ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1118.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1118/2011-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2011 o dovolání, které podala obviněná S. O. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 124/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 56 T 2/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 56 T 2/2010, byla obviněná S. O.(dále jen „obviněná“) uznána vinnou přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „v nočním baru S.v L., N. Ž., ve kterém byla provozována prostituce, předávala a prodávala tam prostituci provozujícím N. A., a M. K., metamfetamin zv. pervitin, který je jako látka psychotropní uvedená v příloze č. 5 zák. č. 167/98 Sb. o návykových látkách ve znění pozdějších novel, a to N.A. v době od poloviny října 2007 do konce měsíce listopadu 2007 nejméně 4 dávky týdně a M. K. v měsících říjnu a listopadu 2008 jednu dávku denně a od konce listopadu do 14. 12. 2008 až 5 dávek denně“ . Za tento přečin byla obviněná podle §283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku jím byl uložen trest vyhoštění na dobu šesti roků.
Citovaným rozsudkem bylo dále podle §226 písm. a) tr. ř. rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněných J.P. a J. Ž.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněná a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 124/2010, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že výroky rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou založeny na nepravdivých tvrzeních poškozených N.A. a M.K. v tom smyslu, že od ní dostávaly pervitin. Prohlásila, že pravdivost výpovědi jmenovaných poškozených byla dalšími důkazy provedenými v hlavním líčení podstatně zpochybněna, když bylo mj. prokázáno, že tyto byly vůči ní nepřátelsky zaujaty a že jejich výpovědi byly motivovány snahou pomstít se jí za to, že je vyhodila z nočního klubu S. Podotkla, že výpověď N.A. byla motivována také tím, že se snažila učinit cokoli pro to, aby byl zlegalizován její pobyt na území České republiky (chtěla se zavděčit orgánům činným v trestním řízení). Dále konstatovala, že mezi výpovědí poškozených a důkazy provedenými při hlavním líčení (zmínila výpovědi svědků Z., J., D., B., K. a H.) je zjevný rozpor s tím, že při takových rozporech výpovědi poškozených neposkytovaly oporu pro dostatečná skutková zjištění. Rovněž vyjádřila přesvědčení, že v řízení předcházejícím vydání meritorních soudních rozhodnutí bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dané čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu poznamenala, že realizace tohoto práva předpokládá, že soud musí vyčerpávajícím způsobem popsat svůj důkazní postup a své závěry logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, musí zdůvodnit, jakým způsobem se vypořádal s rozpory mezi provedenými důkazy a z jakého důvodu uvěřil jedné ze vzájemně protichůdných verzí. Ve smyslu ustanovení §125 odst. 1, jakož i §134 odst. 2 tr. ř., jež se v ústavní rovině promítají v kautelách čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je soud povinen v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Seznala, že těmto požadavků ani rozsudek soudu prvního stupně, ani tímto dovoláním napadené usnesení, nedostály. Přitom zdůraznila, že nebyl podán žádný přímý důkaz o tom, že pokud by vůbec bylo na místě mít za prokázané, že nějaké látky N. A. a M.K. podávala či prodávala, že byl tou látkou metamfetamin. Dodala, že napadené usnesení se rovněž ztotožnilo se závěrem rozsudku soudu prvého stupně stran skutkového zjištění, že měla drogy podávat poškozeným s rozmyslem a po hlubším uvážení. Tomu však podle ní provedené dokazování nenasvědčuje. V neposlední řadě namítla, že i pokud by se byla dopustila předmětného jednání, jsou uložené tresty nepřiměřeně přísné, zejména při úvaze o tom, že stupeň nebezpečnosti vyjadřuje již zákon sám stanovením trestních sazeb. Pokud jde o trest vyhoštění, uvedla, že si je vědoma, že právo pobytu na území České republiky není jejím absolutním právem, ale že setrvává na tom, že takový trest nelze vázat na úvahy o tom, zda pobyt cizince znamená pro Českou republiku nějaký přínos či že právo pobytu se odvíjí od nějakých zásluh. Rozhodnutí soudů dříve ve věci činných tak nenaplňují požadavek řádného odůvodnění uložení trestu vyhoštění, a to v přímé vazbě na hmotně právní posouzení skutkové situace.
Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení zrušil s tím, že věc bude znovu projednána a rozhodnuta.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě opakuje argumentaci známou z její dosavadní obhajoby, především z odvolání. K takto pojatým námitkám vzneseným v rámci dovolání poznamenal, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení obviněné o existenci dovolacího důvodu. Řízení o dovolání naprosto nenabízí nějakou možnost opakovat odvolání či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před obecnými soudy. Námitkami obviněné vyjádřenými v dovolání se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněná uplatnila již v řízení o řádném opravném prostředku a nyní je opakuje jen proto, že není spokojena s výsledkem řízení o odvolání. Dále konstatoval, že obviněná nadto neuvádí žádnou námitku hmotně právní povahy a své výhrady soustředí do tvrzení, že byl nesprávně zjištěn skutkový stav a byla nepřiměřeně přísně potrestána. Místo skutečného stavu věcí zjištěného soudem však vychází ve svých argumentech z jiné důkazní báze, vytvořené odlišným hodnocením zásadních důkazů. Takto však její dovolání nemůže naplnit deklarovaný dovolací důvod, neboť nesměřuje proti právnímu posouzení věci, nýbrž primárně proti skutkovému základu výroku o vině, a dokonce ani opticky nevyhovuje podstatě zvoleného důvodu dovolání, neboť pouze brojí proti způsobu hodnocení důkazů soudem a proti skutkovým závěrům vyplynuvším z dokazování, namítá určité procesní nedostatky a požaduje mírnější trest. Takovéto námitky obviněné nemohou naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, jejichž katalog je obsažen v ustanovení §265b tr. ř.
Státní zástupce uzavřel, že výhrady uplatněné obviněnou není možno mít za důvodné a že napadené rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo možno napravit cestou dovolání. S ohledem na skutečnosti uvedené výše navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 124/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné, jež vztáhla k výroku o vině, směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, nadto ještě nedostatečná odůvodnění jejich rozhodnutí. Přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je jí kladeno za vinu, nedopustila). Toliko z uvedených skutkových (procesních) výhrad potom vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněná v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, tzn. že dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, nadto ještě z nedostatečných odůvodnění soudních rozhodnutí, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
V tomto směru lze odkázat na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněná neuplatnila), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srovnej rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněné směřující proti jí uloženým trestům pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněné byly uloženy přípustné druhy trestů v rámci trestních sazeb vymezených v příslušných ustanoveních trestního zákoníku.
Nejvyšší soud rovněž zdůrazňuje, to se zřetelem k výhradám obviněné vůči odůvodněním soudních rozhodnutí, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý