ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1269.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1269/2011-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2011 o dovolání, které podal obviněný P. N . , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 55 To 609/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 254/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 11. 2010, sp. zn. 3 T 254/2009, byl obviněný P. N. (dále jen „obviněný“) uznán vinným (v bodě I.) účastenstvím ve formě organizátorství na trestném činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) k §250b odst. 1 tr. zák. a (v bodě II.) trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 5 T 17/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit společnosti CETELEM ČR a.s. škodu ve výši 94.194,- Kč a společnosti ESSOX, s.r.o. škodu ve výši 112.819,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly tyto poškozené společnosti odkázány se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Rozsudkem ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 55 To 609/2010, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem II., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §37a tr. zák. zrušil výrok o vině a trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 5 T 17/2010, a při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku uznal obviněného vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin a za účastenství ve formě organizátorství na trestném činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným v bodě I. napadeného rozsudku, ho podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §37a tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. odsoudil ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 14 T 65/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k povinnosti nahradit společnosti CETELEM ČR a.s. škodu ve výši 94.194,- Kč a společnosti ESSOX, s.r.o. škodu ve výši 112.819,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. tyto poškozené společnosti odkázal se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že důvod pro podání dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku. Stran bodů 2. až 10. výroku o vině napadeného rozsudku poznamenal, že nesouhlasí s tím, že by o úvěry žádal bez vědomí matky. Ta se podle jeho slov podávání žádostí účastnila, dodávala k nim podklady a navíc získané prostředky čerpala. Vyjádřil přesvědčení, že v průběhu dokazování nebylo prokázáno, že by se svou matkou a tehdejší manželkou při sjednávání úvěrové smlouvy uvedli nepravdivé údaje. Podklady, které mu matka pro sjednání úvěru dodala, totiž byly skutečnými potvrzeními o výši jejího příjmu. Předmětné jednání tak nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu. Pokud se jedná o body 3., 4., 5., 6. a 8. výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, konstatoval, že bylo prokázáno, že se se svou matkou a tehdejší manželkou pokusili získat prostředky prostřednictvím úvěru na koupi elektroniky, kterou měli možnost následně výhodně zpeněžit. Když dne 16. 2. 2008 neuspěli se žádostí o úvěr u společnosti Home Credit a.s. (bod 3.), dne 18. 2. 2008 požádali tutéž společnost o úvěr na jinou elektroniku (bod 4.) a když opět neuspěli, pokusili se o totéž znovu (body 5. a 6.). Podotkl, že pokud by se žádostí o úvěr ad 3. uspěli, o další úvěry by nežádali. Tak jako u ostatních skutků popsaných v jednotlivých výrocích ani zde nebyly předloženy nepravdivé údaje o příjmech jeho matky, nadto nedošlo ani k žádné škodě na straně úvěrujících společností. Prohlásil, že v konečném důsledku uzavřeli s matkou a manželkou tímto způsobem úvěrové smlouvy pouze čtyři (výroky 2., 7., 9. a 10.) s celkovými měsíčními splátkami ve výši 7.797,- Kč a tuto částku by on, jeho tehdejší manželka a jeho matka bez větších obtíží pokryli. Skutečnost, že později závazky hradit přestali, je podle něho důsledkem rozpadu jeho rodiny a jeho odstěhování se do K.H. Shrnul, že žádosti o úvěr, jimž nebylo vyhověno, nelze posuzovat jako naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu ve stádiu pokusu, když navíc předložené doklady nebyly fiktivní a on s matkou a tehdejší manželkou neuváděli v žádosti žádné nepravdivé skutečnosti.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovoláním napadený rozsudek zrušil.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 55 To 609/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům de facto vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, když prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Podle skutkových zjištění soudů dříve ve věci činných obviněný uzavřel úvěrové smlouvy specifikované v bodech 2., 7., 9. a 10. výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, resp. učinil úkony bezprostředně směřující k uzavření úvěrových smluv popsaných v bodech 3., 4., 5., 6. a 8. výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, přičemž při sjednávání těchto úvěrových smluv označil svoji matku A.K. bez jejího vědomí za žadatele o úvěr a tento nepravdivý údaj o osobě úvěrového dlužníka opět bez vědomí své matky A. K. doložil kopiemi dokladů prokazujících její totožnost, a takto navíc konal, ačkoliv věděl, že předmětné úvěry, vzhledem ke svým majetkovým poměrům, není a nebude schopen splácet. On sám však v dovolání tvrdí, že o úvěry žádal s vědomím matky, že se tato sjednávání úvěrových smluv účastnila, dodávala k nim podklady a čerpala získané finanční prostředky, resp. že částku, kterou vyčíslil jako celkové měsíční splátky, by on, jeho tehdejší manželka a jeho matka byli schopni hradit a že skutečnost, že posléze přestal hradit závazky z uzavřených úvěrových smluv, byla důsledkem rozpadu jeho rodiny a jeho odstěhování se do K. H. Nadto konstruuje hypotetickou situaci, že pokud by s první z žádostí adresovanou společnosti Home Credit a.s. o úvěr uspěl, o další úvěry by již nežádal. Až sekundárně - právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Nad tento rámec Nejvyšší soud považuje za potřebné stručně poznamenat, že soud druhého stupně nepochybil, pokud skutek popsaný v bodech 1. až 10. výroku o vině jeho rozsudku právně posoudil jako pokračující trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., dílem dokonaný (v bodech 1., 2., 7., 9. a 10.), dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (v bodech 3., 4., 5., 6. a 8.).
Obviněný svým jednáním zcela zásadním způsobem ovlivnil proces sjednávání předmětných úvěrových smluv, neboť úvěrový věřitel tyto smlouvy uzavřel, resp. je měl uzavřít s mylnou představou o osobě úvěrového dlužníka a schopnosti obviněného dostát smluvním závazkům. Jinak řečeno, obviněný při všech žádostech o úvěr popsaných ve výroku napadeného rozsudku, tedy při sjednávání úvěru, uvedl nepravdivé údaje, a to (pokud jde o body 2. až 10. výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně) že o úvěr žádá jeho matka A.K., navíc si byl vědom skutečnosti, že nebude schopen úvěr řádně splácet. Jednání, kdy úvěrová smlouva nebyla ze strany úvěrové společnosti uzavřena, přitom nepochybně tvořila společně s dalšími dílčími skutky jediný pokračující skutek a trestný čin (viz §89 odst. 3 tr. zák.). Škoda, jíž obviněný svým trestněprávně relevantním jednáním způsobil, tím spíše s přihlédnutím ke škodě která z části jeho podvodného jednání bezprostředně hrozila, naplnila znak škody nikoli malé ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. (resp. mnohonásobně převýšila spodní hranici tohoto pojmového znaku). Tímto jednáním tedy ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zákona jednak vylákal, jednak se pokusil vylákat úvěrové finanční prostředky ve výši odpovídající takto přisouzené právní kvalifikaci.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů zřetelně plyne též úmyslné zavinění obviněného, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Je totiž zjevné, že obviněný jednal tak, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, vědomě, cíleně a záměrně právě proto, aby v rámci úvěrových vztahů ke škodě cizího majetku podvodně získal finanční prostředky.
Mezi právními závěry odvolacího soudu a skutkovými zjištěními, jež na podkladě hodnotících úvah nalézacího soudu po jejich přezkoumání učinil, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však, jak již uvedeno, v posuzované trestní věci nejedná.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý