ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.182.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 182/2011 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2011 o dovolání, které podal obviněný V. P . , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2010, sp. zn. 9 To 516/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 17 T 4/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 17 T 4/2010, byl obviněný V. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [v bodě 1)] a pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „1) dne 19. 3. 2010 kolem 23:30 hodin řídil, v ulici K., v obci V. P., okr. P. – z., nákladní vozidlo VW Transporter, bez registrační značky, bez dokladů k vozidlu a originálních klíčů k tomuto vozidlu, s vylepenou papírovou vývěskou jako převozní značkou s datem vydání 30. 3. 2010, jehož hodnota činila 19.000,- Kč, které bylo dne 15. 3. 2010 odcizeno v ulici S., v P., jeho majiteli M.F.
2) dne 19. 3. 2010 v době od 08:30 hodin do 10:10 hodin, po předchozí vzájemné dohodě s R. V., bez použití násilí vnikli do interiéru nákladního vozidla tovární značky VW Transporter, jehož hodnota činila 45.000,- Kč, zaparkovaného před rodinným domem v obci K., okr. P.- z., násilím odstranil plasty chrání spínací skříňku s úmyslem vozidlo nastartovat a odcizit jej, avšak byli při páchání trestné činnosti vyrušeni K. P.
a to přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 12. 2007, sp. zn. 44 T 122/2007, s právní mocí dne 7. 12. 2007, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) trestního zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce dvaceti měsíců se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou“ .
Za tyto přečiny byl obviněný podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a pěti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří roků. Podle §70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl odsouzen k trestu propadnutí věci, a to hasáku červené barvy, štípacích kleští s černou rukojetí a plochého sekáče. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený D. s. s.r.o. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaným rozsudkem byl dále obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, pokud jej vinila za spáchání dílčího útoku pokračujícího přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit v rozsudku popsaným jednáním. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený K.N. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podal obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství pro Prahu - západ, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 12. 11. 2010, sp. zn. 9 To 516/2010, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za použití §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině v části odsuzující i zprošťující a výrocích o náhradě škody znovu rozhodl tak, že obviněného podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a pěti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily předmětný skutek ohledně subjektu trestného činu a současně též porušily jeho právo na spravedlivý proces, když neakceptovaly jeho důkazní návrhy, v důsledku čehož nebylo a ani nemohlo být jednoznačně určeno, zda se trestného činu dopustil on nebo jiná osoba. K otázce naplnění uplatněného dovolacího důvodu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 5 Tdo 31/2010 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1332/2009. Uvedl, že do vozidla VW Transporter s úmyslem jej odcizit nevnikl a že v řízení nebylo jednoznačně určeno, zda se daného skutku dopustil on nebo jiná osoba. V této souvislosti shledal, že výsledky provedené rekognice jsou více než neprůkazné, neboť ani jeden ze svědků ho s jistotou nepoznal, resp. zdůraznil, že v inkriminované době v obci K.vůbec nebyl, neboť se nacházel u své lékařky MUDr. J., jež mu dávala obvazy a V. roztok na zraněnou nohu. Soudu první instance přitom vytkl, že návrh na provedení výslechu MUDr. J., stejně jako návrh na provedení výslechu svědků R. V., R.N. a R.L. zamítl bez dalšího zdůvodnění lakonickým konstatováním, že tyto výslechy jsou nadbytečné. Ohradil se rovněž proti tomu, že odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil. Za zcela absurdní pak označil tvrzení nalézacího soudu, že dopolední návštěva u MUDr. J. mu nebránila provést jednání v časové toleranci uvedené ve výroku rozsudku, za situace, kdy tento soud nemohl vědět, kdy zmíněná návštěva proběhla a jak dlouho trvala. K tomu poukázal na nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03 a ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 779/06, na usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, jakož i na již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. l. 2010, sp. zn. 5 Tdo 31/2010. Dospěl k závěru, že soudy zatížily své rozhodnutí porušením §125 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §2 odst. 6 tr. ř., že postupem soudů mu bylo zcela znemožněno dosáhnout předvolání svědků v jeho prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti jeho osobě a že soudy pochybily v tom, že mu vůbec neumožnily provést jím navržené důkazy, čímž narušily zásadu rovnosti zbraní, která je pro spravedlivý proces nezbytná. V neposlední řadě vyjádřil přesvědčení, že soudy v jeho případě nerespektovaly ani zásadu in dubio pro reo (viz rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008 ve věci č. 35450/04 Melich a Beck x Česká republika).
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2010, sp. zn. 9 To 516/2010, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 17 T 4/2010, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2010, sp. zn. 9 To 516/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci [tvrdí, že se jednání popsaného v bodě 2) tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nedopustil]. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V dané trestní věci to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil (též) skutku popsaného v bodě 2) tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jestliže obviněný brojí proti odůvodnění rozhodnutí soudů dříve ve věci činných, nutno upozornit, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý