ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1068.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1068/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. září 2011 o dovolání obviněného R. M . , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 50 To 32/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 93/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 50 To 32/2011, byl k odvolání obviněného R.M. zrušen podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 10. 2010, č. j. 10 T 93/2009-211, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvaceti pěti měsíců, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků, rovněž bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozené na náhradu škody a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak , že obviněný byl uznán vinným jednak trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a byl odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 25 měsíců, když pro výkon tohoto trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků, současně byl zrušen celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 6. 2010, č. j. 4 T 119/2010-200, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 50 To 32/2011, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu je podle mínění obviněného dáno tím, že „v jeho trestní věci nebyla dodržena základní zásada trestního práva, a to zásada in dubio pro reo“. V této souvislosti soudům vytýká, že neprovedly úplné dokazování a nevyslechly jím navržené dva svědky, dále poukazuje na to, že se nedopustil trestného činu krádeže, kterým byl uznán vinným, neakceptuje názor krajského soudu o právním omylu, ohledně kterého platí zásada, že neznalost zákona neomlouvá, v neposlední řadě pak považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný. V závěru dovolání opětovně konstatuje, že se popsaného jednání nedopustil a neexistují právně relevantní důkazy svědčící o jeho vině, přičemž výpověď svědka B. považuje za nevěrohodnou, a proto navrhl, aby byl obžaloby zproštěn. Pokud by však Nejvyšší soud tento jeho názor neakceptoval, pak je přesvědčen, že se mohl dopustit pouze trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. a za dané situace pak ukládaný trest nebyl v souladu s ustanoveními §23 a §31 tr. zák. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí, ev. sám ve věci rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž poukazuje na to, že ze strany obviněného se jedná o uplatnění obhajoby v intencích řízení před soudy nižších stupňů a prosazování vlastního skutkového děje; v případě nepřiměřenosti trestu pak státní zástupce považuje tuto zmínku za spíše podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněného, že nebyla dodržena základní zásada trestního práva – zásada in dubio pro reo, soud neprovedl úplné dokazování a nevyslechl obviněným navržené dva svědky a veskrze konstatování, že se nedopustil trestného činu krádeže, neboť pro takový závěr neexistují právně relevantní důkazy, musí Nejvyšší soud uvést, že z pohledu dovolacího důvodu se jedná o námitky zcela irelevantní. Na tomto místě je pak potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Obviněný v tomto směru přehlíží ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., stejně jako znění §2 odst. 5 tr. ř., a proto je nutno v této souvislosti uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Z rozhodnutí soudu prvního stupně (str. 3-5) je patrno, jaké důkazy byly soudem provedeny a následně ze str. 5-7 jeho rozsudku je zřejmé, jakými úvahami se řídil při rozhodování o vině obviněného a trestu za jednání, kterého se dopustil. V rámci objektivity je třeba uvést, že námitky obsahově shodné uplatnil obviněný již v řízení o řádném opravném prostředku – odvolání a s těmito se vypořádal soud druhého stupně, a to na str. 3-4 svého rozsudku. Vzhledem k tomu, že odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodoval rozsudkem, naskýtá se otázka jeho zásahu do rozhodnutí soudu prvního stupně a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Zde je však třeba uvést, že ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně vedla krajský soud pouze skutečnost, že skutkový závěr soudu prvního stupně, že „obviněný sám či s pomocí jiné osoby provedl změny na vozidle spočívající ve ztížení identifikace tohoto vozidla“, ze skutkového zjištění, kterým obviněného sám uznal vinným, vypustil. V souvislosti s touto změnou poukázal na bezpředmětnost výslechu svědka A. D. (str. 3) a dále na str. 4 svého rozsudku rozvedl, které skutečnosti jej vedly k závěru, že není důvodu vyslechnout svědka A. Š. V obou případech soud druhého stupně postupoval plně v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. (obdobně jako soud prvního stupně) a Nejvyšší soud se s úvahami vyjádřenými soudem druhého stupně plně ztotožňuje. Správnou shledal rovněž úvahu a následný závěr o naplnění znaků trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., když na tyto závěry (viz str. 4 odst. 2 rozsudku) Nejvyšší soud odkazuje. Pokud obviněný zpochybňuje hodnocení důkazů a předkládá vlastní verzi skutkového děje, která je odlišná od skutkového zjištění, přičemž vychází z vlastního, pro něj pouze pozitivního hodnocení důkazů, pak takové hodnocení – resp. námitky v dovolání uplatněné, je nutno označit za námitky z pohledu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní. Na tomto místě musí Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Vzhledem k tomu, že obsahově shodné námitky byly obviněným uplatněny již v předcházejících řízeních, odkazuje Nejvyšší soud pro stručnost na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Tento postup by přicházel v úvahu za situace, že by Nejvyšší soud nezjistil jiný důvod pro ev. odmítnutí dovolání.
S větší mírou tolerance považoval Nejvyšší soud za právně relevantní námitku obviněného, že jeho jednání by vykazovalo znaky trestného činu podle §249 odst. 1 tr. zák. Zde je pouze pro stručnost vhodné odkázat na závěry soudu prvního stupně vyjádřené na str. 6 jeho rozsudku (s výhradou, kterou vyjádřil již soud druhého stupně ke stržení výrobního štítku a přebroušení VIN kódu). Za situace, kdy podle verze obviněného tento s vozidlem odjel a nikoli je odcizil, aby mohl řešit situaci se svojí přítelkyní, skutečnost, že s tímto vozidlem disponoval pět dnů a zadržen byl až městskou policií, přičemž na vozidle byla provedena manipulace s výrobním štítkem, VIN kódem, ale také SPZ, což před zmocněním vozidla obviněným nebylo, za situace, kdy obviněný v rámci měněných výpovědí mj. také uvedl, že „pistoli z Bristolu, chtěl dát do zastavárny“, svědčí pro správný závěr soudu, že v daném případě se jednalo o krádež, a nikoli o trestný čin podle §249 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti je zřejmá snaha obviněného bagatelizovat své jednání, což by ve svém důsledku pro něj mohlo znamenat nižší trest (srov. přiměřeně roz. č. 42/01 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o výrok o trestu, který považuje obviněný za nepřiměřeně přísný, pak musí Nejvyšší soud odkázat na to, že dovolacím důvodem, kterým lze napadat výrok o trestu je ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to za situace, že byl obviněnému uložen trest mimo trestní sazbu za trestný čin, kterým byl uznán vinným nebo mu byl uložen takový druh trestu, který zákon, za trestný čin, kterým byl uznán vinným, nepřipouští. V dané trestní věci se však o žádnou z uvedených alternativ nejedná, neboť obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon za trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným, dovoluje a současně tento druh trestu byl uložen v rámci trestní sazby v zákoně stanovené (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann