ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.284.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 284/2011-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. března 2011 o dovolání obviněné D. D . , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2010, č. j. 9 To 375/2010-318, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 2 T 26/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2010, č. j. 9 To 375/2010-318, byla podle §256 tr. ř. odvolání obviněných D.D., I.D. a státního zástupce proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 31. 5. 2010, č. j. 2 T 26/2010-270, zamítnuta. Tímto rozsudkem byla obviněná D. D. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009; obviněná I.D. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009. Za tento trestný čin byl obviněné D. D. podle §250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Obviněná I.D. byla podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, když podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená E. L. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dovolání obviněná D. D. opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že tyto důvody se týkají „nejen rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž rozhodnutí soudů obou stupňů“. Namítá, že soud prvního stupně objektivně nezaznamenal obsah její výpovědi u hlavního líčení, chybí v ní např. část podstatná pro obhajobu obviněné. Dále, že vůbec nepřihlédl k některým důkazům provedeným u hlavního líčení, nehodnotil je a nijak se s nimi nevypořádal. Pokud jde o nesprávná skutková zjištění, má za to, že skutkový děj vyplývající z výpovědí obou obviněných je v podstatě jiný, než je vylíčen v obžalobě a v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v usnesení odvolacího soudu. Domnívá se, že jí nebyl prokázal úmysl uvést poškozenou v omyl. V provedeném dokazování nemá podle názoru obviněné oporu skutkové zjištění, uvedené ve výroku rozsudku, že obviněné byly srozuměny s rozumovou slabostí poškozené. Uvádí, že poškozená svou nedostatečnost skrývala, protože se za ni styděla. Nepodloženou spekulací jsou rovněž podle obviněné úvahy soudu o tom, že pokud by došlo k ověření podpisu v K., byly by oběma obviněným způsobeny problémy ze strany úřadů. Nesouhlasí s tím, že soud dospěl oproti původně kvalifikovanému spolupachatelství v obžalobě k závěru, že byla hlavní pachatelkou. Připomíná, že to nebyla ona, kdo byl srozuměn s tím, že poškozená bude podvedena a připravena o nemovitost za částku 250.000,- Kč. Má za to, že otázka úmyslného zavinění jí nemůže být přičítána, neboť v omyl byla uvedena i ona sama, protože se spolehla na to, že záležitost, na jejímž konci by měla nabýt nemovitost, zajistí po formální stránce její nevlastní matka I. D., a po stránce zajištění bydlení pro poškozenou otec. Z uvedeného dovozuje, že od počátku na její straně byly dány důvody pro postup podle zásady „in dubio pro reo“. V závěru dovolání konstatuje, že v dané věci je naplněn i dovolací důvod „podle §§256a odst. 1 písm. l)“ tr. ř., a to s ohledem na procesní pochybení soudů spočívajícím v tom, že druhá spoluobviněná byla zastoupena advokátem, který se v rozhodném období angažoval ve věci na straně obou obviněných, přičemž v průběhu hlavního líčení vyšlo najevo, že zájmy obviněných si vzájemně odporují. Se zřetelem ke všem těmto okolnostem navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2010, č. j. 9 To 375/2010-318, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 31. 5. 2010, č. j. 2 T 26/2010-270, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Berouně k „provedení hlavního líčení s tím, že dovolatelka ponechává na dovolacím soudu, zda nebude vhodné věc přikázat jinému soudci.“
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Konstatoval, že v dovolání obviněné jsou, pokud jde o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., namítány skutečnosti, které neodpovídají uplatněným důvodům dovolání. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by obviněná měla poukázat na vady v aplikaci norem hmotného práva, což však nečiní, protože v celém dovolání se neobjevuje ani jediná výtka, směřující k náležitostem hmotně právního posouzení věci. Výhrady týkající se hodnocení důkazů, respektive úplnosti provedeného dokazování, za hmotně právní námitky považovat nelze, protože jimi obviněná ve skutečnosti brojí proti skutkovým závěrům soudu. Takové námitky jsou tedy z hlediska deklarovaného důvodu dovolání irelevantní. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., má státní zástupce za to, že ani tento nebyl obviněnou naplněn. Námitky vztahující se k obhajobě obviněné považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněné. Dodal však, že ani tyto nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., protože obviněná tento dovolací důvod neuplatnila. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to i přesto, že z převážné části bylo dovolání obviněné podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněné považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že z obsahu dovolání je patrné, že obviněná nesouhlasí s tím, jaká skutková zjištění soudy učinily na základě provedeného dokazování. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav podle §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu rovněž podle §134 odst. 2 tr.ř., zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Námitky, které obviněná uplatnila v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408/, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněná uplatnila námitky právně relevantního charakteru, což se v daném případě nestalo, protože obviněná dovolání opřela o námitky ryze skutkové povahy. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba její dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle učiněného skutkového zjištění se obviněné D.D.a I. D. měly trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, dopustit tím, že „ dne 4. 6. 2008 v H., na matrice Městského úřadu H., uzavřela D. D., jako kupující, pod záminkou zajištění doživotního a bezplatného ubytování pro E. L.,. jako prodávající, kupní smlouvu, kterou předtím vypracovala I. D., a jejímž předmětem byl prodej rodinného domu v obci K., v k. ú. K. u H., jakož i další nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště B. za kupní cenu 250.000,- Kč, ačkoliv byly obě srozuměny s tím, že prodávající E. L. není vzhledem k její rozumové slabosti schopna rozpoznat hodnotu svého domu a ani hodnotu finančních prostředků představující kupní cenu a nachází se v životní i finanční tísni, přičemž ani v kupní smlouvě deklarovaná kupní cena 250.000,- Kč jí nebyla předána a v důsledku takto uzavřené kupní smlouvy došlo k převodu vlastnického práva k uvedeným nemovitostem vkladem vlastnického práva ve prospěch D. D., čímž E.L.byla způsobena škoda ve výši nejméně 1.800.000,- Kč.“
Pokud obviněná brojí proti tomu, jak je skutkový děj vylíčen v tzv. skutkové větě výroku o vině, musí Nejvyšší soud konstatovat, že těmito skutkovými zjištěními je v dovolacím řízení vázán a v zásadě jen na základě nich posuzuje opodstatněnost námitek vznesených v dovolání. Je-li tedy obviněnou namítáno, že se soudy patřičně nevypořádaly s některými důkazy u hlavního líčení nebo, že popis skutku v obžalobě a v rozsudku je jiný, než vyplývá z výpovědí obviněných, nelze tyto námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. I námitka týkající se protokolace obsahu výpovědi obviněné u hlavního líčení je procesního charakteru, tudíž s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesouvisí. Pokud jde o námitku obviněné, že nebyla srozuměna s rozumovou slabostí poškozené, důkazy ve věci provedené svědčí o opaku. O tom, jaké jsou rozumové schopnosti poškozené, byly v obci K.obecně známy. Vyplývá to z výpovědi svědka A. M. – starosty Městyse K., který mimo jiné vypověděl, že každý v obci věděl o paní L. (poškozené), jaká je to „postavička“. Uvedl, že poškozená je velice omezená, je prakticky slepcem v naší společnosti, neumí číst ani psát, nezná nominální hodnotu peněz. Musí být nad ní neustálý dohled. Také svědkyně A. B.potvrdila, že odmalička poznali, že poškozená byla jiná a že se nikdy nenaučila číst a psát. Nadto uvedené skutečnosti korespondují se znaleckým posudkem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Petra Navrátila. Z provedeného dokazování také vyplynulo, že obě obviněné poškozenou znaly, obviněná I. D. s ní přicházela do styku dokonce po dobu několika let a jednala s ní i o pronájmu části domu, je tudíž vyloučeno, aby poškozená mohla před nimi nějak své rozumové omezení skrývat. Je jisté, že i ověřování podpisu na kupní smlouvě v H., a ne v K., bylo vedeno zjevně účelovou snahou obviněných zakrýt před pracovnicí matriky shora uvedené skutečnosti. Nebyla to tedy poškozená, která by něco skrývala, ale zcela úmyslné jednání obviněných obohatit se na úkor osoby, která trpí duševní poruchou. Nejen tato, ale i další skutečnosti, jimiž se soudy zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí, potvrzují, že v dané věci nebyl důvod k postupu podle zásady „in dubio pro reo“. Byla-li obviněná uznána vinnou jako hlavní pachatel trestného činu, pak nelze přehlédnout, že skutková věta obsahuje zjištění, že kupující byla obviněná D. D. a že na základě uzavřené kupní smlouvy došlo k převodu vlastnického práva ve prospěch této obviněné. Je tudíž zjevné, že popis skutku odpovídá tomu, že obviněná D.D. byla hlavní pachatelkou trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., když jednání spoluobviněné I. D. je vyjádřeno ve skutkové větě tím, že pro převod nemovitostí vypracovala kupní smlouvu. Na základě těchto skutečností má Nejvyšší soud za to, že soudy výrok o vině náležitě odůvodnily a nelze souhlasit s tím, že by neměl v provedeném dokazování oporu. Jestliže obviněná v dovolání uvádí, že ona sama byla uvedena v omyl, není pro orgány činné v trestním řízení toto její tvrzení natolik relevantní, pokud z provedeného dokazování vyplynulo, jak se na trestném činu podílela. Ze zjištěných skutečností lze dovodit, že obviněná trestný čin spáchala přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., neboť je zřejmé, že věděla, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem a pro případ, že je způsobí, byla s tím srozuměna. Za dané situace má Nejvyšší soud za to, že skutkový stav byl pro závěr o vině obviněné spolehlivě zjištěn, přičemž správně byla zvolena i právní kvalifikace skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Lze tedy shrnout, že uplatněné námitky obviněné směřují výlučně do oblasti skutkového zjištění. Je tedy zřejmé, že pokud zpochybňuje provedené dokazování, její argumentace ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nijak s právním posouzením skutku nebo jiným hmotně právním posouzení nesouvisí. Za daného stavu, tj. kdy obviněná brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněné) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno konstatovat, že námitky obviněné jsou pouze opakováním její obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněné řádně vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněnou v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněnou k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vedle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nicméně ani tento dovolací důvod nenaplnila právně kvalifikovanými námitkami. Nejvyšší soud proto i v této části dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
I když v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze vytýkat pochybení procesního charakteru, nespadají pod tento dovolací důvod otázky, které se týkají obhajoby obviněné. Pokud jde o první variantu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., totiž že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, pak je třeba uvést, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, povaha tohoto dovolacího důvodu tedy vypovídá o tom, že z procesního hlediska obviněnému nelze upřít přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se ale o takový případ nejedná. Odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Lze jen dodat, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze hodnotit ani formu rozhodnutí, tj. zamítnutí odvolání obviněné (byť obviněná s výrokem soudu není spokojena). Odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, z čehož je zřejmé, že obviněné nebyl přístup k druhé instanci odepřen. Lze tedy konstatovat, že odvolací soud svou přezkumnou povinnost splnil.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s těmito námitkami se Nejvyšší soud vypořádal v rámci dovolacího důvodu uplatněného podle §265b odst. 1 písm. g) a na tuto argumentaci nezbývá nic jiného, než odkázat.
Ze shora uvedeného plyne, že pokud obviněná namítla, že druhá spoluobviněná byla zastoupena advokátem, který se v rozhodném období angažoval ve věci na straně obou obviněných, přičemž v průběhu hlavního líčení na základě tvrzení a provedených důkazů vyšlo najevo, že zájmy obviněných jsou v podstatném rozporu, nemohl být touto námitkou dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. naplněn. K nápravě vad spočívajících v porušení práva na obhajobu je určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tj. obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod však nebyl obviněnou uplatněn. Ani v případě, že by byl tento důvod uplatněn, nebylo by možno jej akceptovat, neboť obviněná byla řádně obhájcem zastoupena a její výhrada je směřována k druhé obviněné.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné D.D. podané s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann