ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.512.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 512/2011 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. dubna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 8 To 65/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 3/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 1 T 3/2010, byl obviněný M. N. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „v chatě v chatové oblasti zvané Z. v C., okres Č. K., v době nejméně od 17.00 hodin dne 11. 9. 2009 do 04.00 hodin dne 12. 9. 2009 úmyslně rukou nebo jiným předmětem napadl nezletilou dceru své družky M. M., kterou v této době opatroval, údery vedl silou velké intenzity do oblasti bederní krajiny, malou až střední intenzitou do oblasti obličeje, konečníku a hlavy poškozené, ačkoliv byl srozuměn s tím, že takto může dvouleté dítě usmrtit, a způsobil krevní výrony na pravé tváři, krevní výron těsně pod zevním okrajem pravého obočí, oděrky a krevní výron vpravo na čele, krevní výron pod levým ústním koutkem, pruhovité krevní výrony na levé tváři, krevní výron a oděrku na červeni dolního rtu, podkožní krevní výron na pravé paži, podkožní krevní výronky na levé paži, podkožní krevní výrony v pravém třísle, krevní výrony v křížových krajinách a na hýždích, trhlinky a krevní výrony řitního otvoru, subdurální krevní výron v levé čelní spánkové a temenní krajině a v mozkomozečkovém úhlu, subarachnoidální výron na oblině levého temenního a týlního mozkového laloku a na zadním pólu polokoulí mozečku, ložiskové zhmoždění kory mozkové na oblině pravého mozkového laloku a známky difúzního zhmoždění mozku, kdy poškozená v nočních hodinách upadla do bezvědomí a smrtelným zraněním byl subdurální krevní výron vedoucí k útlaku mozku, na jehož následky nezletilá, přestože jí byla od ranních hodin dne 12. 9. 2009 poskytována kvalifikovaná lékařská pomoc a péče, dne 14. 9. 2009 zemřela“. Za to byl podle §219 odst. 2 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost nahradit způsobenou škodu, a to v částkách a osobám podrobně specifikovaným ve výrokové části předmětného rozsudku, přičemž poškození byli se zbytkem nároku na náhradu škody odkázáni výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 8 To 65/2010, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že podle §219 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložil trest odnětí svobody na třináct let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. 8. 2010 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. N. následně dovoláním , které zároveň směřovalo i proti pravomocné části rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že stíhaný skutek neměl být právně posouzen jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. Za zásadní důvod, který vedl k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání, dovolatel považuje nesprávné hodnocení důkazů oběma soudy. V této souvislosti dovolatel připomněl, že v hlavním líčení se hájil tím, že poškozená ve skutečnosti inkriminovaného dne v noci upadla na strmém schodišti vedoucím z podkroví chatky, kde v tu noc spala. V tuto chvíli byl na toaletě v přízemí, zaslechl hluk a poškozenou následně nalezl v prostoru pod schodištěm. K možnosti vzniku úrazu právě shora uvedeným způsobem byli dotazováni znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, kteří v přípravném řízení zpracovávali znalecký posudek k mechanismu vzniku zranění poškozené, přičemž jeden z nich - MUDr. František Vorel, CSc., připustil, že pádu z takových strmých schodů a v dané výši odpovídá zranění v pravé čelní krajině i kompletní nitrolební poranění s následkem smrti. Další poranění zjištěná na těle poškozené podle znalců při tomto pádu vzniknout nemohla. Soud prvního stupně v rámci hodnocení provedených důkazů neuvěřil, že by poškozená nitrolební poranění utrpěla při pádu ze schodů a dovolatelovu obhajobu neakceptoval. Naopak dospěl k závěru, že smrt poškozené byla výsledkem záměrně vedeného útoku. Dovolatel se proto domáhal, aby v následném odvolacím řízení bylo dokazování doplněno minimálně o další podrobnější výslech znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a to za účelem preciznějšího objasnění možného mechanismu vzniku zejména nitrolebních poranění poškozené. Vrchní soud v Praze však jeho důkazní návrhy zamítl a ve svém rozsudku činil závěry na základě vlastních úvah o nepřijatelnosti pádu poškozené ze schodů. Odmítnutí doplnění dokazování pak podle názoru dovolatele vedlo k tomu, že skutková zjištění v předmětné věci zůstala neúplná a zároveň došlo i k porušení zásady „in dubio pro reo“ při hodnocení důkazů. To znamená, že v konečném důsledku bylo porušeno i dovolatelovo právo na spravedlivý proces, které má nepochybně hmotně právní povahu.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 65/2010, a podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která v prvé řadě poukázala na to, že podstatou právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je aplikace hmotného práva ( především trestního zákona) na skutkový stav, který na základě provedeného dokazování zrekonstruovaly soudy prvního a druhého stupně. Určující je, že jde o právní posouzení skutku zjištěného soudy , nikoli tedy skutku v podobě, jak je prezentována dovolatelem. Dovoláním je možné namítat, že skutkový stav tak, jak byl zjištěn soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, především takové námitky, kterými se dovolatel snaží dosáhnout odlišného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se proto nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
Státní zástupkyně připustila, že ohledem na principy, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, je možné za určitých okolností do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout, avšak pouze ve výjimečných případech, jestliže to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. V posuzované věci však takový extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé státní zástupkyně nezjistila. Konstatovala, že skutková zjištění uvedená ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně mají jasné obsahové zakotvení ve stěžejním důkazu, kterým je znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Z výsledků znaleckého zkoumání jednoznačně vyplynulo, že zranění, která nezletilá poškozená utrpěla, jí byla způsobena zaviněným jednáním pachatele, který ji napadl v rozsudečném výroku uvedeným způsobem. Veškeré ve věci pořízené důkazy podporují tuto verzi průběhu skutkového děje i s tím, že byl objasněn motiv jednání obviněného (dovolatele). Skutek provedený soudy zjištěným způsobem současně odpovídá i osobnostním charakteristikám dovolatele, přičemž ani z výpovědi ve věci slyšených svědků nevyplynuly žádné indicie, které by měly svědčit pro jeho verzi, že zásadní smrtelná poranění si nezletilá poškozená způsobila sama pádem ze schodů. Při svém hodnotícím postupu se soudy zároveň nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že dovolatel nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak ho provedly soudy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Dokazování v posuzované trestní věci bylo úplné a zásady spravedlivého procesu v ní podle státní zástupkyně porušeny nebyly. Stejně tak soudy neporušily ani zásadu „in dubio pro reo“, přičemž je třeba zdůraznit, že jde o zásadu týkající se skutkových zjištění. V daném případě navíc nic nenasvědčovalo tomu, že by uvedená zásada měla být na zjištěný skutkový stav aplikována, neboť z provedeného dokazování zcela jasně vyplynula pouze jediná verze průběhu skutkových událostí, která byla soudem popsána ve výroku odsuzujícího rozsudku (v tzv. skutkové větě).
Své vyjádření proto státní zástupkyně uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný M. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod namítl, že inkriminovaný skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 tr. zák., avšak tuto námitku nesprávného právního posouzení skutku založil na jím prosazované vlastní verzi vzniku smrtelných poranění poškozené, která je zásadně odlišná od skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly v důkazním řízení. Podaný mimořádný opravný prostředek totiž opřel o tvrzení, že poškozená tato smrtelná poranění utrpěla v důsledku druhou osobou nezaviněného pádu ze strmého schodiště jimi obývané chatky. Podstatou dovolatelových námitek přitom je, že soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy, zejména závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ve spojení s vyjádřením jednoho ze znalců v hlavním líčení, primáře MUDr. Františka Vorla, CSc., který pád poškozené ze schodů jako možný mechanismus vzniku jejích smrtelných nitrolebních poranění připustil. Na to pak měl dle přesvědčení dovolatele reagovat odvolací soud a doplnit dokazování v obhajobou navrhovaném směru, tedy dalším podrobným výslechem soudních znalců. Skutečnost, že tak nepostupoval a výsledky provedeného dokazování stejně jako soud prvního stupně vyhodnotil k jeho tíži, ač tak vzhledem k zásadě in dubio pro reo učinit neměl, měla být příčinou toho, že v napadeném rozhodnutí vycházel z pochybnosti vzbuzujících skutkových závěrů, resp. takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Jinými slovy, dovolatel vyslovený názor, že byl trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. uznán vinným neprávem, spojoval s prosazováním vlastního a zásadně odlišného průběhu skutkového děje, který hodlal učinit předmětem jiného (nového) právního posouzení.
Svůj mimořádný opravný prostředek tedy de facto nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech , nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) skutkových závěrů, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení jeho jednání vycházely. Jeho námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor lze dovodit především tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že k poraněním poškozené, která měla za následek její následnou smrt, došlo za okolností, které namítá dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané (§125 odst. 1 tr. ř.). Obhajobě obviněného věnoval náležitou pozornost a přesvědčivě odůvodnil, proč ji s ohledem na obsah ve věci provedených důkazů považoval za nelogickou a tedy nevěrohodnou (viz zejména str. 4 až 6 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku, plně navázal . Své rozhodnutí pak v tomto směru rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se v podstatě totožnou argumentací obviněného jako v nyní podaném dovolání a v napadeném rozhodnutí vyložil, proč jeho verzi, pokud jde o pád poškozené jako příčinu jejího smrtelného zranění, neuvěřil (viz str. 3, 4 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitkám dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování v jeho trestní věci, resp. neprovedení jím navrhovaných důkazů, Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek napadený rozsudek splňuje, neboť v jeho odůvodnění je na str. 4 uvedeno, z jakých důvodů považoval odvolací soud dovolatelem navrhovaný další výslech znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, za nadbytečný.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. N. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler