozené I. B. věnoval náležitou pozornost a v rozsudku rovněž vysvětlil, proč neuvěřil dovolatelově verzi o příčině střetu vozidel (viz zejména str. 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně, pokud jde o to, jak došlo k dopravní nehodě a kdo byl jejím viníkem, žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Odvolací soud se zabýval prakticky totožnou argumentací obviněného (dovolatele) jako v nyní projednávaném dovolání a v napadeném rozhodnutí vyložil, proč jeho námitkám nepřisvědčil (viz str. 2 odůvodnění napadeného usnesení). Z ároveň napravil pochybení, jichž se soud prvního stupně dopustil v adhezním výroku. Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného B. K. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Opodstatnění proto nelze přiznat ani důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněnému dovolatelem v jeho druhé alternativě, neboť nebylo zjištěno, že by napadené rozhodnutí či řízení mu předcházející bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler