ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.2843.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 2843/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Spolku pro chemickou a hutní výrobu, a. s. se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 86, identifikační číslo 00011789, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, proti žalovaným 1) J. V. SERVICE, v. o. s. se sídlem v Ústí nad Labem, Solvayova 4, identifikační číslo 44222351, 2) R. J. a 3) J. V. , zastoupeným Karlem Hůzlem, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Velké náměstí 143, o zaplacení částky 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 C 12/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. února 2009, č. j. 10 Co 844/2007-359, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 5. března 2009, č. j. 10 Co 844/2007-375, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. března 2005, č. j. 15 C 12/97-131, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 1,000.000,- Kč v případě žalované s 3% úrokem z prodlení od 25. 1. 1994 do zaplacení a v případě zbývajících žalovaných s 16% úrokem z prodlení od 28. 2. 2003 do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého jedním ze žalovaných zaniká povinnost plnění ostatních žalovaných (výrok I.). Žalobu o zaplacení „zbytku“ úroku z prodlení, požadovaného žalobkyní po všech žalovaných ve výši 16% z částky 1,000.000,- Kč od 25. 1. 1994 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání všech účastníků řízení rozsudkem ze dne 12. února 2009, č. j. 10 Co 844/2007-359, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o zaplacení částky 1,000.000,- Kč, ve zbývající části tohoto výroku a v zamítavém výroku jej „změnil“ tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni 3% úrok z prodlení z částky 100.000,- Kč od 25. 1. 1994 do 14. 7. 1994, 16% úrok z prodlení z téže částky od 15. 7. 1994 do zaplacení, 3% úrok z prodlení z částky 900.000,- Kč od 15. 3. 1994 do 14. 7. 1994 a 16% úrok z prodlení z částky 900.000,- Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost ostatních žalovaných. Současně zrušil výrok o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž mu uložil, aby rozhodl o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 900.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. 8. 1994.
Doplňujícím rozsudkem ze dne 5. března 2009, č. j. 10 Co 844/2007-375, odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 3% úrok z prodlení z částky 900.000,- Kč od 25. 1. 1994 do 2. 3. 1994 a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně úroků z prodlení „z jistiny“ za období od 25. 1. 1994 do 14. 7. 1994.
Proti rozsudkům odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání, v němž uplatňují jak dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen („o. s. ř.“), tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení, se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Odvolací soud dílem změnil a dílem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Obsahově jej potvrdil ve výrocích, jimiž byla všem žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1,000.000,- Kč, bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 3% úrok z prodlení z částky 100.000,- Kč od 25. 1. 1994 do zaplacení, z částky 900.000,- Kč od 25. 1. 1994 do 2. 3. 1994, z částky 900.000,- Kč od 15. 3. 1994 do 14. 7. 1994 a o povinnosti žalovaných 2 a 3 zaplatit žalobkyni 16% úrok z prodlení z částky 1,000.000,- Kč od 28. 2. 2003 do zaplacení; změnil jej jen v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 13% úrok z prodlení z částky 900.000,- Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení a povinnosti žalovaných 2 a 3 zaplatit žalobkyni 3% úrok z prodlení z částky 100.000,- Kč od 25. 1. 1994 do 14. 7. 1994 a 16% úrok z prodlení od 15. 7. 1994 do 27. 2. 2003. Pro posouzení, zda jde obsahově o měnící nebo potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, totiž není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o. s. ř. Rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (pro posouzení přípustnosti dovolání je podstatné pouze porovnání obsahu obou rozhodnutí); významným proto není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/99).
Posuzováno výlučně podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.), žalovaní prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů nebrojí proti závěrům, na nichž je založeno měnící rozhodnutí odvolacího soudu o úrocích z prodlení. Jejich dovolání tak směřuje výhradně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a může být proto přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud (s výjimkami v něm uvedenými) je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahové konkretizace.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1]. Pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen ty právní otázky, jejichž posouzení dovolatel zpochybnil.
Bez významu jsou výhrady žalovaných, obsáhle popsané v bodu IV. dovolání, zejména že zaplatili žalobkyni částku 1,900.000,- Kč v hotovosti dne 25. 5. 1994 k rukám jejího zaměstnance p. J. v jeho kanceláři, že odvolací soud chybně přihlédl k listině ze dne 27. 2. 1995 vyhotovené Ing. P. H., že fakturační podklad č. 9/94 nebyl vystaven dne 27. 4. 1994 ale dne 24. 5. 1994, že odvolací soud pominul výpověď svědkyně J. K., že o úmyslu předání peněz v hotovosti informovali žalobkyni telefonicky prostřednictvím p. J. Totéž platí i o výhradách vůči obsahu faktury č. 201/9407218 ze dne 25. 5. 1994, vůči zjištění, k jakým účelům sloužila, ke způsobu, jakým byla žalované doručena, a že nebyly provedeny navržené důkazy ke shora uvedeným sporným skutečnostem. Podstatou těchto dovolacích námitek, jimiž žalovaní oproti odvolacímu soudu prosazují názor, že v řízení prokázali zaplacení celé kupní ceny, jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).
Výtka, že žalovaným ani vedlejšímu účastníku Ing. J. S. nebylo doručeno usnesení o nepřipuštění vedlejšího účastenství, představuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a postrádá potřebný judikatorní přesah (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. května 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 9. července 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09).
Námitkou, že postupem odvolacího soudu došlo k odnětí možnosti jednat před soudem, neboť přes omluvu žalovaných i jejich právního zástupce z účasti u jednání dne 12. 2. 2009 soud ve věci jednal a rozhodl, uplatnili dovolatelé zmatečnost podle §229 odst. 3 o. s. ř. Pomíjejí přitom, že ke zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě takové vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm.c) o. s. ř. nezakládají. K posouzení jejich důvodnosti slouží žaloby pro zmatečnost (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/2003).
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. prosazují dovolatelé názor, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem posoudil otázku promlčení práva žalobkyně na zaplacení sporné částky.
Již v usnesení ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod označením C 103/2, Nejvyšší soud zaujal názor, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti. Se zřetelem k tomu, že společníci veřejné obchodní společnosti ručí (ze zákona) za závazky společnosti veškerým svým majetkem společně a nerozdílně, a právo věřitele (rozuměj žalobkyně) vůči těmto ručitelům se nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi (tj. žalované) v situaci, kdy podáním žaloby (17. 10. 1994) došlo ke stavení promlčecí doby práva žalobkyně na zaplacení sporné částky proti žalované, je nerozhodné, že návrh na přistoupení žalovaných 2 a 3 do řízení byl podán až dne 15. 6. 1999 (usnesení o tom bylo vydáno soudem prvního stupně dne 3. 2. 2003 pod č. j. 15 C 12/97-98). Rozhodnutí odvolacího soudu založené na závěru o nepromlčení práva žalobkyně vůči žalovaným 2 a 3 hmotnému právu neodporuje a dovolací argumentace žalovaných tak nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (srovnej výslovné znění §86 věty druhé, §310 a §312 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku).
Nemůže být otázkou zásadního právního významu posouzení, zda faktura obsahující údaj „placeno hotově“ je kvitancí (potvrzením o splnění dluhu) v situaci, kdy je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že žalovaní neprokázali (jinými důkazy) splnění dluhu poté, co žalobkyně zpochybnila správnost listiny, ze které dovozovali, že žalovaná svůj dluh splnila v hotovosti. Otázku rozložení důkazního břemene odvolací soud v té souvislosti posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, a ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004) i s tím, jak je tato otázka pojímána v odborné literatuře (srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 618 s.).
Dovolatelé se mýlí, mají-li zato, že Ing. J. S. je vedlejším účastníkem dovolacího řízení, neboť mimo to, že odvolací soud jeho vedlejší účastenství usnesením ze dne 12. února 2009, č. j. 10 Co 844/2007-355, nepřipustil, sám do dovolacího řízení svým oznámením nevstoupil a ani nebyl žalovanými ke vstupu vyzván; jeho účast – i kdyby o ní nebylo shora citovaným usnesením rozhodnuto – by skončila pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolacímu soudu nezbylo než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle 243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. listopadu 2011
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu