ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.204.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 204/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně N. Š. , zastoupené Mgr. Tomášem Černým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 161, proti žalovanému L. S. , zastoupenému Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 32, o stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 221/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2010, č.j. 22 Co 71/2010-35, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Tomáše Černého, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská 161.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) dne 15. května 2009, se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, aby žalovanému byla uložena povinnost „Uzavřít se žalobkyní v příloze této žaloby obsaženou Dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví bytové jednotky č. 2028/90 v budově čp. 2026, 2027, 2028, 2029, 2030 na pozemcích č. parc. 2031/86, č. parc. 2031/37, č. parc. 2031/38, č. parc. 2031/39, č. parc. 2031/40 a č. parc. 2031/86 a spoluvlastnického podílu 616/70120 (77/70120 + 539/70120) na společných částech domu, zapsanou na LV č. 5685, pro k.ú. Ch., obec P. za částku ve výši 195.000,- Kč“ (dále též „bytová jednotka“ nebo „byt“). Tento žalobní petit odvíjela od skutkového tvrzení, že s žalovaným uzavřela dne 6. prosince 2006 dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví, jejímž předmětem bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětné bytové jednotce. Žalobkyně se měla stát výlučnou vlastnictví této bytové jednotky a na vypořádání (id. 1/8) spoluvlastnického podílu měla vyplatit žalovanému částku 195.000,- Kč, kterou složila do advokátní úschovy. Pro drobné formální chyby příslušný katastrální úřad však návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle uvedené dohody rozhodnutím ze dne 26. března 2009 zamítl. Žalobkyně poté marně vyzývala žalovaného k uzavření nové, již perfektní (vkladuschopné) dohody, který však opakovaně navyšoval úplatu za vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k bytové jednotce. Podle žalobkyně „není (nejsou) jakkoli přípustné jednostranné změny podstatných náležitostí Dohody (tj. výši peněžní náhrady v souvislosti s vypořádáním podílového spoluvlastnictví) ze strany žalovaného. Pokud v původní Dohodě došlo k chybě, jednalo se o chybu čistě formálního rázu, nedotýkající se nijak smyslu uvedené Dohody. Žalobkyně je toho názoru, že při zcela zřejmém oddělení obligační roviny prodeje (vázané na podpis smlouvy) od jejích věcně-právních účinků (vázaných na vklad do katastru nemovitostí), není možné považovat obligační vztah z (a) jakkoli ukončený; tedy jsou obě strany uvedenou smlouvou nadále vázány, co (ž) také vyplývá z čl. V (.) předmětné dohody. Dle dikce uvedeného článku jsou účastníci Dohody nejpozději do 15 dnů od právní moci rozhodnutí o zastavení řízení či rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, (povinni) uzavřít novou Dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví (,) a to za stejných podmínek jako je uzavřena Dohoda s tím, že budou provedeny pouze takové změny, které umožní povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Žalobkyně... zaplatila sjednanou náhradu za vypořádání podílového spoluvlastnictví a vyvinula maximální možné úsilí ke zhojení formálních nedostatků původní smlouvy; tedy učinila veškerým svým povinnostem zadost. Stejné součinnosti se však nedostává ze strany žalobce, když o motivech prolongace celého (byť jednoduchého) právního úkonu lze pouze spekulovat.“
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. listopadu 2009, č.j. 8 C 221/2009-15, uvedenou žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 8.900,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že předmětná dohoda o vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětnému bytu je ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. neplatná, „neboť předmět dohody byl označen neurčitě, neboť budova uvedené (uvedená) v této dohodě byla označena v rozporu se stavem zápisů v katastru nemovitostí a z tohoto důvodu byl také návrh na vklad vlastnického práva rozhodnutím Katastrálního úřadu (pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha) ze dne 26.3. 2009 zamítnut. Pro případ, že by se nejednalo o absolutní neplatnost uzavřené dohody, dospěl soud k závěru, že žaloba nemůže být úspěšná z toho důvodu, že v dohodě ze dne 6.12. 2006 si účastníci dohodli, že nejpozději do 15 dnů od právní moci rozhodnutí o zastavení řízení či rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva uzavřou novou dohodu za stejných podmínek a budou provedeny pouze takové změny, které umožní vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (,) a proto je třeba tuto část dohody účastníků brát jako smlouvu o smlouvě budoucí a na základě této dohody byl účastníky podán návrh na vklad vlastnického práva, avšak řízení o vklad vlastnického práva bylo pro zpětvzetí návrhu účastníky zastaveno usnesením Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 1.10. 2007, sp. zn. V-19760/2007-101 a od doby nabytí právní moci tohoto usnesení, po uplynutí 15 lhůty, začala běžet žalobkyni k podání žaloby na uzavření dohody a tento nárok žalobkyně uplynul dne 18.11. 2008, když předmětná žaloba byla podána dne 15.5. 2009.“
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalovaný je povinen uzavřít se žalobkyní dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví bytové jednotky č. 2028/90 v budově č.p. 2026, 2027, 2028, 2029, 2030, na pozemcích č. parc. 2031/36, 2031/37, 2031/38, 2031/39, 2031/40 a 2031/86, a spoluvlastnického podílu 616/70120 na společných částech domu, zapsaných na LV č. 5685 pro k.ú. Ch., obec P., u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, a to za částku 195.000,- Kč a ve znění dohody, která je přílohou č. 1 a nedílnou součástí tohoto rozsudku.“
Jak je zřejmé z odůvodnění písemného vyhotovení uvedeného rozsudku, odvolací soud při rozhodování vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jejich právním posouzením. Uvedl, že „z dohody z roku 2006 se podává, že její účastníci předpokládali, že by s vkladem vlastnického práva mohly být potíže, když si zároveň byli vědomi toho, že případným připomínkám a požadavkům katastrálního úřadu je třeba vyhovět, a to uzavřením »nové« dohody. Tato však de facto měla být toliko opravou či doplněním případně se vyskytujících nepřesností a nedostatků, to vše hodnoceno úhlem pohledu katastrálního úřadu. V daném případě se tedy jedná o uzavření inominátního závazku (bod V. dohody ze dne 6.12. 2006), na jehož splnění dopadá obecná tříletá promlčecí lhůta.“ Odvolací soud současně zdůraznil, že „nesprávné označení pozemků, na nichž se má nacházet shora uvedená budova, v níž je bytová jednotka ve spoluvlastnictví účastníků, nezpůsobilo absolutní neplatnost zbytku ujednání, když vůle stran při uzavření dohody je naprosto seznatelná. Strany uzavřely předmětnou dohodu se záměrem a cílem vypořádat jejich podílového (podílové) spoluvlastnictví na nemovitostech, tedy na těchto částech budovy a na částech pozemku, které skutečně ke dni podepsání dohody vlastnily, a to tak, že výlučnou vlastnicí těchto nemovitostí se stane žalobkyně a žalovaný obdrží částku 195.000,- Kč.“ Z těchto důvodů proto odvolací soud stanovil žalovanému povinnost uzavřít předmětnou dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětné bytové jednotce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Žalovaný je přesvědčen, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, „když ve svém rozhodnutí deklaruje, že nesprávné označení pozemků, na nichž se má nacházet předmětná budova, v níž je bytová jednotka ve spoluvlastnictví účastníků, nezpůsobuje absolutní neplatnost zbytku ujednání.“ Žalovaný se naopak domnívá, že na účastníky uzavřenou dohodu ze dne 6. prosince 2006, „je třeba pohlížet jako na neplatnou, a to na základě skutečnosti, že předmět dohody byl označen neurčitě, neboť budova uvedená v této dohodě byla označena v rozporu se stavem zápisů v katastru nemovitostí, přičemž z tohoto důvodu byl také návrh na vklad vlastnického práva rozhodnutím Katastrálního úřadu ze dne 26.3. 2009 zamítnut. Z tohoto důvodu pak nebyl platně přijat ani závazek dle čl. V. dohody.“ Z vyložených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání (které učinila prostřednictvím svého advokáta) se naopak zcela ztotožnila s výrokem i odůvodněním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Odmítla dovolací argumentaci, že uvedená dohoda je absolutně neplatná, neboť v době jejího uzavření neexistoval rozpor mezi označením pozemků ležících pod předmětnou budovou a ke změně došlo až později, bez přičinění stran. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), a že jde o rozsudek, proti kterému je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Úvodem dovolací soud předesílá, že jeho přezkumná činnost v řízení o dovolání má své limity jak po stránce kvantitativní, tak po stránce kvalitativní. Zatímco z hlediska kvantitativního je významné, v jakém rozsahu, tj. které výroky rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel napadne, aspekt kvalitativní se projevuje v ustanovení §242 odst. 3 věta první o. s. ř., které omezuje přezkum v dovolání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu také v tom směru, že jej lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Nejvyšší soud je tedy vázán dovolacím důvodem uvedeným v dovolání, přičemž tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak byl tento dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1739/2001, sp. zn. 33 Odo 649/2005, nebo např. sp. zn. 33 Odo 1172/2005, jež jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz). Z uvedeného vyplývá, že v případě námitky nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud není oprávněn se zabývat všemi právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nýbrž pouze těmi, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil, a to i kdyby byl Nejvyšší soud přesvědčen, že některá z právních otázek, kterou dovolatel neučinil předmětem dovolání, byla odvolacím soudem posouzena nesprávně, přičemž výsledek jejího řešení má zásadní vliv na správnost jeho rozhodnutí.
Jednou z odvolacím soudem řešených právních otázek v napadeném rozhodnutí bylo posouzení platnosti dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ( „Dohoda o vypořádání podílového spoluvlastnictví“ ), kterou účastníci tohoto řízení uzavřeli dne 6. prosince 2006, a jejímž předmětem bylo zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětné bytové jednotce. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že tato dohoda (dvoustranný právní úkon) je platná, a na podkladě vyřešení této (pro meritorní rozhodnutí zásadně významné) právní otázky pak přistoupil k řešení dalších navazujících otázek, kdy ve výsledku dospěl k závěru, že žalobkyní uplatněný nárok je důvodný. Vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) je však zřejmé, že žalovaný prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybňuje toliko správnost (dílčího) závěru odvolacího soudu ohledně platnosti popsaného právního úkonu (předmětné dohody). Pouze v tomto rozsahu byl ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud povolán k přezkumu takto dovolatelem vylíčených okolností, jež podle přesvědčení dovolatele naplňují dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. stran nesprávného vyřešení právní otázky platnosti zmíněného právního úkonu. Nejvyšší soud však musí konstatovat, že tímto způsobem se žalovanému správnost rozhodnutí odvolacího zpochybnit nepodařilo.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (ve stručnosti shrnuto) zaujal právní názor, že i když v posuzované věci nebyl předmět převodu (in concreto pozemky pod budou, v níž je siutována předmětná bytová jednotka) identifikován zcela v intencích požadavků katastrálního úřadu [rozuměno v souladu s §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále již „katastrální zákon“)], neměla tato okolnost - vzhledem k obsahu posuzovaného právního úkonu (dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví) vliv (z občanskoprávního hlediska) na její platnost. Tento (dílčí) právní názor ve skutkových poměrech posuzované věci plně sdílí i Nejvyšší soud, který jinak k této problematice a ke skutkově obdobným případům (tj. kdy v převodních smlouvách nebyly převáděné nemovitosti označeny zcela v souladu s požadavky katastrálního zákona, avšak za užití výkladového pravidla ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. bylo možno takový imobiliární předmět nezaměnitelně identifikovat) judikoval následující.
Nabývání vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí je dvoufázové; jeho esenciálním předpokladem je vznik závazkově právního vztahu (např. prostřednictvím uzavřené kupní smlouvy, jejímž předmětem je úplatný převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem z prodávajícího do vlastnictví kupujícího za dohodnutou kupní cenu) s právními účinky inter partes, kdy k nabytí vlastnického práva k takto smluvně převáděnému nemovitému majetku a tedy k dovršení věcně právních účinků erga omnes, je zapotřebí vkladu tohoto vlastnického práva do katastru nemovitostí. Vklad vlastnického práva lze provést jen na základě pravomocného rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu [§3 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, (dále již „zákon č. 265/1992 Sb., nebo „zákon o zápisech“) a §5 odst. 1 zákona č. 359/1992 Sb., o zeměměřičských a katastrálních orgánech, ve znění pozdějších předpisů]. Rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, lze provést zápisem ve spisu. Proti rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, není přípustný opravný prostředek, ani žaloba ve správním soudnictví (§5 odst. 3 zákona o zápisech). Za vklad se přitom považuje (až) zápis do katastrálních operátů (srov. §13 téhož zákona). Právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušenému katastrálnímu úřadu (srov. §2 odst. 3 cit. zák.).
Při vzniku vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí na základě smlouvy je tedy třeba rozlišovat právní důvod nabytí vlastnického práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o převodu nemovitostí představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku vlastnického práva podle ní ještě nedochází; ten nastává (modus adquirendi) až vkladem (intabulací) vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. §133 odst. 2 obč. zák.); taková smlouva má pouze účinek obligační - zavazuje zcizitele (prodávajícího) k tomu, aby vlastnictví věci na nabyvatele (kupujícího) dalším úkonem, který je právně uznávaným způsobem převodu vlastnictví, převedl. A jak již shora bylo uvedeno, ke smluvnímu nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí dochází na základě tzv. složené (komplexní) právní skutečnosti, a to smlouvy o převodu vlastnického práva a jeho vkladu do katastru nemovitostí. Tato právní skutečnost je dovršena („nastane“) až uskutečněním všech jejích složek, tedy vkladem do katastru nemovitostí. To, že vklad do katastru nemovitostí má zpětné účinky ke dni podání návrhu na vklad, nic nemění na tom, že právní skutečnost, která má za následek převod vlastnického práva k nemovitosti, nastane až provedením vkladu do katastru. Zpětné právní účinky vkladu nastávají jen na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení (tj. jen tehdy, bylo-li návrhu na vklad pravomocným rozhodnutí katastrálního úřadu vyhověno) a odvíjí se od toho, že katastrální úřad pravomocným rozhodnutím vyhověl návrhu na vklad a že na základě tohoto pravomocného rozhodnutí byl proveden zápis do katastrálních operátů; dokud nebylo o návrhu na vklad pravomocně rozhodnuto a dokud nebyl proveden zápis do katastrálních operátů, nenastávají ani zpětné právní účinky vkladu vlastnického práva ke dni, kdy byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen návrh na vklad (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 659/2009, in www.nsoud.cz ).
Katastrální zákon ve svém ustanovení §5 odst. 1 stanoví, jak musejí být v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, nemovitosti označeny. Pod písm. e) cit. paragrafu stanoví, že v (převodních) listinách musejí být byty a nebytové prostory identifikovány označením budovy, v níž jsou vymezeny, číslem bytu nebo nebytového prostoru a pojmenováním nebytového prostoru, popřípadě popisem umístění v budově, pokud nejsou byty a nebytové prostory očíslovány.
Katastrální zákon je v poměru k občanskému zákoníku předpisem speciálním, neboť stanoví další podmínky na obsahovou kvalitu právních úkonů (avšak výhradně) z pohledu katastru nemovitostí. Znamená to tedy, že v případě písemného právního úkonu – smlouvy o převodu nemovitosti – je nezbytné obsah právního úkonu interpretovat ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., podle kterého právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Znamená to tedy, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145). Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu.
V nálezu ze dne 21. září 1998, sp. zn. IV. ÚS 298/98 (in www.nalus.usoud.cz ), Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) judikoval, že tak, jak je ustanovení §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, formulováno, umožňuje, aby na listině obsahující právní úkon samotných účastníků byly eventuálně údaje potřebné pro realizaci rozhodnutí o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí doplněny. Současně uvedl, že nesdílí právní názor, podle kterého v případě, že v kupní smlouvě nejsou označeny nemovitosti v souladu s ustanovením §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., je smlouva neurčitá (k tomu srov. např. též nález Ústavního soudu ze dne 12. června 2002, sp. zn. I. ÚS 321/2000, tamtéž). Tento právní názor Ústavního soudu, obsažený v jeho vykonatelném rozhodnutí, které je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazné pro všechny orgány a orgány, je při posuzování platnosti právních úkonů, na jejichž základě má dojít (je účastníky zamýšleno dosažení) příslušného zápisu věcného práva do katastru nemovitostí, klíčový.
Při interpretaci právních úkonů je třeba jako výchozí premisu mít stále na paměti to, co sumarizoval na podkladě své dosavadní judikatury Ústavní soud v nálezu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06 (in tamtéž). Totiž, že vznik závazkových vztahů musí vycházet zejména z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, neboť se jedná o zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu. A dále, že při výkladu jednotlivých smluvních ujednání by tak soudy měly postupovat nanejvýš citlivě a obezřetně, aby v co nejširší možné míře ctily autonomní vůli smluvních subjektů, na níž je třeba klást důraz. Podstatou takového postupu je pak především zajištění důvěry a legitimního očekávání potencionálně dotčených subjektů s tím, že výsledek by měl být slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.
S promítnutím specifických aspektů zmíněných katastrálních předpisů proto Nejvyšší soud kupř. v rozsudku ze dne 21. července 2005, sp. zn. 29 Odo 318/2003, formuloval právní názor, že je nutno činit rozdíl mezi označením nemovitostí ve věcné smlouvě, jejichž specifikace nemusí odpovídat požadavkům podle katastrálního zákona, a označením předmětu vkladu do katastru, kdy při zápisu do katastru musí předložený návrh s věcnou listinou být v souladu s formálními požadavky katastrálního zákona. Dále uvedl, že ve smlouvě musí být její předmět vymezen dostatečně určitě, aby nevznikly žádné pochybnosti, co je předmětem převodu, zejména, aby byl předmět smlouvy odlišen od jiných obdobných předmětů (nemovitostí). Oproti tomu při zápisu do katastru nemovitostí musí předložený návrh být v souladu s formálními požadavky zákona o č. 265/1992 Sb. a zákona č. 344/1992 Sb., konkrétně s §5 odst. 1 písm. c) posledně cit. zákona. Formální náležitostí návrhu na vklad do katastru nemovitostí je i geometrický plán jako jeden z podkladů pro zápis.
Rovněž v rozsudku ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo 1332/2006 (in www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud judikoval, že pro závěr o určitosti popisu nemovitostí ve věcné smlouvě není významné, že tyto nemovitosti nejsou popsány zcela v souladu s ustanovením §5 odst. 1 písm. a) a c) katastrálního zákona, pokud jejich popis je umožňuje nezaměnitelně individualizovat.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. dubna 2010, sp. zn. 30 Cdo 2591/2008, se k judikovaným právním názorům přihlásil, když rovněž dospěl k závěru, že pokud převáděná nemovitost není ve smlouvě označena v souladu s požadavky podle katastrálního zákona, nemusí tato okolnost vždy představovat vadu v identifikaci předmětu právního úkonu, jež by (bez dalšího) způsobovala jeho neplatnost. U nedostatků v označení předmětu právního úkonu je totiž nutno pečlivě rozlišovat, zda takové nedostatky zakládají vadu směřující k neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu či nikoliv; o tzv. podstatnou vadu jdoucí na vrub platnosti právního úkonu by se nemělo jednat v těch skutkových okolnostech, jestliže by správné označení předmětu učiněného právního úkonu bylo seznatelné podle dalších identifikačních znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, aniž by tím došlo k odklonu od toho, co bylo vyjádřeno navenek v písemné formě.
Vztaženo na posuzovaný případ je zřejmé, že odvolací soud se při řešení dovoláním napadené právní otázky platnosti předmětné dohody od judikovaných závěrů nijak neodchýlil a s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem posuzované věci správně uzavřel, že dohoda o zrušení, resp. o vypořádání podílového spoluvlastnictví, kterou účastníci uzavřeli dne 6. prosince 2006, je platná.
Z vyloženého je tedy zřejmé, že dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl žalovaným v podaném dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplatněn důvodně.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahovému vymezení správný, a vzhledem k tomu, že dovolací soud nezjistil, že by odvolací řízení bylo zatíženo vadami ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, bylo dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení procesně úspěšné žalobkyni vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za zastoupení žalobkyně v dovolacím řízení s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle §7 písm. e), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 4.000,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhradu 20 % daně z přidané hodnoty ve výši 860,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 5.160,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek není přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalobkyně oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 10. listopadu 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu