ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.620.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 620/2011-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2011 o dovolání obviněného P. T. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 5 To 466/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 53/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 1 T 53/2010, byl obviněný P. T. uznán vinným ze spáchání zločinu zbavení osobní svobody podle §170 tr. zákoníku a zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty uvedeného rozsudku dopustil tím, že v době od 9. 5. 2009 do 20. 5. 2009 v P., R., ve 4. patře, bytě číslo , pod záminkou pomoci s obstaráním pobytového víza a letenky do Ř. vlákal do svého bytu moldavskou státní příslušnici, poškozenou O. Z., v bytě ji uzamkl a nedovolil jí odejít, dále ve stejné době a ve stejném bytě ji nejméně v sedmi případech pod pohrůžkou fyzického násilí a samotným fyzickým násilím donutil k souložím, kterým předcházelo nucení k orálnímu sexu, když poškozenou chytil za vlasy a táhl ji silou ke svému rozkroku, což poškozená odmítala, a proto ji povalil na postel, silou jí roztáhl nohy a zasunul svůj ztopořený penis do pochvy, když do ní vyvrcholil, v noci z 19. 5. 2009 na 20. 5. 2009 se podařilo poškozené z mobilního telefonu pachatele, který zapomněl v pokoji, odeslat SMS zprávu svému příteli do F., který následně kontaktoval svého kamaráda v České republice, ten společně s dalšími osobami telefonicky donutil pachatele sdělením, že bude věc oznámena policii, poškozenou propustit.
Za uvedené jednání byl obviněný P. T. odsouzen podle §185 odst. 2 ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 1 T 53/2010, podali odvolání obviněný P. T. i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 a o podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 5 To 466/2010, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně podal obviněný P. T. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 5 To 466/2010, prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že dle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Dle obviněného se soudy prvního i druhého stupně nevypořádaly se všemi okolnostmi skutkových zjištění ani se všemi okolnostmi významnými pro spravedlivé rozhodnutí a vyvodily takové skutkové závěry, které nemají oporu v provedeném dokazování či jsou dokonce s provedeným dokazováním v přímém rozporu. Obviněný poukázal na skutečnost, že orgány činné v trestním řízení neprovedly jím navrhované důkazy, kterými by byla prokázána jeho nevina, tj. zejména nebyly zajištěny nahrávky z kamerových systémů umístěných v budově cizinecké policie v P. a u čerpacích stanic ani záznamy ze systému GPS, nebyl proveden výslech svědků v domě, kde obviněný v dané době bydlel, nebyly vzaty v úvahu přepisy hovorů z mobilního telefonu obviněného, také další svědci hovořící ve prospěch obviněného byli soudem znevěrohodněni. Navíc na základě odborných lékařských posouzení byl u poškozené zjištěn pouze drobný krevní výron o velikosti 1 x 2,5 cm, který mohl vzniknout nárazem na tupý předmět nebo pevným uchopením. Vzhledem k popsaným skutečnostem se obviněný domnívá, že měl být dané obžaloby zproštěn, proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky předmětná rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu zrušil a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 28. 4. 2011 (doručeno dne 4. 5. 2011) Nejvyššímu soudu České republiky sdělil, že se k věci vyjadřovat nebude a že ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný podal dovolání ze dvou dovolacích důvodů, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný P. T. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat jak výhrady obviněného ohledně hodnocení důkazů ze strany soudu a neprovedení jím navrhovaných důkazů, tak i tvrzení, že se vytýkaného jednání nedopustil. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán.
Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením.
Pro úplnost je třeba dodat, že dle názoru Nejvyššího soudu České republiky soudy prvního i druhého stupně rozhodující ve věci dospěly ke správnému závěru, že obviněný P. T. naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu zbavení osobní svobody podle §170 tr. zákoníku a zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
Podle ustanovení §170 tr. zákoníku se trestného činu zbavení osobní svobody dopustí ten, kdo jiného bez oprávnění uvězní nebo jiným způsobem zbaví osobní svobody. Objektem daného trestného činu je tedy osobní svoboda člověka ve smyslu jeho volného pohybu. Jedná se o úmyslný trestný čin, který musí zahrnovat také intenzitu zbavení osobní svobody poškozeného ve smyslu uvěznění nebo jiného obdobného zbavení osobní svobody. Uvěznění může být provedeno trvalým nebo dlouhodobým uzamčením do určité uzavřené místnosti nebo jiného prostoru za různým účelem (např. sexuálního zneužívání). Jiný způsob zbavení osobní svobody znamená trvalé nebo alespoň dlouhotrvající omezení osobní svobody, které se blíží uvěznění.
Podle ustanovení §185 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu znásilnění dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo ten, kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti. Podle ustanovení §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží.
V průběhu řízení bylo prokázáno, že obviněný se dopustil vytýkaného jednání tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný sice spáchání trestné činnosti popírá, avšak z předmětného jednání je bezpečně usvědčován výpovědí poškozené, ale i dalšími provedenými důkazy, které jsou s výpovědí poškozené v souladu, tj. výpověďmi svědků I. V., V. V. a G. S., vypracovanými znaleckými posudky, lékařskými zprávami, expertizami DNA, apod. Nejvyšší soud České republiky se ztotožnil se závěry nalézacího a odvolacího soudu v tom, že tvrzení obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil a že poškozená si vše vymyslela, je nutno považovat za nepravdivé, nevěrohodné a účelové, učiněné ve snaze vyloučit následky vlastní trestní odpovědnosti za žalované jednání. Dokazováním vyšlo najevo, že obviněný v podstatě zneužil obtížné situace mladé ženy moldavské státní příslušnosti (tj. její jazykové bariéry, dezorientace v cizí zemi, naivní důvěřivosti, nedostatku sebedůvěry v cizí zemi, apod.), která nebyla schopna projevit odpor proti jeho jednání i tehdy, když ji po delší dobu zanechával uzamčenou ve svém bytě, kde ji několikrát znásilnil. Jak správně uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, verze obviněného o jeho jedenáctidenním soužití s poškozenou a jeho údajném nezájmu o sex (poruch erekce) se jeví značně nevěrohodnou a ani objektivně nezapadá do nálezu stop DNA v kalhotkách poškozené. Naopak výpověď poškozené si v ničem neodporuje a nic ji nevyvrací, nebyla zjištěna žádná okolnost nasvědčující tomu, že by poškozená měla zájem obviněného křivě obvinit. V dané souvislosti je třeba rovněž poukázat na skutečnost, že obviněný byl za předchozí obdobné jednání již odsouzen, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 5 T 130/2002.
K námitkám obviněného, že orgány činné v trestním řízení neprovedly obhajobou navrhované důkazy, kterými by byla prokázána jeho nevina (tj. že nebyly zajištěny nahrávky z kamerových systémů umístěných v budově cizinecké policie v P. a u čerpacích stanic ani záznamy ze systému GPS, nebyl proveden výslech svědků v domě, kde obviněný v dané době bydlel, nebyly vzaty v úvahu přepisy hovorů z mobilního telefonu obviněného, také další svědci hovořící ve prospěch obviněného byli soudem znevěrohodněni), Nejvyšší soud České republiky uvádí, že uvedené námitky obviněný uplatnil již v průběhu trestního řízení a v podaném odvolání a zejména Městský soud v Praze jako soud odvolací se s nimi důsledně a přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, kde podrobně rozvedl, z jakých důvodů nebyly navrhované důkazy provedeny aniž by se jednalo o vadu řízení, proto lze v této části na rozhodnutí odvolacího soudu bez dalšího odkázat.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný P. T. uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud České republiky vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.
Na základě výše specifikovaných skutečností je možno učinit závěr, že námitky vznesené obviněným nejsou podřaditelné pod uplatněné zákonné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a stojí mimo jejich rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonné dovolací důvody podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které je svým obsahem nenaplňují, nespadají pod ně a nijak jim neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného P. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. června 2011
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal