ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.798.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 798/2011 -112
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 7. prosince 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným P. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 3 To 41/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 22/2007, takto:
Podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 5 T 22/2007, v trestní věci obviněných M. L., Ing. P. G., P. L., V. S. a P. M. byl obviněný P. L. uznán vinným jako spolupachatel podle §9 odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), b), odst. 4 tr. zák. Trestná činnost všech shora uvedených obviněných podle tzv. skutkové věty výroku o vině spočívala v tom, že „od přesně nezjištěné doby roku 2004 do 31. 12. 2004 v N. – Ch., okres P., v provozovně společnosti Supertop, s. r. o., v úmyslu distribuovat a uvést vyráběnou látku ve větším množství jako nezdaněné výrobky podléhající spotřební dani podle §1 odst. 2 písm. b), §67 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřební dani, a podle §36 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, do volného daňového oběhu na území České republiky a vyhnout se stálému daňovému dozoru správce daně a daňové povinnosti ke spotřební dani a dani z přidané hodnoty, účelově upravili výrobní zařízení na zpracování lihu jinak zajištěné úřední uzávěrou Celního úřadu tak, aby z něj bylo možno libovolně stáčet líh, a takto vyrobili, odebrali mimo úřední evidenci správce daně a prodali k dalšímu zpracování nejméně 243.326 litrů a. a. v hodnotě 3,564.725,90 Kč bez daně, takový líh, jehož výroba nebyla úředně evidována správcem daně, převáželi odběratelům, o výrobě a nabytí uvedeného množství lihu, ani dalších skutečnostech, nepodali přiznání ke spotřební dani podle zákona č. 353/2003 Sb. ani k dani z přidané hodnoty podle zákona č. 235/2004 Sb.,“ přičemž obviněný P. L. „jako zaměstnanec společnosti Supertop, s. r. o., na pozici ředitele lihovaru Ch. v období od 1. 1. 2004 do 13. 12. 2004 operativně řídil provoz lihovaru tak, aby většina lihu byla vyrobena a prodána bez vědomí správce daně, podle pokynů a požadavků obžalovaného Ing. G. a M. L., podílel se na úpravách technologického zařízení včetně záměrného porušení úřední uzávěry správce daně, které umožnily odběr vyráběného lihu před úředními měřidly, osobně vydával zejména v nočních hodinách z daňového skladu líh neevidovaný správcem daně“. Uvedenou trestnou činností (spolu s obviněnými Ing. P. G. a M. L.) způsobil České republice škodu na spotřební dani stanovené pro líh nejméně ve výši 64,481.390,- Kč a na dani z přidané hodnoty nejméně ve výši 12,928.761,- Kč, celkem tedy ve výši 77,410.151,- Kč. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §148 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání obviněného P. L. (a dalších spoluobviněných) proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 3 To 41/2009, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně jeho osoby zrušil toliko ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. poté v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněný se při nezměněném výroku o vině odsuzuje podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem. Rozsudek odvolacího soudu ohledně obviněného nabyl právní moci dne 18. 12. 2009 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušeném výroku o vině ohledně jeho osoby právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. L. následně dovolání , kterým napadl v nezrušené části ohledně své osoby i rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. c), g) a l ) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávnosti právního posouzení skutku, resp. v jiném nesprávném hmotně právní posouzení, spatřuje dovolatel v tom, že soudy obou stupňů rozhodly o jeho vině za stavu, kdy orgány činné v trestním řízení, zejména pak celní orgány vystupující v dané věci ve dvojjediné pozici jako orgány daňové kontroly i jako policejní orgány, nepostupovaly v souladu se zákonem, když nerespektovaly ustanovení trestního řádu ani ustanovení zákona o správě daní a poplatků. Ač se dovolatel dne 13. 12. 2004 dostavil v ranních hodinách do zaměstnání v Lihovaru Ch., nebylo mu umožněno účastnit se prohlídky lihovaru, podat vysvětlení, vyjádřit se k rozhodným skutečnostem ani dohlédnout na to, aby byl zjištěn skutkový stav věci a byly zajištěny všechny důkazy potřebné k jejímu řádnému posouzení.
Dále dovolatel zdůraznil, že v dovolacím řízení se lze domáhat i přezkoumání správnosti skutkových zjištění, pokud jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě nelze přijmout adekvátní právní závěry. V uvedeném směru poukázal na odstranění záznamů vnitřního bezpečnostního kamerového systému s dlouhodobou pamětí, který sloužil ke kontrole provozu, na nezákonné vyvedení vzorků vyrobeného lihu, výrobních knih dokumentujících odběr energií, vody a surovin pro výrobu, vypouštění odpadních vod, odstávek, na pohyb celníků v provozu při prohlídce lihovaru policejními (celními) orgány a především na nesprávnost zpracování provedené inventury a s tím spojenou neprůkaznost jejích výsledků, které neodrážely reálnou kapacitu lihovaru ve všech jeho výrobních provozech tak, aby umožňovaly dokumentovat ilegální výrobu lihu mimo daňovou evidenci v soudem dovozovaném množství. Podle dovolatele nebyla zohledněna ani skutečnost, že celý lihovar procházel v roce 2004 stádiem přestavby. Skutková věta výroku o vině obviněných, konkrétně formulace „a prodali k dalšímu zpracování nejméně 243.326 litrů a. a.“, nebyla ani přes dlouhodobé sledování ze strany celních orgánů ve skutečnosti doložena žádným důkazem. Nebyl předně zjištěn jediný odběratel lihu nezákonně uvolněného do volného oběhu, když za jediný takto distribuovaný líh lze považovat pouze ten, který byl vyvezen v noci ze dne 12. na 13. prosince 2004 při vzájemné spolupráci s obviněnými V. S., P. M. a P. V. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je dovolatel přesvědčen, že nebyly prokázány a tedy ani naplněny veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu podle §148 tr. zák., tím méně v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle odst. 4) tohoto zákonného ustanovení.
Pokud u hlavního líčení vyšla najevo nezákonnost v postupu celních orgánů a policie při prováděné prohlídce, zjevně sloužící k účelové manipulaci s důkazy ještě před zahájením trestního stíhání, a soud ji akceptoval, připustil tím podle dovolatele porušení zásady rovnosti zbraní i jeho práva na obhajobu, jehož nedílnou součástí je i právo být v řízení zastoupen obhájcem. V této souvislosti zdůraznil, že ustanovení o dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nelze použít omezujícím způsobem, nýbrž tak, že „právo na obhajobu náleží i přímo obviněnému“ a že mu nelze bránit v účasti na úkonech upravených v trestním řádu, zejména za stavu, kdy součástí prohlídky a zajišťování důkazů je tovární provoz a kdy tzv. účast osoby, jež na věci není zúčastněná, je jen formálním a prázdným naplněním dikce zákona.
Vytýkané vady pak odvolací soud nenapravil, ačkoliv podle dovolatele při rozhodování o řádném opravném prostředku takto postupovat měl.
Ze všech výše uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 5 T 22/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 3 To 41/2009, a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedla, že tento důvod je naplněn tehdy, když obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, což podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky se týká především situace, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným nebo ustanoveným a přitom žádného obhájce neměl, nebo obhájce ustanoveného či zvoleného měl, ale tomuto obhájci nebyla dána možnost se účastnit úkonu nebo řízení, u nějž má právo být přítomen. Předmětný dovolací důvod sice dopadá na případy, kdy došlo k porušení podmínek určujících právo obviněného na jeho obhajobu, nicméně je svým obsahem užší, neboť nezahrnuje jakékoli porušení práva na obhajobu, ale pouze takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním. Obviněným použitá dovolací argumentace, doprovázející tvrzení o konstatovaném způsobu porušení práva na obhajobu, se však opírá toliko o výtky nezákonnosti procesního úkonu podle §83a tr. ř., který byl ovšem prováděn v režimu ustanovení §160 odst. 4 věta prvá tr. ř. jako úkon neodkladný a tedy v takové fázi řízení, která předcházela jeho procesnímu postavení obviněného (§160 odst. 1 tr. ř.) a tím až následně splněným podmínkám nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř. na jeho straně. Podle státní zástupkyně je tak zcela evidentní, že námitky obviněného se obsahově se zaměřením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. zcela míjí a nejsou tudíž způsobilé k věcnému projednání.
Ke skutkovým námitkám dovolatele uplatněným v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně nejprve připomněla, že zásah do skutkových zjištění, jež se stala podkladem právního závěru soudu, lze v dovolacím řízení připustit pouze ve výjimečných případech, a to v takových, kdy je mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy dán tzv. extrémní rozpor. Ten je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy anebo jsou jejich opakem, příp. nevyplývají z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Argumentace dovolatele se však omezuje pouze na tvrzení o nesprávnosti některých důkazních podkladů sloužících ke zjištění skutečného rozsahu lihu vyrobeného v rozhodném období mimo úřední evidenci správce daně a distribuovaného při porušení jeho úřední uzávěry do volného oběhu bez splnění povinnosti plátce spotřební daně a daně z přidané hodnoty. V této souvislosti státní zástupkyně rámcově poukázala na způsob vyhodnocení veškerého provedeného dokazování, vztahujícího se k minimálnímu zjištěnému rozsahu výroby lihu z prokazatelně zpracovaných surovin, s přihlédnutím k reálné kapacitě lihovaru společnosti Supertop, s. r. o., v rozhodném období, jakož i další určující okolnosti v uvedeném směru. Závěry obou soudů podle ní vyplynuly z pečlivého hodnotícího postupu a logických a přesvědčivých úvah, na jejichž podkladě bylo možno dospět ke skutkovým podkladům rozhodným z hlediska naplnění kvalifikačního znaku škody velkého rozsahu ve vztahu k celkovému daňovému úniku na spotřební dani stanovené pro líh a na dani z přidané hodnoty, jenž byl ve svém konečném souhrnu více než čtrnáctinásobně překročen. Z příslušných pasáží dovoláním napadených rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že svůj hodnotící postup vysvětlily zcela jasně a srozumitelně, aniž by se dopustily deformace skutečné vypovídací hodnoty posuzovaných důkazů, popř. jiného vybočení z rámce pravidel o volném hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., zejména pak pochybení takové povahy, která by se odrazila ve správnosti skutkových zjištění, na jejichž podkladě byl dovolatel uznán vinným. Dovolatelova argumentace proto není takové kvality, aby mohla odůvodnit závěr, že doposud učiněná skutková zjištění, vycházející z celého komplexu provedeného dokazování, nedosahují v jím zpochybněném směru rozsahu ale ani faktického obsahu, který by umožnil zjištěný skutkový stav také náležitě právně posoudit, v daném případě pak především z hlediska nejpřísnějšího kvalifikačního znaku ve smyslu ustanovení §148 odst. 4 tr. zák. Dovolatel tedy sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve výše specifikovaných důsledcích svoje dovolání podepřel pouze takovými námitkami, které vypovídají o tom, že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, neboť nesouhlasí se způsobem, jakým oba soudy hodnotily ve věci provedené dokazování.
Státní zástupkyně proto své vyjádření uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky o dovolání obviněného P. L. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá, a aby navrhované rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovila i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, než jsou uvedena v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný P. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g) a l ) tr. ř., na které odkazuje.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou uplatnil dovolatel, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející, pokud jde o část týkající se obviněného, bylo skutečně zatíženo některou z jím namítaných vad zakládajících existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. c) nebo g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Právo na obhajobu obhájcem přitom patří mezi nejvýznamnější procesní práva obviněného a je garantováno nejen zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (viz zejména ustanovení §36 a násl. tr. ř., o nutné obhajobě), ale též mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (viz zejm. čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) i ústavními předpisy (viz čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je užší v tom smyslu, že nezahrnuje jakékoli porušení práva na obhajobu, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce buď vůbec, anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (k tomu srov. v judikatuře R 48/2003 SbRt., Soubor rozhodnutí nejvyššího soudu NS 17/2002-T 413, NS 19/2003-T 455).
Výše uvedený důvod dovolání opřel obviněný o námitku, že ač se dostavil dne 13. 12. 2004 v ranních hodinách do lihovaru, nebylo mu umožněno účastnit se vykonávané prohlídky, podat vysvětlení, vyjádřit se k rozhodným skutečnostem a dohlédnout na to, aby byl zjištěn skutkový stav věci a byly zajištěny veškeré důkazy potřebné k posouzení věci. Jinými slovy, namítl nezákonnost v postupu policejního (celního) orgánu při provádění procesního úkonu podle §83a tr. ř. Ten byl ovšem v daném případě proveden v režimu ustanovení §160 odst. 4 věta prvá tr. ř. jako úkon neodkladný a tedy ve fázi řízení, která předcházela procesnímu postavení dovolatele jako obviněného (§160 odst. 1 tr. ř.). Teprve zahájením trestního stíhání u něj vyvstaly důvody nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že námitka dovolatele stran zásahu do jeho práva na obhajobu obecně (či obhájcem) pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podřaditelná není.
Nejvyšší soud k ní pouze jako obiter dictum poznamenává, že orgán vykonávající v daném případě prohlídku Lihovaru Ch. plně respektoval ustanovení §84 tr. ř. a §85 odst. 1, odst. 2 tr. ř., neboť před provedením prohlídky vyslechl zaměstnance společnosti Supertop, s. r. o., P. M., pracujícího zde jako obsluha technologického zařízení lihovaru, a tomu také následně předal příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků a umožnil mu účast na ní. Z protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 13. 12. 2004 se dále podává, že dovolatel P. L. se do objektu lihovaru dostavil v 7.50 hodin ráno. Také jemu byl jako řediteli lihovaru předán příkaz k prohlídce a od té chvíle se jí účastnil namísto P. M. (č. l. 426 procesního spisu). Po celou dobu byla u prohlídky jako na věci nezúčastněná osoba přítomna starostka obce N. paní J. P. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že k porušení procesních práv obviněného jako osoby, u níž byla vykonána prohlídka jiných prostor a pozemků, nedošlo. Pokud jde o ústavní rozměr celé věci (tj. z hlediska případného porušení základních práv dovolatele) je na tomto místě třeba připomenout též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 publikované ve Sbírce zákonů pod č. 426/2010.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil primárně na polemice s validitou důkazů zajištěných policejními (celními) orgány při prohlídce lihovaru a kvalitou jejich hodnocení soudy obou stupňů. Především namítl neprůkaznost inventury provedené a zpracované výlučně celními orgány, která měla obsahovat nepravdivé a zavádějící informace, a rozsáhle vypočítával veškerá pochybení, jichž se tyto orgány při jejím provádění měly dopustit. Z toho pak dovodil závěr, že skutkové zjištění, podle nějž obvinění nezákonně vyrobili, odebrali mimo úřední evidenci správce daně a převezli odběratelům 243.326 litrů a. a. nemá oporu v žádném z důkazů. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a zároveň s poukazem na vlastní skutkovou verzi celého případu dovolatel ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku, protože výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby byl trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), b), odst. 4 tr. zák., jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., uznán vinným. Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil výlučně na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor Ústavního soudu, podle kterého - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání trestného činu v rozsahu, jak je uvedeno v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy v tomto směru ve svém rozsudku vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň rozsáhle vyložil a odůvodnil (§125 odst.1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména č. l. 60-70, 73-74 a 76-77). Zabýval se i obhajobou obviněného v tom směru, že celní orgány při prohlídce lihovaru účelově zmanipulovaly důkazy v jeho neprospěch, a přesvědčivě vysvětlil, proč jí nepřisvědčil, resp. proč jím naznačovanou možnost „konspirace“ příslušných orgánů zcela vyloučil. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení stíhaného skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) b), odst. 4 tr. zák. plně navázal. Zabýval se prakticky totožnou obhajobou obviněného jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku (dovolání) a rovněž on v napadeném rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí vyložil, proč argumentaci týkající se vad postupu orgánů činných v trestním řízení při prohlídce jiných prostor a pozemků podle §83a tr. ř. a jejich faktickými pochybeními při zajišťování důkazů (zejména pokud jde o zjišťování kvantity nelegálně vyrobeného a distribuovaného lihu) nepovažoval za důvodnou a na jakém základě dospěl k závěru, že právo obviněných na spravedlivý proces nebylo tímto procesním postupem porušeno (viz str. 9 - 11 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného P. L. bylo opřeno o námitky, které nejsou relevantně podřaditelné pod použité dovolací důvody podle §265b tr. ř. písm. c) a g) tr. ř., nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler