ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.128.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 128/2011 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2011 o dovolání, které podal obviněný D. P . , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 4 To 211/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 61/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 15 T 61/2008, byl obviněný D. P. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil se spoluobviněným P. B. tím, že „dne 26. 12. 2007 mezi 05.30 hod. až 06.00 hod. v Ž., okres L., v baru M. kulturního domu M., v ulici P., se oba obžalovaní před přítomnými hosty po vzájemném slovním osočování fyzicky napadli tak, že D. P. napadl P. B. údery pěstmi a popelníkem a P. B. D.P. údery pěstmi a teleskopickým obuškem, v důsledku napadení utrpěl D. P. tržně zhmožděnou ránu v pravém obočí délky 3 cm a ránu levého spánku délky 2 cm a P.B. tržnou ránu na temeni vlevo dlouhou 3 cm, tržně zhmožděnou ránu na pravém rameni nad klíční kostí dlouhou 2 cm pronikající ke kosti, tržně zhmožděnou ránu 3. prstu levé ruky dlouhou 5 cm, když léčení uvedených zranění ani u jednoho z obžalovaných nepřesáhlo dobu jednoho týdne“. Za tento trestný čin byl obviněný D. P. odsouzen podle §202 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody ve výměře osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného P.B.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění D.P. a P. B.zavázáni k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené V. z. p. ČR, Územnímu pracovišti L., částku 4.434,76 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný D. P. (dále jen „obviněný“), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 4 To 211/2010, podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil u obviněného v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině podle §202 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Lounech ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 2 T 102/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou V.z.p.ČR, Územní pracoviště L., odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že z obsahu spisu vyplývá, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. K tomu podotkl, že jejich úřední záznamy nejsou autorizovány a že v nich jsou prvky libovůle směřující k odsouzení jeho osoby. Policejním orgánům vytkl, že včas nezajistily záznam z kamerového systému z prostor restaurace (ačkoliv je na tento opakovaně upozorňoval a dobře o něm věděly) ani popelník, kterým měl být napaden spoluobviněný P. B. Shledal, že z výpovědi policistů je patrné, že se na místě samém zdrželi maximálně 30 sekund, což je doba, v níž nelze zjistit pravý stav věci a tím méně jej zdokumentovat a zajistit důkazy. To, že Policie ČR ohledala místo činu až po téměř dvou měsících, označil za hrubé porušení jejich povinností s tím, že nemůže jít k tíži obviněných, ani svědků tak, jak se stalo v dané věci. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že soudy posléze od tohoto zásadního pochybení odváděly pozornost.
Následně připomněl předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů a vznesl otázku, kdo vlastně ve věci rozhodl v prvním stupni, zda to byl skutečně nalézací soud, jenž ho původně obžaloby zprostil, nebo soud odvolací, který zprošťující rozhodnutí soudu první instance zrušil a uložil mu jakési přehodnocení a doplnění dokazování. Tato otázka podle obviněného zasahuje do integrity rozhodování soudu prvního stupně a do jeho tzv. volných úvah o vině i o trestu. Zdůraznil, že v posuzované trestní věci nevyvstala žádná nová skutečnost, která by původní závěry nalézacího soudu o jeho nevině mohla změnit, ale přesto byl nakonec uznán vinným. Takový postup nekoresponduje s §1 tr. ř. a s §2 odst. 5, 6 tr. ř. Prohlásil, že skutkový stav konstatovaný nalézacím soudem v původním zprošťujícím rozsudku zůstal konstantní a nevykazoval znaky objektivní stránky trestného činu. Podle jeho názoru pozdější odsuzující rozsudek konstruuje jeho trestní odpovědnost zcela chybně jako odpovědnost za následek, jednání i jakýsi pomyslný kauzální nexus vzdor faktu, že se žádného protiprávního jednání nedopustil. Argumentoval také, že odvolacímu soudu předložil další důkazy o iniciátorovi předmětného incidentu, a to čestná prohlášení dvou osob incidentu přítomných, ale odvolací soud se jimi nezabýval. Shledal, že z obsahu spisu a z jeho odvolání je patrné, že se incidentu nezúčastnil, že byl kýmsi povalen na zem se střepy skla, kde ležel pod osobou, kterou kdosi udeřil zezadu do hlavy a do ramene, resp. že čestná prohlášení jednoznačně uvádějí jako iniciátora incidentu svědka K. (právě ten ho povalil na zem a uhodil osobu, pod níž ležel, popelníkem). Zdůraznil, že neměl žádné ambice se bránit a za popsané situace se ani nemohl jakýmkoliv způsobem incidentu účastnit, ale ani děj sledovat. Skutková zjištění nalézacího soudu jsou podle něho nesprávná a neúplná, neboť při provádění a hodnocení důkazů došlo k porušení §2 odst. 5, 6, tr. ř. K náležitému objasnění věci nebyly provedeny všechny dostupné a potřebné důkazy a v důsledku toho se soud řádně nevypořádal s jeho obhajobou. Uzavřel, že z provedených důkazů vůbec nevyplývá, že se dopustil trestného činu, z něhož byl obžalován, přičemž v dalším odkázal na podané odvolání.
V neposlední řadě obviněný namítl nedostatek podmínek pro uložení souhrnného trestu v souvislosti s obsahem jeho odvolání i dovolání. K tomu uvedl, že trest obecně prospěšných prací vykonával po dohodě s příslušnou školou, že nebylo jen na jeho vůli, kdy tento trest vykoná, neboť šlo o práci v přírodě, jíž významně ovlivňuje nejen počasí, ale především finanční možnosti školy. Podotkl, že pokud by měl trest obecně prospěšných prací vykonán, mohl mu být uložen trest podmíněný.
Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodl podle §265k tr. ř., resp. §265 l tr. ř., popř. podle §265m tr. ř.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Upozornil, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Doplnil, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v posuzované věci nenastala.
Následně státní zástupce konstatoval, že obviněný v rámci své argumentace namítá výlučně nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávnost skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci a že takové námitky se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Podotkl, že citovanému dovolacímu důvodu by mohly odpovídat toliko námitky, kterými obviněný zpochybňoval podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., neboť dovození takových podmínek je výsledkem jiného hmotně právního posouzení. Obviněný ovšem v rámci konkrétní argumentace týkající se naznačené problematiky v podstatě pouze konstruuje hypotézu, jaký by mu mohl být nyní uložen trest, pokud by býval již měl dříve uložený trest obecně prospěšných prací vykonán. Taková varianta však podle státního zástupce objektivně nenastala, přičemž nesprávnost uložení souhrnného trestu s ohledem na podmínky reálně existující obviněný netvrdí. Proto ani v tomto rozsahu není možné (s ohledem na konkrétní argumentaci) shledat námitky obviněného odpovídajícími uplatněnému dovolacímu důvodu.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 4 To 211/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž orgánům činným v trestním řízení vytýká pouze nesprávně vedené a neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obviněným ve skutečnosti spatřován (jak ostatně sám zmiňuje) toliko v porušení procesních předpisů a zásad vymezených zejména v ustanovení §1 tr. ř. a §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávně vedeného a neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dále Nejvyšší soud připomíná, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat též vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný sice ve svém mimořádném opravném prostředku deklaruje nedostatek podmínek pro uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., jeho argumentace se však neváže na skutečnosti reálně existující v době rozhodování odvolacího soudu, ale v celém svém rozsahu vychází z hypotézy obviněného, jaký by mu mohl být uložen trest, pokud by již měl v této době dříve uložený trest obecně prospěšných prací vykonán. Takovou námitku nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit. Lze pouze stručně dodat, že v posuzované trestní věci byly dány podmínky pro uložení souhrnného trestu.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. února 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý