ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.1003.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 1003/2011-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2011 o dovolání obviněného D. Č. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 8 To 95/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 11/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 51 T 11/2009, byl obviněný D. Č. uznán vinným dvojnásobným trestným činem vraždy jednak s právní kvalifikací podle §219 odst. 1, 2 písm. h) zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), a jednak s právní kvalifikací podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák., jichž se dopustil jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. společně s obviněným R. P. a dále trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. Uvedených trestných činů se obviněný podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že:
1) dne 1. 9. 2008 v době kolem 17.30 hodin přijeli společně s R. P., jehož trestní stíhání bylo z důvodu úmrtí pravomocně zastaveno usnesením státního zástupce ze dne 16. 3. 2009 podle §172 odst. 1 písm. d) a §11 odst. 1 písm. e) tr. ř., na vedlejší silnici nedaleko benzínové čerpací stanice Ö. v P., okres T., automobilem R. P. zn. Daewo červené barvy a čekali po vzájemné domluvě na opatření majetkového prospěchu na příjezd osobního vozidla zn. Audi A6, stříbrné barvy, řízeného K. D., jehož pod záminkou získání vody do chladiče zastavil R. P. a nelegálně drženou střelnou zbraní zn. ČZ 75B ráže 9 mm Luger, usmrtil jednou ranou do oblasti levého spánku, když obviněný D. Č. z předchozích dnů věděl o snaze R. P. opatřit si střelné náboje a o držení střelné zbraně se dozvěděl nejpozději na místě; poté společně přemístili tělo poškozeného na sedadlo spolujezdce, oběma vozidly odjeli na nedalekou lesní cestu, kde tělo poškozeného přemístili na zadní sedadlo, obviněný dle pokynu R. P. odjel zaparkovat jeho automobil na parkoviště v P., N. K., po příjezdu R. P. k němu přisedl do vozidla zn. Audi a dále společně jezdili po různých místech v T. a okolí, poškozenému odcizili mobilní telefon zn. Vodafone, a hodinky zn. Festina v hodnotě 7.036,- Kč a jeho tělo ukryli v lesním revíru B. na okrese L.; ke škodě společnosti IMOLA, s.r.o., T. odcizili z vozidla zn. Audi v hodnotě 550.000,- Kč DVD zn. PKG-2000P, monitor k DVD s úhlopříčkou 17 cm, navigaci zn. Navigation plus v hodnotě 27.098,- Kč a automobil potopili do vodní nádrže V. mezi obcemi H. a L. na okrese T., čímž došlo ke zničení kožené aktovky poškozeného K. D. v hodnotě 2.240,- Kč; a odcizené věci následně nabízeli k prodeji dalším osobám (trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák.),
2) v době od večerních hodin dne 2. 9. 2008 do 3. 9. 2008 v T. převzal od R. P., žvýkačky zn. Orbit a mobilní telefon zn. Siemens C70 a dále pomáhal R. P. při prodeji nejméně počítače zn. AC včetně příslušenství a notebooku zn. Sony stříbrné barvy včetně příslušenství, ačkoliv věděl, že se jedná o věci, které si R. P. opatřil po jejich rozchodu v Ú. n. L. kolem 15.00 hodin nejméně trestným činem loupeže se zbraní (trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák.),
3) obviněný D. Č. jako řidič a R. P., po vzájemné dohodě na získání majetkového prospěchu i za použití zbraně R. P., kolem 08.30 hodin, dne 3. 9. 2008, přijeli do Ch. a okolí osobním vozidlem značky Daewo červené barvy, kde až do odpoledních hodin tipovali vhodný objekt pro získání majetkového prospěchu a jako takový určil R. P. hernu L. V. v ulici Š. v Ch., a vyslal kolem 16.30 hodin D. Č. pro automobil, což neodmítl, a R. P. sám nelegálně opatřenou a přechovávanou střelnou zbraní zn. ČZ 75B ráže 9 mm Luger, kterou za jeho přítomnosti dne 1. 9. 2008 použil, v době do 17.00 hodin zasáhl střelou do hlavy obsluhujícího herny D. V. T., čímž mu způsobil průstřel hlavy a mozku a poškozený tomuto zranění na místě podlehl; následně z pokladny odcizil nejméně mince v hodnotě 1.335,- Kč a 7 Euro, dále z herny odcizil DVD nezjištěné značky, digitální satelit zn. Smart, kameru zn. High Resolution, porcelánovou sošku, mobilní telefon zn. Nokia 6230 v celkové hodnotě 2.426,- Kč a dále cigarety, alkohol a cukrovinky nezjištěné hodnoty, vše ke škodě majitele herny D. V. K., z důvodu zakrytí svého jednání v herně založil požár s následnou škodou na objektu a kolem 19:00 hodin hernu zadním vchodem opustil; a obžalovaný D. Č. po vyhledání automobilu v přesně nezjištěnou dobu z obavy z trestního postihu z města odjel (trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák.).
Za projednávané trestné činy a dále za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 23 T 114/2009, byl obviněný D. Č. odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. a §29 odst. 1, 2 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 19 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 23 T 114/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o ochranném opatření podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a byla zabrána samonabíjecí pistole zn. ČZ 75B ráže 9 mm Luger, která byla uložena do úschovy na PČR Krajské ředitelství Policie Severočeského kraje, oddělení služby pro zbraně a bezpečnostní materiál L., C. Předmětným rozsudkem bylo dálo rozhodnuto o náhradách škod, a to podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1 tr. ř. i §229 odst. 2 tr. ř.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 51 T 11/2009, podali odvolání jak státní zástupce, tak obviněný D. Č. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 8 To 95/2010, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Následně podal obviněný D. Č. prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 8 To 95/2010, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný namítl nesprávnost skutkových zjištění, na nichž byl vystavěn výrok o vině v bodu 3) rozsudku soudu I. stupně. Poukázal přitom na to, že skutková zjištění se opírají o nepoužitelný důkaz, kterým je výpověď spoluobviněného R. P. Rozhodující zjištění o spolupachatelství byla tak dle jeho názoru vybudována na nezákonně provedeném důkazu. Dále obviněný uvedl, že výslech dříve spoluobviněného, nyní již zemřelého, R. P. byl proveden nekontradiktorním způsobem tak, že obviněný D. Č. ani jeho obhájce neměli možnost u výslechu intervenovat a klást mu otázky. Výslech tohoto obviněného byl opakovaně proveden dne 5. 9. 2008 na oddělení ARO v Nemocnici v Ch. a další možnost k provedení výslechu spoluobviněného R. P. se již nenaskytla, neboť ten dne 8. 9. 2008 v Nemocnici v Ch. zemřel. Za takového stavu podle mínění obviněného nebyly splněny podmínky ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., aby výpověď spoluobviněného R. P. mohla být v hlavním líčení provedena jako důkaz. V době, kdy byl výslech spoluobviněného R. P. proveden, mu ještě nebylo sděleno obvinění a neměl obhájce. Přečtená výpověď spoluobviněného R. P. je přitom rozhodujícím důkazem o spolupachatelství dovolatele na vraždě u skutku označeného ve výroku odsuzujícího rozsudku pod bodem 3). Pokud by nebylo přihlédnuto k obsahu této výpovědi, nebylo by možné dospět k závěru, že obviněný D. Č. byl spolupachatelem předmětné vraždy, neboť žádným jiným důkazem nebyla vyloučena jeho obhajoba, že když se od spoluobviněného R. P. dozvěděl, že „udělá hernu“, že se na tom nechtěl podílet, z místa činu odjel a při skutku samotném ani po něm již žádnou pomoc či součinnost R. P. neposkytl.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že obviněný v dovolání neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění neznamenala naplnění zákonných znaků trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák., jehož se dopustil jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněný vytkl porušení ustanovení trestního řádu tedy procesního práva, ačkoliv dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. záleží v porušení trestního zákona tedy práva hmotného. Dle názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ve výroku o vině pod bodem 3), kdy obviněný D. Č. byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák., jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., ve světle provedených důkazů může obstát. Krajský soud v Ústí nad Labem své úvahy vedoucí k závěru o vině obviněného D. Č. logicky vysvětlil, nedopustil se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Vrchní soud v Praze rozhodl rovněž správně, pokud odvolání obviněného D. Č. proti tomuto rozsudku jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl, byť výslovně nekonstatoval vadu řízení, k níž v trestní věci obviněného D. Č. došlo. Tato vada však nemá vliv na zákonnost učiněných rozhodnutí. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Z podaného dovolání je zřejmé, že obviněný napadá výhradně výrok o vině trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák., jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. /tj. jednání uvedené pod bodem 3) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně/.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný D. Č. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obviněný v dovolání pouze zpochybnil skutková zjištění, z nichž byla odvozena míra jeho účasti na spáchaném skutku, a to zejména tvrzením, že výpověď spoluobviněného R. P. nelze použít jako důkaz v hlavním líčení. Danou námitku je však nutno považovat za námitku skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pro úplnost je třeba dodat, že dle názoru Nejvyššího soudu České republiky soudy prvního i druhého stupně rozhodující ve věci dospěly ke správnému závěru, že obviněný D. Č. svým jednáním popsaným pod bodem 3) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák., jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák.
V průběhu trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný se dopustil vytýkaného jednání tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Zemřelý R. P. byl nepochybně dominantnějším pachatelem předmětných skutků, avšak obviněný D. Č. mu byl aktivně nápomocen. Z provedených důkazů je zřejmé, že při realizaci záměru dne 3. 9. 2008 v Ch. obviněný dovezl R. P. na místo činu a přislíbil mu další pomoc odvozem po činu, předtím s ním vytipovával vhodný objekt, věděl o předchozím použití střelné zbraně R. P. a věděl, že jmenovaný je ozbrojen a ochoten zbraň znovu použít. Obviněný tak po celou dobu s R. P. spolupracoval, o jeho záměru věděl. Je pravdou, že o konání výslechu R. P. v přípravném řízení nebyli vyrozuměni obviněný D. Č. ani jeho obhájce, avšak je třeba dodat, že daná situace vyplynula ze skutečnosti, že výslech R. P. byl proveden dne 5. 9. 2008 za účasti soudkyně a až z tohoto výslechu mohl být zjištěn případný spolupachatel – obviněný D. Č., takže obviněnému D. Č. bylo sděleno obvinění a ustanoven mu obhájce až dne 6. 9. 2008. Daný nedostatek nemohl být následně napraven, neboť R. P. dne 8. 9. 2008 v důsledku utrpěných zranění zemřel a jeho trestní stíhání bylo zastaveno. Mohlo tak dojít k porušení zásady kontradiktornosti dokazování zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozhodující soud prvního stupně výpověď R. P. u hlavního líčení přečetl podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Podle zmíněného ustanovení se protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona (trestního řádu) a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech.
Vzhledem k tomu, že se obviněný D. Č. ani jeho obhájce nemohl zúčastnit výpovědi spoluobviněného R. P. a klást mu otázky, je třeba pečlivě zhodnotit důkazní význam takto pořízené výpovědi, přičemž není pochyb o tom, že takto pořízený důkaz nemůže být jediným důkazem svědčícím o vině obviněného.
Obviněný D. Č. ve své výpovědi u hlavního líčení mimo jiné uvedl, že R. P. jej požádal o zavezení do Ch. kvůli práci, protože ho stále bolela ruka, v Ch. navštívili několik heren a mezi nimi i hernu, ve které je obsluhoval mladý V. Když R. P. dohrál, vyšli ven a P. obviněnému řekl, aby šel pro auto, že hernu „udělá“. Obviněný měl s autem přijet před hernu. Asi po půlhodině až hodině obviněný došel k autu, chvíli přemýšlel, co má udělat, poté se rozhodl, že P. ujede, nastartoval a odjel ještě za světla do T.
Jak již bylo uvedeno výše, R. P. byl před smrtí vyslechnut v NsP Ch. dne 5. 9. 2008, a to policejní komisařkou a soudkyní (viz č. l. 534-535, 737-741 spisu). Ve své výpovědi mimo jiné uvedl, že dne 3. 9. 2008 přijel do Ch. společně s kamarádem J. (H.), který řídil jeho auto, byli domluveni, že mu H. bude dělat „šoféra“. Dále uvedl, že H. věděl, že má „bouchačku“ a že ji v případě potřeby použije, že v herně byli s H. spolu, pak šli ven najít bližší parkoviště, což se nepodařilo, takže H. šel hledat takové parkoviště sám, on se poté vrátil do herny, kde sám zastřelil V. a hernu zapálil kvůli otiskům. Následně R. P. obviněného D. Č. ztotožnil jako osobu, kterou ve svých výpovědích uvedl jako osobu s přezdívkou H. (viz č. l. 550 spisu).
Vzhledem k popsaným výpovědím je zřejmé, že mezi výpověďmi obviněného a R. P. ohledně cesty do Ch. nejsou podstatné rozpory. Na tomto místě je však třeba přihlédnout k výpovědi svědka D. J., se kterým se obviněný setkal po svém návratu do T. v 01.00 hodin, když si potřeboval půjčit peníze na benzín. Tomuto svědkovi obviněný sdělil, že čekal na P., který ale nedorazil.
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky je tak třeba z hlediska právního posouzení skutku považovat za prokázané, a to zejména na základě výpovědi svědka D. J., že R. P. byl domluven s obviněným D. Č., že mu při cestě do Ch. s úmyslem páchat trestnou činnost bude dělat řidiče, a to za situace, kdy obviněný věděl (po předchozích zkušenostech), že R. P. je ozbrojen a že v případě potřeby zbraň použije. Navíc mobilní telefon obviněného D. Č. byl zachycen v danou dobu v blízkosti místa činu. Obviněný s R. P., i po předchozích zkušenostech, dále spolupracoval a přijal svoji úlohu v záměru R. P. páchat další trestnou činnost, čímž se na jeho jednání podílel jako spolupachatel, neboť jeho podíl na jednání R.P. značně převyšoval pouhé účastenství ve formě pomoci.
Závěr o vině obviněného tak nebyl učiněn pouze na podkladě jediného důkazu, a to výpovědi již zemřelého R. P., ale na základě logického a uzavřeného řetězce důkazů, které jednoznačně prokazují vinu obviněného. V daném případě se tedy nejedná o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud České republiky se proto ztotožnil s názorem soudů obou stupňů i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný D. Č. uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud České republiky vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.
Na základě výše specifikovaných skutečností je možno učinit závěr, že námitky vznesené obviněným nejsou podřaditelné pod uplatněné zákonné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a stojí mimo jejich rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonné dovolací důvody podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které je svým obsahem nenaplňují, nespadají pod ně a nijak jim neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného D. Č. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2011
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal