ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1144.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1144/2011-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2011 o dovolání, které podal obviněný K. B . , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 7 To 117/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 155/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 31 T 155/2010, byl obviněný K. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „poté, co přislíbil jednateli společnosti Čech - odpady s.r.o. V. Č., že zprostředkuje převod leasingového nájmu vozidla zn. AUDI Q 7, registrovaného na leasingového nájemce společnost Čech - odpady s.r.o., na nového leasingového nájemce, který bude nadále platit společnosti ČSOB Leasing a.s. stanovené leasingové splátky, převzal dne 3. 11. 2007 u benzínové čerpací stanice v obci P. u . od V. Č. předmětné vozidlo za účelem jeho ukázky zájemci a následně vedl se společností ČSOB leasing a.s. a zájemcem o vozidlo jednání o případném převodu leasingového nájmu, avšak převod leasingového nájmu se na nového nájemce ve sjednané lhůtě 1 měsíce, neuskutečnil, přesto předmětné vozidlo V.Č. ani leasingovému pronajímateli společnosti ČSOB leasing a.s., nevrátil, vozidlo užíval a v přesně nezjištěnou dobu v prosinci 2007 ho předal Z. Z., jako zástavu nejméně za částku 300.000,- Kč, resp. s příslibem budoucího převodu leasingu s tvrzením, že s vozidlem je oprávněn disponovat, aniž by následně Z. Z. finanční hotovost vrátil, přičemž vozidlo nechal vyzvednout S. S. pod záminkou, že vozidlo pochází z trestné činnosti, a rovněž ho k užívání přenechal S. S., který vozidlo s obžalovaným jako spolujezdcem řídil v době dopravní nehody v Slovenské republice, okres L. a následně obžalovaný předal vozidlo k opravě do autoservisu Impromat Car s.r.o., odkud vozidlo z pokynu obžalovaného vyzvedl dne 28. 1. 2008 S. S., který vrátil náhradní vozidlo a zaplatil částku 27.966,- Kč, kterou financoval obžalovaný a ačkoli S. S. ještě téhož dne vozidlo předal obžalovanému, nezajistil obžalovaný předání vozidla jednateli společnosti Čech odpady, s.r.o. V. Č., přičemž mu toliko sdělil, že vozidlo se S. S. ztratilo, ačkoli vozidlo bylo dohledáno v S., kde jej obžalovaný v přesně nezjištěné době v dubnu v roce 2008 prodal blíže nezjištěné osobě jménem D. P. za částku 12.000,- €, a odkud bylo na náklady V. Č. prostřednictvím Z. S. na základě plné moci ze dne 21. 10. 2008 dovezeno do ČR, avšak nikoli v původním stavu, čímž společnosti Čech odpady s.r.o., způsobil škodu ve výši 1.046.120,60,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §248 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 7 To 117/2011, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání s tím, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byly dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že odvolací soud v napadeném usnesení sice připustil, že rozsudek nalézacího soudu trpí určitými jím vytýkanými vadami, nicméně tyto vady nepovažoval za natolik zásadní, aby soud prvního stupně nemohl dospět k jednoznačnému závěru o jeho vině. Navrhované výslechy svědků pak odvolací soud shledal naprosto nadbytečnými s odkazem na moment, kdy nejpozději došlo ze strany obviněného k úmyslu zakládajícímu trestný čin zpronevěry (v prosinci 2007 při jednání se Z. Z.). V této souvislosti podotkl, že usnesení o zahájení jeho trestního stíhání ani obžaloba neobsahuje popis skutku ve smyslu jednání ke Z. Z. Zdůraznil, že byl obviněn výhradně z jednání, kterého se měl dopustit ve vztahu k poškozenému V. Č. V tomto směru pak dokazování a skutková zjištění neodpovídají rozhodnutí soudu. Následně se ohradil proti skutkovému závěru soudů nižších stupňů v tom smyslu, že mezi ním a poškozeným V. Č. byla sepsána písemná smlouva o zapůjčení vozidla, podle které mu poškozený vozidlo zapůjčil na dobu od 3. 11. do 3. 12. 2007, resp. že měl zapůjčené vozidlo užívat i poté, co z převodu leasingového nájmu na jiného zájemce sešlo. Prohlásil, že mu není zcela jasné, jak soud k takovým závěrům dospěl, když nijak nevyplývají z dostupných důkazů. Podle jeho názoru se z provedených důkazů podává, že na převodu nájmu na jiného leasingového zájemce pracoval ještě v době těsně před předáním vozidla do opravy po havárii na Slovensku (viz výpověď svědka Ř., o této skutečnosti věděl i poškozený Č.). Jinými slovy, závěr soudu, že měl v úmyslu si automobil ponechat pro svoji potřebu, není správný, neboť leasingový převod byl v době jeho opravy těsně před realizací a vše bylo projednáno s vlastníkem automobilu, leasingovou společností. Dodal, že tuto skutečnost by potvrdil výslech zástupce vlastníka vozidla, leasingové společnosti zajišťující převod leasingového nájmu, se kterým jednal. Takový výslech ale oba soudy dříve ve věci činné odmítly provést. Dále nalézacímu soudu vytkl, že označil za účelové jeho tvrzení o tom, že S. S. vozidlo po opravě z autoservisu vyzvedl a nepředal jeho osobě. Konstatoval, že tento závěr není ničím podložen, že jde toliko o domněnku. Uvedl, že se soud vůbec nezabýval jeho námitkami v tom smyslu, že svědek S. o údajném prodeji auta vypovídal odlišně při hlavním líčení a při výslechu na policii v přípravném řízení. Přitom se rovněž pozastavil u výpovědi svědka F.V. a upozornil, že dotyčný byl v minulosti opakovaně trestán, kromě jiného i za křivé obvinění. V neposlední řadě pak zpochybnil věrohodnost výpovědi svědka Z. S. Akcentoval, že kromě výpovědi svědka Svobody nic jiného neprokazuje, že auto mělo být skutečně převezeno ze Srbska. Spíše naopak. Poznamenal, že orgány činné v trestním řízení již v přípravném řízení zjistily, že k dožádání vyslechnutý svědek Z. M. (Z.) nezná osobu jménem D. P. či K.B., přičemž na tomto tvrzení setrval i po předložení fotografie. Také AUDI Q7 nikdy neviděl a nekoupil ho. Rovněž tak SIRENE Maďarsko sdělila, že osoby S. S., (údajně žijící v Německu) a R. O., které měly auto podle svědka S. převážet na Slovensko, neobdržely žádné maďarské vízum. Interpol Wiesbaden potom informoval, že v příslušných databázích nejsou žádné informace k osobě S. S.. Doplnil, že policii se nepodařilo ztotožnit osobu D. P. přesto, že se má jednat o známého svědka S., resp. že v poslední době sám zjistil, že auto nikdy v Srbsku nebylo s tím, že toto tvrzení může v případě potřeby doložit svědeckou výpovědí. V neposlední řadě odmítl také závěr soudů nižších stupňů, že měl nakládat s automobilem v rozporu s účelem, pro který mu byl svěřen a že to mělo být nad rámec vůle vlastníka. K tomu uvedl, že vozidlo měl v držení proto, aby zajistil zájemce o převod leasingové smlouvy na toto auto, a to také dělal s tím, že pokud by poškozený nechtěl, aby vozidlo užíval, zcela jistě by mu ho nepředával a vše by probíhalo pouze ve formě ústních či písemných jednání se zájemci. Podle svých slov též nikdy poškozenému V. Č. automobil neodmítl vrátit. Ještě v době, kdy byl tento v opravě, probíhala jednání o převodu leasingové smlouvy na zájemce Ř., o těchto byl vlastník informován a sám také pana Ř. v této věci kontaktoval. Poškozený od jeho osoby věděl, že je automobil v opravně, kontaktoval proto svědka T. a měl možnost i příležitost si ho sám vyzvednout. Vyjádřil přesvědčení, že soud prvního stupně nevyhodnotil všechny provedené důkazy úplně a dostatečně, nevypořádal se bezezbytku s jeho obhajobou a především při hodnocení důkazů nepostupoval důsledně ve smyslu zásady in dubio pro reo. Uzavřel, že jelikož soud neměl k dispozici jednoznačné a nepochybné důkazy pro rozhodnutí o jeho vině, měl ho obžaloby zprostit.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 7 To 117/2011, zrušil a tomuto soudu podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc v intencích svého závazného právního názoru znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 7 To 117/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (jenž obviněný uplatnil citací jeho znění – druhé alternativy) je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o druhou (obviněným uplatněnou) alternativu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť konkrétní dovolací argumentace obviněného žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. neodpovídá (k tomu viz níže). Pro úplnost lze dodat, že naplněna nemohla být ani první alternativa, jelikož Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo, vadná skutková zjištění a dále, že nebyla zachována totožnost skutku (viz tvrzení, že usnesení o zahájení jeho trestního stíhání ani obžaloba neobsahuje popis skutku ve smyslu jednání ke Z. Z.). Přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Toliko z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. a §220 odst. 1 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nad tento rámec Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že teorie i praxe nechápou totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v usnesení o zahájení trestního stíhání, žalobním návrhu a výroku rozsudku soudu, postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku pak bude zachována též za předpokladu, a) jestliže je úplná shoda alespoň jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu (srov. rozh. č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud shledává, že v předmětné trestní věci je totožnost skutku udržována právě shodou v podstatných okolnostech jednání a následku.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného porušení totožnosti skutku, neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum je možné poznamenat, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, jež po zhodnocení provedených důkazů vykonaly, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý