ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.123.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 123/2011 - 15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. února 2011 o dovolání obviněného P. Š . proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2008, č. j. 4 To 142/2008-243, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 4/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2008, č. j. 4 To 142/2008-243, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2008, č. j. 2 T 4/2003-227. Tímto rozsudkem byl obviněný P. Š. uznán vinným jednak trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1
tr. zák., jednak trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně podložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. S výrokem o vině nesouhlasí a v tomto směru zdůraznil, že byl již dvakrát obžaloby zproštěn. V obou těchto případech soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyl zcela jednoznačně prokázán průběh incidentu a že proti sobě stojí tvrzení poškozené a obviněného. Obviněný poukázal na to, že soud prvního stupně poškozenou s ohledem na její konfliktní povahu označil za nevěrohodnou svědkyni. Oproti tomu výpověď obviněného je podpořena listinnými důkazy. Jak uvedl, svědek K. H. potvrdil, že obviněný v době incidentu nemohl být na místě napadení a že v tu dobu byl cca 80 km od B. s nefunkčním automobilem. Tento svědek byl ve věci vyslechnut na základě pokynu odvolacího soudu a přestože došlo k výraznému posunu důkazní situace ve prospěch obviněného, byl uznán vinným. Obviněný je toho názoru, že mělo být rozhodnuto o zproštění obžaloby, a to minimálně z důvodů podle §226 písm. c) tr. ř. s ohledem na existenci zásady in dubio pro reo. Dodává dále, že pokud vůbec byl na místě údajného incidentu, pak nelze vyloučit, že jeho jednání mělo charakter nutné obrany či krajní nouze, přičemž v tomto případě by měl být zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Vzhledem k důkazní situaci je podle obviněného dán důvod i pro zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., neboť nebyly předloženy nezvratné důkazy o tom, že se skutek stal, jak je popisován obžalobou. Na základě těchto skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a sám podle §265m odst. 1 tr. ř. obviněného obžaloby zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Podle jeho názoru z odůvodnění dovolání je zřejmé, že obviněný brojí proti skutkovému stavu zjištěnému soudem nalézacím i soudem odvolacím a předkládá dovolacímu soudu vlastní verzi průběhu skutkového děje, odlišnou od podoby skutku uvedené ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Státní zástupce dodal, že obviněný na straně jedné tvrdí, že se v rozhodnou dobu nenacházel na místě, kde byl podle rozhodnutí soudu spáchán předmětný delikt, aby následně poněkud absurdně ve vztahu k této své obhajobě uvedl, že (přesně citováno): „Pokud by vůbec byl obviněný na místě údajného incidentu, pak nelze vyloučit, že jeho případné jednání nemělo charakter nutné obrany či krajní nouze a tudíž se nemohlo jednat o trestný čin.“ Konstatoval dále, že pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze subsumovat ani námitku obviněného, že jej nebylo možné uznat vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. s ohledem na zásadu „in dubio pro reo“. Nadto o procesněprávní povaze výhrad obviněného svědčí podle státního zástupce fakt, že tvrdí, že měl být zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., neboť takový argument již sám o sobě vylučuje hmotněprávní povahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože k zproštění obžaloby podle §226 písm. a) trestního řádu soud přistoupí tehdy, nebylo-li prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán. Vzhledem k tomu, že shora uvedené skutečnosti znamenají, že dovolatel ve své podstatě tvrdí, že soudy obou stupňů při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a domáhá se, aby dovolací soud hodnotil důkazy jinak, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle
§265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z obsahu dovolání vyplývá, že námitky obviněného směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy s tím, že podle jeho názoru na základě provedených důkazů nemohl být učiněn výrok o vině a měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo obžaloby zproštěn. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav podle §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení)
a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134
odst. 2 tr. ř., zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru, což se v daném případě nestalo, protože obviněný dovolání opřel o námitky ryze skutkové povahy, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
I když se obviněný domnívá, že důvod dovolání spočívá na nesprávném právním posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsah dovolání tomu nijak nenasvědčuje. Je zřejmé, že veškerá svá tvrzení opírá o skutečnosti, které mají základ ve skutkovém zjištění a že jeho námitky jsou ryze procesní povahy. Namítá-li tedy, že odvolací soud nezavázal soud prvního stupně k učinění výroku o vině, a přesto soud prvního stupně po doplnění dokazování uznal obviněného vinným, pak toto tvrzení obviněného souvisí s procesními otázkami, nicméně Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud uvedené vyvrací argumentací, že „nepřikázal soudu prvního stupně, jak má hodnotit provedené důkazy, pouze poukázal na to, že obhajobu obžalovaného je nutno prověřit doplněním dokazování a zhodnocením tohoto důkazu a je nutno zvážit, zda věrohodnost poškozené je vyvrácena zjištěnými údaji o konfliktnosti její osoby“. V tomto postupu odvolacího soudu, stejně jako k hodnocení důkazů soudu prvního stupně provedenými po doplnění dokazování, Nejvyšší soud neshledal pochybení.
I když rozhodným usvědčujícím důkazem se stala výpověď poškozené I. H., nelze odhlédnout od skutečnosti, že přítomnost obviněného na místě činu byla potvrzena výpovědí dalšího svědka, a to M. H. Nadto způsobené zranění bylo objektivizováno znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalkyně MUDr. Evy Krejzlíkové. Za této situace Nejvyšší soud nemá důvod, proč by bylo možno soudům vytýkat, že výrok o vině opřely o výpověď poškozené I. H. Ve svém souhrnu totiž všechny provedené důkazy tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu důkazů, vzájemně se doplňují a na sebe navazují, které ve svém celku shodně a spolehlivě dokazují okolnost nebo okolnosti, které byly třeba v dané věci prokázat a lze z nich současně dovodit závěr o vině obviněného a současně bezpečně vyloučit možnost závěru jiného. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za přesvědčivá, že k nim není třeba ničeho dodávat a lze na ně v plném rozsahu odkázat.
Lze shrnout, že uplatněné námitky obviněného výlučně směřují do oblasti skutkového zjištění. I pokud obviněný vznáší námitku týkající se nutné obrany či krajní nouze, je zjevné, že tak činí pouze hypoteticky, nikoli s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, a proto nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že na argumentaci obviněného dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože se právního posouzení skutku netýká. Za daného stavu, tj. kdy obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze říci, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno zopakovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného P. Š. uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann