ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1361.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1361/2011-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2011 o dovolání, které podal obviněný J. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 4. 2011, sp. zn. 68 To 356/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 23/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. 1 T 23/2010, byl obviněný J.Z. (dále jen „obviněný“) uznán vinným (v bodě 1.) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a (v bodě 2.) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu se těchto trestných činů dopustil tím, že
„1. jako podnikatel s obchodním názvem J. Z. – ZJS autorizovaný stavitel provádějící na základě smlouvy o dílo č. Z01/2007 ze dne 26. 3. 2007 realizaci novostavby rodinného domu manželům K. a A. K.dne 16. 5. 2008 v obci P. – Ú.na ulici N. č. na parcele č. 316/18c požadoval po poškozeném A. K., úhradu víceprací, které poškozený rozporoval a odmítal uhradit, přičemž poškozenému řekl, že pokud má rád své děti, tak bude ještě prosit, aby mu mohl zaplatit, co si sám řekne,
2. dne 19. 12. 2008 kolem 12.24 hodin při telefonickém hovoru s poškozeným A. K., během něhož řešili další rozpory ohledně úhrady za práce provedené obviněným, když obviněný po poškozeném požadoval úhradu další částky, kterou poškozený rozporoval, obviněný výslovně sdělil, že si má poškozený dobře vzpomenout na to, co mu tehdy řekl na stavbě“ . Za tyto trestné činy byl obviněný podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. K.odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 15. 4. 2011, sp. zn. 68 To 356/2010, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že popis skutku v odsuzujícím rozsudku nespecifikuje, v čem měla spočívat jeho pohrůžka vůči poškozenému, resp. jakým způsobem by byla realizována. Podle jeho názoru pohrůžce ve smyslu §235 odst. 1 tr. zák. neodpovídá skutkové zjištění, podle něhož měl vyslovit a mít přesvědčení o zabití dětí poškozeného. Poznamenal, že v tomto spatřuje pochybení ohledně naplnění objektivní stránky trestného činu. Následně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 565/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19/2003, pod č. 460, odůvodnění jím podaného odporu proti trestnímu příkazu ze dne 8. 3. 2010, vyjádření ze dne 9. 7. 2010 adresované nalézacímu soudu, odvolání ze dne 3. 9. 2010 a na závěry znaleckého posudku z odvětví klinická psychologie, zpracovaného znalcem PhDr. Karlem Humhalem. Podle jeho slov mu postup nalézacího i odvolacího soudu klade k tíži, že uvedl výhrůžku (kterou popírá), že chtěl údajně zabít děti poškozeného apod., avšak nedošlo k výslechu znalce, jenž znalecký posudek zpracovával. Uvedl, že v dané trestní věci je nutno posoudit dva základní pohledy, kdy na jedné straně on (obviněný) hodnotí stavbu rodinného domu poškozeného jako běžnou, s problémy, které se při stavbě vyskytují a je nutné je řešit v rámci jednotlivých prací, naproti tomu poškozený naznačuje výrazné problémy, neschopnost dopracovat a zvládnout stavbu a v některých okamžicích až neobjektivní posuzování zvládnutí stavby z jeho (obviněného) strany. Otázka údajného vyhrožování zabití dětí je rozváděna poškozeným, který tyto úvahy předkládal své rodině, scházel se se svými známými (policista, právník, obhájce apod.) a jejich rodinnými příslušníky, tedy se radil s různými lidmi, přičemž si uvědomoval omezenou finanční situaci při stavbě rodinného domu ve snaze snížit její rozpočet přes uvedené více práce.
Obviněný shledal, že se nepodařilo zcela jednoznačně prokázat, že by se dopustil žalovaného jednání. Sám v průběhu trestního řízení popsal problémy týkající se projektové dokumentace, včetně navýšení ceny stavby z důvodu změněných požadavků statiky, jež byla upravena ze strany projektanta odpovídajícího za správnost, úplnost a bezpečnost stavby podle zpracované projektové dokumentace, kde byly také další požadavky o navýšení rozsahu prováděných prací. Prohlásil, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je sice zřejmá snaha o naznačení, že otázky spojené s problematikou výstavby nemovitosti poškozeného, včetně konfliktu na stavbě, nemohou být rozhodující, avšak všichni je maximální měrou zdůrazňují ve prospěch poškozeného. Vyjádřil přesvědčení, že jednání poškozeného bylo účelové, směřující k dokončení stavby za snížené náklady a za cenu trestního stíhání a odsouzení jeho osoby. Dále konstatoval, že v průběhu přípravného řízení a také u hlavního líčení došlo ke změně obsahu druhého skutku, kdy z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že z jeho úst nepadlo ani slovo o údajném zabíjení dětí. Na jedné straně soud konstatuje, že došlo k údajnému vyhrožování popsanému v rozsudku, na straně druhé nalézací i odvolací soud uzavírají, že poškozený pod dojmem bezprávní výhrůžky nejednal, neboť mu (obviněnému) údajně nezaplatil částky požadované za provedené vícepráce, kdy došlo k jejich dohodě. Dodal, že materiální znak je dovozován až ve vztahu k druhému jednání, avšak druhý skutek obžaloby nevykazuje žádné znaky skutkové podstaty trestného činu. Za dané situace soudy dříve ve věci činné výrazným způsobem snižují materiální stránku jeho jednání, skupina nepřímých důkazů, které podporují obžalobu, je vyzdvihována spolu s jediným přímým důkazem (výpovědí poškozeného A. K.) a naopak jeho tvrzení a obhajoba jsou posuzovány jako nevěrohodné. Dospěl k závěru, že vzhledem k uvedeným skutečnostem měly být zváženy zejména základní zásady trestního řízení ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a zásada in dubio pro reo.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 4. 2011, sp. zn. 68 To 356/2010, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. 1 T 23/2010, a přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 4. 2011, sp. zn. 68 To 356/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., dílem jsou zjevně neopodstatněné (viz argumentaci níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části (převážně) právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká také (zvláště) neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů, nerespektování zásady „in dubio pro reo“ a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, která jsou mu kladena za vinu, nedopustil). Z podstatné části (převážně) až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného dokazování, nesprávného hodnocení důkazů, nerespektování zásady „in dubio pro reo“ a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také argumentoval, že ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně není popsáno žádné jednání, jež by naplňovalo objektivní stránku tohoto trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Takovou argumentaci lze označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Objektem tohoto trestného činu je svobodné rozhodování člověka.
Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval (srov. přiměř. zpráva č. 1/1980 Sb. roz. tr.).
Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Na rozdíl od loupeže stačí u vydírání pohrůžka násilí nikoli bezprostředního (např. dopisem, telefonicky apod.). Pohrůžka násilí nemusí směřovat přímo proti napadenému - může např. směřovat vůči jeho dítěti, blízkému příbuznému apod. (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004, s. 1389).
Po subjektivní stránce je u trestného činu vydírání (v jeho základní skutkové podstatě) třeba úmyslného zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák., nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák..
Jsou-li shora uvedená skutková zjištění soudu první instance hodnocena v kontextu s výše rozvedenými teoretickými východisky, je možno konstatovat, že nalézací (ani odvolací) soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Obviněný totiž jiného (poškozeného A. K.) v obou popsaných případech pohrůžkou násilí (jež by mělo být spácháno na jeho dětech) nutil, aby něco konal - provedl úhradu (pokud jde o druhý skutek, ve zjištěném kontextu jednání obviněného byla uvedená pohrůžka jasně vyjádřena, což ostatně vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí již soud prvního stupně). Za daných okolností je zřejmá i subjektivní stránka trestného činu – úmyslné zavinění. K subjektivní stránce lze připomenout tolik, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, je možné v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Z výše popsaných skutečností objektivní povahy je pak zřejmé, že obviněný v posuzovaném případě jednal úmyslně, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák.
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
Pro úplnost lze dodat, že předmětným skutkem byl naplněn i materiální znak uvedeného trestného činu. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný , trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Posuzované skutky jsou ovšem charakterizovány okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daných případech pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. V těchto souvislostech lze připomenout zejména závažnost jednání podmíněnou právě tím, že v obou případech šlo o pohrůžku násilím na dětech.
Nejvyšší soud uzavírá, že ve věci učiněná skutková zjištění umožňují důvodný závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Správnému právnímu posouzení předmětných skutků, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i soud druhé instance, odpovídají ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i obě tzv. právní věty. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý