ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.109.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 109/2011 - 13
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. února 2011 o dovolání obviněné Ing. O. S . proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2010, č. j. 10 To 400/2010-319, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 196/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 7. 2010, č. j. 1 T 196/2009-263, byla obviněná Ing. O. S. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Za tento trestný čin jí byl podle §248 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozené společnosti B., s. r. o., částku 164.336,-- Kč. Proti tomuto rozsudku obviněná podala odvolání.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2010, č. j. 10 To 400/2010-319, byl z podnětu odvolání obviněné napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě škody a podle §265 tr. ř. byla poškozená společnost B., s. r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věch občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Dovolání obviněná opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení a že „v důsledku toho (kromě změny výroku o NŠ) byl i zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.“ Dodala dále, že soud „neměl skutek posoudit jako občanskoprávní záležitost a nikoliv trestný čin zpronevěry“. Má za to, že nemohla způsobit škodu ve výši 164.336,- Kč a při její stanovení soudy nevycházely z objektivních údajů. Vytýká soudům, že položkově seznam vyrobeného zboží neprověřily. Nepřihlédly k tomu, že bylo dohodnuto, že od tržeb si mohla odečíst cestovní výdaje a že neprodané zboží si poškozená firma odmítala převzít. Není pravdou, že by si ponechala veškerý nezpracovaný materiál a že by nepředkládala a neprováděla vyúčtování. Domnívá se, že celý problém je občanskoprávním vztahem, protože neměla žádný úmysl či zájem někoho poškozovat. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněné považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání vyjádřit nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů učiněném soudy v předchozím řízení. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav podle §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci
a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu rovněž podle §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Námitky, které obviněná uplatnila v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněná uplatnila námitky právně relevantního charakteru, což se v daném případě nestalo, protože obviněná dovolání opřela o námitky ryze skutkové povahy. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba její dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Jak je patrno z obsahu dovolání obviněné, je přesvědčena, že při stanovení výše škody, kterou měla trestným činem spáchat, soudy nevycházely z objektivních údajů. Tvrdí, že neměla v úmyslu nikoho poškodit, a proto celá záležitost měla být posuzována jako občanskoprávní vztah. S tímto jejím tvrzením se však Nejvyšší soud neztotožnil. Soud prvního stupně na str. 4 odůvodnění rozsudku uvedl, z jakých dokladů vycházel a tyto listinné důkazy, stejně jako výpovědi dalších svědků, zejména výpovědi Ing. J. Š.a Ing. M. V., hodnotil jak jednotlivě, tak s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Obhajobě obviněné se náležitě věnoval i odvolací soud, a to na str. 3–4 odůvodnění usnesení. Zvláště nelze obviněné přisvědčit, že by se v dané věci mohlo jednat jen o občanskoprávní vztah. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků. Nutno poznamenat, že v jednání obviněné nebylo shledáno nic, co by nasvědčovalo tomu, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost byl nepatrný, tedy že by neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Brojí-li proti tomu, že dokazování podle jejího názoru trpí nedostatky, neboť soudy při stanovení výše škody nevycházely z objektivních údajů, je třeba konstatovat, že tyto námitky jsou ryze skutkového charakteru, směřují do hodnocení důkazů a provedeného dokazování a nespočívají v právním posouzení skutku. Soudy výrok o vině náležitě odůvodnily a nelze souhlasit s tím, že by neměl v provedeném dokazování oporu. Jestliže obviněná v dovolání uvádí, že neměla žádný úmysl či zájem někoho poškozovat, není pro orgány činné v trestním řízení toto její tvrzení natolik relevantní, pokud provedeným dokazováním je prokázán opak. Tak tomu je v daném případě. Ze zjištěných skutečností lze dovodit, že obviněná trestný čin spáchala přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., neboť je zřejmé, že věděla, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem a pro případ, že je způsobí, byla s tím srozuměna. Za dané situace má Nejvyšší soud za to, že skutkový stav byl pro závěr o vině spolehlivě zjištěn, přičemž správně byla zvolena i právní kvalifikace skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Nelze rovněž ve výroku o vině zohlednit, že obviněná část zpronevěřených věcí poškozené společnosti vrátila nebo že část škody uhradila, neboť tak učinila až poté, co již byl trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. dokonán, a proto je třeba toto jednání obviněné posuzovat jen jako snahu o částečnou náhradu škody, která nemá již vliv na výrok o vině, ale pouze na výrok o náhradě škody (srov. 5/1997 Sb. rozh. tr., 54/1967-II.). K tomu zbývá dodat, že výrok o náhradě škody ukládající obviněné povinnost nahradit škodu v celé výši byl odvolacím soudem zrušen právě s přihlédnutím k těmto skutečnostem.
Lze tedy shrnout, že uplatněné námitky obviněné směřují výlučně do oblasti skutkového zjištění. Je tedy zřejmé, že pokud zpochybňuje provedené dokazování, její argumentace ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nijak s právním posouzením skutku nebo jiným hmotně právním posouzení nesouvisí. Za daného stavu, tj. kdy obviněná brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněné) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno konstatovat, že námitky obviněné jsou pouze opakováním její obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněné řádně vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněnou v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněnou k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vedle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nicméně ani tento dovolací důvod nenaplnila právně kvalifikovanými námitkami. Nejvyšší soud proto i v této části dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. není založena na věci jako takové (na meritu věci), protože souvisí s procesními otázkami. Pokud jde o první variantu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., totiž že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, pak je třeba uvést, že tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, povaha tohoto dovolacího důvodu tedy vypovídá o tom, že z procesního hlediska obviněnému nelze upřít přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se ale o takový případ nejedná. Odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Lze jen dodat, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze hodnotit ani formu rozhodnutí, tj. zamítnutí odvolání obviněné (byť obviněná s výrokem soudu není spokojena). Odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, z čehož je zřejmé, že obviněné nebyl přístup k druhé instanci odepřen. Odvolání obviněné bylo v odvolacím řízení podrobeno meritornímu přezkumu a v části týkající se náhrady škody jí bylo vyhověno. Lze tedy konstatovat, že odvolací soud svou přezkumnou povinnost splnil.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tedy že v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s těmito námitkami se Nejvyšší soud vypořádal v rámci dovolacího důvodu uplatněného podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a na tuto argumentaci nezbývá nic jiného, než odkázat.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné Ing. O. S. podané s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann