ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.5180.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 5180/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobce K. B. , zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Karviné – Fryštátě, Karola Sliwky 126/18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 500.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 19 C 218/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2009, č.j. 57 Co 301/2009-65, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2009, č.j. 57 Co 301/2009-65, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 1. 2009, č.j. 19 C 218/2007-46, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 20. 1. 2009, č.j. 19 C 218/2007-46, zamítl žalobu na zaplacení částky 500.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy, kterou měl žalobce utrpět v důsledku nezákonného trestního stíhání a nezákonného omezení osobní svobody; rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že usnesením Policie České republiky ze dne 15. 6. 2005 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro trestné činy nedovolené výroby omamných a psychotropních látek a jedů a šíření toxikomanie, kuplířství, znásilnění a omezování osobní svobody. Dne 17. 6. 2005 byl žalobce vzat do vazby dle §67 písm. a), b) trestního řádu, stížnost žalobce proti vzetí do vazby byla stížnostním soudem zamítnuta. Usnesením státního zástupce ze dne 9. 9. 2005 bylo rozhodnuto o ponechání žalobce ve vazbě. Dne 13. 12. 2005 byl žalobce propuštěn z vazby po změně důkazní situace, kdy jediným přímým usvědčujícím důkazem o jeho vině byla výpověď svědkyně, která po zopakování při hlavním líčení vyzněla nepřesvědčivě a zmateně. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 12. 2006, který nabyl právní moci dne 18. 1. 2007, byl žalobce zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se skutky, které byly žalobci kladeny za vinu, skutečně staly. Společně s žalobcem byla stíhána a obžaloby zproštěna jeho družka N. S. Žalobce je osobou v minulosti opakovaně odsouzenou pro páchání trestné činnosti. Naposledy byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 3 T 225/2004, k trestu odnětí svobody, do jehož výkonu byl převeden přímo z vazby nařízené v posuzované věci. Žalobce měl ve výchově syna E. B., který byl po vzetí žalobce do vazby umístěn do ústavní výchovy od 21. 6. 2005 do doby, než byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 11. 2005, č. j. P 405/2005-67, který nabyl právní moci dne 21. 4. 2006, svěřen do péče prarodičů. Do výchovy žalobce byl nezl. E. znovu svěřen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 10. 2006, č. j. P 405/2005-92, který nabyl právní moci dne 21. 11. 2006. Nezl. R. B. a nezl. N. B. byli svěřeni do společné výchovy prarodičů v souvislosti s vzetím jejich rodičů do vazby rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 9. 2005, č. j. P 412/2005-52, když daný rozsudek byl zrušen až rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 11. 2006, č. j. P 412/2005-82, který nabyl právní moci dne 28. 12. 2006.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce své nároky na náhradu nemajetkové újmy odvozuje od nezákonných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, vydaných před 27. 4. 2006, tedy před účinností zákona č. 160/2006 Sb., jenž do zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), zakotvil institut odškodnění za nemajetkovou újmu (§31a OdpŠk). Uzavřel, že novela působí zásadně do budoucna a v posuzované věci nelze aplikovat přechodné ustanovení zakládající zpětnou účinnost novely dle čl. II zák. č. 160/2006 Sb., vztahující se pouze k nemajetkové újmě vzniklé nesprávným úředním postupem, nikoli nezákonným rozhodnutím. Žalobci nelze přiznat odškodnění ani podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovaná pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva), jež garantuje každému, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními čl. 5 Úmluvy, nárok na odškodnění, neboť ke vzetí žalobce do vazby došlo v souladu se zákonem a byly splněny podmínky čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 108.600,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, dospěl ovšem k rozdílnému právnímu závěru. Měl za to, že by se závěr soudu prvního stupně o neaplikovatelnosti §31a OdpŠk na žalovaný nárok prosadil pouze tehdy, pokud by ke zproštění obžaloby došlo před účinností zák. č. 160/2006 Sb. V posuzované věci byl však zprošťující rozsudek vydán dne 19. 12. 2006 a právní moci nabyl dne 18. 1. 2007, tedy za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006. Z toho odvolací soud dovodil, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, že teprve v důsledku zprošťujícího rozsudku lze považovat rozhodnutí o vazbě žalobce za nezákonné, a nárok žalobce je proto namístě posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb. Uplatněný nárok neshledal za promlčený, protože rozsudek, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby, nabyl právní moci dne 18. 1. 2007 a žaloba v projednávané věci byla podána dne 17. 7. 2007, tedy v šestiměsíční promlčecí lhůtě dle §32 odst. 3 OdpŠk. Jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu považoval odvolací soud poskytnutí odškodnění v peněžité formě ve výši 108.600,- Kč (600,- Kč za jeden den omezení žalobce na svobodě x 181 dnů). Neshledal újmu na pověsti žalobce, který byl již dříve opakovaně odsouzen pro spáchání různých trestných činů. Přihlédl však k tomu, že nezákonnými rozhodnutími o vazbě byl narušen žalobcův rodinný život, což mělo dopad na jeho nezletilé děti.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela
o ust. §237 odst. 1 písm. a) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „ o. s. ř.“). Namítla, že žalobcův nárok na náhradu nemajetkové újmy nelze posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., protože novela č. 160/2006 Sb., upravující odškodnění za nemajetkovou újmu, byla včleněna do zákona č. 82/1998 Sb. až s účinností od 27. 4. 2006, z čehož dovozuje, že se vztahuje pouze na odškodění nemajetkové újmy vzniklé po tomto datu, tj. působí do budoucna (s výjimkou čl. II přechodného ustanovení zák. č. 160/2006, které ovšem na daný případ nedopadá). Domnívá se, že nárok žalobce nevyplývá ani z ústavněprávních předpisů, ani z žádné mezinárodní smlouvy, jež je součástí českého právního řádu, včetně Úmluvy, neboť vazba žalobce byla po celou dobu jejího trvání důvodná
a zákonná. Konečně nesouhlasí s výší odškodnění nemajetkové újmy žalobce, kterou považuje za nepřiměřeně vysokou. Vazba nepředstavovala podstatný zásah do rodinného života žalobce, když žalobce jako osoba několikrát soudně trestaná byl ihned po propuštění z vazby převeden do výkonu trestu odnětí svobody. Nezletilé děti žalobce by tedy byly stejně bez přítomnosti svého otce. O odškodnění za odloučení dětí od matky již bylo rozhodnuto v jiném řízení. Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání žalované zamítnout jako nedůvodné. S odkazem na jemu známé rozhodnutí dovolacího soudu v jiné věci poukázal na to, že subjektivní promlčecí doba pro žalobcův nárok počala běžet až poté, co uplynula lhůta k odvolání proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolání je důvodné.
V posuzované věci je z žalobních tvrzení patrno, že žalobce uplatnil dva nároky se samostatným skutkovým základem. Prvním z nich se domáhá odškodnění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, ve druhém se domáhá odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku rozhodnutí o vazbě, oboje v situaci, kdy trestní stíhání skončilo zproštěním obžaloby. Této žalobní konstrukci však neodpovídá (jediný) požadavek na zaplacení částky 500.000,- Kč, neboť není zjevné, v jakém rozsahu se požadovaná částka k jednotlivým nárokům vztahuje. To činí žalobu neurčitou, a bylo proto na soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k upřesnění žaloby ve směru rozlišení, jaké odškodnění ve vztahu k jednotlivým žalobním nárokům požaduje. Pokud tak soud prvního stupně neučinil a soud odvolací jeho pochybení nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Právní názor odvolacího soudu, že na žalobcovy nároky lze v plném rozsahu aplikovat zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., není správný.
Podle článku II. zákona č. 160/2006 Sb., který novelizoval s účinností od 27. 4. 2006 zákon č. 82/1998 Sb., se „odpovědnost podle tohoto zákona za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1, věty druhé a třetí, a §22 odst. 1, věty druhé a třetí, zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, [...] vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; v případě, že poškozený podal před nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto titulu v dané věci včasnou stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode dne účinnosti tohoto zákona.“
Z uvedeného je zřejmé, že zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., působí zpětně toliko ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené nesprávným úředním postupem, který spočívá v nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě. Nevztahuje se, jak správně uvedl soud prvního stupně, na odpovědnost za nemajetkovou újmu vzniklou z jiného důvodu přede dnem účinnosti zák. č. 160/2006 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, který je stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010).
Odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, je nepřiléhavý. Ústavní soud v bodu 36 odůvodnění nálezu uvádí:
Pro účely odškodnění proto nelze zcela izolovaně posuzovat vazbu a samotné trestní stíhání. Pokud se trestní stíhání ukázalo jako nedůvodné, byla nedůvodná také samotná vazba jako prostředek vedoucí k vyšetření údajné trestné činnosti. Jinak řečeno, ukáže-li se samotné trestní stíhání jako nedůvodné, platí tento závěr pro všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly. Je totiž třeba vycházet z toho, že nebýt vlastního trestního stíhání, nebyl by jednotlivec podroben povinnosti snášet jednotlivé procesní úkony či uplatnění omezovacích institutů, včetně výkonu samotné vazby.
Tuto úvahu nelze vykládat jinak, než že v trestním řízení, které se ukázalo být nezákonným, jsou nezákonné veškeré úkony, včetně vzetí obviněného do vazby. Nelze z ní však dovodit, jak to učinil odvolací soud, že by nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s různými skutečnostmi v průběhu trestního stíhání, byl nárokem jediným.
Správná není ani úvaha odvolacího soudu o tom, že je pro posouzení žalobcových nároků podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., z hlediska jeho časové působnosti, rozhodující, kdy došlo k vydání zprošťujícího rozsudku v trestním řízení. Zprošťující trestní rozsudek, stejně jako usnesení o zastavení trestního stíhání, samy o sobě újmu poškozenému nepůsobí, a nelze je tedy vnímat jako skutečnosti nárok na náhradu nemajetkové újmy zakládající, které jsou, jak je níže uvedeno, pro posouzení časové působnosti zák. č. 160/2006 Sb., podstatné. Jsou toliko podmínkou pro to, aby mohl být poškozenému nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé vazbou nebo trestním stíháním přiznán (srov. §9 odst. 1 OdpŠk).
Nejvyššímu soudu je znám závěr nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, kde Ústavní soud k aplikovatelnosti zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., na odpovědnost státu za nezákonné omezení způsobilosti k právním úkonům stěžovatele rozsudkem vydaným dne 19. 4. 2000, v řízení kompenzačním zahájeném po účinnosti zák. č. 160/2006 Sb. uvedl (body 30 a 31 odůvodnění):
... při posouzení takového nároku je třeba obdobně vycházet ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 18/01. Tímto rozhodnutím bylo zrušeno ust. §31 zák. č. 82/1998 Sb., ve znění tehdejších předpisů, z důvodu neodůvodněné nerovnosti v přístupu k jednotlivým poškozeným. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvádí Ústavní soud, že „ústavní princip rovnosti zakotvený v čl. 1 Listiny, dle něhož jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i právech, a komplementárně vyjádřený článkem 3 Listiny, jakožto princip zákazu diskriminace v přiznaných základních právech, interpretuje Ústavní soud ve své judikatuře z dvojího pohledu (např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/93, sp. zn. Pl. ÚS 36/93, sp. zn. Pl. ÚS 5/95, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, sp. zn. Pl. ÚS 33/96, Pl. 9/99 ad.). První je dán požadavkem vyloučení libovůle v postupu zákonodárce při odlišování skupin subjektů a jejich práv, druhý pak požadavkem ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování, tj. nepřípustnosti dotčení některého ze základních práv a svobod odlišováním subjektů a práv ze strany zákonodárce. V naznačeném směru Ústavní soud neshledal žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k jednotlivým skupinám poškozených tak, jak jsou shora popsány. Zákonodárce také postup zakládající uvedenou nerovnost ničím nezdůvodnil. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadené ustanovení ve svých důsledcích vyvolává neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, kterým byla způsobena škoda při výkonu veřejné moci. Z postulátu rovnosti sice nevyplývá požadavek obecné rovnosti každého s každým, plyne z něj však požadavek, aby právo bezdůvodně nezvýhodňovalo ani neznevýhodňovalo jedny před druhými.“ V daném případě je nesporné, že požadavek poskytnutí stejných práv za stejných podmínek bez neodůvodněných rozdílů dikcí čl. II zák. 106/2006 Sb. respektován není, neboť zákonodárce bez v ústavní rovině akceptovatelných důvodů [resp. bez jakéhokoli odůvodnění (z důvodové zprávy k čl. II zák. č. 106/2006 Sb.: „Přechodné ustanovení umožní v určitém rozsahu aplikaci nových ustanovení na případy, které vznikly před nabytím účinnosti tohoto zákona, čímž se otevře možnost jejich případnému vyřešení před českými orgány a na základě českého právního řádu bez toho, aniž by je musel vyřizovat Evropský soud pro lidská práva.)] znevýhodnil ty subjekty, kterým vznikla imateriální újma nezákonným rozhodnutím, před těmi, jimž vznikla imateriální újma nesprávným úředním postupem.
Nelze proto z ústavního hlediska aprobovat postup těch okresních soudů, které v řízení o poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 106/2006 Sb., za splnění podmínek stanovených v ust. §14 odst. 3 a v ust. §15 odst. 2 tohoto zákona, předkládají věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti vrchním soudům s odůvodněním, že se jedná o nárok vyplývající z ochrany osobnosti a věcně příslušné tak mají být krajské soudy. Takto uplatněný nárok u soudu však vyplývá z objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a čerpá odůvodnění přímo z čl. 36 odst. 3 Listiny. Fakt, že nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem bylo zasaženo do osobnostních práv jedince, je nutno považovat za kritérium potřebné pro stanovení výše přiměřené náhrady za vzniklou imateriální újmu (věta druhá ust. §31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).
Tím se podle názoru Nejvyššího soudu Ústavní soud odklonil od své dřívější judikatury, kdy v nálezu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, ohledně možnosti náhrady imateriální újmy způsobené později zrušeným trestním rozsudkem, vydaným dne 15. 8. 1994, kterým byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody na 14 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 let, uvedl:
... lze přisvědčit obecným soudům v tom směru, že v době vzniku tvrzeného nároku a v době rozhodování obecných soudů nebylo možné tento nárok právně opřít o zákon č. 82/1998 Sb., resp. zákon č. 58/1969 Sb. Na tom nemohla nic změnit ani novela zákona č. 82/1998 Sb., která umožnila domáhat se náhrady škody i za nemateriální újmu a na jejíž aplikaci se odvolává v doplnění ústavní stížnosti stěžovatel, neboť tato novela, která působí pro futuro (s výjimkou uvedenou v přechodném ustanovení v čl. II zákona č. 160/2006 Sb.), se nemůže vztahovat na postavení stěžovatele zpětně.
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 795/08, má Nejvyšší soud za to, že rozhodující pro zpětnou aplikaci zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., má být podle Ústavního soudu okamžik podání žaloby na odškodnění újmy v tom směru, že zpětná aplikace daného předpisu je přípustná tam, kde je kompenzační žaloba podána po nabytí účinnosti zák. č. 160/2006 Sb.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že závěry nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 1191/08 byly Ústavním soudem zopakovány v nálezu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08, z jehož odůvodnění však není zřejmé, na jakou skutkovou situaci se z hlediska časového vztahuje a z důvodů dále uvedených jej proto Nejvyšší soud nevnímá jako potvrzení názoru v dříve uvedeném nálezu vyjádřeného.
Konfrontován s uvedeným rozporem v judikatuře Ústavního soudu, při vědomí závaznosti nálezů Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy a vědom si své role při sjednocování judikatury obecných soudů ve smyslu §14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přiklonil se Nejvyšší soud k řešení časové působnosti zák. č. 160/2006 Sb., které bylo přijato Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05.
K řešení plynoucímu z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, který dovodil zpětnou účinnost daného zákona ve vztahu ke všem skutečnostem, k nimž došlo přede dnem jeho účinnosti, se Nejvyšší soud nepřiklonil z dále popsaných důvodů.
Nejvyšší soud předně zastává názor, že časová působnost zák. č. 160/2006 Sb. nemůže být závislá na tom, kdy se poškozený začne domáhat svého nároku u soudu. Podání žaloby či provedení jiného procesního úkonu ze strany účastníka občanskoprávního soudního řízení je určující z hlediska časové působnosti zpravidla jen ve vztahu k normám procesního práva, nikoli práva hmotného, nestanoví-li hmotněprávní úprava jinak.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1191/08 odkazuje na nález svého pléna ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01, kterým byl zrušen §31 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 120/2001 Sb., omezující nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody pouze na situace, kdy rozhodnutím vznikla škoda a kdy náhrada nákladů již nebyla přiznána podle procesních předpisů. Důvodem pro derogační rozhodnutí bylo, že dané ustanovení stanoví
... (r)ozdílně ... podmínky, za nichž lze vynaložené náklady řízení podle zákona odškodnit, když v poměru k poškozeným nesprávným úředním postupem stanoví jako podmínku jedinou příčinnou souvislost mezi vynaložením nákladů řízení a uvedeným postupem (odst. 2 - §31 – pozn. Nejvyššího soudu ), zatímco v poměru k těm subjektům, které byly poškozeny nezákonným rozhodnutím (kromě podmínky, že náklady řízení již nebyly přiznány podle procesních předpisů, která jak bude dále uvedeno, je akceptovatelná), podmiňuje dále odškodnění vynaložených nákladů existencí škody rozhodnutím vzniklé. Řečeno slovy důvodové zprávy "náklady řízení lze hradit v rámci náhrady škody způsobené rozhodnutím, nesmí však jít o škodu jedinou". Takto pak i samotné napadené ustanovení fakticky rozděluje ty subjekty, na které se vztahuje, jimž vznikla újma na majetku v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí do dvou kategorií. Jednu tvoří ti, jimž vznikla škoda, spočívající "pouze" ve vynaložených nákladech řízení, a druhou ti, jimž současně vznikla škoda další, přičemž jen tato posléze uvedená skupina má podle odst. 3 nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody (za předpokladu, že náhrada těchto nákladů nebyla přiznána podle procesních předpisů). Zákonodárce tak dle názoru Ústavního soudu činí rozdíly, které nemohou být zdůvodněny kvalifikovaným způsobem, neboť v obou případech dochází ke zmenšení majetku poškozeného, a jde tedy o škodu ve výše uvedeném smyslu, právo, na jejíž náhradu je zaručováno čl. 36 odst. 3 Listiny.
Zrušením daného ustanovení proto došlo k napravení nerovnosti mezi potenciálními poškozenými ve vztahu k jejich právu žádat po státu náhradu nákladů řízení jako součást náhrady škody, za níž stát odpovídá.
V případě přechodného ustanovení čl. II zák. č. 160/2006 Sb. sice byla také založena nerovnost mezi poškozenými, když ti, kteří utrpěli újmu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení, se mohou domáhat její náhrady i v případě, kdy původní řízení nebylo skončeno dříve než půl roku před účinností zák. č. 160/2006 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1269/2009), zatímco ti, jejichž újma vznikla v nepřiměřeně dlouhém řízení, k jehož skončení došlo více než půl roku před účinností zák. č. 160/2006 Sb., se odškodnění dané újmy podle tohoto zákona domáhat nemohou. Stejně tak se nemohou dovolávat odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu na základě uvedeného zákona ti, u nichž újma vznikla přede dnem jeho účinnosti. Danou nerovnost však nelze napravit derogací čl. II zák. č. 160/2006 Sb., neboť tou by bylo dosaženo pouze horšího postavení osob, na něž může úprava daného zákona zpětně dopadat.
Řečeno jinak, derogačním nálezem ve věci Pl. ÚS 18/01 Ústavní soud odstranil nerovnost mezi poškozenými tím, že zrušil omezující podmínku pro uplatnění nároku na náhradu škody proti státu, jinak založenou již existujícím právním předpisem, zatímco v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 1191/08 výkladem zakládá nárok na odškodnění těm osobám, u kterých nárok na odškodnění (z důvodu pozdější časové působnosti) žádný právní předpis nezakládá. Takový výklad přitom podle názoru Nejvyššího soudu nelze v rámci korektních metod právní interpretace řádně zdůvodnit.
Výše citované ust. čl. II zák. č. 160/2006 Sb., které je jeho jediným přechodným ustanovením, je ustanovením retroaktivním (majícím zpětnou účinnost). Zákaz retroaktivity právních předpisů jako součást právní jistoty je neoddělitelným znakem právního státu (srov. čl. 1 Ústavy a nález pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 25/1993). V případě čl. II zák. č. 160/2006 Sb. je retroaktivita přípustná jen proto, že směřuje vůči státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný pod č. 111/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jiné přechodné ustanovení pro aplikaci zák. č. 160/2006 Sb. neexistuje a jazykovým výkladem proto nelze dospět k závěru, že by se zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., měl vztahovat i na odpovědnost státu za újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími, ke které došlo přede dnem jeho účinnosti.
Z hlediska teleologické argumentace, při které je zkoumána vůle zákonodárce pro přijetí právní úpravy a její účel, je třeba přihlédnout zejm. k důvodové zprávě k zák. č. 160/2006 Sb., ve které se k čl. II zák. č. 160/2006 Sb. uvádí:
Přechodné ustanovení umožní v určitém rozsahu aplikaci nových ustanovení na případy, které vznikly před nabytím účinnosti tohoto zákona, čímž se otevře možnost jejich případnému vyřešení před českými orgány a na základě českého právního řád bez toho, aniž by je musel vyřizovat Evropský soud pro lidská práva.
Pokud tedy zákonodárce přistoupil k založení zpětné účinnosti zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., bylo to výlučně z toho důvodu, aby se problematika újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, k jejímuž vzniku došlo před účinností zák. č. 160/2006 Sb., řešila v rámci českého práva a Česká republika nebyla nadále vystavena možnému postihu ze strany Evropského soudu pro lidská práva pro porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Účel celkové úpravy zakotvené v zák. č. 160/2006 Sb. vyjádřil zákonodárce v důvodové zprávě tak, že si klade za cíl pokrytí nemajetkové újmy „ vyplývající z porušení práva, typicky práva na soudní řízení v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy ...) “. Vedle toho jí mělo být zajištěno dostatečné odškodnění za protiprávní zbavení svobody, zaručené v čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Konečně novelizace směřovala i k pokrytí odpovědnosti státu nebo územních samosprávných celků způsobenou jinak než nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (např. v důsledku opatření obecné povahy nebo uzavření veřejnoprávní smlouvy).
Vedle toho zákonodárce v důvodové zprávě výslovně připouští, že „ existují i některé další oblasti odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci, které zákon č. 82/1998 Sb. ve stávajícím znění neupravuje, ač jde o otázky více než aktuální. V souvislosti s členstvím v Evropské unii jde především o odpovědnost státu za škodu způsobenou porušením práva ES a dále o odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným právním předpisem a porušením povinnosti vydat právní předpis. Přestože jde v těchto případech o právní úpravu zásadního významu, neboť konstituuje (resp. měla by konstituovat) odpovědnost státu za škodu v neopominutelných oblastech výkonu veřejné moci, nebyla tato právní úprava do návrhu zákona zařazena. V současné době stále ještě probíhá analýza rozsahu této odpovědnosti, neboť se jedná o otázky značně nejednoznačné. ... Výše uvedené otázky tak budou řešeny až poté, co budou nalezena teoretická východiska těchto problémů. “
Z uvedeného je zřejmé, že vůlí zákonodárce nebylo založit odpovědnost státu za újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími nebo nesprávným úředním postupem v době před nabytím účinnosti zák. č. 160/2006 Sb. Přechodné ustanovené obsažené v čl. II zák. č. 160/2006 Sb. bylo přijato za tím účelem, aby i újma způsobená porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, chráněného čl. 6 odst. 1 Úmluvy, mohla být ve vymezených případech řešena prostředky českého práva, nikoli toliko prostřednictvím stížnosti podané k Evropskému soudu pro lidská práva, byť by k ní došlo v době před účinností zák. č. 160/2006 Sb.
Z toho plyne, že aplikovatelnost zák. č. 160/2006 Sb. na odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vzniklou v době před jeho účinností cestou teleologického výkladu zdůvodnit nelze.
Při stanovení časové působnosti zák. č. 160/2006 Sb. postupoval zákonodárce konzistentně s tím, kdy zák. č. 82/1998 Sb. nahrazoval předchozí právní úpravu obsaženou v zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, když účinnost zák. č. 82/1998 Sb. v jeho §36 omezil na odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona 82/1998 Sb., a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona 82/1998 Sb., a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídila dosavadními předpisy, tj. zák. č. 58/1969 Sb.
Konečně Nejvyšší soud vychází z toho, že v České republice je v rámci dělby moci vyčleněna zákonodárná pravomoc moci legislativní, nikoli moci soudní. Z požadavku vázanosti soudu (v osobách soudců podle čl. 95 odst. 1 Ústavy) při rozhodování zákonem plyne, že soud může dotvářet právo tam, kde to vyžaduje účel zákona a kde by racionální zákonodárce výslovnou úpravu poskytl, pokud by k tomu měl příležitost. Tentýž požadavek však znemožňuje soudu, aby vytvořil právo tam, kde pro to žádný zákonný podklad neexistuje, tj. tam, kde se argumentace teleologická ani vzdáleně nesetkává s jazykovým vyjádřením příslušné právní normy, jako je to z důvodu její absence (pro nemožnost jejího použití z hlediska časové působnosti) v posuzovaném případě.
Z uvedených důvodů se nemohl Nejvyšší soud přiklonit k řešení časové působnosti zák. č. 160/2006 Sb., jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, a setrval na tom, že v případě nezákonných rozhodnutí lze odpovědnost státu za újmu jimi způsobenou posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., pouze tehdy, došlo-li k vydání rozhodnutí za účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. počínaje 27. 4. 2006, popř. tehdy, byla-li sice tato rozhodnutí vydána před účinností zák. č. 160/2006 Sb., ale újma jimi byla způsobená až v době po jeho účinnosti.
Nejvyšší soud se však s nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 1191/08 a I. ÚS 904/08 ztotožňuje v tom, že počínaje účinností zák. č. 160/2006 Sb. v případech, které spadají do jeho časové působnosti, již není možné se domáhat odškodnění újmy, za kterou by odpovídal stát, a to majetkové i nemajetkové, jinak, než v režimu zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb.
Uvedené však neznamená, že by bez dalšího měly být nároky žalobce zamítnuty.
Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným vzetím do vazby, ke kterému došlo v době do 26. 4. 2006, nelze totiž přehlédnout, že ke dni omezení svobody žalobce (dnem 15. 6. 2005), byla Česká republika vázána čl. 5 odst. 5 Úmluvy, podle kterého „[k]aždý, kdo byl zatčen nebo zadržen v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.“ Jde přitom o ustanovení přímo použitelné, jež stanoví právní základ pro odškodnění majetkové i nemajetkové újmy způsobené nezákonným zbavením svobody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 136, svazek č. 42, str. 91 a nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 108, svazek č. 49, str. 567).
Čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy v obecné rovině vyžadují, aby zbavení svobody bylo materiálně a procesně v souladu s vnitrostátním právem, přičemž postačuje naplnění jednoho z šesti důvodů taxativně vyjmenovaných v čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Kromě důvodů, pro které může být jednotlivec zbaven svobody, obsahuje čl. 5 Úmluvy ve svých odst. 2 až 4 další procesní záruky, jež musí každé zbavení svobody nezbytně provázet. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva tak Nejvyšší soud konstatuje, že podmínkou aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, tj. úspěšnosti nároku na náhradu škody, je skutečnost, že ke zbavení svobody došlo v rozporu s čl. 5 odst. 1, 2, 3 nebo 4 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 26. 4. 1990, Wassink proti Nizozemí, stížnost č. 12535/86, odst. 38).
Z uvedeného plyne, že je-li shledáno porušení čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy, poskytuje se odškodnění přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy bez toho, aby bylo jakkoli omezováno národní úpravou odpovědnosti státu za způsobenou újmu, neboť ve smyslu čl. 10 Ústavy má Úmluva aplikační přednost před zákonem.
Specifickým případem je situace, kdy je národní úprava stran odpovědnosti státu za újmu (majetkovou i nemajetkovou) způsobenou poškozenému širší, než čl. 5 odst. 1 Úmluvy, kupříkladu, kdy se původně zákonné omezení svobody, viděno optikou národní úpravy, stává nezákonným až v důsledku specifického institutu národního práva. Takovou situaci je způsobilý založit např. §9 OdpŠk v případě, kdy se původně zákonná vazba, která nepředstavuje porušení čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy, stává nezákonnou až v důsledku zproštění obžaloby, čímž je založena odpovědnost státu za újmu obviněnému vykonanou vazbou způsobenou. Protože v takovém případě rozhodnutí o vazbě sdílí režim judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu v tom, že rozhodnutí o vazbě nemělo být vůbec vydáno, respektive je nezákonné (srov. výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90), nezbývá, než uzavřít, že rozhodnutím o vazbě došlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008).
Výjimkou jsou situace, kdy by podle českého práva nárok na odškodnění újmy způsobené nezákonnou vazbou nevznikl, a to v době před 27. 4. 2006 ani ve vztahu k majetkové újmě. Ty jsou vyjádřeny v §12 zák. č. 82/1998 Sb., podle kterého
1) Právo na náhradu škody nemá ten,
a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo
b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.
2) Právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud
a) v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu,
b) bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání,
c) výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání,
d) trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu.
Uvedené případy nezakládají odpovědnost státu za újmu způsobenou vazbou, a nejsou proto způsobilé ve světle národního práva ani založit nezákonnost vazby ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy.
K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné zopakovat, že praktický dopad nastíněných úvah se projeví toliko v možnosti žádat náhradu nemajetkové újmy způsobené vazbou ve vztahu k rozhodnutím o vzetí do vazby, která byla vydána před účinností zák. č. 160/2006 Sb. Bylo-li rozhodnutí o vzetí do vazby vydáno poté, co daný zákon nabyl účinnosti, bude namístě i v případě nemajetkové újmy způsobené vazbou v situaci, kdy následně došlo k zastavení trestního stíhání, zproštění obžaloby nebo postoupení věci jinému orgánu, postupovat podle úpravy obsažené v §9 a násl. OdpŠk.
Odvolací soud se nárokem žalobce na odškodnění nemajetkové újmy způsobené vazbou ve smyslu výše uvedených úvah nezabýval, a jeho posouzení daného nároku žalobce je proto neúplné a tudíž nesprávné.
Ve vztahu k nároku na odškodnění nemajetkové újmy žalobce způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby, se úvaha o přímé aplikovatelnosti čl. 5 odst. 5 Úmluvy neprosadí, neboť samotným trestním stíháním nedošlo k omezení jeho osobní svobody.
Čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) stanoví, že „[k]aždý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem“, přičemž čl. 36 odst. 4 Listiny odkazuje v podmínkách a podrobnostech na zákon. Tím byl v rozhodné době, tj. ke dni vydání rozhodnutí o zahájení trestního stíhání proti žalobci dne 15. 6. 2005 až do 25. 4. 2006, tj. dne předcházejícího nabytí účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., zákon č. 82/1998 Sb., ve znění před novelou provedenou zák. č. 160/2006 Sb., který však institut odškodnění nemajetkové újmy neznal a v době od 27. 4. 2006 jím byl zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., který již odpovědnost státu za nemajetkovou újmu zakládal (§1 odst. 3 OdpŠk).
Nejvyšší soud u této úvahy vychází z toho, že nemajetková újma způsobená žalobci zahájením trestního stíhání proti němu, byla újmou trvající po celou dobu trestního stíhání. Vyžaduje-li pak cit. čl. 36 odst. 3 Listiny, aby byla škoda, za niž odpovídá stát, nahrazena každému, za podmínek stanovených zákonem, je třeba příslušný zákon vykládat způsobem, který naplnění daného ústavního požadavku umožní. Došlo-li tedy ke vzniku újmy v době, kdy již zák. č. 82/1998 Sb. zakládal nárok na náhradu nemajetkové újmy, je třeba odpovědnost státu za tuto újmu posoudit podle daného znění zák. č. 82/1998 Sb., byť by nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, od něhož se odpovědnost státu odvíjí, bylo vydáno před účinností zák. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb. Opačný výklad by vedl k tomu, že samotné vydání rozhodnutí, od něhož se odvozuje odpovědnost státu za způsobenou újmu, před účinností zák. č. 160/2006 Sb., by znemožnilo odškodnit v režimu zák. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., újmou vzniklou (např. i v důsledku vazebního stíhání) po nabytí účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., čímž by nebyl naplněn ústavní požadavek čl. 36 odst. 3 Listiny.
Pro úplnost je třeba dodat, že před účinností zák. č. 160/2006 Sb. nebyl možný výklad čl. 36 odst. 3 Listiny v pojmu škoda takový, aby daný pojem zahrnoval rovněž nemajetkovou újmu, a to vzhledem k odlišnému obsahu daných pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04, publikovaný pod č. 98 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, a vyhlášený pod č. 265/2005 Sb.).
Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci trestním stíháním v době od účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. od 27. 4. 2006, do vydání zprošťujícího rozsudku, je třeba posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb. Protože tak odvolací soud neučinil, resp. posoudil podle daného zákona i nárok žalobce na odškodnění nemajetkové újmy vzniklý v době před účinností zák. č. 160/2006 Sb., je jeho právní posouzení nároku žalobce v dané části nesprávné.
Jakkoli je Nejvyšší soud přesvědčen o tom, že čl. 36 odst. 3 Listiny není přímo aplikovatelným a v důsledku toho je věcí zákonodárce, v jakém rozsahu, vymezeném v zákoně předvídaném v čl. 36 odst. 4 Listiny, se rozhodne náhradu škody, majetkové i nemajetkové, za níž odpovídá stát, poskytnout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006), cítí se být ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, v tom, že daný nárok vzniklý v době před účinností zák. č. 160/2006 Sb., bylo možno odškodnit cestou ochrany osobnosti.
Podle §9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku.
S ohledem na cit. §9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. bylo na soudu prvního stupně, aby po případném odstranění vady žaloby (viz výše) vyloučil z důvodu své věcné nepříslušnosti část nároku, týkající se odškodnění žalobce za nezákonné trestní stíhání v době před 27. 4. 2006 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 70/2009) k samostatnému řízení postupem podle §112 odst. 2 o. s. ř. a následně ohledně vyloučeného nároku postupoval podle §104a odst. 2 o. s. ř. a věc po vyjádření účastníků předložil svému nadřízenému vrchnímu soudu k rozhodnutí o tom, které soudy jsou věcně příslušné o něm rozhodnout. Pokud tak soud prvního stupně neučinil, bylo na odvolacím soudu, aby pro daný nedostatek podmínek řízení rozsudek soudu prvního stupně podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil.
K uvedenému Nejvyšší soud podotýká, že nemohl v otázce věcné příslušnosti k projednání nároků žalobce rozhodnout sám postupem podle §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř., neboť dosud nedošlo k odstranění vad žaloby a příp. vyloučení nároku, u něhož není věcná příslušnost soudu prvního stupně dána, k samostatnému rozhodnutí.
Věcně příslušný soud rozhodující o nároku žalobce v rámci řízení o ochranu osobnosti pak při svém rozhodování přihlédne k tomu, že je daným postupem suplována absence zákonné úpravy odškodnění nemajetkové újmy, za kterou odpovídá stát, jež by v případě, pokud by nárok spadal do časové působnosti zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., byl posuzován podle §31a odst. 2 tohoto zákona.
Skutečnost, že odvolací soud rozhodl o dvou různých nárocích žalobce, aniž by bylo patrno, v jaké výši je shledal po právu, neumožňuje dovolacímu soudu, aby se vyjádřil k námitce dovolatelky stran nepřiměřené výše přiznaného odškodnění.
Jelikož je ze shora uvedených důvodů právní posouzení žalovaného nároku odvolacím soudem nesprávné, když zároveň řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval dovolací soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podlé téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu