ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1376.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1376/2011-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2011 o dovoláních, která podali obvinění J. K . , a M. V . , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 2 To 44/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 151/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. K. a M.V. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 3 T 151/2010, byli obvinění J. K. a M.V. uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „společně po předchozí domluvě v době od 20.30 hodin do 21.05 hodin dne 7. 5. 2010 nejprve na chodbě domu před obecním bytem v obci Ú. na ulici Z., uživatele R. S., kde se v současné době zdržuje i jeho bratr Z. S., po Z.S. požadovali vrácení dlužné finanční částky, kdy tento před nimi z bytu utekl v obavě před svým fyzickým napadením přes balkon v kuchyni a po hromosvodu, když se jmenovaného nedočkali, bez svolení vnikli do bytu a po zde přítomném uživateli R. S. začali vymáhat dlužnou částku jeho bratra Z., kdy nejprve se jej ptali na bratra, když odpověděl, že neví, kde bratr je, řekli mu „... dej nám peníze ...“ a když jim řekl, že nemá peníze, tak jej J. K. udeřil do těla i do obličeje buď pěstí nebo obuškem, který měl v ruce a poté mu jeden z nich opět řekl „... dej nám peníze ...“, načež poškozený vytáhl peněženku a z této jim dal částku 600,- Kč, J.K. nato řekl „... to je málo, chceme ještě ...“ a opětovně jej napadl úderem do obličeje, poté společně oba prohledali byt a odešli, uživateli bytu R. S. tímto jednáním způsobili zranění spočívající v pohmoždění nosu, tržné rance na kořeni nosu, pohmoždění hrudníku, ramene a zad vlevo s následnou dobou léčení a pracovní neschopností od 10. 5. 2010 do 24. 5. 2010“ . Za tuto trestnou činnost byli oba obvinění shodně odsouzeni podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Obviněnému J. K. byl nadto uložen podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku ještě peněžitý trest v počtu deseti celých denních sazeb ve výši 1.500,- Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, vyměřen náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. K. a M. V., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci. Usnesením ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 2 To 44/2011, z podnětu odvolání obviněného J.K. podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o peněžitém trestu ve vztahu k tomuto obviněnému. Odvolání obviněného M. V. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podali oba obvinění dovolání, přičemž shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný J.K.namítl, že závěr soudů nižších stupňů v tom smyslu, že předmětného dne vnikli neuzamčenými dveřmi do bytu poškozeného R. S. a za užití fyzického násilí po něm požadovali vrácení dlužné finanční částky, tedy požadovali násilím vydání věci, je v přímém rozporu s tím, co uvedli při výpovědi oba obvinění a dokonce i samotný poškozený. Poznamenal, že zatímco u trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku musí být násilí užito v úmyslu zmocnit se cizí věci, u trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku je násilí užito k vynucení, aby někdo něco konal, opominul nebo trpěl. Vyjádřil přesvědčení, že se soud při svém rozhodování nedostatečně zabýval otázkou (resp. tuto nesprávně vyhodnotil), za jakým účelem se dopustil údajného násilí vůči R. S. Z výpovědí obviněných i poškozeného totiž vyplývá, že případný útok nesměřoval vůči poškozenému z důvodu vyžadování peněz, ale za tím účelem, aby jim tento sdělil, kde je jeho bratr Z. S. Podle jeho názoru z výše uvedeného nelze dovozovat naplnění všech zákonných znaků, konkrétně objektivní stránky, zločinu loupeže, ale je na místě daný skutek kvalifikovat jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Argumentoval, že judikatura (viz rozhodnutí publikované ve Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003, pod č. 571) vychází z právního názoru, že neoprávněnost (protiprávnost) jednání pachatele trestného činu vydírání může spočívat buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený ani není povinen činit, anebo sice je pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opomenutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen. Právní závěr o protiprávnosti určitého jednání (činu) přitom musí mít podklad v odpovídajících skutkových okolnostech obsažených v odsuzujícím rozsudku. Dále uvedl, že důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz - vyjádření podnapilého poškozeného - je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízeni jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací. Zdůraznil, že není možné souhlasit s tvrzením, že k užití násilí vůči poškozenému R. S. došlo v úmyslu zmocnit se cizí věcí, když ze zjištěných skutkových okolností jednoznačně vyplývá, že k případnému násilí došlo pouze za účelem vynucení sdělení, kde se ukrývá bratr poškozeného. Dodal, že až posléze se začali poškozeného dotazovat, jestli u sebe má nějaké peníze, o čemž svědčí i výpověď poškozeného. V souvislosti s tím akcentoval, že poškozený jim odevzdal peníze dobrovolně a že závěr soudu, že se tak stalo na základě jejich rozkazu a následného útoku na poškozeného, z výpovědi obviněných ani poškozeného nevyplývá.
Obviněný J.K. proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil co do výroku I. usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 2 To 44/2011, jakož i všechna rozhodnutí mu předcházející, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný M.V. v dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci s tím, že jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu zločinu loupeže a přečinu porušení domovní svobody a že proto nesouhlasí ani s uloženým trestem. Shledal, že se soud druhého stupně vůbec nezabýval námitkami uvedenými v jeho odvolání. Zdůraznil, že soudy nesprávně posoudily otázku vstupu obviněných do bytu jako porušení domovní svobody, když dovodily, že je Z.S. do bytu nepozval, neboť v opačném případě neměl proč před nimi utíkat. Podle jeho názoru odvolací soud zcela pominul tu skutečnost, že Z. S. jednal zcela nepřiměřeně ke všem okolnostem. Dotyčný sám vypověděl, že měl strach, když otevřel dveře a tam viděl dva muže, které neznal (ačkoliv s jedním se prokazatelně několikrát osobně setkal), přesto nevyužil nejjednodušší obrany - nezavřel dveře, a to podle svých slov proto, že by to bylo neslušné. Obviněný M. V. k tomu podotkl, že je-li někdo vystrašený, tak jak říkal a jak jednal Z. S., pak nehledí na to, co je slušné či neslušné, a jedná tak, aby se ochránil. Dále soudu vytkl, že nevzal v úvahu skutečnost, že zůstali v otevřených dveřích do bytu a čekali na Z. S. Protože nešel a nevěděli, co se stalo, udělali krok ke dveřím do kuchyně, kde se sešli s R. S. Soud nepřihlédl ani k tomu, že R. S. sám uváděl, že si nic nepamatuje, popřípadě k tomu že byl značně opilý. Podle obviněného se soud nevypořádal rovněž s námitkou, jak je možné, že Z. S. uváděl, že viděl R. S. v přízemí se sousedy, ačkoliv policisté, kteří šli s ním a kteří jej museli dokonce přemluvit, aby šel s nimi, uvedli, že R. S. našli v kuchyni. Nebyl vysvětlen ani rozpor mezi tvrzením Z. S., že R. S. měl být celý zakrvácený a všude mělo být plno krve, a fotodokumentací kuchyně a poškozeného. Vznesl otázku, kdy tedy Z. S. poškozeného R. S. v přízemí viděl. Uzavřel, že trestný čin loupeže předpokládá úmysl, který mu nebyl prokázán.
Obviněný M. V.tedy navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci sp. zn 2 To 44/2011, potažmo rozsudek Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 3 T 151/2010, přezkoumáno a zrušeno.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Upozornila, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je koncipován tak, že vymezuje rámec, podle něhož lze úspěšně podat dovolání, jestliže soudy zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod lze vytýkat toliko vady právní. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování atd. povahu právně relevantních námitek nemají.
Následně shledala, že v konkrétní trestní věci je zřejmé, že soud vyšel z výpovědí poškozeného R. S. a jeho bratra Z. S., jež obviněné ze spáchání trestné činnosti usvědčují. Bylo prokázáno, že oba obvinění vnikli neuzamčenými dveřmi do bytu poškozeného R.S., po kterém za užití fyzického násilí požadovali vrácení dlužné finanční částky od jeho bratra Z.S., jež před nimi v obavě před fyzickým napadením utekl. Násilí se dopouštěl zejména obviněný K., ale druhý obviněný V. byl napadání přítomen a nijak nezasáhl. Je zřejmé, že byl s tímto jednáním i s vytvářením určité formy nátlaku, právě přítomností obou pachatelů při vymáhání dluhu, minimálně srozuměn. Podotkla, že pokud by s takovým postupem nepočítal, nebyl by důvod vzít spoluobviněného k vymáhání dluhu s sebou. Podle názoru státní zástupkyně vyhodnocením výpovědí poškozených a spoluobviněných učinil nalézací i odvolací soud správná a logická skutková zjištění ve vztahu k obviněným a z těchto vyvodil odpovídající právní závěry s tím, že jejich jednání bylo pokryto zaviněním minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. S ohledem na právě uvedené skutečnosti nemůže obstát argumentace obviněných, že se svým jednáním dopustili toliko přečinu vydírání. Uzavřela, že námitky obviněných směřují proti nesprávnému vyhodnocení provedených důkazů a své závěry opírají o jiná skutková zjištění, než jaká učinil nalézací soud, resp. že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení §265b tr. ř.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněných byla v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud seznal, že je třeba v předmětné trestní věci rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 2 To 44/2011, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněných J. K. a M.V. směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obvinění totiž de facto soudům vytýkají v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (zvláště výpovědí osob na incidentu zúčastněných) a vadná skutková zjištění, když prosazují vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (obviněný J. K. zejména tvrdí, že účelem případného násilí vůči poškozenému bylo toliko vynucení sdělení, kde se ukrývá bratr poškozeného Z.S., což de facto činí i obviněný M. V., který se také ohrazuje proti skutkovému závěru soudů v tom smyslu, že je Z. S. do bytu nepozval). Až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obvinění neuplatnili a svou argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pro úplnost, byť obviněný M.V. založil výhradu vůči uloženému trestu na (primárně skutkových, resp. procesních) námitkách proti výroku o vině, lze doplnit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který ovšem nebyl v posuzované trestní věci uplatněn), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech je na místě k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Též vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výhradu obviněného M.V. proti jemu uloženému trestu pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému M. V. (i obviněnému J. K.) byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoníku na trestné činy, jimiž byl uznán vinným.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Nad tento rámec Nejvyšší soud poznamenává, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není extrémní nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý