ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1433.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1433/2011 - 16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. listopadu 2011 o dovolání obviněného J. Z. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2011, č. j. 3 To 68/2011-98, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 154/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2011, č. j.
3 To 68/2011-98, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného J. Z. proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2010, č. j.
6 T 154/2010-78, kterým byl obviněný uznán vinným pod bodem 1, 2) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §178 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43
odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle
§228 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2011, č. j.
3 To 68/2011-98, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Naplnění zmíněných dovolacích důvodů je podle obviněného odůvodněno tím, že „je zde rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy prvého a druhého stupně po zhodnocení důkazů
a užitou právní kvalifikací. Zjištěné skutkové okolnosti jsou v rozporu i s jiným nesprávným hmotně právním posouzením“. Ve vztahu k §205 odst. 1 písm. b)
tr. zákoníku namítá, že nenaplnil objektivní stránku zmíněného ustanovení, neboť nedošlo k vloupání ve smyslu §121 tr. zákoníku, neboť v popisu skutku chybí, jakým způsobem mělo k vloupání dojít. Poukazuje na to, že do sklepního prostoru vnikl nezajištěným oknem, vytržení oka visacího zámku není podle jeho mínění vloupáním ve smyslu vyžadovaném zákonem, neboť nešlo o překonání jistící překážky s použitím síly. Zmíněný trestný čin nebyl naplněn ani po subjektivní stránce, neboť úmyslem obviněného bylo pouze se na kole svést domů a následně, druhý den kolo vrátit, přičemž subjektivní stránka je soudem prvního stupně nejednoznačně hodnocena. Vzhledem k tomu, že soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení uvedl, „že takové jednání spíše svědčí o jeho úmyslu krást“, dovozuje z této skutečnosti obviněný, že soud druhého stupně měl pochybnosti o zjištěné subjektivní stránce. Ve vztahu k právní kvalifikaci podle §205 odst. 2 tr. zákoníku vyjadřuje obviněný přesvědčení, že toto ustanovení lze použít pouze za situace, že k recidivě se vyžaduje opakování činu uvedeného v trestním zákoníku od 1. 1. 2010, neboť v komentáři trestního zákoníku není uvedeno, že „je možno výkladem dovozovat pro naplnění §205 odst. 2 tr. zákoníku použití §247 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009“. Ve vztahu k jednání pod bodem 2) obviněný poukazuje na to, že skutek není přečinem krádeže ve stádiu pokusu, není skutkově zjištěna a popsána objektivní stránka, subjektivní stránka ani objekt. Pokud jde o recidivu ve vztahu k §205 odst. 2 tr. zákoníku, pak podle mínění obviněného se vyžaduje opakování činu uvedeného v trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010 v §205 odst. 1. Jednání obviněného nemělo být kvalifikováno podle §178 odst. 1, 2
tr. zákoníku vzhledem k okolnostem již shora uvedeným (nezajištěné okno, vytržení oka visacího zámku). Dále zmiňuje skutkový omyl – kolo si chtěl vypůjčit, ve sklepě chtěl jen přespat, v obou případech byl opilý. Podle obviněného se měl soud zabývat ve vztahu k otázce náhrady škody tím, zda se poškození řádně připojili s náhradou škody. Při rozhodování o trestu mělo být bráno v úvahu hledisko majetkové škody. Závěrem podaného dovolání obviněný prostřednictvím obhájkyně navrhl zrušit nejen rozhodnutí soudu druhého stupně, ale také rozhodnutí soudu okresního a soudu prvního stupně vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl podán prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud jde o námitky uplatněné obviněným v dovolání, musí Nejvyšší soud poukázat na skutečnost, že obviněný nečiní rozdílu mezi řádným a mimořádným opravným prostředkem. Tuto skutečnost zmiňuje Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že námitky uváděné v dovolání směřují proti skutkovému zjištění, polemizují s hodnotícími úvahami soudu prvního a druhého stupně, a to i za situace, kdy odkazují na hmotně právní ustanovení (subjektivní a objektivní stránka, skutkový omyl apod.), čímž se snaží navodit dojem relevantnosti těchto námitek. Za zcela nepřípadnou
a vytrženou z kontextu je nutno označit námitku obviněného ke zmínce odvolacího soudu, že „takové jednání spíše svědčí o jeho úmyslu krást“, neboť tato část je vytržena z kontextu celého rozhodnutí. Jestliže soudy v rámci svých hodnotících úvah dospěly k závěru, že obviněný vnikl nezajištěným oknem do sklepních prostor a po vypáčení dveří do sklepní kóje, či vytržení oka visacího zámku do sklepa dalšího poškozeného
a odcizil kolo, případně se snažil odcizit věci, ale to se mu nepodařilo, neboť byl vyrušen obyvateli domu, pak k těmto závěrům musel soud dospět na základě hodnocení důkazů a obviněný tyto hodnotící úvahy zpochybňuje a předkládá vlastní verzi skutkového děje. Pro případ takto koncipovaných námitek musí Nejvyšší soud poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem k tomu, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a nelze jej zaměňovat s odvoláním, jak se mylně obviněný domnívá, čemuž také odpovídají námitky jím uplatněné, nepovažuje Nejvyšší soud za potřebné ani nutné se k těmto námitkám znovu vyjadřovat, neboť se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního, resp. druhého stupně, které vyjádřily ve svých rozhodnutích. Nad rámec úvah, které soudy ve svých rozhodnutích vyjádřily, však považuje za vhodné obviněného upozornit na rozh. č. 42/2001 Sb. rozh. tr. – k otázce přisvojení si cizí věci (neboť se mylně domnívá, že by odcizení kola mohlo být kvalifikováno podle mírnější právní kvalifikace). K otázce vloupání obviněný přehlíží, že skutkové zjištění popisuje vypáčení dveří do sklepní kóje (v jednom případě sekerou), vytržení oka visacího zámku do sklepa – vzhledem k těmto skutkovým zjištěním a námitkám obviněného odkazuje Nejvyšší soud např. na rozh. č. 23/1991 – II Sb. rozh. tr., či rozh. č. 38/1993 – II Sb. rozh. tr., která lze přiměřeně na jednání obviněného aplikovat. Námitky uváděné pod body B), C), D), E), F), I) dovolání obviněným jsou ve své podstatě opakováním námitek, které jsou rozvedeny nejobsáhleji pod bodem A) dovolání obviněného, případně k již jednou uplatněným výhradám odkazují na to, že se soudy nevěnovaly např. problematice skutkového či právního omylu (v bodě A je rovněž uváděno, že obviněný byl opilý a kolo nechtěl odcizit, ale chtěl se jen svézt). Pokud obviněný sám v dovolání uvádí (bod F), že soud měl
o „náhradě škody zohlednit, zda se poškozené řádně procesně připojily s nárokem na náhradu škody, domnívá se, že se nepřipojily“, pak se jedná o námitku skutkovou, navíc zcela nekonkrétní svým obsahem vyjádřenou slovy, že se obviněný domnívá. K problematice §178 tr. zákoníku musí Nejvyšší soud pouze upozornit, že tato problematika, kterou obviněný zpochybňuje, byla již judikována pod č. 16/1993 – II,
a není třeba nic dalšího dodávat. Pokud jde o námitku ohledně trestu, který obviněný považuje za nepřiměřeně přísný, pak musí Nejvyšší soud odkázat na hodnotící úvahy soudu prvního stupně na str. 5 jeho rozsudku a soudu druhého stupně na str. 3 jeho usnesení. Dále je vhodné upozornit, že okolnosti uváděné obviněným v dovolání (§39 tr. zákoníku) nejsou důvodem pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze napadnout rozhodnutí, kterým byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Je však zřejmé, že o žádnou z těchto alternativ se nejedná, neboť obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, přičemž mu bylo možno podle §178 odst. 2 tr. zákoníku uložit trest odnětí svobody od šesti měsíců do tří let.
Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Za právně relevantní námitku lze s jistou mírou tolerance považovat pouze argumentaci obviněného, že recidiva a aplikace §205 odst. 2 tr. zákoníku by přicházela v úvahu pouze za situace, že by se jednání, na které odkazuje §205 odst. 2 tr. zákoníku dopustil až za účinnosti trestného zákoníku, tedy po 1. 1. 2010, což však v jeho případě nebylo dáno. S touto argumentací se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit, neboť úprava provedená trestním zákoníkem v §205 odst. 2 dopadá i na recidivu spáchanou v intencích nyní platného §205 odst. 1 tr. zákoníku před 1. 1. 2010.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i
odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann