ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.5021.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 5021/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce JUDr. P. V., soudce, proti žalované obchodní společnosti VLTAVA-LABE-PRESS, a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. č. 8/5, zastoupené Mgr. Tomášem Hübnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 17, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 41/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. srpna 2008, č.j. 1 Co 165/2008-172, takto:
I. Dovolání žalované proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, se odmítá.
II. Dovolání žalované proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. února 2008, č.j. 11 C 41/2007-97, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zdržet se informování o aktivitách občanského sdružení Občanské sdružení pro ekologickou dopravu na Děčínsku (Podpora železnic) – SED, o.s., zveřejňování informace o výkonu funkce soudce žalobcem. Výrokem II. uložil žalované otisknout vlastním nákladem v Děčínském deníku omluvu, a to nejdále na straně č. 9 do čtrnácti dnů od právní moci rozsudku, ve znění: „Vydavatelství VLTAVA-LABE-PRESS, a.s., divize SEVER, odštěpný závod, se omlouvá JUDr. P. V., že uveřejnilo v Děčínském deníku dne 14. května 2007 tvrzení o tom, že JUDr. P. V. zákeřně a zbaběle zastrašuje novináře, a to v článku s obsahem, v němž je jmenován JUDr. P. V., a který má název „Děčínští aktivisté používají praktiky hodné mafie, na novináře to naštěstí neplatí “ Tímto tvrzením Vydavatelství VLTAVA – LABE – PRESS, a.s. divize SEVER, odštěpný závod, urazil čest a znevážil společenské postavení JUDr. P. V. Výrokem III. ve zbývající části požadovaného textu omluvy soud prvního stupně žalobu zamítl. Zamítl též žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) částku 100.000,- Kč (výrok IV.) Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok V.).
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. srpna 2008, č.j. 1 Co 165/2008-172, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. ve věci samé změnil tak, že se zamítá žaloba, aby znění omluvy obsahovalo text „ divize SEVER“, „Tímto tvrzením vydavatelství VLTAVA – LABE – PRESS, a.s., divize SEVER, odštěpný závod, urazil čest a důstojnost a znevážil společenské postavení JUDr. P. V.“ ; ve zbývající části tento výrok potvrdil. Výrokem II. odvolací soud změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč; jinak v této části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z ustanovení §11 násl. obč. zák. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, který v uvedení profesní funkce žalobce v článcích žalované, zaměřených na aktivity Občanského sdružení pro ekologickou dopravu na Děčínsku, nedovodil neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Uveřejněná informace, že žalobce je soudce, a to i bez spojení s výkonem soudcovské funkce, není dehonestující a nelze ji považovat za chráněný osobní údaj. Odvolací soud poukázal na to, že jestliže je žalobce soudcem, je nutno ho považovat za osobu veřejného zájmu, v důsledku čehož musí počítat se zvýšenou pozorností k jeho osobě, s nejrůznějšími kritikami a hodnoceními, a to nejen v oblasti profesní, ale i osobní. Podle ustanovení §80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, je soudce povinen zdržet se všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce, nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů nejen při výkonu funkce, ale i ve svém občanském životě. Jestliže se žalobce, jak bylo prokázáno, angažuje (a do 5. května 2007 angažoval dokonce jako předseda označeného občanského sdružení) ve věci, přinejmenším regionálního významu, tj. v případu dálničního přivaděče, stal se osobou veřejného zájmu i z tohoto pohledu. Tím, že současně vykonával soudcovskou funkci, lze podle odvolacího soudu předpokládat zájem duplicitní. Jestliže žalobce proti záměru dálničního přivaděče veřejně vystupoval, musel být rovněž srozuměn s tím, že toto jeho jednání bude posuzováno, a že mohou být kladeny i otázky (k čemuž skutečně následně ve vztahu k ministerstvu spravedlnosti došlo) týkající se v jeho případě možného střetu zájmů, konkrétně slučitelnosti jeho jednání s výkonem soudcovské funkce. Z tohoto pohledu proto podle názoru odvolacího soudu nelze vytýkat žalované to, že v předmětných článcích (ze dne 13. července, 5. dubna a 14. května 2007) uváděla profesní zařazení žalobce. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně neshledal v tomto jednání žalované neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce.
Neoprávněný zásah do práva žalobce na čest a důstojnost shledal ovšem odvolací soud v žalovanou užitých výrazech „zákeřnost, zbabělost a zastrašování“, obsažených v článku „Děčínští aktivisté používají praktiky hodné mafie, na novináře to naštěstí neplatí“. Z kontextu tohoto článku se totiž podle názoru odvolacího soudu uvedené výrazy vztahují k žalobci, neboť žalobce, spolu s označením, že je soudce, je v něm jmenován a přičítání označených praktik k němu je zjevné i ze závěru, kdy pisatelka článku čeká mimo jiné na odpověď ministra spravedlnosti, zda uvedené praktiky jsou běžným postupem u soudců. Odvolací soud poukázal na to, že pro užití difamujících výrazů podsouvajících žalobci nečestné jednání, není podklad v článku uveřejněném předtím na internetových stránkách označeného občanského sdružení s názvem „Pohled novinářky K. z ptačí perspektivy aneb bez Deníku s Deníkem“, jehož součástí byla i fotografie domu, v němž jmenovaná bydlí. Tento článek nebyl podepsaný, a byť lze podle odvolacího soudu usuzovat na autorství označeného občanského sdružení, nebylo prokázáno, že by žalobce byl jeho pisatelem, resp. že by o něm vůbec věděl. Nadto tento článek neobsahoval žádné expresivní výrazy ve vztahu ke jmenované žurnalistce; pouze poukazoval na to, že je třeba se na věc dívat nejen ze svého pohledu (zřejmě z bydliště jmenované), ale i z více pohledů.
Odvolací soud pak dovodil důvodnost omluvy jako prostředku ochrany proti neoprávněnému zásahu, aby se tím žalobci dostalo morální satisfakce před shodným okruhem čtenářské veřejnosti. Neshledal však z hlediska ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. přiměřené, aby omluva obsahovala označení odštěpného závodu žalované a aby v ní byly uvedeny důvody pro uveřejnění omluvy.
Při posouzení uplatněného nároku podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že jsou dány předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Žalobce (totiž) musel informovat o věci předsedu soudu, přičemž je logické, že s článkem se seznámila řada lidí ze žalobcova pracovního, soukromého a společenského okruhu. Ač nebyl prokázán konkrétní dopad na soukromí, popřípadě profesní život žalobce, nebylo možno podle soudu přehlédnout, že pro rozhodnutí je postačující způsobilost neoprávněného zásahu narušit, popřípadě ohrozit osobnostní práva. Jestliže se k žalobci vztahují dehonestující výrazy vyjadřující nečestné jednání (zákeřnost, zbabělost, zastrašování, praktiky mafie) a je přitom zdůrazněno jeho soudcovské povolání, došlo podle názoru odvolacího soudu z objektivního pohledu ke snížení jeho cti, důstojnosti a vážnosti ve společnosti ve značné míře. Při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy odvolací soud přihlížel především k tomu, že žalobci se dostává morálního zadostiučinění, které je zejména způsobilé odstranit následky neoprávněného zásahu uvedením věci na pravou míru právě před čtenářskou veřejností. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že žalobce sám využil možnost obrany, když podal na šéfredaktorku žalované trestní oznámení pro pomluvu a že na internetových stránkách výše zmíněného občanského sdružení byl uveřejněn článek „I chování novinářky A. K. z Děčínského deníku má své hranice“, reagující právě na článek žalované ze 14. května 2007, zejména ve vztahu ke schopnosti jmenované vykonávat novinářskou práci v případě páté varianty dálničního přivaděče. Protože pak náhrada nemajetkové újmy v penězích slouží pouze k doplnění morálního zadostiučinění, k vyvážení vzniklých následků, odvolací soud shledal za přiměřenou a odpovídající okolnostem dané věci, částku náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 50.000,- Kč.
Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalované dne 27. srpna 2008, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu – konkrétně proti části jeho výroku I, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a proti části výroku II, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, podala žalovaná dne 27. října 2008 včasné dovolání. Má za to, že v případě výroku I., pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), zatímco u druhého výroku, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Dovolatelka odkazuje na dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř.
Dovolatelka se neztotožňuje se závěry odvolacího soudu a poukazuje na to, že žalobce jako soudce – tedy reprezentant veřejné moci – může být objektem i neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích, přičemž je třeba předpokládat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než tomu je u jednotlivých občanů. Dovolatelka poukazuje na to, že princip nezávislého, nestranného a spravedlivého rozhodování je zásadním principem fungování soudní moci a je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat. V posuzovaném případě byl význam těchto zásad ještě zvýšen duplicitou veřejného zájmu v důsledku přijetí funkce předsedy ekologického sdružení. Podle názoru dovolatelky měl odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikovat ustanovení §13 obč. zák., resp. vyvodit závěr o neexistenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce nikoli pouze ve vztahu k informaci o jeho profesním zařazení. S ohledem na postavení žalobce, související s širší hranicí přípustnosti kritiky, vyšším stupněm tolerance a nadhledu, měl soud dospět k právnímu závěru, že v souzeném případě k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce vůbec nedošlo, a to i pro další výluku takovéto odpovědnosti, a to pro výkon subjektivních práv a plnění právních povinností tiskem podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod, se kterým se pojí právo veřejnosti tyto informace a myšlenky přijímat. Princip volnější ochrany veřejně činných osob podle dovolatelky nezná a neprovádí žádnou kategorizaci mezi jednotlivými profesemi, funkcemi či pozicemi. Jestliže tedy odvolací soud při závěrech vedoucích k napadenému rozsudku fakticky kvalifikoval okolnost, že žalobce vykonává veřejnou funkci jako soudce, a to nikoliv jako skutečnost liberující, ale naopak jako přitěžující, dostal se tak do rozporu s principem širších mezí kritiky osob veřejného zájmu, s §13 obč. zák. a jeho správnou aplikací, stejně tak jako s rozhodovací činností Ústavního soudu a Nejvyššího soud ČR. Dovolatelka považuje předmětnou kritiku za přípustnou, užitá spojení a výrazy za pohybující se v povolených mezích, a odpovídající okolnostem, za nichž k publikaci došlo. Připomíná požadavky, jež je možné reálně klást na tisk i na již zmíněnou širší toleranci s ohledem na veřejné postavení žalobce. Dovolatelka je též přesvědčena, že žalobce jako předseda ekologického sdružení minimálně v morální rovině odpovídal i za úkony (veřejné projevy a informace) tohoto sdružení, takže mohl být zcela oprávněně spojen s výše zmíněným nepodepsaným článkem „Pohled novinářky K. z ptačí perspektivy, aneb bez Deníku s Deníkem“. Dovolatelka v dovolání dále mimo jiné poukazuje na skutečnost, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích krátily a opravovaly znění přiznané omluvy. Pokud se týče přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích, pak má dovolatelka za to, že v řízení nebyl prokázán žádný významný konkrétní dopad na soukromí, popřípadě profesní život žalobce. K posouzení abstraktního ohrožení práv žalobce namísto prokazatelné, reálné újmy, má dovolatelka principiální výhrady. Tvrdí též, že řízení bylo postiženo neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení pokud se týkalo označení žalované. Proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze (v dotčených výrocích) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání bylo žalobcem podáno písemné vyjádření, v němž se s napadeným rozsudkem ztotožnil. Navrhl proto, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 14. ledna 2011, č.j. 11 Nd 456/2010-5, podle ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §16 odst. 1 téhož zákona rozhodl o tom, že soudci Nejvyššího soudu České republiky JUDr. František Ištvánek, JUDr. Pavel Pavlík a JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u označeného soudu pod sp.zn. 30 Cdo 5021/2008.
Dovolací soud po té přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky vyžadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti s diferencovaným závěrem.
U výroku II. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku ve věci samé, je dána přípustnost podaného dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. V této části Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto napadené rozhodnutí přezkoumal v souladu s ustanovením §242 o.s.ř., přičemž dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy řízení je postiženo procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle jako dovolací důvod uplatněného ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze pak dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li určující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Užitým dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze tudíž napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením §11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem je v zásadě např. každé nepravdivé tvrzení, které zasahuje práva chráněná ustanovením §11 násl. obč. zák. (srovnej Zprávu Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1967, sp.zn. Prz 33/67). Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tak jednání směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením §11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002).
Podle §13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Přiznání zadostiučinění v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. předpokládá splnění konkrétních zákonem kvalifikovaných předpokladů:
- morální zadostiučinění se musí jevit v konkrétním případě nepostačujícím a tím již neúčinným,
- neoprávněným zásahem v konkrétním případě musí dojít ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře.
U první z uvedených podmínek pro úspěšnost požadavku na přisouzení takovéto relutární satisfakce musí být spolehlivě prokázáno, že tu jsou okolnosti dokládající, že v posuzovaném případě nepostačuje zadostiučinění podle §13 odst. 1 o.z., a to zejména např. z hlediska povahy neoprávněného zásahu a způsobu provedení, z hlediska intenzity trvání, rozsahu i ohlasu nepříznivých následků, které postiženému vznikly.
Druhý ze zmíněných předpokladů případného přisouzení finančního zadostiučinění vyžaduje, aby bylo především zjištěno, že jde o takovou újmu na osobnosti fyzické osoby, kterou je objektivně třeba posuzovat vzhledem ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i s přihlédnutím k osobě postižené fyzické osoby – zejména např. k jejímu věku, jejímu postavení, apod. (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Je tak třeba především ověřit, zda postižení, intenzita, rozsah, trvání, resp. veřejný ohlas nepříznivého následku spočívajícího ve snížení lidské důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve společnosti, jsou závažné.
Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení v těchto případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
Současně je třeba též vždy vzít v úvahu, že relutární satisfakce má subsidiární funkci a nastupuje až tehdy, kdy se morální zadostiučinění ukáže, ať zcela nebo zčásti, jako nepostačující a tak neúčinné (obdobně srovnej Karel Knap, Jiří Švestka, Prostředky občanskoprávní ochrany občanů, Právo a zákonnost 6/1991, str. 330 násl., Prof. JUDr. Karel Knap, CSc., Prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc. a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s., Praha 2004, str. 186).
V posuzovaném případě bylo nutno zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti) v kontextu s právem na svobodou projevu a s právem na informace, a to se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Bylo zde nutno vzít mimo jiné v úvahu, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Současně bylo nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který v určitých případech musí - především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem - přistupovat k určitým zjednodušením, a nelze bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. Nelze tak trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím na novináře - ve svých důsledcích - nesplnitelné nároky. Významné proto musí vždy být to, aby celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě (obdobně srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99).
K problematice svobody projevu existuje četná judikatura Evropského soudu pro lidská práva, v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Svoboda projevu je chápána jako jeden ze základních kamenů demokratické společnosti. Svoboda projevu platí nejen pro "informace" nebo "myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti u tisku. Ten sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se především politických záležitostí, ale i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Úlohou tisku je nejen šíření informací a myšlenek, ale veřejnost má současně na poskytování těchto informací a myšlenek právo.
Tisk (ale i ostatní informační média) informují o záležitostech veřejného zájmu a zároveň i upozorňují na případné negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti.
Svoboda projevu ovšem není bezbřehá. Je omezena jednak chráněnými zájmy podle článku 17 odst. 4 Listiny a jednak ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami; v tomto případě vzniká konflikt mezi svobodou projevu ve smyslu článku 17 a právem na ochranu cti a dobré pověsti podle článku 10 Listiny.
Při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, je třeba s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážit, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba na základě konkrétních okolností daného případu zvážit, zda posuzovaný výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či zda je konkrétní situaci přiměřený.
V souvislosti se zkoumáním přiměřenosti určitého výroku je třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti.
Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby.
Z práva na ochranu osobnosti samozřejmě nejsou vyloučeni ani politikové a ostatní osoby veřejně činné, resp. veřejnosti známé. Měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případě mnohem měkčí v porovnání s ostatními fyzickými osobami. Je to dáno skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod kontrolou veřejnosti, která se zajímá o její především profesní, avšak např. i soukromý život apod. a současně je hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, jejíž činnost se dotýká záležitostí, které lze chápat jako veřejné. Na tyto osoby jsou z tohoto pohledu kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna být informována tak, aby měla podklady pro posouzení způsobilosti této osoby, a to jak např. z hlediska její odbornosti, ale též např. z hlediska jejích morálních předpokladů vykonávat činnosti dotýkající se veřejných zájmů apod. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika tak musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává (obdobně srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. dubna 2005, sp.zn. IV. ÚS 146/04, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. dubna 2006, sp.zn. 30 Cdo 1924/2005, usnesení téhož soudu ze dne 19. dubna 2006, sp.zn. 30 Cdo 3164/2005, apod.).
Vstup do politiky, resp. výkon povolání (funkce), které je spojováno s jeho posuzováním a hodnocením širší veřejností z hlediska především odbornosti, nestrannosti, morálních kvalit, ve své podstatě znamená konkludentní souhlas s větší mírou zveřejňování informací o své osobě, a to nejen informací pozitivních. Avšak zveřejnění (ať vědomé či nevědomé) nepravdivé informace o fyzické osobě (včetně osob vykonávajících zmíněné činnosti) je třeba v zásadě vždy posuzovat jako neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. listopadu 2004, sp.zn. 30 Cdo 923/2004). Nelze přitom přehlížet, že ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory (čl. 17 Listiny základních práv a svobod) bez ohledu na případně možné omezení zákonem (čl. 17 odst. 4 téže Listiny) je již obsahově omezeno právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty; nejen tato obsahová omezení mohou právo vyjadřovat názory zbavit jeho ústavní ochrany, neboť i forma, jíž se názory navenek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná. Vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany (viz např. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 10. července 1997, sp.zn. III. ÚS 359/96).
Z dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá, že odvolací soud věc posuzoval na základě konkrétních skutkových zjištění v souladu s uvedenými zásadami, když současně logicky zdůvodnil, proč případně nepostačuje, aby bylo žalobci poskytnuto pouze morální zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 o.z. Odvolací soud se správně vypořádal s otázkou, zda v posuzovaném případě se jednalo o neoprávněný zásah proti právu na ochranu osobnosti žalobce, přičemž jím učiněný závěr, že tomu tak bylo, se jeví jako odůvodněný. Náležitě též zohlednil i hlediska rozhodná pro posouzení uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák.
Konečně, s ohledem na námitky dovolatelky, že řízení trpělo neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, lze uzavřít, že připojí-li žalobce za označení účastníka řízení údaj o jeho odštěpném závodu, není takový postup na újmu určitosti označení účastníka řízení a nelze z něj dovozovat, že by za účastníka řízení byl označen jen odštěpný závod (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. ledna 2002, sp.zn. 21 Cdo 90/2001).
Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním je proto třeba považovat napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném výroku za správný, neboť nebyl naplněn žádný z dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované v předmětné části podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.
V případě napadeného výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, dovolací soud konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani podle písm. b) téhož ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §11 násl. o.z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jak se ostatně podává z již výše podaného výkladu. Není tak dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Pokud je v dovolání uplatněn též dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. V případě uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání žalované proto bylo v této části odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 , §151 a §142 odst. 1 o.s.ř. , když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná, avšak žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak proti žalované měl právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu