ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.77.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 77/2011 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. ledna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009, č. j. 10 To 586/2009-241, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 1 T 246/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 26. 6. 2009, č. j. 1 T 246/2008-207, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 trestního zákona (tj. zák. č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „dne 22. 8. 2007 kolem 13.10 hod. řídil v katastru obce M., na okrese P.-v., po silnici ve směru na obec B., nákladní automobil Ford Transit 350L, nedbal potřebné opatrnosti a při odbočování vlevo, na silnici nedal přednost protijedoucímu osobnímu automobilu Toyota Yaris, řízenému J. M. a v protisměrném jízdním pruhu zapříčinil střet obou automobilů, přičemž při nehodě utrpěl J. M. pohmoždění hlavy a otřes mozku s nutností hospitalizace do 24. 8. 2007 a zásadním omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 2 týdnů“. Za to byl podle §223 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
O odvoláních obviněného a státního zástupce, který je podal v neprospěch obviněného do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 12. 2009, č. j. 10 To 586/2009-241, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že se obviněný podle §223 tr. zák. odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon se mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu však navíc uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku. Odvolání obviněného pak výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 22. 12. 2009 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně dovolání již pouze obviněný J. Š. Napadl jím zároveň v pravomocném výroku o vině i rozsudek soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu dovolání obviněný předeslal, že jeho námitky směřují proti nesprávnému hodnocení důkazů soudy obou stupňů, přestože si je vědom toho, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř. není jako důvod dovolání připuštěna možnost domáhat se přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Dovolání však podle svých slov podal z důvodů procesní jistoty, neboť dosud není ustálen právní názor v otázce, zda je možno podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla porušena ústavně zaručená práva obviněného za situace, kdy není dán zákonný důvod dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Svůj mimořádný opravný prostředek pak odůvodnil konkrétně tím, že soudy obou stupňů porušily jeho ústavně zaručená práva, neboť při hodnocení provedených důkazů nerespektovaly procesní zásadu „in dubio pro reo“. Pokud by v souladu s výše uvedenou zásadou postupovaly, jak bylo jejich povinností, nemohly by podle dovolatele dospět k jednoznačnému a spolehlivému závěru, že byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pochybily především v tom, že vycházely výlučně ze znaleckého posudku z oboru dopravy, který vypracoval znalec Stanislav Bartoň, a z výpovědi poškozeného J. M., aniž by se řádně vypořádaly s důkazy předloženými obhajobou, tedy především se závěry znaleckého posudku Ing. Jiřího Gregory a s obsahem jeho výpovědí u hlavního líčení. Za situace, kdy v daném případě proti sobě stály dvě protichůdné výpovědi účastníků dopravní nehody, z nichž každý popisuje nehodový děj zcela odlišně, je přitom podle dovolatele zcela logické, že zásadní význam pro posouzení otázky jeho viny či neviny měl právě znalecký posudek. Posudek znalce Ing. Gregory byl proto důkazem velmi významným, neboť jednoznačně zpochybnil všechny premisy, ze kterých vycházel znalec Stanislav Bartoň.
Soudy dle názoru dovolatele přecenily skutečnost, že znalec Bartoň se přiklonil k variantě průběhu nehodového děje vyplývající z výpovědi poškozeného J. M. Za stavu, kdy k nehodě mohlo dojít i jinak, nemá výše uvedená úvaha soudů podstatnější význam. Závěry obsažené v posudku znalce Bartoně navíc nejsou podloženy dostatečným množstvím údajů, jsou nelogické a v mnoha ohledech diskutabilní. Konkrétní výhrady proti kvalitě tohoto znaleckého posudku dovolatel podrobněji rozvedl v další části podaného dovolání.
Nesprávně měla být po výtce dovolatele hodnocena konečně i výpověď poškozeného J. M., kterému soudy nekriticky uvěřily, ačkoliv její obsah vzbuzoval řadu pochybností. Poškozený například na policii uvedl, že zastavil na křižovatce u dopravní značky STOP, ačkoliv v místě nehody žádná taková značka nebyla; nadto nešlo ani o křižovatku, ale pouze o odbočku z hlavní silnice.
Protože v posuzovaném případě proti sobě stojí tvrzení poškozeného proti tvrzení obviněného (dovolatele) a navíc dva zcela protichůdné znalecké posudky, je dovolatel přesvědčen, že „soudy při respektování postupu podle §2 odst. 5 tr. ř.“ ho měly zprostit obžaloby. Proto navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 10 To 586/2009, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 26. 6. 2009, sp. zn. 1 T 246/2008, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha - východ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve dvou písemných podáních s daty 20. 7. 2010 a 17. 12. 2010. V prvém vyjádření poukázal na skutečnost, že dovolání je zatíženo vadou spočívající v tom, že v něm není uveden povinný odkaz na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., čili obviněný v něm nespecifikuje zákonný dovolací důvod, který uplatňuje. To je z hlediska požadavků zakotvených v §265f odst. 1 tr. ř. elementární nedostatek. Z těchto důvodů navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., protože nesplňuje náležitosti obsahu dovolání.
Protože v mezidobí byly na základě pokynu Nejvyššího soudu České republiky odstraněny vady neúplného řízení konaného u soudu prvního stupně podle §265h tr. ř. a obviněný dovolání následně doplnil odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., reagoval státní zástupce na tuto změnu ve svém druhém vyjádření. V něm uvedl, že dovolání sice bylo upřesněno v tom směru, že se opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale námitky v něm uplatněné ve skutečnosti směřují výlučně proti hodnocení provedených důkazů, zejména vyžádaných znaleckých posudků. Dovolatel tak svými výtkami zpochybňuje výlučně skutkové závěry soudů obou stupňů a domáhá se jejich přehodnocení do podoby pro něj jednoznačně příznivější.
Na tomto místě státní zástupce zdůraznil, že skutkovými zjištěními, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení a způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř.) být nemohou.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání zároveň vyslovil pro případ, že by Nejvyšší soud ČR hodlal učinit jiné než navrhované rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť obviněný napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a kterým byl mj. zamítnut jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání je současně přípustné i podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce zrušil výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně a nově rozhodl o uložení trestu.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi zjištěným skutkem a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil, resp. nebylo spolehlivě prokázáno, že právě on inkriminovanou dopravní nehodu zavinil. Soudům obou stupňů vytkl, že závěr o jeho vině trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. založily na nesprávném hodnocení provedených důkazů, když vycházely především z výpovědi poškozeného J. M. a znaleckého posudku Stanislava Bartoně, ačkoliv o kvalitě obou těchto důkazů (z důvodů uvedených v dovolání) bylo možno mít přinejmenším řadu důvodných pochybností. Jestliže soudy za tohoto stavu neakceptovaly jeho obhajobu a nerozhodly v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži, je podle dovolatele zřejmé, že porušily zásadu in dubio pro reo . Tím mělo dojít ke zjevnému vybočení z pravidel řádného (spravedlivého) procesu. V důsledku toho pak bylo vycházeno z nesprávných skutkových zjištění, jinými slovy z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje, obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být trestným činem podle §223 tr. zák. uznán vinným.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je sice podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci se soud prvního stupně ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Otázce věrohodnosti výpovědí poškozeného na straně jedné a dovolatele na straně druhé věnoval patřičnou pozornost a podrobně vysvětlil, proč uvěřil i s ohledem na další provedené důkazy právě variantě nehodového děje předkládané poškozeným a proč naopak neuvěřil obhajobě obviněného. Náležitě se vypořádal i s obviněným namítanou protichůdností závěrů znalců z oboru doprava a rozvedl, proč vycházel z posudku Stanislava Bartoně (viz zejména str. 4, 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, pokud jde o průběh a příčinu nehody, žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, v tomto směru plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se prakticky totožnou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku a v napadeném rozhodnutí vyložil, proč jeho obhajobě nepřisvědčil (str. 3 odůvodnění rozsudku). Nejvyšší soud proto nezastává názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. Š. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler