ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1080.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1080/2011-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. září 2011 o dovolání obviněného J. P . , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2011, č. j. 9 To 97/2010-1244, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 60/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010, č. j. 2 T 60/2009-1150, byl obviněný J. P.v bodě 1) výroku o vině uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 2) výroku o vině přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, přičemž pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních firmách na dobu pěti roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Z podnětu odvolání obviněného a poškozeného Komplex Trading, s. r. o., Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 2011, č. j. 9 To 97/2010-1244, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného v bodě 1) výroku o vině uznal vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.) a v bodě 2) výroku o vině trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. Za tyto trestné činy mu byl podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních firmách na dobu pěti roků. O nárocích poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 1 tr. ř.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že „při rozhodování krajského i vrchního soudu došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci, v důsledku čehož soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému závěru, že se obviněný trestněprávního jednání skutečně dopustil“. Uvádí, že po celou dobu trestního řízení se hájil konzistentním způsobem. Tvrdí, že zaměstnancům obchodních partnerů byly vypláceny provize po předchozí poradě s druhým jednatelem společností svědkem J. B. Svou obhajobu staví na tom, že za řádné vedení účetnictví nesou odpovědnost jednatelé, přičemž splnění této povinnosti mohou zajistit prostřednictvím třetí osoby. I tato třetí osoba však může účetní operace provádět pouze na základě předložených dokladů. K tomu dodává, že účetní závěrka za rok 2004 byla společníky, resp. valnou hromadou společnosti Komplex Trading, s. r. o., schválena a J.B. proti ní nevznesl žádné námitky. K vyhrocení sporů mezi ním a J. B. došlo až v roce následujícím, kdy se J. B. jako druhý jednatel snažil dosáhnout jeho odchodu ze společností a zbavit se své osobní odpovědnosti vůči oběma společnostem Euromilk, s. r. o., i Komplex Trading, s. r. o. Nesouhlasí s tím, jaký závěr soudy dovodily z výpovědí svědků J.B. a svědků, kteří zpracovávali účetnictví pro obě společnosti - Ing. J.H.a H. H. V dovolání obviněný brojí proti výpovědím dalších svědků, jímž měly být vypláceny provize. Pokud jde o „přečin“ úvěrového podvodu, má za to, že mu nebyl prokázán úmysl uvést nepravdivé údaje a postup pracovníka banky označil za nedbalý. Na základě shora uvedených skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 9 To 97/2010, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 2 T 60/2009, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Podle jejího názoru obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně. Dovolání podepřel pouze takovými námitkami, které vypovídají o tom, že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, neboť nesouhlasí se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené dokazování. Ve svém mimořádném opravném prostředku shledával vadu právního posouzení obou skutků jako důsledek nedostatečného rozsahu provedených důkazů, jejich nesprávného hodnocení a tím i nesprávnosti opatřených skutkových zjištění. Přitom ve vztahu k prvé části výroku o vině neuvedl jedinou konkrétní výtku k aplikaci ustanovení hmotného práva, jak vyžaduje naplnění deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž u namítaného nedostatku zavinění týkající se druhé části výroku o vině, při uplatnění takové hmotně právní námitky nevychází z rozhodných skutkových zjištění, ale pouze z obsahu své důkazně nepotvrzené obhajoby. Státní zástupkyně má za to, že soudy nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Při odůvodnění svých rozhodnutí naopak postupovaly způsobem, předepsaným v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., v konkrétnostech lze plně poukázat na tomu odpovídající pasáže těchto částí jejich rozhodnutí (viz č.l. 25 zdola – 32 uprostřed rozsudku soudu prvního stupně a na č.l. 5 – 8 rozsudku soudu odvolacího). Z jejich obsahu je zřejmé, že soudy svůj hodnotící postup vysvětlily zcela jasně a srozumitelně v souladu s ustanovením. §2 odst. 6 tr. ř., tedy způsobem, který se odrazil ve správnosti skutkových zjištění, na jejichž podkladě byl obviněný uznán vinným. Státní zástupkyně dodala, že skutková zjištění obou soudů mají jasnou návaznost na to, co bylo obsahem důkazů, provedených za účelem prověření obhajoby obviněného o způsobu použití finančních prostředků, se kterými v pozici jednatele obou poškozených obchodních společností disponoval a které však v souladu s jím poukazovanou odpovědností ve smyslu §135 odst. 1 obchodního zákoníku řádně nevyúčtoval. Jeho tvrzení o tom, že chybějící firemní peníze jím zastupovaných obchodních společností Euromilk, s. r. o., a Komlex Trading, s. r. o., byly kromě jeho osobní půjčky (jakož i osobní půjčky jejich druhého jednatele J. B.) v jejich převažujícím rozsahu použity na provize zástupcům, popř. zprostředkovatelům dodavatelských obchodních společností, nebylo potvrzeno žádným ze slyšených svědků, se kterými měl obviněný v popisovaném směru v rámci obchodního partnerství jednat osobně, popř. jednat nejvíce, když žádné další odběratele takto konkretizované a zcela paradoxní podnikatelské obchodní praktiky, již blíže nespecifikoval. Taktéž jím poukazovaná míra zapojení do popsaného způsobu použití firemních peněz a tím i rozsah informovanosti druhého jednatele označených obchodních subjektů J.B. byla ze strany tohoto svědka kategoricky vyloučena, a to právě s odkazem na výlučné zaměření dovolatelovy části firemní agendy na otázky ekonomické, včetně odpovědnosti za správnost účetní evidence a soulad účetního stavu pokladní hotovosti s jejím skutečným stavem. Naopak bylo prokázáno, že právě s ohledem na orientaci řídících kompetencí druhého jednatele J. B. výhradně na realizaci obchodní činnosti došlo ze strany obviněného ke zneužití bezmezné důvěry jeho společníka, při kterém byly výběry vysokých hotovostních částek z firemních účtů, uskutečněné v rozhodné době, pouze formálně převedeny na pokladnu, aniž by do jejího faktického stavu byly reálně zahrnuty. Výsledky tohoto dokazování pak zcela korespondují s důkazy dalšími, zejména pak se svědectvími zpracovatelů účetní evidence o vysokém zůstatku obviněným vedených pokladen, který však již nebyl reálně k dispozici na úhradu splatných faktur dodavatelských obchodních společností. Ty byly nuceny obrátit se na dalšího jednatele označených společností, J. B., který v této návaznosti řešil zjištěný pokladní schodek společně s obviněným za pomoci jejich právních zástupců způsobem, který je patrný z listinných důkazů a který také vystihuje směr vývoje obranného postoje obviněného v závislosti na postupném upřesnění celkové výše způsobené škody. Podle státní zástupkyně takto rámcově shrnutá podstata způsobu hospodaření obviněného se svěřenými finančními prostředky obou jím zastupovaných poškozených obchodních společností nenechává na pochybách, že s jejich penězi nakládal v rozporu s účelem svěření a tedy nikoliv způsobem, souvisejícím s naplňováním jejich podnikatelského záměru. Ve vztahu ke druhé části výroku o jeho vině bylo z provedeného dokazování zcela jednoznačně zjištěno, že při sjednávání úvěrové smlouvy revolvingového typu ve prospěch jím zastupované obchodní společnosti Komlex Trading, s. r. o., na kolínské pobočce Komerční banky, a. s., nejprve přijal závazek doložit existenci předmětu zástavní smlouvy k dojednávanému úvěru a poté ve třech případech předložil přehled splatných pohledávek označeného úvěrového dlužníka, a to při zcela zřetelném povědomí jeho zajišťovacího účelu, který však nemohl být naplněn, neboť tam specifikované pohledávky úvěrového dlužníka ve skutečnosti vůbec neexistovaly. Za takového stavu věci a navíc při dovolatelově zaměření na veškerou ekonomickou agendu společnosti Komlex Trading, s. r. o., je zcela vyloučen závěr o absenci jeho úmyslu uvést nepravdivé údaje při sjednávání úvěrové smlouvy, argumentačně podepřený toliko o jeho nedbalý postup, popř. o pochybení na straně pracovníků úvěrového věřitele. Ze všech shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Je zjevné, že obviněný námitkami uvedenými v dovolání dovolací důvod nenaplnil. Obsah dovolání zcela nasvědčuje tomu, že stěžejní význam spatřuje v tom, jaké závěry soudy učinily z provedeného dokazování. Brojí zejména proti výpovědi svědka J. B., druhého jednatele společností, i proti výpovědím dalších svědků a opírá se o to, že on sám ve věci vypovídal konzistentním způsobem. Nejvyšší soud má za to, že nejenže obhajoba obviněného nebyla ustálená, naopak, byla v dané věci spolehlivě vyvrácena a ve světle dalších provedených důkazů nemohla obstát – viz podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 26 – 32 a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 6 – 9. Např. na str. 26 soud prvního stupně poznamenává, že obviněný nejprve vypovídal o tom, že provize měli vyplácet oba jednatelé, posléze však uváděl, že evidenci vyplacených provizí prováděl jen on sám, nebo na str. 7 odvolací soud konstatuje, že obhajoba obviněného byla rozporuplná, kdy postupně a chaoticky předkládal diáře s údaji o vyplácených provizích. Pokud jde o samotné vyplácení provizí, usvědčující a zcela vypovídající hodnotu má podle Nejvyššího soudu rovněž chování obviněného u hlavního líčení při výpovědích svědků, kteří měli vypovídat o tom, zda jim byly vypláceny provize. Obviněný přitom nebyl schopen zcela upřímně a odpovědně se jim podívat do očí a dotázat se jich na konkrétní výši nebo počet případů uskutečněných takových úhrad. Tento závěr soudu prvního stupně považuje Nejvyšší soud za podstatný, neboť byl učiněn soudem prvního stupně na základě důkazů, které mohl soud vnímat zcela přímo u hlavního líčení. Na podkladě výpovědí těchto svědků učiněných naprosto v souladu se zásadou bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.) a ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) si pak soud prvního stupně mohl učinit jasný závěr o obhajobě obviněného. K této skutečnosti podrobnosti soud prvního stupně rozvedl na str. 26 rozsudku. Jde pouze o jednu z mnoha skutečností, jíž byla obhajoba obviněného vyvrácena, neboť i další jeho tvrzení nenašla v dalších důkazech oporu. Zejména jde-li o druhého jednatele J. B., nebyla výpověď obviněného shledána jako pravdivá a pokud upozorňuje na výpovědi svědků Ing. J.H. a H. H. v souvislosti s tím, že účetní operace může provádět třetí osoba pouze na základě předložených dokladů, pak z výpovědí těchto svědků je zřejmé, že faktický stav pokladny nebyl jimi ověřován a vycházeli pouze z dokladů, které jim obviněný sám předával. Oběma těmito svědky byl obviněný upozorňován na vyšší stav pokladny, což obviněný odůvodňoval tím, že si nechává rezervu pro případ neočekávaného obchodu, který by bylo třeba urychleně realizovat a platit hotově. Vysvětlení uvedeného rozporu mezi faktickým a účetním stavem je jednoduché, obviněný peněžní prostředky z pokladny společnosti Euromilk, s. r. o., a Komlex Trading, s. r. o., nepoužil pro potřeby těchto společností, nýbrž neoprávněně – blíže neurčeným způsobem pro svou vlastní potřebu. Další skutek obviněného /bod 2) výroku o vině/, jímž obviněný spáchal trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. je založen na tom, že obviněný uzavřel v sídle regionální pobočky Komerční banky, a. s., v K., smlouvu o revolvingovém úvěru, přičemž k zajištění tohoto úvěru předložil pohledávky společnosti Komplex Trading, s. r. o., které ve skutečnosti neexistují. Není pochyb, že jako jednatel, který byl důkladně seznámen s ekonomickou stránkou této obchodní společnosti, jednal v úmyslu přímém /§4 písm. a) zák./ uvést při sjednávání úvěrové smlouvy nepravdivé údaje, neboť věděl, že pohledávky, které měly poskytnutý úvěr zajišťovat, ve skutečnosti neexistují. Není možno se v tomto směru odvolávat na postup pracovníka banky, neboť údaje, které klient bance poskytne, jsou pro ni směrodatné. Navíc skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu má chránit peněžní ústavy před obdobným jednáním, neboť objektem uvedeného trestného činu je ochrana cizího majetku v oblasti úvěrování a poskytování subvencí a dotací. Obviněný bezesporu svým jednáním do objektu tohoto trestného činu zasáhl, přičemž všechny znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. naplnil. Uvedené skutečnosti považoval Nejvyšší soud uvést jen na okraj, protože z obsahu dovolání plyne, že veškeré námitky v něm vznesené směřují do provedeného dokazování, jeho neúplnosti nebo do hodnocení důkazů.
Protože koncepce dovolání je postavena na tom, že obviněný Nejvyšší soud žádá, aby přehodnotil skutkové okolnosti, za nichž mělo dojít ke spáchání obou trestných činů obviněným, je zjevné, že primárně obviněný napadá skutková zjištění soudu prvního stupně. Obviněný tedy ve skutečnosti nebrojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Nejvyššímu soudu proto nezbylo nic jiného, než konstatovat, že námitky obviněného vybočují z rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Lze tedy shrnout, že námitky obviněného výlučně směřují do oblasti skutkového zjištění a mají ryze skutkový charakter. Je tedy zřejmé, že na argumentaci obviněného dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože nijak s právním posouzením skutku nebo s jiným nesprávným hmotně právním posouzením nesouvisejí. Za daného stavu, tj. kdy obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno zopakovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného náležitě a pečlivě vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného J. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann