ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.1451.2011.2
sp. zn. 5 Tdo 1451/2011 - 81
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 12. 2011 o dovolání obviněného J. N. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 5 To 18/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 19/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 5 To 18/2011, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 29 T 19/2009.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci přikazuje , aby věc obviněného J. N. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 29 T 19/2009, byl obviněný J. N. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), který spáchal tím, že v době od měsíce ledna do měsíce března 2006 a v době od měsíce května do měsíce července 2006 v O. a jinde, jako jednatel obchodní společnosti NESÉT, s. r. o., se sídlem Hálkova 2/1711, Olomouc (dále jen „NESÉT“), v rámci podnikatelské činnosti tohoto subjektu, prodával obchodní společnosti TRELUH, s. r. o., se sídlem Luhačovice, Lužné 597, motorovou naftu a benzín Natural 95, kdy jednotlivé dodávky fakturoval následujícími fakturami: ...........
a ačkoli obchodní společnost NESÉT byla od 4. 6. 2003 registrována jako plátce daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) a od 1. 1. 2006, vzhledem k výši obratu za předchozí kalendářní rok, byla povinna podávat daňové přiznání k této dani pravidelně po skončení měsíčního zdaňovacího období, přesto, že na základě konkretizovaných zdanitelných plnění daňovému subjektu NESÉT za měsíce leden až březen roku 2006 a měsíce květen až červenec 2006 podle §21 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, vznikla povinnost přiznat DPH na výstupu v celkové výši 5.949.745,- Kč, realizaci konkretizovaných zdanitelných plnění a vzniklou daňovou povinnost před správci daně, kterými byly Finanční úřad Ostrava II a později Finanční úřad v Olomouci, zatajil, za uvedená zdaňovací období, ve stanoveném termínu, záměrně nepodal jediné přiznání k DPH a daň nezaplatil, ačkoliv o takové povinnosti jistě věděl vzhledem k tomu, že funkci jednatele vykonával již od 20. 12. 1993, v předcházejících zdaňovacích obdobích daňová přiznání podával a dokonce sám, vlastním jménem, Finanční úřad Ostrava II v únoru 2006 písemně vyrozuměl o vzniku povinnosti podávat daňové přiznání k této dani pravidelně po skončení měsíčního zdaňovacího období, přičemž přiznání k DPH nepodal ani na základě následných výzev správce daně, který proto na základě §44 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, předpokládal nulovou daňovou povinnost daňového subjektu, čímž České republice zastoupené Finančním úřadem v Olomouci způsobil škodu v celkové výši 5.949.745,- Kč.
Za tento trestný čin byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci v oblasti podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, zprostředkování prací a služeb a nákup, prodej a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu s výjimkou provozování čerpacích stanic a výhradního nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv ve spotřebitelském balení do 50 kg na jeden kus balení v trvání 5 (pěti) roků.
Vrchní soud v Olomouci, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného J. N. a odvolání státního zástupce, rozhodl usnesením ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 5 To 18/2011, tak, že obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. N. prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Petra Konečného dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že důvody dovolání jsou dány v řízení předcházejícím napadenému usnesení a týkají se výroku o vině a trestu v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž se jedná o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný ve svém dovolání uvedl, že nesprávné hmotně právní posouzení skutku spatřuje především v tom, že odvolací soud se, stejně jako soud nalézací, řádně nevypořádal se subjektivní stránkou skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Dovolatel má za to, že závěry nalézacího soudu o tom, že se v daném případě mělo jednat o úmysl přímý, nejsou dostatečně podložené, když nalézací soud posuzoval subjektivní stránku pouze z hlediska složky vědění a odvolací soud jeho argumentaci pouze převzal. Zavinění ve formě úmyslu přímého vyžaduje kromě složky vědění i složku vůle, tedy že pachatel chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. Nalézací soud se však omezil pouze na výčet skutečností, které dovolatel prokazatelně věděl. Konstatování soudu, že dovolatel daňová přiznání v příslušných měsících roku 2006 nepodal záměrně, jsou neodůvodněná, a soud se jimi nijak podrobně nezabýval. Je nepochybné, že se v daném období stal nejen obětí podvodu, ale i vydírání vysoké intenzity, což potvrzují připojené trestní spisy a odsuzující rozsudky čtené u soudu prvního stupně. V situaci, kdy byl v březnu 2006 fyzicky napaden a kdy bylo vyhrožováno smrtí nejen jemu samému, ale i celé jeho rodině, je nepochybné, že všechny tyto události pro něj představovaly mimořádnou psychickou i fyzickou zátěž. V období od 4. 4. do 8. 5. 2006 pak byl v pracovní neschopnosti, nicméně určité zdravotní i psychické problémy u něj přetrvávají až do dnešní doby. S přihlédnutím k tomu, že sám v únoru 2006 písemně informoval finanční úřad o tom, že se stal měsíčním plátcem DPH, kdy jej následně informoval o trestné činnosti proti své osobě, což bohužel zpětně neoprávněně pokládal za jakousi žádost o odklad přiznání k DPH, má dovolatel za to, že s ohledem na toto jeho jednání nelze učinit závěr o záměrném nepodání daňových přiznání. Z jeho strany se tak mohlo jednat pouze o vědomou nedbalost, když věděl, že jeho zákonnou povinností je daňová přiznání podat, nicméně bez přiměřených důvodů a s ohledem na závažné problémy, které jej v té době potkaly a které naprosto zaměstnávaly jeho pozornost, spoléhal na to, že tato daňová přiznání budou podána účetní společností JFT consultation, s. r. o.
Dovolatel dále namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily podmínky pro aplikaci ustanovení §58 tr. zákoníku, tedy pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Dovolatel nemůže souhlasit se závěry nalézacího soudu, že v jeho případě nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti nebo osobní poměry, které by odůvodňovaly mimořádné snížení trestu. V této souvislosti dovolatel poukázal na svou tíživou životní situaci v roce 2006 (vše začalo již v roce 2004, kdy mu byl vykraden daňový sklad s lihovinami, což mu následně způsobilo značné finanční problémy, následně se stal obětí podvodu a v březnu roku 2006 vydírání, jeho společnost byla opakovaně zneužita, a to např. při uzavírání smluv na neexistující zaměstnance společnosti NESÉT). Ocitl se tedy ve velmi složité situaci nejen finančního, ale i osobního a rodinného charakteru, která zapříčinila, že daňová přiznání nebyla řádně podána. Dovolatel nadále trvá na tom, že v jeho případě jsou dány i takové osobní poměry, které by postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku odůvodňovaly, neboť dosud nebyl nikdy trestán, své daňové povinnosti si do konce roku 2005 vždy řádně plnil, s manželkou vychovali pět dětí, je kronikářem obce T. a nyní žije ve společné domácnosti se dvěma syny a invalidní matkou, která je na něho silně citově vázaná. Rozhodnutí pak považuje za nespravedlivé a uložený trest za nepřiměřeně přísný.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 5 To 18/2011, zrušil, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Závěrem navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, zejména rozhodnutí vydaná ve vykonávacím řízení a rozhodnutí o jeho povinnosti nahradit státu náklady řízení, pokud již o nich bylo rozhodnuto.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného J. N. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila tak, že námitka obviněného týkající se nedostatku subjektivní stránky zapadá do rámce uplatněného dovolacího důvodu, avšak není opodstatněná. Z dokazování provedeného nalézacím soudem je zřejmé, že obviněný si byl vědom své povinnosti podávat daňová přiznání k DPH, a to jako měsíční plátce. Nemohl tedy jednat nevědomky. V období, které je předmětem projednávaného jednání, se obviněný plně věnoval podnikatelské činnosti, konkrétně obchodní činnosti se zahraničním subjektem v oblasti pohonných hmot. Není možné proto akceptovat jeho obhajobu o nedostatku myšlenek a sil na administrativní úkony v této, pro něj složité době. Tuto obhajobu vyvrací i svědek V. H. , který uvedl, že v podstatě neexistuje důvod, aby daňové přiznání nebylo podáno. Souvisí to s krátkým časovým úsekem, v němž se zobrazí jenom určitý počet uskutečněných obchodů, přičemž je třeba k tomu mít pouze základní doklady svědčící o těchto obchodech (faktury, dodací listy). Tyto doklady není obtížné vyžádat od obchodních partnerů v případě, že je sám plátce nevlastní. S ohledem na počet uskutečněných obchodních operací není daňové přiznání nijak složité ani rozsáhlé. Svědkové Mgr. M. A. , Ph. D. a J. H. vyvrací obhajobu obviněného spočívající v tvrzení, že splněním povinnosti podat daňová přiznání za sledovaná časová období byly pověřeny jiné osoby. Mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, která v napadeném usnesení akceptoval i odvolací soud, na straně jedné, a provedenými důkazy, na straně druhé není extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají obsahové zakotvení v provedených důkazech a jejich hodnocení odpovídá hlediskům vyžadovaným ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů (svědecké výpovědi, listinné důkazy) a na podkladě toho pokládaly obhajobu obviněného za vyvrácenou.
Opodstatněná není ani námitka obviněného o nesprávném posouzení podmínek pro užití §58 tr. zákoníku, tedy pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Soud prvního stupně se velmi podrobně, ve svém rozhodnutí, vypořádal s tím, z jakých důvodů výše uvedené ustanovení tr. zákoníku neaplikoval, přičemž jeho závěrům je nutno přisvědčit.
Závěrem proto státní zástupkyně uvedla, že podané dovolání shledává neopodstatněným, a navrhla je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným J. N. vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal . Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadených rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněný J. N. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09 nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení naplnění subjektivní stránky jednání obviněného J. N.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.), anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., kterou uplatnil obviněný J. N. ve svém dovolání, je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu, anebo jenž vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, a spáchá-li takový čin ve velkém rozsahu. DPH lze zkrátit především nepodáním daňového přiznání a následným nezaplacením daně. Vyjádřením finančních orgánů o výši zkrácení daně (event. jiné povinné platby) není soud vázán při posouzení, zda byla daň zkrácena ve větším rozsahu, a zda tedy jde o trestný čin. Soud však není vázán ani pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného finančního orgánu o výši zkrácené daně, ale je povinen se jím zabývat a vypořádat se i s celým spisovým materiálem finančního orgánu postupem uvedeným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. Pokud jde o velký rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo §138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 5.000.000,- Kč. Ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost.
Nalézací soud ke složce vědění obviněného J. N. poznamenal, že tato u něj byla dána tím, že daňová přiznání osobně podával již v roce 2005, přičemž dále jeho vědomost prokazuje i přípis ze dne 3. 2. 2006 (str. 16 rozsudku). Ačkoliv nalézací soud na straně 16 svého rozsudku připouští, že jmenovaný obviněný se opakovaně stal obětí trestné činnosti, uzavírá, že tento fakt jej nemůže zbavit trestní odpovědnosti (srov. str. 16 až 17 rozsudku). Na straně 18 nalézací soud vyhodnotil, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když firmu NESÉT zastupoval dlouhodobě, v minulosti za ni opakovaně podával daňová přiznání, věděl, že přiznání k DPH musí podat i v roce 2006, když navíc finanční úřad vyrozumíval o změně zdaňovacího období v roce 2006. Záměr obviněného nepodat daňová přiznání vyplývá ze svědecké výpovědi J. H. a z toho, že obviněný nereagoval na výzvy finančního úřadu. Nalézací soud přímý úmysl obviněného dovodil také ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu, kterým byl uznán vinným, když znal cenou, za kterou jeho firma ropné produkty prodávala a znal výši DPH (srov. str. 18 rozsudku). Jako polehčující okolnosti vyhodnotil nalézací soud bezúhonný život obviněného a dále to, že trestný čin spáchal i v důsledku vlivu tíživých osobních poměrů, kterými byly podvodný útok, který byl na něj spáchán v souvislosti s jeho obchodování s J. a následné vydírání. Nicméně obviněný podle nalézacího soudu svého činu upřímně nelitoval (srov. str. 19 rozsudku). Nalézací soud dospěl k závěru, že v zásadě lze u J. N. dovodit i existenci přitěžujících okolností ve smyslu §42 tr. zákoníku, byť takový závěr je nutno považovat za hraniční. Těmito přitěžujícími okolnostmi je skutečnost, že obviněný trestnou činnost páchal po delší dobu a trestným činem získal vyšší prospěch (str. 19 až 20 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud k tomu na straně 20 svého rozsudku dále uvedl, že nejsou splněny zákonné podmínky pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný jednal v přímém úmyslu po dobu více měsíců a svůj přístup nezměnil ani poté, co byl finančním úřadem upomínán. Znaky skutkové podstaty souzeného trestného činu spáchal výrazně a intenzivně (str. 20 až 21 rozsudku nalézacího soudu). Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku nemohly zakládat ani osobní poměry obviněného, které nesouvisí se spácháním trestného činu, ale mohou ovlivnit úvahy o trestu. U obviněného podle nalézacího soudu nebylo zjištěno nic, co by mohlo vést k závěru, že jeho osobní poměry by mohly vést k uložení trestu pod spodní hranici zákonné trestní sazby (str. 21 rozsudku).
Odvolací soud ve svém zamítavém usnesení uzavřel, že nebylo žádným způsobem zpochybněno, že obviněný J. N. si byl vědom své povinnosti podávat daňová přiznání. Podle odvolacího soudu nelze akceptovat jeho obhajobu, že jednal nevědomky, neměl na takovou činnost myšlenky, ani dostatek sil, s ohledem na situaci, do které se dostal, a že v tomto směru podcenil situaci, neboť přes tuto složitou situaci i nadále podnikal, přičemž se jednalo o obchodní činnost se zahraničním subjektem, týkající se pohonných hmot. Obhajoba obviněného, že na administrativní úkony neměl myšlenky ani sílu, je účelová, když se jinak ve sledovaném období věnoval podnikatelské činnosti. Navíc se nejednalo o ojedinělé jednání, když obviněný tak činil po několik měsíců i přes výzvy finančního úřadu (str. 5 usnesení odvolacího soudu). Případný přípis obviněného finančnímu úřadu nelze chápat jako žádost o povolení odkladu k podání daňového přiznání (str. 6 usnesení). Následně se odvolací soud zabýval otázkou trestu. Zdůraznil, že obviněný je osobou bezúhonnou, ve sledovaném období vůči němu skutečně došlo k protiprávnímu jednání a obviněný se tak dostal do nelehké osobní situace. Avšak podle odvolacího soudu nešlo o takový stav, ve kterém by obviněný nemohl plnit své povinnosti a který by mohl obviněného výraznějším způsobem z trestné činnosti vyvinit, případně tento stav považovat právě za stav, který by měl být posouzen jako poměry na straně pachatele ve smyslu §58 tr. zákoníku. Uložený trest obviněnému tak shledal správným (str. 7 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud se zabýval jak napadenými rozhodnutími soudů nižších stupňů, tak i přiloženým spisovým materiálem. K tomu si vyžádal a nechal předložit trestní spisy, případně pouze pravomocná rozhodnutí, související s trestnou činností spáchanou vůči společnosti NESÉT, jejímž byl obviněný jednatelem, anebo dokonce přímo proti obviněnému J. N. jako poškozenému a dospěl k následujícím zjištěním. Nalézací soud ve skutkové větě výroku rozsudku uvádí, že obviněný J. N. záměrně nepodal jediné přiznání k DPH a daň nezaplatil, ale tento svůj závěr dovozuje zejména z jeho vědomosti o daňové povinnosti a ze skutečnosti, že již v minulosti daňové přiznání podával, ač pokud jde o přímý úmysl, je třeba se zabývat zejména volní složkou zavinění, vyjádřenou zákonnou dikcí „chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem“.
Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné zdůraznit, že dovolatel v průběhu trestního řízení ani ve svém mimořádném opravném prostředku nepopíral, že mu byla známa jeho povinnost podat daňová přiznání k předmětné dani a tuto daň následně zaplatit, avšak současně namítal, že v jeho případě nebylo náležitě zjištěno, že byl měl vůli jednat protiprávně, a to s tím, že v jeho případě se jedná maximálně o vědomou nedbalost. K tomu uvedl, že nalézací soud se ve svém rozsudku omezil pouze na výčet skutečností, které prokazatelně věděl, když společnost NESÉT zastupoval dlouhodobě a v minulosti za tento daňový subjekt daňová přiznání opakovaně podával. Musel tedy také vědět, že daňové přiznání k DPH musí podat rovněž v roce 2006, když navíc ve svém oznámení ze dne 3. 2. 2006 informoval finanční úřad o změně zdaňovacího období. Dovolatel dále podotknul, že je nepochybné, že se v období, kdy nebyla podána daňová přiznání, dostal do mimořádně složité životní situace, kdy se stal nejen obětí podvodu, ale i vydírání vysoké intenzity, což potvrzují připojené trestní spisy i odsuzující rozsudky čtené u nalézacího soudu. V situaci, kdy byl v březnu 2006 fyzicky napaden a bylo mu i jeho rodině vyhrožováno smrtí, je nepochybné, že všechny tyto události pro něj představovaly mimořádnou psychickou i fyzickou zátěž. V období od 4. 4. do 8. 5. 2006 byl v pracovní neschopnosti, přičemž určité psychické a zdravotní problémy u něj přetrvávají do současné doby. S ohledem na to, že ještě v únoru 2006 finanční úřad písemně informoval o tom, že se stal měsíčním plátcem DPH, přičemž následně finanční úřad vyrozuměl o trestné činnosti proti své osobě, což zpětně neoprávněně pokládal za jakousi žádost o odklad přiznání k DPH, má za to, že nelze učinit závěr o jeho záměrném nepodání daňových přiznání. Pokud by měl přímý úmysl tato přiznání nepodat, potom by zřejmě dobrovolně a předem neinformoval finanční úřad o této své povinnosti. A proto se z jeho strany mohlo jednat pouze o vědomou nedbalost, když věděl o své zákonné povinnosti daňová přiznání podat, nicméně bez přiměřených důvodů a s ohledem na závažné problémy, které jej v té době potkaly a zcela zaměstnávaly jeho pozornost, spoléhal na to, že daňová přiznání budou podána účetní společnosti. Stejně tak považuje za svou nedbalost, že v dopise ze dne 30. 4. 2006 finanční úřad informoval mimo jiné o tom, že, že se stal obětí závažné trestné činnosti, nicméně očekával, že finanční úřad tuto jeho situaci zohlední a dojde případně k odkladu jeho povinnosti.
Nejvyšší soud z vyžádaných spisů, resp. rozsudků zjistil, že Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 71 T 264/2006, podmíněně zastavil trestní stíhání A. V. , který se na poškozeném J. N. dopustil v listopadu 2005 trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 6 T 54/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. 55 To 221/2008, uznal V. H. vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť si dne 29. 11. 2005 přisvojil finanční prostředky ve výši 1.000.000,- Kč, které mu byly vyplaceny obviněným J. N. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 31 T 1/2008, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 2 To 53/2010, uznal M. P. vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, když uvedl v době od 4. do 9. 3. 2006 v omyl společnost NESÉT, tedy společnost, v níž byl obviněný J. N. jednatelem, a způsobil škodu ve výši 5.730.000,- Kč společnosti JOWINOIL, s. r. o. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 33 T 2/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 2 To 4/2008, byli D. Š. a P. L. uznáni vinnými pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 320/2006, Sb., účinnou od 1. 9. 2006, spáchaným formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., když dne 30. 3. 2006 v úmyslu vymoci v budoucnu od poškozeného J. N. vydání finanční částky ve výši nejméně 10.076.550,- Kč, jej odvezli na blíže neurčené místo poblíž Těrlické přehrady, kde byl fyzicky napaden, bylo mu vyhrožováno likvidací jeho rodinných příslušníků a jeho samotného, a tímto jej donutili k podpisu směnek na celkový směnečný peníz přesahující 10.000.000,- Kč a smlouvy o půjčce na částku 10.076.555,- Kč, přičemž mu z příručního zavadla odcizili částku 84.000,- Kč jako úroky z právě uzavřené smlouvy o půjčce. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2008, sp. zn. 33 T 2/2007, byl dále A. T. při shodném skutkovém zjištění stejně jako D. Š. a P. L. uznán vinným pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 320/2006 Sb., účinnou od 1. 9. 2006, spáchaným formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Z těchto rozsudků je zřejmé, že obviněný J. N. byl v důsledku uvedené trestné činnosti, která se ho dotýkala jako jednatele společnosti NESÉT, ale i jako bezprostředního poškozeného, vystaven v uvedeném období opakovanému a stupňujícímu se silnému psychickému tlaku, zejména přihlédne-li se k tomu, že vše vyvrcholilo poměrně značně intenzívním fyzickým napadením spojeným s popsaným vydíráním.
Nelze přehlédnout, že jednání obviněného ve stíhaném období bylo navíc dosti nelogické, když přiznání k DPH nepodal, ale podal přiznání ke spotřební dani z minerálních olejů za měsíce leden až březen 2006 a květen až červenec 2006 (srov. č. l. 433 a násl. spisu), přičemž údajně v afektu též spálil účetnictví společnosti NESÉT (srov. např. č. l. 22 spisu). Také tyto skutečnosti mají význam z hlediska posuzování psychického stavu obviněného J. N. v rozhodné době, když předmětné trestné činnosti se měl dopustit v období od ledna do července 2010.
Soudy nižších stupňů se dostatečně nevypořádaly se shora uvedenou obhajobou obviněného J. N. a uvedené skutečnosti náležitě nezhodnotily jak z hlediska zavinění obviněného J. N. , tak i z hlediska posouzení jeho příčetnosti, resp. nepříčetnosti či zmenšené příčetnosti. Za takové posouzení nelze považovat pouhé konstatování, že obviněný byl podveden a vydírán, aniž by bylo náležitě přihlédnuto k těmto závažným okolnostem, které jsou způsobilé s přihlédnutím i k dalším okolnostem výrazně ovlivnit objektivně i subjektivně psychický stav člověka. S ohledem na tyto skutečnosti se soudy měly podrobněji zabývat trestnou činností spáchanou vůči obviněnému, ohledně níž se vedly trestní stíhání proti různým osobám ve věcech vedených u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 264/2006, u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 54/2008, a zejména případy vedenými u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 1/2008 a pod sp. zn. 33 T 2/2007. V neposlední řadě měl nalézací soud v této souvislosti také objasnit obviněným namítané vykradení daňového skladu obviněného v roce 2004, které mělo být počátkem jeho potíží, které pak vedly k jeho posuzovanému jednání, pro které bylo vedeno toto trestní řízení.
Vzhledem k tomu, že tyto skutečnosti jsou jak obecně, tak i konkrétně s přihlédnutím k osobnostní charakteristice konkrétního poškozeného takovou trestnou činností, zpravidla způsobilé výrazně ovlivnit jeho psychický stav, je třeba náležitě zhodnotit ovlivnění psychiky obviněného J. N. , který podle svého tvrzení měl být od 4. 4. do 8. 5. 2006 práce neschopen a do současné doby u něj přetrvávají určité psychické a zdravotní problémy. Objektivní posouzení skutečného vlivu popsaných okolností na psychický stav obviněného J. N. je odbornou otázkou, kterou je možno zhodnotit jen na podkladě znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví psychologie. Takové znalecké posudky však ohledně duševního stavu obviněného zpracovány nebyly, a proto si oba soudy nevytvořily předpoklady pro jeho náležité posouzení z hlediska možného ovlivnění příčetnosti obviněného, které má pak význam i pro posouzení subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Přitom nebyla věnována oběma soudy dostatečná pozornost ani dalším skutečnostem vyplývajícím ze spisu, na podkladě nichž vzniká pochybnost, zda by obviněný J. N. i při případném podání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty vůbec měl dostatek financí na zaplacení této daně, což je opět podstatná skutečnost z hlediska posuzování jeho jednání, kterým měl podle závěru nalézacího soudu záměrně zatajovat vzniklou daňovou povinnost ohledně daně z přidané hodnoty, zvláště když ve stejném období podával daňová přiznání ke spotřební dani z minerálních olejů, byť se tak dělo vůči správci daně Celnímu úřadu Olomouc. Takovým pochybnostem nasvědčuje zejména výpověď samotného obviněného (č. l. 876 až 880 spisu), dále podklady předložené soudu Celním úřadem v Olomouci (č. l. 399 až 472 spisu), ale zejména fakt, že s účinností od 20. 12. 2007 byl vyhlášen konkurs na majetek společnosti NESÉT usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2007, č. j. 14 K 47/2007-37.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že z těchto důvodů se nalézací soud, ale v návaznosti na jeho odsuzující rozsudek ani odvolací soud, dostatečně nevypořádaly s uvedenou obhajobou obviněného, a proto oba nižší soudy pochybily, pokud si nevytvořily předpoklady pro náležité posouzení zavinění a příčetnosti, resp. nepříčetnosti či zmenšené příčetnosti obviněného J. N.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že jsou naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., i když byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v odstavci 1 písm. g) §265b tr. ř., podle nějž rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a proto k důvodně podanému dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 5 To 18/2011, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 29 T 19/2009, podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci přikázal, aby věc obviněného J. N. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci především napraví všechny vady a nedostatky, které byly Nejvyšším soudem zejména v řízení předcházejícím napadenému usnesení zjištěny a shora v podrobnostech popsány (tj. posoudí, zda by s ohledem na ekonomickou situaci společnosti NESÉT, měl obviněný z čeho uhradit vyměřenou daň, v rámci toho, pokud se bude zabývat trestnou činností zaměřenou proti obviněnému, zajistí výsledky šetření vykradení daňového skladu obviněného v roce 2004, a posoudí rozhodné otázky vztahující se k příčetnosti, resp. nepříčetnosti či zmenšené příčetnost obviněného prostřednictvím znaleckého zkoumání). Následně se nalézací soud vypořádá s naplněním subjektivní stránky jednání obviněného J. N. , a to zda skutečně záměrně daňová řízení nepodal, aby se tak vyhnul své daňové povinnosti, tedy zda u něj byl dán znak chtění či zda byl jen srozuměn s tímto následkem svého jednání, popř. zda ve vztahu k němu jednal pouze z vědomé nedbalosti, a to i s přihlédnutím k zjištěnému jeho duševnímu stavu v době spáchání činu. Přitom bude nalézací soud důsledně posuzovat i ty okolnosti, na které Nejvyšší soud výše poukázal. Pokud by nalézací soud dospěl k závěru, že u obviněného J. N. bylo dáno úmyslné zavinění ve vztahu k jeho předmětnému jednání, v němž je spatřován zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, bude na něm, aby při odsouzení obviněného zvážil i aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku.
K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné ještě dodat že nalézací soud na straně 19 až 20 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že u obviněného dovodil existenci přitěžujících okolností ve smyslu §42 tr. zákoníku, byť je takovýto závěr nutno považovat za hraniční. Přitěžující okolnosti spatřoval v tom, že obviněný měl trestnou činnost páchat po delší dobu a získat trestným činem větší prospěch. Odhlédne-li se od rozporuplné formulace o „hraničním“ posuzování přitěžujících okolností, Nejvyšší soud rozhodně neshledává období půl roku za „delší dobu“ páchání činu, ale naopak za dobu spíše kratší, neboť tuto přitěžující okolnost podle §42 písm. f) tr. zákoníku je třeba vždy vztahovat ke konkrétnímu posuzovanému trestnému činu, přičemž nelze přehlédnout, že daňové delikty jsou zpravidla páchány v délce spíše let než měsíců, jako tomu bylo v posuzovaném případě, kdy daňová povinnost neměla být splněna za období šesti měsíců. Samotná výše neodvedené daně je dána komoditou, se kterou obviněný obchodoval, navíc nalézací soud pochybil, když výši prospěchu, která se již odráží a je zohledněna v provedené právní kvalifikaci (ustanovení §240 odst. 3 tr. zákoníku vyžaduje minimálně škodu velkého rozsahu, tj. 5 mil. Kč), znovu přičetl obviněnému N. jako další přitěžující okolnost spočívající v tom, že trestným činem získal vyšší prospěch. Vyšší prospěch jako přitěžující okolnost podle ustanovení §42 písm. l) tr. zákoníku je nutné posoudit vždy ve vztahu k výši prospěchu a výši škody, jaká je minimálně potřebná pro naplnění znaků základní nebo kvalifikované skutkové podstaty, je-li tato škoda či prospěch jejím znakem. Vyžaduje se, aby prospěch získaný trestným činem podstatně převýšil tuto minimální hranici; bude tomu tak zejména tehdy, blíží-li se získaný prospěch již hranici další – vyšší kategorie prospěchu podle §138 odst. 2 tr. zákoníku – nebo převyšuje-li několikanásobně dolní hranici nejvyšší kategorie prospěchu, tj. prospěchu velkého rozsahu, který činí nejméně 5 mil. Kč (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 482). Jestliže u obviněného J. N. výše vypočtené škody činila 5.949.745,- Kč, tedy nepříliš převýšila v ustanovení §240 odst. 3 tr. zákoníku stanovený velký rozsah (5.000.000,- Kč), nelze hovořit o vyšším prospěchu, a to i s přihlédnutím k tomu, že obecně nelze vždy výši škody ztotožňovat s výší prospěchu, přičemž vzhledem k finanční situaci společnosti NESÉT není ani jisté, zda on sám, případně společnost NESÉT takový blíže nalézacím soudem nespecifikovaný vyšší prospěch získali. Lze tak dospět k závěru, že u obviněného J. N. nebyly dány přitěžující okolnosti, které jako „hraniční“ shledal v jeho případě nalézací soud, a proto je třeba se znovu zabývat tím, zda v jeho případě přichází v úvahu použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, a to již s ohledem i na shora podrobně rozvedené skutečnosti týkající se situace a poměrů obviněného v době trestné činnosti kladené mu za vinu. Konečně také Nejvyšší soud poznamenává, že obviněný J. N. se ke svému jednání, pokud jde o rozhodné skutečnosti nepodání přiznání k dani z přidané hodnoty, v podstatě doznal, a jestliže uváděl, že vůči němu byla bez jeho zavinění spáchána závažná trestná činnost, v důsledku čehož byl ve špatném psychickém stavu, byla tato skutečnost v rámci dokazování provedeného před nalézacím soudem potvrzena. Současně z hlediska právního vyjádření polehčující okolnosti nelze tyto skutečnosti zásadně hodnotit tak, že obviněný neprojevil upřímnou lítost ve smyslu §41 písm. n) tr. zákoníku (srov. str. 19 rozsudku nalézacího soudu). Dále je třeba, aby se nalézací soud odpovědně ve svém novém rozhodnutí vypořádal i s polehčujícími okolnostmi podle §41 písm. a), b), e), i), o) tr. zák., což dosud náležitě neučinil.
Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).
Dále je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona, zejména v otázce viny. Podobně i z případného rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným, popř. i dalšími odvolateli v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2011
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.