ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1063.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1063/2011-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2011 dovolání, které podal obviněný M. S. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 2 To 32/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 12/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 T 12/2010, byl obviněný M. S. uznán vinným, že
1) v přesně nezjištěné době po půlnoci ze 17. 12. na 18. 12. 2009 do 03.00 hod. dne 18. 12. 2009 odcizil v Olomouci, v ulici N. Š. před domem zaparkovaný osobní automobil tov. zn. Š. O. 2.0 TDi, tím způsobem, že jednak násilím překonal zámek jeho levých předních dveří a jednak v jeho motorovém prostoru vyměnil originální řídící jednotku za jinou řídící jednotku s odblokovaným imobilizérem, a poté s automobilem z místa odjel, čímž jeho majiteli MUDr. T. S. způsobil škodu ve výši 290.000,- Kč,
přičemž byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 46 T 16/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 4 To 75/2005, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, který vykonal dne 22. 6. 2008,
2) dne 18. 12. 2009 kolem 03.00 hod., když byl při jízdě s odcizeným osobním automobilem tov. zn. Š. O., v O. při výjezdu na silnici pronásledován autohlídkou policie ČR ve složení řidič nstržm. J. Š. a velitel pprap. M. D., jedoucí ve služebním vozidle tov. zn. Š. O. v policejním provedení, odbočil směrem na obec N., kde se náhle otočil do protisměru, a poté úmyslně najel na pravou stranu v tu chvíli přijíždějícího policejního vozidla, jehož řidič střetu zabránil strhnutím řízení do levé poloviny vozovky,
3) dne 18. 12. 2009 po 03.00 hod. poté, co na nájezdu na O. na silnici ve směru od H., okr. O., nastoupil na místo spolujezdce do osobního automobilu tov. zn. Audi S3, řízeného T. J. a stáhl s sebou do vozidla proti němu důvodně zakročujícího pprap. Policie ČR M. D. v důsledku toho, že ten ho držel zezadu za ramena ve snaze zabránit mu v nastoupení do vozidla a následně zůstal při otevřených pravých dveřích oběma koleny klečet na pravém prahu vozidla s hlavou a trupem ve vozidle před sedadlem spolujezdce a nohami vyčnívajícími ze dveří a levou rukou přitlačenou mezi opěradlem a jeho zády, opakovaně, a to i při rychlosti jízdy vozidla Audi S3 kolem 100-110 km/hod., pprap. M. D. levou rukou jednak bil pěstí do obličeje a jednak se ho snažil z vozidla vytlačit, ačkoliv si musel být vědom toho, že vzhledem k rychlosti jízdy by mohlo dojít v důsledku pádu pprap. M. D. na vozovku či na svodidla vpravo vozovku ohraničující k jeho usmrcení,
a takto přitom jednal, ač byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 46 T 16/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 4 To 75/2005, mimo jiné uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., za což mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, který vykonal dne 22. 6. 2008.
Takto zjištěnými skutky podle soudu prvního stupně obviněný spáchal:
- trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. [v bodě 1) výroku],
- trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. [v bodě 2) výroku],
- pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. [v bodě 3) výroku].
Za tyto trestné činy krajský soud obviněného odsoudil podle §219 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou (poznámka: ve výroku o vině a trestu byl aplikován trestní zákon - zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným:
- MUDr. T. S., škodu ve výši 10.000,- Kč,
- K. p., a. s., V. I. G., škodu ve výši 38.285,- Kč,
- P. Č.R., K. ř. O., K., škodu ve výši 17.520,- Kč.
Proti konstatovanému rozsudku obviněný podal odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 2 To 32/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči usnesení odvolacího soudu (výroku o zamítnutí odvolání) obviněný M. S. podal prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ačkoli řízení předcházející bylo zatíženo vadami zakládajícími důvod dovolání stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný shledal rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a použitou právní kvalifikací, neboť soudy obou stupňů svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska hmotně právních skutečností. Současně odkázal na judikaturu Ústavního soudu s tím, že Nejvyšší soud restriktivně vykládá důvody dovolání a trvá na tom, že v takových případech je oprávněn zkoumat toliko, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. S poukazem na nálezy Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) vytkl, že skutkové závěry, které jsou vyjádřeny ve výroku o vině, jsou v zásadním rozporu s obsahem dokazování.
Pokud jde o skutek pod bodem 1) rozsudečného výroku o vině rozhodnutí krajského soudu obviněný uvedl, že skutková zjištění nemohou vést k závěru, že se dopustil trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. Žádný z důkazů neprokazuje, že se jakýmkoli způsobem podílel na odcizení vozu, násilím překonal zámek, vyměnil originální řídící jednotku, aby vozidlo odcizil, a že tedy je zvolená právní kvalifikace namístě. Vytkl, že oba soudy rozhodly v rozporu se zjištěným skutkovým dějem. Namítl, že dokazováním bylo pouze zjištěno, že užíval věc, o které musel vědět, že byla získána trestným činem spáchaným T. J.. Jeho jednání tudíž mělo být kvalifikováno jako trestný čin podílnictví podle §251 tr. zák.
I v případě skutku v bodě 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl, že soudy po právní stránce rozhodly v rozporu se zjištěným skutkovým dějem. Uvedl, že odvolací soud zmírnil právní hodnocení krajského soudu tak, že u jeho osoby nešlo o úmysl přímý, ale pouze o úmysl nepřímý. Konstatoval, a to citací z odůvodnění usnesení, že vrchní soud de facto změnil skutková tvrzení, ale popis skutku nezměnil. Právní hodnocení skutku označil za nesprávné. Zdůraznil, že se snažil z místa uniknout, a bylo by nelogické, aby měl (byť eventuální) úmysl zapříčinit kolizi, protože v takovém případě by nemohl uniknout. Dodal, že tyto skutečnosti ve spojení s tvrzením policisty J. Š., který vyslovil pochybnost, že do policejního auta chtěl najet, měly vést k právnímu závěru, že v tomto bodě neměl být uznán vinným žádným trestným činem.
Ohledně skutku pod bodem 3) výroku o vině rozsudku prvostupňového soudu obviněný konstatoval, že odvolací soud odmítl jeho výhrady ohledně rozporů mezi výpověďmi svědků M. D. a J. Š.. Současně v dovolání blíže poukázal na příslušnou část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Namítl, že „důkazy prokázaný skutkový děj oba soudy nesprávně ukotvily jako zjištěný skutkový děj, když z důkazů vyplývá skutkový děj zcela odlišný“ . Rovněž v podrobnostech předestřel vlastní verzi skutkového děje. Skutkový děj, který je popsán v rozhodnutí soudů obou stupňů, označil v rozporu se zjištěným skutkovým dějem, přičemž po právní stránce měly soudy vycházet ze zásady in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby.
Dále obviněný shledal pochybení v aplikaci ustanovení §41 tr. zák. Za chybnou označil úvahu soudů, že ustanovení označující skutkovou podstatu trestného činu a ustanovení o zvlášť nebezpečném recidivistovi podle §41 tr. zák. tvoří jednotný soubor norem hmotného práva účinný v době spáchání trestného činu, a že z tohoto celku nelze vytrhávat jednotlivá ustanovení. Připomněl, že podle §2 odst. 1 tr. zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Uvedl, že u základního trestného činu soudy postupovaly formálně správně, neboť příslušné ustanovení v trestním zákoně je příznivější než v trestním zákoníku. Pokud je však rozhodováno za účinnosti trestního zákoníku, tj. po 1. 1. 2010, tak vytkl, že je soud povinen zvlášť zkoumat, zda může užít ustanovení §41 a násl. tr. zák., který platil do 31. 12. 2009. Soud by se měl řídit tím, že užitím tohoto ustanovení po 1. 1. 2010 zhoršuje postavení obviněného, a proto postupuje v rozporu se zněním §2 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný namítl, že z tohoto důvodu nemělo být ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě užito. Podotkl, že soudy nezkoumaly materiální podmínku ustanovení §41 tr. zák., která podle jeho mínění nebyla naplněna.
Ohledně právní kvalifikace skutku, jak je uveden pod bodem 3) výroku o vině v rozsudku krajského soudu, obviněný konstatoval, že i kdyby připustil, že bylo prokázáno, že se skutek udál způsobem, jak je v rozsudku i v napadeném usnesení popsán (což odmítl), tak měl být posouzen jako zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru vyslovil nesouhlas se závěry soudů obou stupňů, které tuto právní kvalifikaci odmítly s tím, že nestačí dovodit, že pachatel jedná v silném rozrušení, ale toto rozrušení musí být vyvoláno strachem, úlekem, zmatkem nebo jiným omluvitelným hnutím mysli a nebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Strach, úlek či zmatek musejí být podřaditelné pod pojem omluvitelného hnutí mysli a nemohou mít souvislost s jednáním pachatele. Obviněný vytkl, že soudy vyložily znění §141 tr. zákoníku úzce v jeho neprospěch. Upozornil, že konflikt uvnitř automobilu primárně probíhal mezi řidičem T. J. a zasahujícím policistou. Na jedné straně se jmenovaný aktivním jednáním snažil ujet a na druhé straně se policista aktivním jednáním dostal do vozidla a střílel; nejprve proti řidiči, a poté proti obviněnému. Zde se projevila nečinnost krajského soudu při vyhodnocení jednání zastřeleného T. J., jak vrchní soud vytkl prvostupňovému soudu na str. 8 usnesení. Podle obviněného soudy by musely, a to po náležitém vyhodnocení jednání mezi T. J. a M. D., dojít k závěru, že úvaha o užití ustanovení §141 tr. zákoníku je namístě. Taktéž namítl, že na uvedené vady navazuje uložení nepřiměřeně přísného trestu.
Závěrem dovolání obviněný shrnul, že soudy obou stupňů porušily ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. při shromažďování a hodnocení důkazů, které je v rozporu se zjištěným skutkovým dějem. Dodal, že odvolací soud porušil i ustanovení §256 tr. ř., neboť důvodné odvolání neměl zamítnout. Z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby jeho odvolání v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Současně uvedl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů a zrekapituloval obsah uplatněných dovolacích námitek.
Státní zástupce připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Výhrady, kterými se obviněný domáhá zproštění obžaloby (aniž by konkretizoval zprošťovací důvod) pro skutky pod body 2) a 3) výroku o vině, směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Nevznáší totiž žádné námitky, kterými by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkových větách a zákonných znaků souzených trestných činů, ale na podkladě polemiky s hodnocením důkazů soudy obviněný odmítá prakticky všechna skutková zjištění popsaná v tzv. skutkových větách. Totéž v podstatě platí o námitkách směřujících proti výroku o vině pod bodem 1) rozsudku. V tomto směru, snad s výjimkou zjištění, že řídil odcizené motorové vozidlo, obviněný odmítá zjištění obsažená ve skutkové větě a teprve na základě těchto námitek se domáhá použití mírnější právní kvalifikace.
Podle státního zástupce odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu námitka obviněného, podle které s ohledem na ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku mu nebylo možno ukládat trest jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi, kterou však ve vyjádření neshledal důvodnou. Poukázal na znění §2 odst. 1 tr. zákoníku, jež stanoví, že se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější, přičemž stejnou zásadu obsahovalo i ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. Zdůraznil, že v právní teorii a rozhodovací praxi nikdy nevznikly žádné pochybnosti o tom, že dřívější nebo novější právní úprava musí být vždy aplikována jako celek. Je tedy vyloučeno, aby např. při posuzování trestnosti činu byla aplikována ustanovení obecné části nového trestního zákoníku a současně byl skutek právně kvalifikován podle některé skutkové podstaty obsažené ve zvláštní části dřívějšího trestního zákona. Obviněný byl posuzován jako zvlášť nebezpečný recidivista ve vztahu k pokusu trestného činu vraždy spáchanému v kvalifikované skutkové podstatě podle §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. Tento trestný čin je ohrožen sazbou trestu odnětí svobody na dvanáct až patnáct let. Se zvýšením pro zvlášť nebezpečného recidivistu podle zásad §42 odst. 1, 2 tr. zák. činí tato sazba třináct let a šest měsíců až patnáct let. V případě nové právní úpravy by předmětný skutek bylo nutno právně kvalifikovat jako pokus zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku, který je ohrožen trestem odnětí svobody na patnáct až dvacet let. Pokud jde o vymezení znaků trestného činu, jsou ustanovení §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. a §140 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku prakticky shodná (nová právní úprava toliko namísto pojmu „veřejný činitel“ používá obsahově shodného pojmu „úřední osoba“). Podle státního zástupce je tudíž evidentní, že nová právní úprava je pro obviněného výrazně méně příznivá, přičemž není nutné se zabývat otázkou, zda by u jeho osoby při aplikaci nové úpravy přicházelo v úvahu mimořádné zvýšení trestu ve smyslu znění §59 tr. zákoníku. I bez takového zvýšení totiž spodní hranice trestu odnětí svobody, který by mohl být obviněnému podle nové právní úpravy uložen, odpovídá horní hranici trestu, který mu mohl být uložen podle právní úpravy dřívější. Trestnost činu byla proto správně posuzována podle zákona č. 140/1961 Sb., přičemž z hlediska časové působnosti trestních zákonů nic nebránilo tomu, aby bylo rovněž aplikováno ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě. Ustanovení §3 odst. 1 tr. zákoníku se v této věci neuplatní, neboť uložení trestu odnětí svobody se zařazením pro výkon do věznice se zvýšenou ostrahou umožňuje dřívější i nový trestní zákon.
Dále státní zástupce uvedl, že námitka, podle které nebyly splněny materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, sice odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu, avšak obviněný ji nijak nekonkretizoval. Proto ve vyjádření odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění rozhodnutí prvostupňového soudu (str. 19 – 20 rozsudku) a odvolacího soudu (str. 9 usnesení). Upozornil jednak na nevelký časový odstup mezi propuštěním obviněného z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za dřívější zvlášť závažný úmyslný trestný čin a spácháním nové trestné činnosti, jednak na okolnosti nově spáchaného zvlášť závažného úmyslného trestného činu, kterého se obviněný dopustil proti zakročujícímu policistovi při svém útěku po spáchání jiného trestného činu. Zdůraznil, že materiální podmínky pro aplikaci ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě by byly splněny i v případě, že některé další okolnosti mající význam pro posouzení existence těchto podmínek, které soudy výslovně nehodnotily (chování dovolatele ve výkonu trestu odnětí svobody, způsob jeho života mezi jednotlivými tresty) by snad pro obviněného vyznívaly příznivě.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit i námitku obviněného, podle které měl být předmětný skutek kvalifikován jako zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž ji ale neshledal důvodnou. Připomněl, že tohoto zločinu se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Zdůraznil, že k aplikaci citované privilegované skutkové podstaty nepostačuje jakékoli silné rozrušení pachatele, ale pouze rozrušení pachatele vyvolané omluvitelným hnutím mysli. Vyslovil názor, že je logicky vyloučeno hovořit o omluvitelném hnutí mysli u pachatele, který zaútočí na zakročujícího policistu při útěku po spáchání jiného trestného činu, a to i v případě, že by pachatel skutečně byl silně rozrušen např. v důsledku strachu ze ztráty osobní svobody, úleku po oprávněném použití zbraně policistou a pod. Současně se plně ztotožnil s argumentací odvolacího soudu na str. 9 usnesení s tím, že nejde o výklad nepřípustně zužující, ale naopak zcela přiléhavý ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku. Dodal, že v §141 odst. 2 tr. zákoníku jsou vymezeny některé okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, které odpovídají některým zvlášť přitěžujícím okolnostem podle §140 odst. 3 tr. zákoníku. Okolnost odpovídající ustanovení §140 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku zde však uvedena není a zákonodárce zřejmě nepředpokládal, že by k úmyslnému usmrcení úřední osoby při výkonu nebo pro výkon její pravomoci snad mohlo dojít ve stavu omluvitelného silného rozrušení pachatele.
Trest, který byl obviněnému uložen, státní zástupce označil za trest zákonem přípustný a uložený v rámci zákonné trestní sazby. Námitka, jež se týká toliko nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá.
Vzhledem k tomu, že řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo vadou stanovenou v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není podle státního zástupce důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., resp. jeho část spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Poznamenal, že uplatnění další části tohoto dovolacího důvodu, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nepřicházelo v této trestní věci vůbec v úvahu. Odvolací soud totiž zamítl odvolání nikoli z formálních, resp. procesních důvodů, ale podle §256 tr. ř. jako nedůvodné, a to po meritorním přezkumu napadeného rozhodnutí.
Závěrem vyjádření státní zástupce shrnul, že ty dovolací námitky, které obsahově odpovídají deklarovaným dovolacím důvodům, jsou zjevně nedůvodné. S poukazem na popsané skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. I pro případ jiného rozhodnutí vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného M. S. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) .
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
O takový případ však v dané trestní věci nejde, neboť Vrchní soud Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku – odvolání obviněného M. S., rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného M. S., pokud v podstatné části dovolání a v podrobnostech zpochybňuje správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž na podkladě tvrzených procesních nedostatků a eventuálně vlastní verze skutkového děje shledává vady v právním posouzení jednotlivých skutků. Jak již bylo shora řečeno, v tomto směru není v dovolacím řízení založena přezkumná povinnost Nejvyššího soudu.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V předmětné trestní věci se však o takovou situaci nejedná.
Z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci, a to ve spojení s příslušnou částí velmi podrobného odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, vyplývá, jaké skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného M. S., proč nevyhověly jeho návrhu na provádění dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Obviněný rovněž namítl, že skutek, jak je popsán pod bodem 3) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, měl být posouzen „jako zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku“ . S poukazem na ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku taktéž vytkl, že bylo chybně aplikováno ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. a že nebyly splněny materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Tyto výhrady obsahově uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňují. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda předmětný skutek byl správně právně posouzen.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a spáchá-li takový čin na veřejném činiteli při výkonu nebo pro výkon jeho pravomoci.
Z ustanovení §8 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v tomto zákoně (tj. trestním zákoně) uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (poznámka: vše trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (následně v odvolacím řízení i Vrchní soud v Olomouci) v souladu s trestním zákonem, když skutek popsaný pod bodem 3) v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedený v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, posoudil jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. Toto konstatování je namístě, neboť obviněný M. S. se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil (poškozeného pprap. P. ČR M. D., kterého se snažil za použití fyzického násilí vytlačit z velmi rychle jedoucího automobilu), spáchal takový čin na veřejném činiteli pro výkon jeho pravomoci, avšak k dokonání trestného činu nedošlo. Poškozený byl ve smyslu znění §89 odst. 9 tr. zák. veřejným činitelem, neboť se jednalo o příslušníka bezpečnostního sboru – policistu P. ČR, jenž se podílel na plnění úkolů společnosti a státu a používal přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena, přičemž trestný čin byl obviněným spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností, když M. D. zasahoval proti pachateli trestné činnosti. Z hlediska naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky pokusu předmětného trestného činu – úmyslného zavinění – již soud prvního stupně důvodně shledal v jednání obviněného úmysl nepřímý ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák., neboť „…za dané konkrétní situace si musel být vědom, že pokud se mu podaří poškozeného vyhodit ven z vozidla Audi S3 jedoucího rychlostí 100 až 110 km/h, může dojít ke vzniku smrtelného zranění poškozeného, a pro případ, že se tak stane, byl s tímto srozuměn“ (str. 18 rozsudku). Jednání obviněného, a to navíc osoby, která se i v minulosti dopustila různé úmyslné trestné činnosti, je nebezpečné pro společnost, jež spočívá zejména ve významu zájmu chráněného trestním zákonem, jímž je lidský život, a který zcela bezprostředně ohrozil. Okolnost, že takový čin obviněný spáchal na veřejném činiteli pro výkon jeho pravomoci, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§88 odst. 1 tr. zák.).
S námitkou obviněného M. S., že skutek měl být posouzen jako zločin zabití podle ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného , přičemž je v dovolání zřejmě myšleno ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, nelze souhlasit.
Nutno připomenout, že strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů jeho osoby. Silné rozrušení je duševní stav, při němž pachatel vnitřně a zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo jeho duševní porucha (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. U pachatele může vzniknout postupně (např. v důsledku narůstajících obav o život při pronásledování), ale i náhle. Omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení, např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o vlastní život nebo život blízkých osob, popř. o jinou vážnou újmu na zdraví. Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou k značnému zúžení vědomí pachatele a oslabení jeho psychických zábran, což má v kritickém okamžiku závažný dopad na jeho schopnost racionálně uvažovat (srov. Šámal P. a kol., Trestní zákoník II, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck Praha 2010, str. 1327 - 1328).
I podle Nejvyššího soudu nelze pod pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, jak je uveden v §141 odst. 1 tr. zákoníku, zahrnout jednání obviněného M. S. popsané v předmětném skutku a blíže rozvedené v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Se shodnou námitkou, která již byla vznesena v odvolání, se Vrchní soud v Olomouci náležitě vypořádal. V této souvislosti s poukazem na ustanovení §141 tr. zákoníku mimo jiné důvodně konstatoval: „…strach, úlek či zmatek musejí být podřaditelné pod pojem omluvitelného hnutí mysli a nemohou mít souvislost s jednáním pachatele, který spáchal trestnou činnost, a poté se snaží zabránit svému zadržení příslušníkem policie, byť s tímto zadržením souvisí skutkový děj, v jehož rámci dojde k zápasu a ke spuštění střelné zbraně“ (str. 9 usnesení). Nejvyšší soud dodává, že je vyloučeno hovořit o omluvitelném hnutí mysli u pachatele, který zaútočí na zakročujícího policistu při útěku po spáchání jiného trestného činu, a to i v případě, že by pachatel byl skutečně silně rozrušen (např. z důvodu strachu ze ztráty osobní svobody, úleku po oprávněném použití zbraně policistou apod.), jak výstižně zdůraznil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání.
Obviněný M. S. shledal chybnou aplikaci ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě prioritně v tom, že soudy postupovaly v rozporu se zněním §2 odst. 1 tr. zákoníku. Této hmotně právní námitce však nelze přiznat relevanci.
Podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod platí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.
Ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. – zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který byl účinný do 31. 12. 2009, i ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku – zákona č. 40/2009 Sb., jenž je účinný od 1. 1. 2010, zcela shodně zakotvují, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Podle judikatury Ústavního soudu, jež se týká časové působnosti trestního zákona, je rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 158/2000, sp. zn. III. ÚS 444/01 a sp. zn. IV. ÚS 525/01).
Taktéž je potřebné poukázat i na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010 (publikováno pod č. 1/2011 Sb. rozh. tr.), v němž se konstatuje: „Pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 část věty za středníkem trestního zákoníku, resp. §16 odst. 1 část věty za středníkem tr. zák. pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí pod č. 11/1991 Sb. rozh. tr.).
Ustanovení §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. o trestném činu vraždy a ustanovení §140 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku o zvlášť závažném zločinu vraždy (tuto právní kvalifikaci by bylo nutno aplikovat při použití zákona č. 40/2009 Sb.) jsou v podstatě shodná, a to pokud jde o vymezení znaků skutkové podstaty trestného činu (zločinu); nová právní úprava používá místo pojmu „veřejný činitel“ obsahově shodný pojem „úřední osoba“. Zásadní odlišnost je v sazbě trestu odnětí svobody, neboť v ustanovení §219 odst. 2 tr. zák. činila dvanáct až patnáct let, při aplikaci ustanovení §41 odst. 1, 2 tr. zák. by činila 13 let a šest měsíců až patnáct let a v ustanovení §140 odst. 3 tr. zákoníku činí patnáct až dvacet let. Proto trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) nebyl pro obviněného očividně příznivější. Současně je nutno s poukazem na výše zmíněnou judikaturu připomenout, že dřívější nebo nové trestně právní úpravy se vždy použije jako celku, tj. obecné i zvláštní části. Ostatně v tomto směru soudy obou stupňů nepochybily. Ustanovení §3 odst. 1 tr. zákoníku (zakotvuje, že pachateli lze uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje ) se neuplatní. Uložení trestu odnětí svobody se zařazením pachatele pro jeho výkon do věznice se zvýšenou ostrahou totiž umožňuje dřívější i nový trestní zákon.
Dále Nejvyšší soud posuzoval, zda u skutku pod bodem 3) výroku o vině v rozsudku krajského soudu bylo správně aplikováno ustanovení o zvlášť nebezpečném recidivistovi.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. platí, že pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost . Podle §41 odst. 2 tr. zák . zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let .
Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že pachatel byl takovým trestným činem pravomocně uznán vinným, vykonal alespoň část uloženého trestu odnětí svobody a že šlo o některý z trestných činů uvedených v §41 odst. 2 tr. zák. Při hodnocení předchozího odsouzení pachatele za zvlášť závažný úmyslný trestný čin bude rozhodující výrok rozsudku o jeho dřívějším odsouzení. Potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu v minulosti, pokud s jeho výkonem není spojena zákonná fikce zahlazení nebo pokud odsouzení k takovému trestu již nebylo zahlazeno. Přitom lze přihlížet pouze k tomu trestu, který byl vykonán před spácháním nové trestné činnosti, za jejíž spáchání má být pachatel označen jako zvlášť nebezpečný recidivista. K naplnění pojmu potrestání stačí i jediné předchozí potrestání, jde-li o výkon trestu odnětí svobody za trestný čin uvedený v §41 odst. 2 tr. zák.
Materiální předpoklad zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. je splněn jen tehdy, když opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu (konkrétní projevy recidivy) je tak závažné, že zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost podstatně. Z uvedeného vyplývá, že pro uznání pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu nepostačuje formální naplnění ostatních znaků uvedených v §41 odst. 1 tr. zák. Při hodnocení materiální podmínky podle §41 tr. zák. je nutno přihlížet zejména k délce doby, který uplynula od posledního odsouzení. Délku přitom nelze předem vymezit, ani není možné paušálně stanovit, kdy ještě bude podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti, neboť vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností konkrétního případu. Vedle doby, která uplynula od posledního odsouzení, je nutno přihlížet též k době, která uplynula od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody. Důležité je zhodnocení následků trestného činu, způsobu jeho spáchání, motivace a délky páchání trestné činnosti. Dále je nutné ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, způsob života mezi pácháním jednotlivých trestných činů, působení jiných opatření. Rovněž komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobnostního profilu, vlastností a věku je důležitým hlediskem.
Skutečnost, že splnění materiálního předpokladu nelze dovozovat ze samotných okolností, které naplňují formální podmínky ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. však neznamená, že nelze přihlížet k tomu, s jakou intenzitou byly formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy naplněny. Tato intenzita bude důležitým hlediskem, zda jde o podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. V uvedeném směru je nutno posoudit i konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jak trestného činu předchozího, tak trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek stanovených v §3 odst. 4 tr. zák. V konkrétních případech může splnění formální podmínky spočívající ve spáchání trestného činu uvedeného v §41 odst. 2 tr. zák. vykazovat podstatné rozdíly co do závažnosti a konkrétního stupně společenské nebezpečnosti. Při hodnocení materiální stránky trestného činu je proto nutno zvážit i intenzitu naplnění všech ostatních formálních znaků, neboť na nebezpečnost osoby pachatele lze usuzovat jen při současném komplexním uvážení dalších okolností případu – následku a způsobu provedení trestného činu, skutečností charakterizujících subjektivní stránku trestného činu včetně motivace jednání, bezprostředních pohnutek a psychických impulsů.
V soudním řízení bylo zjištěno, že obviněný M. S.byl v minulosti rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 46 T 16/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 4 To 75/2005, uznán mimo jiné vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., přičemž byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, který vykonal 22. 6. 2008. S poukazem na tyto skutečnosti není pochyb o naplnění tzv. formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný se v nyní posuzovaném případě dopustil pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák., jenž spadá do okruhu zvlášť závažných úmyslných trestných činů podle §41 odst. 2 tr. zák., ačkoliv již dříve byl pro jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán.
V rámci posouzení splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci vzal v úvahu, že obviněný M. S. se nyní posuzovaného zvlášť závažného úmyslného trestného činu [pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák.] dopustil necelý rok a půl poté, co byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody pro jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Rovněž zdůraznil, že se obviněný opět dopustil nejen majetkové trestné činnosti, ale jeho jednání gradovalo v tom směru, že se vůči policistovi zakročujícímu v souvislosti s touto trestnou činností, dopustil pokusu zvlášť závažného úmyslného trestného činu, který směřoval proti životu tohoto zakročujícího policisty (vše na str. 20 rozsudku). Tuto argumentaci Vrchní soud v Olomouci doplnil. Připomněl, že předchozí jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. obviněný spáchal třemi dílčími útoky v období od srpna 2002 do března 2003, a to vždy zapojením do skupiny dalších pachatelů, která se vyznačovala dělbou úkolů a vzájemnou koordinovaností. Konstatoval, že byť nejzávažnějším trestným činem nyní projednávaným je pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák., tedy trestná činnost jiného charakteru, než pro kterou byl obviněný rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 46 T 16/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 4 To 75/2005, odsouzen, jde i v tomto případě o souvislost s majetkovou trestnou činností organizovaného charakteru, zaměřenou na krádeže dražších motorových vozidel (vše na str. 9 usnesení).
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně rovněž vyplývá (str. 20 rozhodnutí), že obviněný byl v minulosti opakovaně soudně trestán, a to převážně nepodmíněnými tresty odnětí svobody, přičemž je nutno dodat pro úmyslnou trestnou činnost, což je zřejmé i z opisu z evidence Rejstříku trestů, který Nejvyšší soud vyžádal. Ze zprávy Městského úřadu v Prostějově (č. l. 581 spisu) plyne, že za přestupek podle §46 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, spáchaný dne 6. 11. 2008 byla v přestupkovém řízení obviněnému uložena pokuta 4.000,- Kč; rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 1. 2009. Ze zprávy Vazební věznice Olomouc (č. l. 669 spisu) se sice podává, že se obviněný k příslušníkům vězeňské služby choval slušně, ale byl kázeňsky potrestán za napadení spoluvězně. S poukazem na tyto uvedené skutečnosti lze důvodně konstatovat, že jde o osobu, kterou celkově nelze hodnotit pozitivně.
Nejvyšší soud konstatuje, že Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci oprávněně kvalifikoval skutek pod bodem 3) výroku o vině rozsudku tak, že obviněný M. S. spáchal pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Shledaná recidiva, celková závažnost předchozí i nynější trestné činnosti, která vykazuje výrazně narůstající závažnost a krátká doba mezi propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody za zvlášť závažný úmyslný trestný čin a spácháním nyní posuzovaného pokusu zvlášť závažného úmyslného trestného činu, při uvážení závažnosti dalších dvou úmyslných trestných činů, které jeho spáchání bezprostředně předcházely a zjištěné nedostatky v chování osoby obviněného, jsou ve svém souhrnu rozhodně skutečnostmi, které podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti jím spáchaného trestného činu pro společnost. Správné právní kvalifikaci daného skutku, s níž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu též aplikovaná tzv. právní věta. Námitky obviněného, které v tomto směru formálně relevantně v dovolání uplatnil, tudíž nelze akceptovat.
Pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit výtku obviněného M. S., že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný ani neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Lze poznamenat, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci nebyl obviněnému M. S. uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Vzhledem ke všem shora popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání, které podal obviněný M. S., neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k