ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1591.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1591/2010 - 36
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2011 o dovolání, které podala obviněná Ž. V . , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 4 To 36/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 3/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 6. 2010, sp. zn. 28 T 3/2010, byla obviněná Ž. V. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „dne 9. 11. 2009 kolem 01.30 hod. ve V. M., okr. V., v pokoji ubytovny nad restaurací O., ul. N. V., který měl pronajatý poškozený R. N., v úmyslu ho usmrtit, napadla poškozeného R. N. kuchyňským nožem s jednobřitou čepelí délky 20 cm a největší šířky 2 cm zužující se do špičky, čímž mu nejprve způsobila v souvislosti s jeho obranou několik řezných ran na dlaňové ploše zejména prstů pravé ruky a hlubokou řeznou ránu na palci levé ruky s povrchním nářezem kosti a poté ho bodla do oblasti levého prsu a způsobila mu bodnořeznou ránu délky 2-2,1 cm pokračující bodnořezným kanálem pronikajícím kůží, podkožím a svalovinou oblasti levého prsu, 4. žebrem vlevo a 4. mezižeberním prostorem vlevo, horním lalokem levé plíce s jeho průbodem, zevní stěnou levé komory srdeční a vnitřní plochou levé plíce, končící v dolním laloku levé plíce se zakrvácením do pohrudniční dutiny a délkou bodnořezného kanálu 20 cm, přičemž poškozený R. N. okamžitě poté zemřel, když bezprostřední příčinou jeho smrti bylo rozsáhlé bodnořezné poranění srdce provázené masivním zakrvácením pohrudniční dutiny“. Za tento trestný čin byla obviněná podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §32 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) bylo obviněné uloženo ochranné léčení psychiatrické formou ambulantní. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná zavázána k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným V. z. p.ČR, Místní pobočce pro Z. kraj částku 1.055,- Kč, Ing. I. N. částku 247.349,- Kč a A. N.částku 240.000,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 4 To 36/2010, podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., neboť „dne 9. 11. 2009 kolem 01.30 hod. ve V. M., okr. V., v pokoji ubytovny nad restaurací O., ul. N. V., který měl pronajatý poškozený R.N., napadla poškozeného R. N. kuchyňským nožem s jednobřitou čepelí délky 20 cm a největší šířky 2 cm zužující se do špičky, čímž mu nejprve způsobila v souvislosti s jeho obranou několik řezných ran na dlaňové ploše, zejména prstů pravé ruky a hlubokou řeznou ránu na palci levé ruky s povrchním nářezem kosti a poté ho bodla do oblasti levého prsu a způsobila mu bodnořeznou ránu délky 2 - 2,1 cm pokračující bodnořezným kanálem pronikajícím kůží, podkožím a svalovinou oblasti levého prsu, 4. žebrem vlevo a 4. mezižeberním prostorem vlevo, horním lalokem levé plíce s jeho průbodem, zevní stěnou levé komory srdeční a vnitřní plochou levé plíce, končící v dolním laloku levé plíce se zakrvácením do pohrudniční dutiny a délkou bodnořezného kanálu 20 cm, ačkoliv věděla, že s ohledem na charakter nože, místa zásahu, mnohost, způsob a razantnost vedených útoků, může poškozenému způsobit smrtelné zranění a pro případ, že ho způsobí, musela být s ním srozuměna, přičemž poškozený R. N. okamžitě poté zemřel, když bezprostřední příčinou jeho smrti bylo rozsáhlé bodnořezné poranění srdce provázené masivním zakrvácením pohrudniční dutiny“ . Za to ji podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §32 odst. 2 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ji podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §99 odst. 1 tr. zákoníku jí uložil ochranné léčení psychiatrické formou ambulantní. Podle §228 odst. 1 tr. ř. ji pak zavázal k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným V. z.p. ČR, Místní pobočce pro Z. kraj částku 1.055,- Kč, Ing. I. N. částku 247.349,- Kč a A. N. částku 240.000,- Kč.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (a proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci) podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku shledala nesprávným zejména závěr soudů nižších stupňů týkající se její příčetnosti. Uvedla, že tato otázka byla zkoumána znalecky, avšak s nejednoznačnými závěry. Upozornila, že v této souvislosti navrhla doplnění dokazování výslechem ošetřujícího psychiatra MUDr. Pokory, který s ní dlouhodobě spolupracuje a činil tak i v době bezprostředně před a po činu, avšak soudy nižších stupňů doplnění dokazování neprovedly. K tomu podotkla, že v návaznosti na výslech jmenovaného znalce by mohl přicházet v úvahu jako důkaz revizní znalecký posudek, v němž by byl její psychický stav znovu podrobně přezkoumán. Prohlásila, že existují-li pochybnosti ohledně stavu její příčetnosti v době spáchání trestného činu, mělo být rozhodnuto v souladu se zásadou in dubio pro reo, resp. že procesním postupem obou soudů jí bylo upřeno právo na řádnou obhajobu, bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a byl porušen princip presumpce neviny garantovaný čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a dále též čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy zaručující mj. obžalovanému právo dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Vyjádřila přesvědčení, že otázka její příčetnosti v době spáchání trestného činu nebyla v průběhu trestního řízení jednoznačně vyřešena. Podotkla, že už v rámci přípravného řízení k této otázce opakovaně navrhovala provedení výslechu znalců, jejímu návrhu ovšem nebylo policejním orgánem vyhověno a obhajoba tak měla možnost poprvé znalce vyslechnout až u hlavního líčení. Podle jejího názoru znalec, jenž vypracoval provedený znalecký posudek, dostatečně své závěry, které byly zpochybňovány, neodůvodnil a závěr o formě přítomnosti její duševní poruchy učinil bez ohledu na další provedené důkazy, k nimž se dostatečně nevyjádřil. Navíc vznikl přímý rozpor mezi podklady konstatovanými tímto znalcem při provedení znaleckého posudku a lékařskou zprávou MUDr. Pokory založenou ve spise. V neposlední řadě obviněná připomněla, že sám znalec připustil, že její onemocnění není jeho specializací a že se s ním setkává toliko při službách. Nalézacímu soudu pak vytkla, že vyšel ze zmíněného znaleckého posudku, ačkoliv znalec vyloučil s velkou pravděpodobností, nikoli však s určitostí, přítomnost akutní ataky schizofrenie s vyloženě psychotickou motivací v rozhodné době. V této souvislosti zdůraznila, že tyto pochybnosti měly být doplněným dokazování odstraněny, event. vyloženy v její prospěch. Podle ní soud prvního stupně dostatečně nezohlednil závěry znaleckého posudku ohledně jejího duševního stavu v době spáchání trestného činu, nevypořádal se se zjištěními znalců, že u ní byly její rozpoznávací schopnosti částečně a ovládací schopnosti podstatnou měrou sníženy, a nezabýval se ani tím, zda si plně uvědomovala dosah a význam svého jednání. Rovněž akcentovala, že znalecké posudky z oboru psychiatrie jsou svého druhu natolik specifické, že jejich závěry se většinou pohybují pouze v určité míře pravděpodobnosti objektivně nezjistitelné s tím, že je tudíž zarážející, že nebylo provedeno dokazování v plné šíři tak, aby mohly být pro znalce i pro soud shromážděny všechny skutečnosti, které jsou pro rozhodnutí ve věci relevantní. Výslech ošetřujícího lékaře, který má odborné znalosti a současně s ní pracoval v rozhodné době, označila za zásadní. V návaznosti na to uzavřela, že duševní stránka, potažmo tedy subjektivní stránka trestného činu, nebyla řádně prozkoumána a dokazování by mělo být doplněno, resp. že nebylo prokázáno mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost a ze závěrů doposud provedeného znaleckého posudku nevyplývá, že by jednala minimálně v nepřímém úmyslu.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2010, č.j. 4 To 36/2010-542, a případně podle §265k odst. 2 tr. ř. také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Upozornil, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody, resp. že proto se dovoláním nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, ale dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v posuzované věci nenastala. Následně státní zástupce poznamenal, že v předmětné věci tak bude namístě akceptovat závěry vyslovené zejména v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jenž shledal skutkový stav dostatečně a spolehlivě objasněným, v důsledku čehož nepovažoval za nutné provádět další důkazy. Ve vztahu k duševnímu stavu obviněné potom tento soud konstatoval, že nejsou pochybnosti o správnosti závěrů znaleckých posudků (ani o erudici znalce MUDr. Jiřího Pokory), které jsou navíc v souladu s dalšími důkazy. Podle nich obviněná mohla v době spáchání skutku rozpoznat nebezpečnost činu pro společnost a mohla své jednání ovládat, neboť v důsledku jinak objektivně existující duševní poruchy byly její rozpoznávací schopnosti sníženy toliko nepodstatně a ovládací sice podstatně, přesto nebyly vymizelé. Státní zástupce dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněnou, zpochybňující popsané dovozené skutkové závěry, resp. tvrdící, že se činu dopustila v rámci akutní ataky schizofrenie, vylučující zejména její ovládací schopnosti, se tudíž s ohledem na výše uvedené zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými.
Z těchto důvodů navrhl, aby v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 4 To 36/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že základním předpokladem pro relevantní uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř. V posuzované trestní věci však nebylo odvolání obviněné podané proti rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto ani odmítnuto, z čehož plyne, že v daném případě není relevantní uplatnění předmětného dovolacího důvodu možné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti trestního řízení a skutkových zjištění. Obviněná totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů (především znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie), porušení práva na obhajobu, principu presumpce neviny a procesní zásady in dubio pro reo, potažmo i vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů. Toliko z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje názor o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, z nesprávného hodnocení důkazů, z porušení práva na obhajobu, principu presumpce neviny a procesní zásady in dubio pro reo, potažmo i vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý